Měli lepší rok než ten předchozí. Sokolům stěhovavým se na české straně Labských pískovců povedlo loni vyvést celkem 17 mláďat. Pět z toho se narodilo v národním parku České Švýcarsko a dvanáct v přilehlé chráněné krajinné oblasti. (V roce 2020 bylo mláďat celkově jen 15, pozn. red.) Zadařilo se i rodince čápů černých, která tradičně hnízdí ve skalách Růžového hřebene Labáku. Hnízdění se jim sice protáhlo až do 20. srpna, ale do světa vylétla tři mláďata. V Labáku, poblíž jeskyně Cipísek, vyhnízdil také výr velký. Dohromady se Správě parku podařilo v regionu spočítat 10 mladých čápů černých a výrů odhadem 15.

Jak to zatím vypadá letos? S bývalým lezcem a současným terénním ornitologem a fotografem Vaškem Sojkou ze Správy NP České Švýcarsko jsme se tentokrát nebavili jen o ptácích, ale také divokých šelmách. Do regionu se začínají vracet vlci, a i ty může lezec spatřit – zejména, pokud se vydá do odlehlejších skal Jetřichovicka… Už to není taková rarita.

Když jsme si povídali, Vašek právě z Pravého břehu Labáku pozoroval dalekohledem Levý břeh… Konkrétně mířil na tradiční hnízdiště sokolů kousek od Východního rohu.

Jak to tam vypadá?
Jsou vlevo od Ústecké věže, jeden sedí na Východním rohu. Od Ústecké vlevo prý mají díru, kterou údajně obsadili… Tak na to dnes budu koukat a uvidíme… Další sokoli se motají kolem Španělské stěny – je tam minimálně ještě jeden další pár. Letos se situace jeví docela nepřehledně… Hodně párů je pro mě zatím velká záhada – i to, jak se chovají. Jsou nějací divní a úplně tomu nerozumím…

Je to tím, že nástup jara je, stejně jako loni, trochu pozvolnější?
Může to být počasím, nebo celkovým úbytkem ptáků v přírodě, takže sokoli nemají tolik co lovit. Na těch vrcholových predátorech je to dobře vidět, jelikož indikují stav životního prostředí. Další důvod může být ten, že asi na třech místech se sokoly přiletělo jejich loňské mládě, které je pořád otravuje. Občas se stane, že je to mladá samička, která už je větší a silnější než její matka a má sílu ji zahnat. Sameček se pak připojí k té nové mladé, ale ona ještě v jednom roce není schopná mít vajíčka.

Jak taková situace vznikne?
Většinou tak, že to méně samostatné mládě letí s matkou k moři a pořád žadoní o potravu. Ve Středomoří, kde je víc ptáků, mu matka s přehledem naloví a kořist přenechá. Jenže když si ho takhle „rozmazlí“, tak se pak vrátí v únoru sem, aby hnízdila, a to mládě ji pořád otravuje… A jak jsem říkal, když je to mladá samička, tak i zahání jejího partnera, který je o třetinu menší. Rozháže jim celé hnízdění a je to na prd. Některé starší samice si umí udělat pořádek, ale některé ne.

Ale na hodnocení je ještě brzy. Sokol na Růžovém hřebenu vypadá, že vyhnízdí dobře, a tady na Ústecké je prý minule viděli, že už se pářili a seděli v jedné dutině. Taky to vypadá dobře. Celkově to ale probíhá nějak jinak než vždycky.

Co sokoli v Rájci, Ostrově a Tisé?
V Ostrově jsou sokoli tradičně na Obrovi a jeden pár je také v Rájci, kam věčně chodí nějací týpci k oblíbenému ohništi a hrají si tam na přežití v přírodě. Občas nějací trempové, lezci, turisti… Tam je pořád koho vyhánět, ale ten sokol si tam našel opravdu hlubokou skalní díru s úzkým vlezem, která měří dva metry. V ní se zašije a nevnímá, co se děje okolo. Je v pohodě. (směje se)

Na Modříně jsou sokoli v budce, kterou jsem jim tam udělal. Skály tam jsou hodně tvrdé a netvoří se tam dutiny, takže sokol vždycky seděl na nějaké polici, kde se mu pak mláďata máčela ve vodě… Kdyby člověk neměl na krajinu takový vliv, tak se na ně vykašleme, ale tím, že dnes toho prostoru nemají tolik, tak jsem se rozhodl jim tam uměle zastřešit jeden kout několika prkny. Do skály jsem nezasahoval.

Našli si to místo hned?
Ono to vždycky trvá tak dva tři roky, než k tomu místu získá důvěru. Vloni už tam hnízdil a letos taky – je tam v suchu, má pěkný výhled do krajiny a dobře se mu loví. Až mu střecha shnije, tak přemýšlím, že už bych ji znova nedělal. Uvidíme. Člověk by měl do přírody co nejméně zasahovat, ale ten Modřín je výjimečný. Spíš bych jim tam někde opřel nějaký kámen, aby vznikla dutina.

Jak se mají čápi černí v Labáku?
Podle pár dní starých informací už se jim povedlo opravit hnízdo – kus přistavěli, vystlali a teď se na něm páří. Každou chvíli si tam sednou a začnou hnízdit… Když už si hnízdo na začátku sezóny opraví, tak to téměř s jistotou znamená, že další už stavět nebudou.

Jsou černí čápi citliví třeba jen na procházení lezců pod skalami?
Když vezmu prostředí Labáku, kde jsou třeba 50 metrů nad stezkou, jako třeba tento pár, tak si neumím představit, co by lidi museli dělat, aby toho čápa zvedli z hnízda. Ale samozřejmě, že když má okolo klid, je to pro něj daleko lepší… I kdyby dole pod ním probíhala nějaká těžba, tak on by to všechno vydržel. Akorát příští rok už by se na to místo nevrátil… Proto jsme rádi, když si čáp oblíbí nějaké stálé hnízdiště, na které si zvykne on i my, takže vám lezcům nemusíme zavírat další prostory. A pokud se tam budeme chovat dobře, tak máme šanci, že se tam čáp bude vracet dlouhodobě… Samozřejmě, i jemu může časem hrábnout a zaleze někam jinam. (směje se)

Co výři?
Na ty je ještě brzo, těm se budu více věnovat v květnu.

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před dvěma lety. Všiml sis, co se od té doby změnilo ve vztahu lezců a divokých zvířat?
Myslím, že vzrůstá počet lezců, kteří se o to zajímají. Dočasné uzavírky lezci v drtivé většině respektují, za což jim patří dík. Navíc, třeba loni byla v Tisé dvě hnízda poštolek, která jsme zapáskovali přímo na popud lezců. Poštolce stačí jenom trochu místa, takže se většinou zapáskují dvě okolní skály. Poštolky začnou letos hnízdit teď koncem dubna, takže kdo by měl informace, ať se ozve (kontakt na konci článku, pozn. red.). Není v silách Správy parku hlídat všechna hnízda.

Na těch skalních poštolkách je velice cenné, že ještě neztratily svoji divokost. „Ty samé ptáky“ můžeš samozřejmě často najít někde v prostředí sídlišť na balkónu – lidi vedle pijí kafe a poštolka tam hnízdí… To už jsou ale ty přizpůsobené „skleníkové poštolky“, kdežto ty naše jsou ty divoké, které ještě kašlou na město a chtějí být ve skalách. To je podobné jako s lidmi – lezci také rádi utíkají z města do skal. Poštolka bude také raději tady, i když tu bude mít méně obživy než ve městě. Je to taková spřízněná duše. A ve skalách je místo pro nás oba.

Jak člověk pozná hnízdo poštolky?
Když nad tebou něco rozzlobeně řve. Mívají velkou dutinu, kolem je to hodně podělané, a když tam člověk vleze, tak vážně hodně řvou a létají okolo. Když si lezec všimne hnízda s vajíčky nebo mláďaty, bylo by fajn, kdyby to místo dole nějak označil. Loni mi volal jeden lezec – nad Dolním Žlebem našel poštolky u Indiána. Do telefonu mi říká: „Označil jsem to tady maglajzem.“ Dolů na skálu napsal: „Pozor, poštolky!“ Poradil si po svém a dobře to dopadlo. (směje se)

Někteří lezci v Labských pískovcích zavítají třeba i do opuštěnějších roklí Jetřichovicka… Jak jsou na tom velké šelmy – rysi a vlci? Jak se jim teď daří?
Vlci jsou postaveni přírodou na běhání a svoji kořist uštvou vytrvalostí… Kdežto rys, ten celý den někde leží, pozoruje, je potichu, číhá a pak udeří díky svému vynikajícímu zraku a sluchu. Oba tedy potřebují trochu jiné prostředí. Skály vyhovují spíše rysovi. Vlkům nejspíš vysoké skály kolem Pravčické brány úplně nesedly. Zvířata, co jsou tam místní, už znají různé pěšinky a zkratky, kdežto vlk je spíš zvíře volných plání. Ale kolem České silnice, Zadních Jetřichovic a Tokáně, kde je krajina trochu rozvolněná, se jim líbí. Vlci se objevují také u Růžové a Labské Stráně. Dole v Labáku bych je asi nehledal. (směje se) Na těch pláních se rozeběhnou a můžou fungovat. Z loňska máme doložené, že se uprostřed parku vlci rozmnožili a měli tři mláďata, takže základ teď tvoří tahle pětičlenná partička. U Mikulášovic máme další smečku a teď zjišťujeme, zda kolem Růžové je další samostatná smečka, nebo tam zabíhají vlci od Tokáně. Vlci se začínají navracet do naší krajiny a je to dobře – čím méně bude přemnožených divokých prasat a srnčí zvěře, tím lépe budou odrůstat mladé stromky a tím lépe bude regenerovat les po zásahu kůrovce…

Rys odsud podle vědeckého bádání nikdy nevymizel, ale byla tu třeba desetiletá období, kdy tu nebyl, ale pak se zase objevil. Odjakživa jsme měli silou populaci třeba v Jeseníkách a Beskydech – odkud rodiče vyhání svoje mláďata do světa. A oni pak putují po pohraničních horách, dojdou třeba k nám, jsou tu rok dva a pak skončí třeba v Krušných horách… Nebo sem chodí také rysové ze Šumavy. Je to velmi nenápadné zvíře, které jsem v životě taky sám neviděl. Zašije se ti za nejbližší skálu a máš smůlu.

Takže rysa nejspíš ne, ale vlka lezec potkat může… Co má při setkání dělat?
Vlka teď naši zaměstnanci vídají víceméně každý měsíc. Je také poměrně plachý, ale někdy třeba mladší vlk z 20 metrů pozoruje turisty a neví, co si o nich má myslet. (směje se) Ale rozhodně to není tak, že by chtěl zaútočit. To spíše zlikvidují zaběhnutého psa… Jinak v případě, že by člověk narazil na vlčata, znamená to, že je poblíž nora a to místo by nás rozhodně zajímalo – také budeme rádi za informace. Určitě nebrat vlčata do ruky a v klidu odejít. Právě teď v dubnu se mláďata rodí a pak je s nimi vlčice v noře a kojí je. Mohlo by se stát, že kdyby jí lidi vyrušili, tak by je mohla bránit. Ale zatím se to nikdy nestalo, tak není důvod se obávat.

______________________

Kontakt pro hlášení informací z terénu: Vašek Sojka – 737 276 858