MONGOLSKO NA KOLE

SMĚR ULÁNBÁTAR

Je začátek listopadu a po zdařilém dokončení OBPH (Orientační běh pražských horolezců, pozn. red.) přemýšlím, jestli se odplazím spát do auta, nebo se pokusím únavu a celkovou zničenost ještě přepít a podpořím začínající večírek. Pořádně chodit už dávno nemůžu kvůli křečím ve stehnech, a tak chvíli bloumám po sálu pivovaru a následně usedám na volné místo vedle kamarádky Kačky. Sedí tam ještě jedna holčina – Adéla. Seznamujeme se a dáváme do řeči, vyprávím o expedici do Afghánistánu a ona zase o cyklistice po Ázerbájdžánu. Únava je najednou pryč a po asi 15 minutách hovoru se domlouváme, že spolu vyrazíme na kolo do Mongolska. Super nápad, že? Ale takové hospodské řeči zná každý a druhý den se na ně zapomene. Jenže tohle byl trochu jiný případ…

Po pěti měsících spolu balíme naše nová, samozřejmě nevyzkoušená expediční kola do krabic a vyrážíme na autobusovou zastávku na Florenci, kde začíná naše cesta přes Frankfurt až do Ulánbátaru. Z horolezeckých expedic dobře vím, jak je příjemné se po letištích a autobusech tahat s lyžemi a těžkými bágly, ale řeknu ti, že s 24kilovou krabicí s kolem to je ještě úplně jinej „voser”. 

Sranda začíná už na Florenci. „Ty krabice se v žádném případě nevlezou do kufru,“ oznámí nám řidič autobusu neoblomně. A to jsme za přepravu kola předem zaplatili! Sypáním si popelu na hlavu a párem smířlivých slov nakonec nerudného řidiče přesvědčujeme, aby nás přece jen vzal. Na letišti chvíli bojujeme, protože letištní vchody s rozměry kol v krabicích tak úplně nepočítají. Kromě dvou krabic s nadváhou si vezeme ještě jedno zavazadlo navíc, což je důvodem mojí nervozity z budoucího letu s mongolskými aerolinkami. Na jejich webových stránkách si sice můžeš objednat narozeninový dort na palubu, ale dokoupení dalších zavazadel v nabídce chybí. I přes značný zmatek na přepážkách nakonec i tuhle překážku bez větších problémů řešíme. Naše letadlo konečně vzlétá směr východ.

Do Ulánbátaru přilétáme brzy ráno s šestihodinovým časovým posunem. Nezahálíme. Nasedáme do taxíku, jehož řidič nás s nadšením odchytil hned u východu, a jedeme do města. Během následujících dvou dnů musíme zařídit pár věcí: vyměnit peníze, koupit místní sim kartu, dospat jetlag a tak dále. Tou dobou jsme už 36 hodin vzhůru a začíná se to lehce projevovat na naší náladě (čti: ještě jsme ani nevybalili kola a už se máme chuť navzájem zabít, pozn. aut.). Úplně vyřízení přicházíme na hotel, kde je nám oznámeno, že náš pokoj ještě není připraven. „Můžete se zatím usadit tady na gauči,“ oznamuje recepční bez většího zájmu. V podstatě ani nedosedáme a vzápětí zařezáváme se slintem od pusy až na mikinu. Po přesunutí na pokoj dospáváme zbylý spánkový deficit a ve finálním součtu to dělá krásných dvacet hodin poctivého drcánka.

Druhý den ráno zařizujeme pár organizačních drobností a zanedlouho nasedáme do maličkého letadýlka, kterým se přesouváme úplně na západ země do města Olgii. Odtud chceme započít naše cyklotoulky asi 600 km dlouhým přejezdem Altaje. Při plánování v Mapách.cz jsem si dal záležet, abych vybral ty nejmenší možné cesty. ‚Tím se vyhneme provozu,‘ říkal jsem si. V té době jsem netušil, že v Mongolsku můžeme jezdit klidně po dálnicích, aniž bychom byli ohrožováni kolonami aut…

Vzlétáme, míříme na západ a z okýnka letadla pozorujeme krajinu. Čeká nás nemilé překvapení. Pod námi je všude bílo. „Vypadá to spíš na skialpy než na kolo,“ neodpustím si. Po přistání teploměr hlásí krásných ‑6 stupňů a já si říkám, že to možná bude větší sranda, než jsem doufal. Po příletu montujeme naše stroje, nakupujeme zásoby a ladíme poslední nezbytné detaily. Nutno dodat, že už jsme zase oba nevyspalí a řádně nevrlí. Nakonec drobné šarvátky překonáváme a už se nemůžeme dočkat, až nasedneme a šlápneme do pedálů.

PROKLATĚ NÍZKÉ PEDÁLY

Konečně je to tady! Je ráno 20. dubna. Natěšeně vyrážíme vstříc dobrodružství na plně naložených, bezmála 50 kg těžkých kolech. Je pod nulou, fouká silný protivítr a asfalt končí asi po prvních dvou kilometrech naší cesty. Ještě netušíme, že ho v průběhu dovolené budeme potkávat jen velmi zřídka – na pár stovek metrů ve vesnicích nebo městech. Zatím je cesta štěrková, sem tam nějaký větší kámen. I tohle se během prvních 20 km postupně změní.

Nejčastěji jezdíme po vyježděných kolejích od aut. Projíždějící auta v kombinaci s větrem tvoří naši oblíbenou „roletu“, tedy 10–15 cm vysoké vlnky na povrchu cesty,  které řádně prověřují naše ještě neosezené zadky i pevnost nosičů. V Mongolsku to funguje jednoduše. Když už je jedna cesta vyježděná moc, nebo se tam objeví kameny, roleta, či příliš velké výmoly, prostě se vyjezdí koleje vedle. Díky tomu míváme v otevřené krajině na výběr třeba z osmi různých variant cesty.

Po pár kilometrech stoupání postupně objevujeme první nedostatky našich fungl nových kol. Hned v prvním, relativně mírném kopci zjišťuji, že mi došly převody. Odmítám kolo tlačit (už proto, že mě z toho vždycky děsně bolí lýtka), takže musím jít často ze sedla a v potu tváře dupat dlouhé kopce ve stoje. Zanedlouho přicházím na další užitečnou věc, která mému kolu chybí: nainstalovaný stojánek. Hodil by se, abych nemusel kolo neustále házet na zem a riskovat tak poškození brašen. Naštěstí mám s sebou Adél, o kterou si kolo s oblibou opírám při každé příležitosti. Kupodivu moji radost z nápaditého řešení úplně nesdílí.

„Zatím je cesta štěrková, sem tam větší kámen. I to se brzy změní.“

Taky Adélino kolo má k dokonalosti daleko. Když vjíždíme na kamenitou cestu, Adél začne škrtat pedály o vše, co leží v cestě. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že kolo má opravdu zvláštní geometrii rámu a pedály jsou pouhých pět centimetrů nad zemí, což v některých terénech značí zásadní problém. Byť se to zprvu nezdá, Adély problém je sdíleným problémem. Po zhruba stém škrtnutí pedálu o zem v jednom dni, přičemž jí to už nejmíň desetkrát shodilo z kola, začíná být nepříčetná. Z prvotního nadávání přechází do fáze naštvaného mlčení, což ji pustí až po vydatné večeři. Do příště máme rozhodně co vychytávat.

Hned po první noci ve stanu se seznamujeme s místními lidmi. Při snídani k nám přijíždí pastevec na motorce. Pastevectví na koních už dávno není v módě, v dnešní době už mají téměř všichni motorky, kterými jezdí za svými stády a vydatným potrubkáváním je směřují na požadované místo. Tenhle chlapík beze slova zastavuje vedle nás a bez hnutí na nás kouká. Nic po nás nechce, nic neříká, očividně mu o nic nejde, jen mu prostě přijde zajímavé, jak balíme všechny věci a cpeme je na kola. Jak později zjišťujeme, tohle je tady naprosto normální, děje se nám to téměř každý den. Postupně si na to zvykáme. V případech, kdy si pastevci zkouší naše kola nebo nám pomáhají balit stan a slouží jako stojánek pro můj bicykl, je to i příjemné zpestření. 

MONGOLIA SUPER!

Velice brzy se také seznamujeme s mongolskou pohostinností. Lidé nás velmi často zvou k sobě do salaší či jurt a ihned nalévají místní pochutinu – lehce osolený čaj s mlékem a máslem. K tomu samozřejmě nesmí chybět nějaký ten bonbon a hlavně aaruul! Vysušený tvaroh, který má nakyslou chuť a je většinou tvrdý jako šutr. Místní ho s oblibou žužlají téměř pořád, nebo si ho máčí v čaji. Při každé návštěvě nám narvou aspoň pár kousků téhle laskominy do kapes, abychom neumřeli hlady. Nám to teda moc nechutná, ale odmítnout by bylo neslušné. Proto vždy vděčně přijímáme. Pokud to cestou nesníme, bude to výborný dárek pro maminky.

Občas nám místní uvaří jídlo. Většinou se jedná o maso s nudlemi nebo masový vývar, někdy také dostaneme národní jídlo buuz – knedlíčky plněné mletým skopovým masem. Místní kuchyni si nijak zvlášť neužíváme. Většina jídel má podivnou pachuť. Já jsem přesto velice příjemně překvapen, protože ze všech předchozích horolezeckých expedic ve střední Asii mám zkušenost, že konzumace všech těch kefírů, jogurtů, másla a ostatních dobrot v lokálních salaších nemá zrovna nejlepší účinky na moje vyprazdňování. Tady se nic podobného neděje, z čehož mám neskrývanou radost. Nutno dodat, že asi všechna jídla, která jsme v Mongolsku viděli, obsahovala maso, takže vegetariánům návštěvu téhle země úplně nedoporučuji.

Den po dni pokračujeme nádherným pohořím Altaj. Užíváme si výhledů na náhorní plošiny plné stád hospodářských zvířat i zasněžené vrcholky hor v pozadí. Postupně zjišťujeme, že naše mapy v těchto končinách moc nefungují. S místními lidmi toho moc nenamluvíš, protože umí pouze mongolsky, případně kazašsky. My se postupně učíme pár základních mongolských slov a zbytek konverzace vypadá asi takto:

Vehementně máchám rukama, přičemž hlasitě říkám názvy míst odkud jedeme, kam jedeme a odkud jsme. Když shledám osobu před sebou jako obzvlášť sympatickou, ještě doplňuji nadšené: „Mongolia super“. Potom zdviženým palcem naznačím pastevci, že jeho stádo zvířat je moc pěkné, na což jsou patřičně hrdí. Na závěr významně zaklepu na hodinky a oznámím, že je čas jet dál. Adél se mi celou dobu směje. Při tomto rituálu často přichází nesouhlasné výrazy místních s plánovaným směrem našeho postupu. „Tam, kam ukazuješ, vůbec žádná cesta nevede,“ posunkují zase oni. „Nebo je přímo nesjízdná.“ A tak posloucháme jejich rady, vydáváme se různými oklikami přes další neplánované kopce, a nakonec se nám vždycky vyplatí je poslechnout.

Po čtyřech dnech vydatného šlapání na kole stavíme stan v překrásném širokém údolí, obklopeném zasněženými vrcholky a přichází nejzásadnější problém našeho výletu – Adél dostává vysoké horečky a je naprosto vyčerpaná. Zůstáváme tedy na místě následující dva dny, aby si pořádně odpočala, a já se seznamuji s místním pastevcem, který umí k mé radosti trochu rusky. Následující dva dny jemu a jeho rodině pravidelně okupuji salaš a poznávám jejich drsný, ale krásný život. 

Nakonec se s nimi domlouvám, že pojedeme na ryby. Nemůžu se dočkat! Před odjezdem do Mongolska mě totiž nalákal pořad Jakuba Vágnera, který sliboval mongolské řeky narvané rybami. Tehdy jsem neváhal ani minutu a z internetu objednal dětský prut a pár třpytek. ‚Budu nám v divočině obstarávat obživu,‘ představoval jsem si. Konečně přichází čas, abych využil svůj prut! Jedeme starým ruským teréňákem asi deset kilometrů proti proudu řeky a hledáme kus nezamrzlé vody. Vážu svoji nejlepší třpytku, nahazuju a během pěti minut ji trhám o proplouvající kru. To samé se opakuje ještě jednou a já se vzdávám svých nadějí. Zahazuju prut a koukám, jak místní pastevec vytahuje lipany na umělou mušku, kterou si doma umotal ze staré šály. Tím moje rybářské snažení v Mongolsku končí a prut až do konce zájezdu zůstává ležet na dně batohu.

Po řádném odpočinku vyrážíme dál. Stále nás čeká 400 km horami a velké převýšení. Stoupáme mírně do kopce podél řeky, potom odbočujeme, přejíždíme sedlo a klesáme k jezeru. Od jurty na nás z dálky mávají místní a zvou nás k sobě na čaj (Adél má svou vlastní verzi, ve které jsem mával první já a nevybíravě jsem se jim do jurty nacpal, ale to je samozřejmě sprostá lež, pozn. aut.). Po klasické konverzaci rukama nohama se dozvídáme, že jedeme špatně a musíme kus zpátky a přes další sedlo. Znova vyrážíme do kopce a Adél po dalších 10 km lehne totálním vyčerpáním. Její stav se nelepší. Začínáme mít strach, že se jí probouzí nedávno prodělaná mononukleóza. Vymýšlíme náhradní plán a etapu v Altaji po deseti dnech předčasně ukončujeme.

ZÁBAVA V POUŠTI

Stáčíme kola k vesnici Tolbo, kde nám místní policista shání auto. Necháváme se odvézt zpět do města Olgii a dál do Bayankhongor, odkud se chceme nějakým způsobem dostat do pouště Gobi a trochu tam pojezdit. „Bude to děsně zábavný,“ tvrdí Adél. Podle mě to úplně záživný nebude, ale postupně se vzdávám. A tak 30. dubna ráno nasedáme do extrémně přetopeného autobusu a vyrážíme na 18hodinovou cestu.

Do Bayankhongoru přijíždíme ve tři ráno. Autobus nás vyhazuje na kraji města na benzínce. Stojíme tam rozespalí, vedle nás krabice s kolama a obří pytel se zbytkem věcí. Co teď? Domlouvám uschování kol na pumpě a vydáváme se aspoň na pár hodin hledat hotel. Ráno nás čeká nemilé překvapení: odsud do města Gurvantes, s nalezišti dinosauřích fosílií, nic nejede. Vymýšlíme další náhradní plán. Narážíme na místňáka, který má cestu do pět hodin vzdáleného pouštního města Baynlig. Kousek od něj se nachází bezmála čtyřtisícová hora a mě už zase přepadávají kopco-chodecké choutky. Dostaneme se na vrchol? 

Po příjezdu do Baynligu skládáme kola a vyrážíme směr městečko Bayangovi. Zjišťujeme, že vyježděné koleje s roletou jsou pohodlné jako všude jinde, a tak necháváme cestu cestou a jedeme na azimut. Asi po 15 km Adél slézá z kola a lehá úplně vyřízená na zem. Takhle to nepůjde. S vypětím sil dojíždí do města a rozhoduje se, že mě nechá jít na kopec a bude odpočívat ve stanu. Následující den se tedy přibližujeme ještě 30 km pod jeden ze suťových hřebenů, který jsem si pro výstup vybral, připravuju si všechny věci a uléháme ke spánku. 

V noci se zvedá silný vítr a začíná pršet. ‚Ještěže jsem zalepil ty díry ve stanu,‘ říkám si. Ráno v 5:30 natěšený na výstup vystrkuju hlavu ze stanu. Okamžitě dostávám facana od poryvu větru a spršku deště k tomu. Hory jsou v mraku, ani nejsou vidět. Zalézám tedy zpět dovnitř a vyčkávám. Počasí se umoudří a začne vykukovat sluníčko. Při dalším vykouknutí ze stanu zjišťuju, že hory jsou celé bílé a vítr stále sílí. 

‚Zase pytel!‘ povzdechnu si a jdu si číst.

Během dne vítr stále nabírá na síle a nárazy dosahují přes 100 km/h, což způsobuje písečnou bouři, proti které je náš stan bezmocný. Písek mám až v trenýrkách. Trávíme tedy celý den čtením knih a pojídáním zásob. Mazlím se s plachtou stanu, která na mě pod nápory větru neustále lehá. Kolem jedné hodiny ráno se budím, na obličej mi padá cosi studeného. Adél je taky vzhůru a informuje mě, že sněží. „To je blbost,“ zabručím v polospánku. Za chvíli mě chladivý pocit v obličeji přeci jen nutí zvednout hlavu – měla pravdu! Nejen venku, ale i v našem zmítajícím se stanu padá sníh. Dáváme už tak zasněžené boty do igelitky a zalézáme hlouběji do spacáků. Víc udělat nemůžeme.

Ráno se budíme pod slušnou závějí sněhu a já si říkám, že tenhle domeček vývojáři úplně nedomysleli. Je fajn mít na každý straně 30 cm fugu na větrání. Tahle vychytávka však bohužel umožňuje nejen proudění vzduchu ze stanu, ale taky proudění směrem dovnitř jak vzduchu, tak i všeho, co s sebou zrovna nese. Vykopáváme kola ze sněhu, balíme stan a mokré věci obalené blátíčkem z mokrého jemného písku a vydáváme se zpět do města Bayangobi. Nakonec i Adél uznává, že jezdit na kole po poušti opravdu není moc velká zábava. 

VĚTRU VSTŘÍC

Zbývá nám posledních pět dní, než se budeme muset přesunout zpět do Ulánbátaru a odletět domů. Máme v záloze ještě jeden přejezd: z Bayankhongoru chceme dojet přes pohoří Khangaj asi 200 km severně do města Tsetserleg. „Co kdybychom vyměnili kola za nějakou pohodovější aktivitu?“ nadhazuji. Adél paličatě odmítá. A tak jen doufám, že se její stav zlepší a stihneme to. Mapy slibují nenáročný přejezd – celou dobu podél řeky a pak přes jedno sedlo. Pohoda. Sedáme na kolo a těsně za městem na nás haleká postarší paní. „Pomozte mi zahnat kozy na korbu náklaďáčku,“ posunkuje pantomimou. Pomáháme jí a na oplátku dostáváme radu, že pokud nechceme plavat, musíme jet přes kopec, ne podél řeky. Náš plán se zase pomalu hroutí.

Kus se vracíme, brodíme ledovou řeku a stoupáme do prvního sedla. Nahoře nás čeká další sněhová vánice. Nijak zvlášť nám to nevadí, bereme si goráčovky a dost si tenhle nečas užíváme. V podvečer přijíždíme do poslední vesnice a při návštěvě místního buddhistického chrámu se na nás lepí jakýsi chlapík. Sehrávám svoji klasickou scénku odkud a kam jedeme. Když začnu máchat rukama směrem podél řeky, začne kroutit hlavou a křížit ruce. Pantomimicky předvádí plavání a vede nás za vesnici. Prstem do hlíny kreslí mapku. „Budeme muset přes další sedlo,“ shodneme se. Tentokrát je to krásných 600 výškových metrů, navíc doprovázených silným protivětrem, který nás sem tam shazuje z kola. „Pro dnešek stačí,“ oznamuju Adéle po 48 kilometrech. „Zbytek kopce si necháme na zítra.“

„Vyměnit kola za pohodovější aktivitu? To Adél paličatě odmítá.“

Ráno nás probouzí slunečné počasí a pouze slabý vítr. Balení všech věcí do brašen už máme za ten měsíc krásně zmáklé, a tak nám to netrvá dlouho a zase vyrážíme na cestu. Adél při pohledu na kopec tasí sluchátka, pouští svoji oblíbenou písničku Ona lubi pomaranče a žene mě následujících 10 km jak nadmutou kozu. Teskně vzpomínám na dny, kdy byla vyčerpaná a výrazně pomalejší. Sjíždíme k řece a potkáváme pastevce, který nás zve do jurty na jídlo. Během návštěvy nám pastevec Boby prozrazuje další úsek trasy: čeká nás devět brodů a voda po pás. Co se dá dělat, plavat umíme. Zanedlouho přijíždíme k prvnímu brodu, kde zjišťujeme, že několik set metrů široké řečiště je stále pod silnou vrstvou ledu. Překonáváme brod suchou nohou a radost nám nezkazí ani vánice, která nás doprovází po zbytek dne. 

Další den před námi. Azuro a bezvětří. Míříme do sedla 2700 m n. m., sněhu postupně přibývá. Sníh je mokrý, ale neboříme se. Často musíme slézt z kola, ale do sedla se dostáváme bez větších problémů. Na jeho druhé straně vjíždíme do širokého údolí, kterým jedeme příští dva dny. Cesta vede po většinu trasy vyschlým říčním korytem, je celá po oblázcích velikosti kinderkopfu až lezecké přilby, což si užívá hlavně Adél s jejími pedály proklatě nízko nad zemí. 

Počet nastoupaných metrů je asi třikrát takový, než udávaly Mapy.cz a nájezd o 40 km delší, ale rozhodně to stálo za to. Zbývá nám ještě trocha času, a tak se jdeme ve městě Tsetserleg podívat na buddhistický chrám. Co čert nechtěl, nacházíme za ním krásný žulový kopec. Popolézáme ještě asi 250 metrů na vrchol a já při založení první žáby zjišťuju, že už se děsně těším do Ádru na spáry a k Tošovákovi na pavlišov a pivo. Je čas jet domů. 

__________