LABÁK VS. SASKO

Labák a Sasko. Dvě světové pískovcové oblasti, o kterých se většinou mluví o každé zvlášť. Skoro jako by neměly nic společného a nacházely se každá v jiné galaxii. A to i přesto, že leží hned vedle sebe, mají podobnou historii i charakter lezení. Jak to tedy je?

TEXT: ONDRA HORÁČEK FOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ
| SRPEN 2022

HISTORIE VS. SOUČASNOST

Pokud je někde na světě historie lezení epická v tom pravém slova smyslu, je to v Sasku. Schuster, Strubich, Arnold a Güllich je jen zlomek borců, kteří v Sasku lezli a u toho i sem tam vytvořili nějakou tu novou cestu. Zrovna třeba takový Arnold jich má na kontě něco přes 3000. Legendární jsou historky o dobývání prvních věží na začátku 20. století, kdy se Oliver Perry-Smith proháněl po Sasku americkým bourákem a bouřlivě oslavoval každý ze svých epochálních prváčů, či o mladičkém Karlheinzi Gondovi, který se naprosto bezhlavě vrhal do tehdy extrémních směrů.

Na druhou stranu, takoví bratři Weingartlové působící v Labáku v 70. a 80. letech byli epičtí taky — stačí si vylézt jednu z jejich morálových perel na Pravém či Levém břehu. Nicméně, zatímco hlavní boom tvorby nových cest v Labáku spadá cca do 90. let minulého století, v Sasku to hlavní začalo zhruba o 100 let dříve. (Viz článek o přelomových cestách, pozn. red.) Co naplat, historie, ta je v Sasku přece jen epičtější. Bod pro Sasko.

Nejstarší sedma na světě? Najdeš ji v Sasku – „Westkante“ na Wilder Kopf (VIIIa, 7- UIAA, 5.10 amerických) Udělal ji Emanuel Strubich, mimochodem, rodák z Teplic, v roce 1918. (foto: SM)


JIŠTĚNÍ VS. STRACH

„V Labáku jsou sportovky a v Sasku klasiky, to je přece jasné.“ Jenže ona to není tak úplně pravda. Dej si takovou „Motolici“ za VIIc na Pravém břehu Labe – 60metrové VIIc se dvěma kruhy, anebo naopak 15kruhovou „Fesche Müllerin“ za Xa na saský Müllerstein a budeš mít intenzivní pocit, že se vesmír otočil naruby. Anebo že minimálně všechno není tak černobílé, jak původně vypadalo.

Ano, Sasko obecně skýtá větší možnosti pro smyčkování a historicky je zde výrazně větší procento klasik, nicméně v obou oblastech se cesty dělají a vždy dělaly důsledně odspodu, takže pokud při prvovýstupu nebylo možné dát smyčku, přišel na řadu kruh (či borhák, o tom později). A upřímně řečeno, uprostřed desítkové sekvence moc smyček většinou nezašťoucháš ani v Sasku. Takže! I v Labáku jsou klasiky a v Sasku „sportovky“ a v obou případech jich není zrovna málo. Stačí mít oči otevřené a trochu kuráže vykročit ze zajetých kolejí. Bod pro oba.

KRUH VS. BORHÁK

Je lepší kruh anebo borhák? Zajímavá otázka! Vznik a vývoj užívání kruhů je historicky odvoditelný a všeobecně známý. Jelikož se v Sasku lezlo dříve, než došlo k objevu karabiny jakožto prostředníka při spojení lana s jistícím bodem, bylo nutné se při „cvakání“ kruhu odvázat, protáhnout lano kruhem a hned nato se zase navázat. Při celé transakci se zúčastněný přidržoval paží prostrčenou skrz kruh. První kruhy byly tedy logicky dost velké.

Po objevu karabiny (dej jí pánbůh věčnou slávu) a později i prsního a sedacího úvazku však v celých Labských pískovcích tvar kruhu zůstává, neboť tento slouží nejen jako průběžný bod jistícího řetězce, ale častěji též jako dobírací stanoviště. Leze se od kruhu ke kruhu a ještě na začátku 70. let takto vznikají v Sasku první 9béčka. Vynálezce RP stylu Kurt Albert zatím tahá po Frankenjuře kačera a svět teprve čeká na objev sportovního lezení a jeho následný boom. Takže proto ty kruhy.

Až se sportovním lezením přichází na scénu borhák, a protože u něj není potřeba dobírat, jeho velikost se logicky minimalizuje — do borháku se cvaká expreska a netřeba jím protahovat ruku. A tímto souvětím je krásně vystižen rozdíl v užití obou inkriminovaných zařízení: borhák je sice menší, ale dobírat své dva spolulezce chceš rozhodně radši v kruhu. Na druhou stranu, skákat po borháku, až ti bude hrozit zemovka, také asi nebude to pravé ořechové. Takže co je lepší, sportovnější borhák nebo klasický kruh? Záleží na cestě a úhlu pohledu. Bod pro oba.

MÁDŽO VS. NEMÁDŽO

Jak víme, v Sasku se maglajzovat nesmí – a ono se tam skutečně nemaglajzuje, v Labáku se smí, ale podmíněně. Co je lepší a co horší? No, jak se to vezme. Každopádně, na cestu totálně zapatlanou od mága je stejně smutný pohled jako na linku sice čistou, která ale klouže, jako kdyby ji někdo pomazal máslem.

Dvě poučky, vyplývající z výše zmíněného, jsou proto jasné: pokud lezeš bez mádža a potíš se, tak se nepoť! A pokud mádžuješ, je vždy dobré to po sobě očistit. Ano, tím kartáčkem, co máš na maglajzáku! Nezpochybnitelným faktem však je, že v Labáku můžeš dělat obojí. Bod pro Labák.

Jeden Labák, dva lezecké přístupy. Vlevo se leze klasická „Cesta námořní pěchoty“ VIIb, RP VIIc a v popředí moderní „Cesta železného oře“ RP VIIIa. (foto: SM)


TICKMARKS

Zatímco v Labáku se tickmarks (značky u chytů a stupů, pozn. red.) dělají maglajzem, v Sasku se pro tento účel z nedostatku jiných možností občas používá dosti barbarský nástroj: hřebík. Třikrát fuj! Naštěstí, před nedávnem saská komise pro volné lezení odhlasovala, že se pro vytváření tickmarks může používat dřívko neboli klacík. S tím přichází ovšem zajímavá otázka, jaký by ten klacík asi tak měl být? Dubový, bukový anebo spíše z kanadské jedle? Jsme upřímně zvědavi, kdy na tuto díru na trhu zareagují světoví výrobci outdoorového vybavení. „Heeej kámo, ty máš ten novej klacík vod Bédéčka? A jak drží, dobrý?“ Bod pro Labák.

(Spolek SBB vydal text, ve kterém zhodnotil situaci a značkování povolil, „pokud je odstranitelné“. Tedy třeba kouskem tejpky nebo měkkým dřevem, pozn. red.)

LABE VS. ELBE

Labák i Sasko se nacházejí u Labe. Zajímavým faktem však je, že Labák se nachází de facto o patro níže, nežli Sasko. Co z toho plyne? Toť otázka! Možná, že moderní pískovcové lezení přechází do undergroundu? Každopádně, když si nafoukneš člun či lehátko a nasedneš na něj v Labáku, připluješ do Saska. Bod pro Sasko.

– OBĚ OBLASTI NA JEDNÉ FOTCE. LABÁK A SASKO NA OBZORU (foto: Jakub Freiwald) –

VRCHOLOVÉ KNÍŽKY

Vrcholové knížky jsou kapitola sama pro sebe. Velmi zajímavým jevem je, že zatímco Sasíci se do knížek podepisují spořádaně, krasopisně, podle jasných strukturálních pravidel a vždy zásadně celým jménem, české zápisy vyzařují osobitostí, kreativitou, expresivními přezdívkami a často i psychoanalytickým popisem nefiltrovaného proudu aktuálních pocitů daného jedince. Každopádně, vrcholových knížek je v Sasku víc. Bod pro Sasko.

VĚŽE VS. MASIVY

V Labáku je věží 314, v Sasku přibližně 1100. V labském průvodci je masivů 354, v těch saských jsou masivy tři. Co z toho plyne? Že v Sasku nejsou masivy? Ech, ba ne, jsou tam. Jen se na ně nesmí lézt. Zlí jazykové tvrdí, že dřív, než Sasíky napadlo lézt na masivy, stihla to ochrana přírody zakázat. Ještě zlejší jazykové tvrdí, že to Sasíky vlastně vůbec nenapadlo. Vždyť to nemá logiku. Lézt ke slaňovacímu borháku a nikoli bis zum Gipfel? Was ist das? Wo ist ein Gipfelbuch? Und wo ist ein Aussicht? Každopádně, vraťme se k věžím a masivům. V Labáku se leze na oboje. Bod pro Labák.

(Povolené masivy v Sasku jsou Lilienstein – Westecke, dále Königstein kvůli historicky nejstarší cestě na písku: „Abratzky-Kamin“ IV z roku 1848. Trojici výjimek uzavírá hvězdičková čtyřka „Südwand“ na Grosser Zschirnstein z roku 1903, pozn. red.)

KRÁSA CEST

Cesty? Ty jsou krásné všude. Bod pro oba.

BERG HEIL VS. HORE ZDAR

Tradice horezdarů je v Labských pískovcích rozvinuta po obou stranách státní hranice a principiálně se od sebe nijak zásadně neliší. Jediný rozdíl je snad jen v tom, že v Sasku se k zápisu Bergheilu často přidává citát či životní moudro. Jak poučné a pedagogické! Vliv rodné země Kanta, Hegela či Schopenhauera se nezapře ani při tak „nefilozofické“ aktivitě, jako je lezení.

Ruku na srdce, ne že by lezci byli banda tupých nevzdělanců, ale jakýkoli příspěvek k inteligenčně-emocionálnímu rozvoji lezecké komunity je rozhodně žádoucí. Nebylo by inspirativní doplnit nekonečné hospodské diskuze o tom, zda zalomit či nezalomit lištu při cvakání třetího háku také o zasvěcený komentář k teorii mávnutí motýlího křídla či o diskuzi k problematice krabice a Schrödingerovy kočky? Bod pro Sasko.

HOSPODY

V Sasku nemají hospodu U Kosti, navíc se tam platí eurama a mají divné pivo. Bod pro Labák.

KRAJINA

Ač se Labák a Sasko nacházejí bezprostředně vedle sebe, saská část Labských pískovců je přece jen krajinově pestřejší. Skály na úbočí kaňonu mírně meandrujícího Labe, stolové hory či „vícepatrový“ masiv Schrammsteinů s výhledem na monumentální Falkenstein. A co teprv túry, bivaky, lodičky v Rathenu a výletní tramvaj údolím Křinice. Labák je také krásný, ale bod pro Sasko.

TĚŽKÉ CESTY

Co se týče koncentrace těžkých (a hlavně krásných!) cest, je Levý břeh Labáku skutečně unikátní. V Sasku mají také hromadu cest za deset a jedenáct, ale zatímco v Sasku se tyto cesty lezou občas, v Labáku se lezou jak na běžícím páse. Dvanáctku si sice můžeš dát jak v Labáku, tak v Sasku (nemyslíme tím samosebou jen tu vychlazenou nefiltrovanou, pozn. red.), ale když si porovnáš „No cheating Stone please“ na Falkenstein od Thomase Willenberga a „To tu ještě nebylo“ na Malého ďábla od Ondrů Beneše a Adama (obojí za XIIb), závěr je jasný: co se týče těžkých cest, bod patří Labáku.

RESUMÉ

Ač to tak může při prvním pohledu vypadat, smyslem tohoto spisku rozhodně není rozdmýchávat lezeckou segregaci. Právě naopak! Ze Saska to je do Labáku co by expreskou dohodil a z Labáku do Saska jakbysmet. Obojí má svoje kvality a výhody či nevýhody, což potvrzuje i konečné skóre našeho amatérského porovnání 8 : 8.

Například takový Alex Honnold nemohl při své návštěvě Labských pískovců vůbec pochopit, že Sasko a Labák jsou dvě různé oblasti. Byl z toho chudák tak zmatený, že v Labáku lezl desítky bez mága a v saském kiosku ve Schmilce se málem dožadoval točené Plzně.

Jako lezci jsme zvyklí hledat spíše rozdíly než to, co nás spojuje, ale spojuje nás toho docela dost. Skály, příroda, vášeň pro pohyb, volnost, sranda s kamarády, překonávání limitů a strachu. Ale hlavně: lezení a ty naše krásný pískovcový oblasti.

__________

Ondra Horáček

Autor

Lezec zapálený do téměř všech forem lezení, kterého však čím dál víc baví i restdaye a všechny ty další nesmírně důležité věci okolo.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.