„200 slov“

„Krvavá spára“ – pruh, kterým se jezdí na červenou

23. 06. 2020, Anča Šebestíková

Pokaždé, když jsem procházela Skalákem okolo Ocúnu, nemohla jsem z ní odtrhnout oči. „Krvavá spára“ (VIIc, pozn. red.) je estetická linka od Radovana Kuchaře. Protíná vrchní pravou část věže Ocún. Je to také jedna z těch několika málo skaláckých spár „bez chytů“. Není moc dam, které ji mají vylezenou. Sama vím o dvou, Zorce Prachtelové a Áje Bedrníků, jsou to holky, ze kterých mám respekt, proto trvalo, než jsem se do ní odhodlala nalézt. Když se do „Krvavky“ pustila Zorka, všichni chlapi nevěřícně zírali, nejvíc asi Petr Prachtel. Byla to v tu dobu opravdu Cesta, kterou nejeden lezec zapytlil.

Letošní neplánované prázdniny umožnily jistě nejen mně trávit spoustu času ve skalách. Po uzdravení všech možných částí těla jsem toho začala intenzivně využívat. Už když jsem letos podruhé přijela do Skaláku, zachtělo se mi do „Krvavky“ nalézt. Jelikož jsem si tento plán nenechala pro sebe, stalo se, že mám dokonce dva spolulezce. Ráno dáváme rozlez a okolo jedenácté už se začínám hlemzat úvodní „Dolní variantou“ (logické prodloužení Krvavky za VII, pozn. red.). Ze začátku jsou okolo široké spáry nějaké chyty, ale nic se mi nedaří založit, a tak začínám čím dál víc zalézat dovnitř. Najednou se jaksi zaseknu, cítím, že tu potřebuji být obráceně. Zespoda mě podporuje a fotí Dan a shora z okna pod „Krvavkou“ mě fotí a křičí na mě Peťa: „Mám tu pro tebe nachystaný to občerstvení!“ Na první pohled velice vtipná situace končí dobře, já se otáčím a pokračuji levým bokem dovnitř.

Anča v „Dolní variantě“, samotná „Krvavka“
je vidět nahoře (f: Dan Podráský)

Nakonec mě úzký komínek vyflusává u zmíněného občerstvení. Doplňuji tekutiny, zakládám smyčku a opatrně traverzuji po křehkém skaláckém materiálu k prvnímu kruhu „Krvavky“. Cvakám. „Tak a teď to začne,“ proběhne mi hlavou. Odlézám od kruhu, stojím ještě v rozporu v okně a první části těla rovnám do širočiny. Na pravé straně jsou dobré nohy, jenomže kruh je na straně levé. Zandavám do širočiny levé koleno, ale lano se krásně tře a nechce mě pustit dál. Po neúspěšném boji se vracím do rozporu a odpočívám. Pokus číslo dvě už probíhá lépe – za dvoužábu odlehčuji zbytek těla a ve spáře se otáčím. Teď je to to pravé ořechové.

Po občerstvovačce. Nález do těžkého (f: Petra Sosnová)

Měla jsem šoufky z toho, že se do spáry nevleze koleno, opak je ale pravdou. Parádní, vyfrézovaně vypadající spáru lezu celou na dvoužábu, koleno a patu-špicu. Doufaje, že založím pořádnou smyčku, dolézám k jedinému narušení spáry, ale zklamaně záhyb opouštím jen s jedněmi morálovými hodinkami. Naštěstí už zde obtíže končí, a tak dolézám na vršek: „Zruš!” zařvu na jističe a užívám si toho krásného pocitu euforie z další impozantní cesty.

Nezdálo se mi dělat štand ve slaňáku vlevo od spáry. „Vždyť by se spolulezci po vypadnutí nad kruhem určitě pěkně zhoupli,” pomyslím si. Zaštandovala jsem proto v přímém směru od spáry za dobírák na věži. Házím spolulezcům spárové rukavice a začnu dobírat.

Jenže, když si Dan poprvé jemně odsedl, uteklo mi jistítko do hlubin spáry. Co teď? Naštěstí na mě křičí: „Tak už jsem zase u kruhu.“ „Super, tak se do něj prosím cvakni,“ houknu shora a jdu vymýšlet, co se situací. Nakonec se podaří lano odlehčit a jistítko vytáhnout. Štand přendavám do slaňáku zleva spáry a zjišťuji, že je to lepší volba, lano se dá do spáry hodit a ono se tam hezky kousne. Dan to radši znovu nezkouší, myslí jen na patu-špicu a valí bez pádu nahoru. Dobíráme ještě Peťu, která nový štand otestuje. Drží.

Setkáváme se všichni na vršku. Prozkoumávám knížku a po slanění nás čeká odměna v podobě pivka a pořádné svačiny. Oslava však netrvá dlouho, za chvíli už nalézáme do dalších krásných, tentokrát stěnových cest. „Krvavka“ ale nejspíš zůstane na paměti všem zúčastněným pěkně dlouho.

__________________________

Redakční poznámka: Cestu udělal Radan Kuchař v roce 1952. Dlouho se myslelo, že ji po něm nikdo nezopakuje. Jako druhý spáru vylezl Petr Prachtel na jaře 1963 a 29. června přidal ještě free solo přelez.

Víme o třech ženských průstupech. První udělala Zorka Prachtelová v roce 1968 a dočteš se o něm v knize Život na niti: „Do spáry se zabudovala skoro jako do komína a celou cestu přelezla hladce a s absolutním přehledem. Pro ostatní lezce to byl šok.“ V roce 2018 cestu vylezla Alena Bedrníková. Lezla ji také s „Dolní variantou“ a na závěr dne si střihla ještě Smítkovu „Převislou spáru“ VIIc na Ottovky. Třetí ženský přelez se povedl Anče Šebestíkové letos v dubnu.

„Krvavá spára“ VIIc. Už tři dámy tudy projely na červenou – Zorka Prachtelová, Alena Bedrníková a Anča Šebestíková. (foto: Standa Mitáč, grafika: Martin Novák)

Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...