„200 slov“

Domluva jak s hluchou bábou. Prusíkové dobrodružství v „Křížové cestě”

02. 10. 2018, Víťa Kopecký

Na světě jsou kopce a skály, které jen svým tvarem podněcují touhu podívat se na jejich vrchol. Matterhorn v Alpách, Taktovka ve Skaláku a pro mě i stěna Pod křížem ve Svatém Janu pod Skalou. Přímo ve spádnici vrcholu navíc do jejích útrob vede jeskyně s vchodem pěkně vysoko nad zemí, takže až do loňského podzimu dostávala má zvědavost pořádně zabrat.

Pravda, na rozdíl třeba od té Taktovky se dá nahoru pohodlně dojít po značené turistické stezce a do jeskyně případně slanit, já jsem ale jako správný sportovec chtěl stěnu vylézt. Dlouhé roky jsem ve volných chvílích listoval horolezeckým průvodcem „Český kras a okolí” od Petra Resche, jen všichni parťáci měli vždycky nějakou výmluvu. Možná i díky popisu oblasti v něm obsaženém: „Stěnové a spárové lezení v často nepříliš pevné skále. Pevné jistící prostředky (kruhy, skoby, nýty, borháky) je nutné často kombinovat s vklíněnci.” Prostě nic pro milovníky lezení v Alkazaru, který je navíc ještě podstatně blíž od vlaku.

Před pár lety jsem se ale oženil a protože Hanička slíbila, že mě bude milovat „v dobrém i ve zlém”, 15. 10. 2017 jsem konečně stál pod nástupem „Křížové cesty” a navazoval se na lano. V plánu bylo lézt Pražskou variantou do jeskyně a Berounskou variantou na vršek. Ta vede přímo ke kříži a navíc se o této kombinaci Míla Pletánek vyjádřil jako o jednom z nejhezčích výstupů v Českém krasu.

„Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty.”
„To je z nějakýho filmu, ne?”
„Jo, z Básníků…”
„Já to věděla. Ty sociální jistoty, to mi bylo hned nějaký podezřelý.”
„Pravda je, že nemám ani úrazový pojištění, tak dávej bacha, lezu.”
.

Parádní výhled z jeskyně do podzimní krajiny (f: Víťa Kopecký)

.
První délka byla relativně v pohodě. Skála většinou pevná, jištění dobré a motivace silná. Za chvíli jsem seděl v jeskyni u kruhu a mohl dobrat svoji úžasnou ženu. Bylo nádherně. Listí hrálo všemi barvami, slunce mělo ještě sílu a příjemně hřálo. Z jeskyně byl navíc parádní výhled a všude okolo podzimní krajina zralá na fotku do kalendáře. Trochu jsem se divil, že tam nikdo jiný nelezl. Dlouho jsme seděli a užívali si to.

Pak přišla na řadu druhá délka. Začátek je pro nás notorické pětkaře mírně delikátní, ale není to nic, co by se po troše hledání těch správných chytů nedalo zvládnout. Následovalo příjemně lehké lezení ke kruhu. Z dalšího postupu jsem si odnesl tři důležitá ponaučení.

Za prvé. U kruhu je dobré zaštandovat. Já to neudělal. V průvodci je to totiž napsané jasně. „Křížová cesta” má mít 25+20 metrů. Berounská varianta od původní cesty sice uhýbá doleva, ale ani ta nevede úplně přímo, v nákresu to kličkuje zhruba stejně, takže štand v jeskyni a pak hurá nahoru. Jenže lano nabralo i přes poctivé prodlužování jištění smyčkami takové tření, že jsem měl posledních deset metrů pocit, jako bych na něm táhl kamion. Ze začátku jsem na Haničku pořád křičel, ať povolí. Pak mi došlo, o co jde. Jenže to už jsem byl vysoko nad kruhem a slézt dolů pro mě nepřipadalo v úvahu. Druhý problém byl, že jsme se téměř přestali slyšet. Křičel jsem na Haničku ze všech sil, ale byla s ní dohoda jak s hluchou bábou.

Za druhé. Nad jeskyní je skála poměrně lámavá. Aspoň v tomhle průvodce nekecá. Dřív jsem si myslel, že název „Křížová cesta” je odvozen od lokality, kde se nachází. Dnes vím, že podstata jejího jména leží v mnohem hlubší, řekl bych až duchovní rovině. Ježíš se cestou na Golgotu asi moc nebavil a já na tom začínal být podobně. Když se z ničeho nic pohnul odštěp, který jsem v tu chvíli považoval za jediný pevný bod v okolí a svěřil mu tak většinu své váhy, málem jsem se poblil leknutím. Naštěstí se nevylomil úplně a já tak mohl pokračovat vzhůru.

Za třetí. Prusík vážně nepatří nad slaňovací pomůcku. I přes všechny zmiňované nepříjemnosti jsem nakonec přece jen dosáhl hrany stěny. Vyhlídka byla plná výletníků a všichni na mě vyjeveně koukali. Upřímně nevím, z čeho byli tak překvapení, protože mé hlasité nadávání je na příchod nějakého lanem omotaného ňoumy muselo upozornit dlouho předem.

„Teda, já bych za to zábradlí nevlezla.”
„Z druhý strany sem vede pěšina, to nevíte?”
„Hele, a znáte se s tim Adamem Ondrou?”
„Tati, já bych sem taky chtěl příště po skále…”

Udělal jsem pár fotek na mobil a chtěl dobrat Haničku. Ta se však pod tíhou okolností nakonec rozhodla nepokračovat. Původně jsem si říkal, že se dolů nechám spustit a v klidu posbírám jištění, pak jsem se ale vzhledem ke komplikované komunikaci rozhodl slanit.

Na českých skalách se při téhle činnosti sebejištění prusíkem moc nenosí, takže jsem prostě založil lano do kyblíku a jel. Jenže se ukázalo, že na vyndání některých vklíněnců budu potřebovat obě ruce. Vím, že abych se při slaňování mohl pustit, jde to zařídit i jinak a při zpětném pohledu určitě lépe, mě však v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než dodatečně nainstalovat prusík. A protože jsem měl jistítko cvaklé přímo na sedáku, nebylo pod ním už místo a já musel prusík dát nad něj.

Chvíli to fungovalo úplně bezvadně. Pohoda, vysmíval jsem se v duchu ustrašeným metodikům. To jsem neměl dělat. Aniž bych si to uvědomoval, nohy opřené o skálu mi pomáhaly uzel mírně odlehčit a šel tak po laně docela dobře posouvat. Pak jsem ale přejel horní okraj jeskyně a visel tak ve volném prostoru. Když jsem se na chvíli pustil, prusík se zatáhl a nechtěl se hnout ani o píď. Zkoušel jsem všechno možné, nic nepomáhalo. Jestli jsem ale v něčem relativně dobrý, tak je to improvizace. Napadlo by vás, že jako se dá pomocí dvou prusíků po laně stoupat vzhůru, dá se po něm lézt i dolů?

Celkově to hodnotím jako dobrou zkušenost. A ta ponaučení bych si měl vzít pořádně k srdci. Haničku prý mrzí, že neviděla ty zaskočené výrazy turistů na vrcholu, takže to letos na podzim asi polezeme znovu.

(Text zvítězil v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady. PS. Kousek vedle lezli i Kulíšci.)

Nečekané dobrodružství v Křížové cestě (f: Víťa Kopecký)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu