„KRVAVÁ SPÁRA“ NA OCÚN

TOHLE NELEZ

„Kluci, tohle není pro vás,“ říkalo se. „Dejte si radši něco lehčího.“ Když Radan Kuchař v červenci 1952 udělal prvovýstup Krvavé spáry na Ocún ve Skaláku, asi ani sám nečekal, že tahle cesta bude odolávat dalším zájemcům 11 let.

A přitom na místě Radan v den prvovýstupu nebyl sám. „Výraznou spárou vylezli také Karel Cerman a Olda Kopal. Po tomto prvovýstupu měli všichni tři odřené holeně levé nohy na stejném místě, a jelikož hrana spáry byla potřísněna kapkami krve, nazvali ji Krvavou spárou.“ (Parafráze z knihy Deset velkých stěn, pozn. aut.) V některých průvodcích ji člověk dokonce najde pod názvem Kuchařova spára – Radan si na ni díky své tehdejší převaze udělal patent. Ani Karel Cerman s Oldou Kopalem na ostrém konci lana moc nepochodili.

Populárka se z ní nestala nikdy. Její jméno sice lezci znají, ale fronty se na ni nestojí. O poslední přelez se na jaře 2026 postaral Kryštof Juda a vše bylo poctivě zdokumentováno redakcí eMontany. První opakování cesty udělal v roce 1963 Petr Prachtel – paměť mu slouží i skoro v devadesátce, a tak dole v článku najdeš jeho vzpomínky.

První tři dámské přelezy pak byly tyto: Zorka Prachtelová, Alena Bedrníková a Anča Šebestíková – psala o tom 200 slov. Na druhém konci lana pak Krvavku vylezla také dcera Radana Kuchaře, Jiřinka Dienstbierová, když jí bylo skoro 60 let.

NEJDŘÍV TLAMA, PAK FREE SOLO

Rozhovor s Petrem Prachtelem

Krvavka čekala na první opakování nějakých 11 let… Jaký kolem ní byl mýtus?
Bylo to psycho. Po Radanovi se o ni pokoušeli další dobří spáraři, třeba Olda Kopal. Ale byla na něj těsná, nevešel se tam a zapytlil. Další taky zapytlili a rozhlásili: „Tohle nikdo nemůže vylízt. Ten se tam zkrvavil, ten vybál… To jenom Kuchař může vylízt.“ On si tím pojistil jakousi „slávu“ a tohle rozhlášení odpudilo všechny další zájemce. My jsme tehdy začínali a byli jsme tak blbí, že když nám někdo řekl: „To pro vás není,“ tak jsme tam nešli. Představ si, jak jsme byli pitomí. Drželi jsme hubu a krok. Místo toho jsme šli na něco lehčího – takhle se to roky drželo.

Kdy se to prolomilo?
Když jsem se vrátil z vojny, šel jsem Krvavku zkusit. V zimě. Ale místo toho, abych to vylezl, tak jsem hodil tlamu. Ošklivou – nahoře se mi odlomil okraj té díry a padal jsem seshora až dolů do toho Gräfa (do Dolní varianty od Zbyňka „Alíka“ Gräfa z roku 1946, pozn. aut.), ťuknul jsem hlavou do skály a udělal jsem si takovou malou dírku. Bolelo to jako pes. Musel jsem počkat týden.

Pak přišel Karel Holát s mladou macatou narezlou kočkou Janičkou. On si vzal do hlavy, že by to měla zkusit jako druhá. Tak jsem to vytáhl a udělal ten první přelez. Byl hic a ona celá zplavená, bičovala hrozně, ale skutečně se dostala nahoru.

Vzpomeneš si na tvůj free solo přelez?
To bylo v roce 1968. Celkem dobrý pocit. Ale nepřišlo mně to riskantní – myslím, že jsem v té době měl na víc. Nezažíval jsem takové to adrenalinové ztuhnutí.

Jen ten úvodní zvonek byl trochu blbší, protože tam si nevidíš na nohy. To je případ i toho (Antona) Schrötera, který musel během free sola couvat na Talseite VIIIc, RP IXa na Schwagerovi. To je úžasné – že se dokázal vrátit tím převisem, když zjistil, že má špatně ruce. Já jsem tam spadl a pochroumal jsem si nohu. To člověk musí obdivovat, že se takhle celodenně „vytočil“ a co všechno musel zkusit. Ale kdyby to sólování už zapíchl, tak bych mu to schválil.

Když tě Zorka viděla lézt Krvavku bez lana, rozhodla se zkusit to s lanem odspodu?
Ano, to bylo z nápodoby. Ona se moc neprosazovala, ale řekla: „Tak já bych to zkusila.“ Šlo jí to s prstem v nose… Vytáhla to na prvním konci normálně jištěná. I když, „normálně jištěná“ – my jsme tomu moc nedali. Většinou jsme lano drželi jen tak v ruce a doufali, že ten druhý nespadne. Spíš jsme nejistili. Zóra celý život jistila z ruky jako vegetarián, osmu možná použila až pak na konci, kdy lezla s tím (Bořkem) Vysušilem. Mimochodem, ten můj nečekaný pád na Krvavce také chytala Zorka do rukou. A udržela to. My jsme to měli nahnutý – museli jsme u toho jištění mít určitou kliku.

„Většinou jsme lano drželi jen tak v ruce a doufali, že ten druhý nespadne. Spíš jsme nejistili. Zóra celý život jistila z ruky jako vegetarián.“ Petr Prachtel

Jak byl její přelez „zapovězené cesty“ přijatý tehdejší komunitou?
Jednou jsem se účastnil schůze vrcholové komise, kde se zrovna začínalo debatovat o tom, jak rozšířit tehdejší uzavřenou klasifikaci. Povídám tam: „Krvavku jsem lezl sólo a Zora to taky dala v pohodě, tak mi přijde, že to není osma.“ Oni se tedy dohadovali a skutečně to dali za VIIc. Teď zpětně ale vím, že to je špatně. Protože pokud je Barthova spára za VIII, tak tohle je minimálně stejně těžké. Já jsem se tehdy nechal strhnout tím, že to Zorce šlo tak lehko.

Na té komisi jsme se pohádali – jeden pán razantně vystoupil a prohlásil: „Mám určité pochybnosti o tom, zda je Zora vůbec žena.“ Znělo to hodně pitomě, ale vypadalo to, že to myslí vážně. Nastalo tíživé ticho. Nevydržel jsem to, odešel ze schůze a už nikdy jsem se tam nevrátil. Celý rozčilený jsem vygumoval zápis ve vrcholové knížce na Ocúnu – aby je to nedráždilo. A vygumoval jsem i další zápisy na jejích lepších cestách. Na protest proti tomuto vystoupení.

Ještě ke Krvavce – pamatuješ si detaily z přelezu Zorky?
Rukavice určitě neměla. Nevzala si ani textilní chrániče na kolena, které někdy používala. Lezla to, jak byla. Už ve chvíli, když to poprvé přelézala za mnou, jsem viděl, že jí to jde lépe než mně. Byla tenčí a víc se dostala dovnitř.

Jak přesně to lezla?
Ona se tam úplně zabudovala. Chodila ty spáry čelně, takže jí nedělaly žádné potíže. Lezla tím starým stylem, kde měla zkřížené ruce i nohy. To jí umožňovalo lézt s menším úsilím než ti, co to brali jako ramenní spáru. Díky tomu vylezla i nějaké spáry v Sasku jako první žena (měla vylezeno 49 Meisterwegů, pozn. aut.). Nebo ve Skaláku free solo Červencovou spáru (VII) na Ottovy věže a sestoupila bez lana Normálkou (IV). To považuju za jeden z jejích největších výkonů.

Když byly úzké spáry, tak najednou měla výhodu tenkých prstů. Holky je mají jako opice, zastrčí je až dovnitř do spáry, a tam potom hákují. V širočinách měla kupodivu také výhodu, a přitom já byl spárař. Moje výhoda byla snad jedině v převislých spárách. Musel jsem si na to zvyknout. Když jí to sedlo – třeba hladké nebo tenké spáry, tak to byla skutečná hvězda.

V ŽIVOTNÍM NÁTEKU

Přelezový proces očima Kryštofa Judy

Už když jsem přišel pod Ocún, tak mi bylo jasné, že mě zajímá. Oslovila mě. Tip jsem měl od otce, který chtěl spáru kdysi lézt, ale nikdy se do toho neodhodlal.

Mé první pokusy však probíhaly totálně žalostně, ke kruhu jsem se dostal, dále to však nešlo. Několikrát jsem se do spáry pokoušel nalézt, ani jednou mě nepustila. Možná to bylo mojí náladou, možná sílou nebo chybějícím odhodláním. Klíčové místo okolo kruhu však nekompromisně odolalo. Vzpomínám si, že jsem byl z pokusů úplně odřený na obou pažích, předloktích a kolena měl otlačená takovým způsobem, že jsem se o ně nemohl zapírat, ani kdybych potřeboval. Pořád jsem odsedával do kruhu a asi po hodině jsem si konečně přiznal: ‚Tohle opravdu nepůjde.‘

Záchranou byla Maruška, která natáhla Starou cestu, takže jsme se na vrchol podívali aspoň tím směrem.

Spáry jsem neopustil, ale na Hrubici jsem se chvíli nepodíval. Celé léto jsme existovali převážně v Adršpachu a lezli jsme spáry různých rozměrů, tvarů, délek, i obtížností. Klenbu na Zámek, Ukřižování, Krvavé spárky a různé podivné širočiny – kdo zná věž Ječmínek, tak ví…

Cesta, která mě připravila nejvíc, byla Údolní na Hlásku. Tento rozměr širočiny v kombinaci s její délkou je třeba zvládat technicky, nebo mít sílu jak čtyři koně. Technické znalosti spárového lezení jsem získával od všech lidí, co o tom něco věděli.

Vždycky jsme se s ostatními lezci bavili, jak tam cpeme nohy, jak ruce, pod jakým úhlem, kterým směrem dlaň, kterým palec… Prostě dozvědět se navzájem co nejvíc. Všechny tyto vymyšlené a nepodložené pravdy jsme konzultovali s knihou Crack climbing od Peta Whittakera.

Den před akcí přicházím pod Ocún, sleduji spáru, ze které jsem měl po cestě podivné pocity. To, co vidím, se sice podobá tomu, co jsem se minulý rok snažil absolvovat, ale rozhodně mi to nepřijde nemožné. Maruška souhlasí, čímž také posiluje můj dobrý pocit. Dobré, je rozhodnuto, ráno do toho půjdu.

Po všech nutných přípravách opravdu nastupuji. O spodní pasáži nic nevím, beru si pár uzlů a nějaké bambule, abych měl případné možnosti jištění. Oproti vršku by to ale měla být procházka. Odlepím se od země, přelezu úvodní kousek spáry, do které zahodím jednu bambuli. Zneužívám své malé postavy a nacpávám se dovnitř širočiny, kterou následně lezu jako velice úzký komín.

Za chvíli se ocitám na poličce, na které by si člověk mohl udělat piknik i s celou rozšířenou rodinou. Odpočívám. Následují dobré chyty, po kterých se dostávám ke kruhu.

Je mi jasné, že vrchní část cesty neodjistím, takže se nadechuji a vyrážím do klíčového místa. Podnikám kroky, které si matně vybavuji z minulého roku, ale najednou se ocitám v pozici, která navádí mé nohy daleko do protější stěny pod převisem. Nechám si svou intuicí poradit a najednou se ocitám nad obávaným bouldrem v čistokrevné širočině. Jdu na to, teď se nesmím zastavit, a hlavně mi nesmí dojít.

Po úmorné dřině v širočině se ocitám v místě, do kterého se opět vejdu i tělem. Cpu se dovnitř, dýchám, odpočívám. Ruce mám nateklé jako nikdy předtím, ale vím, že je vyhráno. Dlouho se snažím uklidnit plíce, což se mi vůbec nedaří. Nevadí, provádím posledních pár lehkých kroků k vrcholu, usedám a prožívám všechny šťastné pocity, které lezec po pískovcovém výkonu prožívat může.

Cvakám slaňák, sedám nad spáru a Marušce oznámím: „Jistím.“ Teď je to na ní. A já mám čas sedět na vrcholu a usmívat se jak blázen směrem do údolí.

VZPOMÍNKA ANČI ŠEBESTÍKOVÉ

Měla jsem šoufky z toho, že se do spáry nevleze koleno, opak je ale pravdou. Parádní, vyfrézovaně vypadající spáru lezu celou na dvoužábu, koleno a patu-špicu. Doufaje, že založím pořádnou smyčku, dolézám k jedinému narušení spáry, ale zklamaně záhyb opouštím jen s jedněmi morálovými hodinkami. Naštěstí už zde obtíže končí, a tak dolézám na vršek: „Zruš!” zařvu na jističe a užívám si toho krásného pocitu euforie z další impozantní cesty.

.
.

Děkujeme všem, kdo jste nám přispěli také v roce 2026,
a podpořili tak vznik nejen tohoto Příběhu cesty. Více tady.

Partneři tohoto dílu jsou: španělský výrobce lezeček Tenaya a český Hudy sport.

_______________________________