VODA DÁVÁ I BERE

ZATOPENÝ DOMOV

Více než samotné pádlování, mám na životě u řeky nejraději tempo, kterým na jejím břehu život plyne. Přes den je to v práci doslova jako v divokých peřejích. Večer jsi zpátky na vodě nebo u ní – je klidná. Plyne údolím a ty sám, nebo alespoň tvoje myšlenky, spolu s ní.

Kayak Camp se stal postupem času jakýmsi středobodem norského kajakářského vesmíru. Kdokoli jede pádlovat do Norska, dříve či později tu stráví několik dní na břehu řeky Sjoa. Bájné místo se nachází na travnatém plácku uprostřed soutěsky Åmot, nesoucí stejnojmenný název spolu s nejobtížnější pádlovací sekcí. Skupinka dřevěných chatiček nabízí vše od plácku na spaní, kuchyně, až po stolní fotbálek. S přiznanou hrdostí můžu prohlásit, že jde o můj druhý domov.

Pocit domova ale dělají hlavně lidé. Ti jsou hlavní ingrediencí, která tvoří genius loci tohoto místa. Současně taky produkují zvýšené množství večírků. Na řece jsou celkem tři raftová centra, která stabilně zaměstnávají 10–20 guidů. Ačkoliv každá raftovka má své zázemí, na večery se všichni pravidelně scházejí pod střechou Kayak Campu. Výjimečně nastane situace, kdy sem skrze slovíčko „camp“ zabloudí i běžní smrtelníci. Takový našinec se do místa buď naprosto zamiluje, nebo po pár minutách se zděšením bere nohy na ramena.

Život na břehu divoké řeky s sebou však nese i svá úskalí. V roce 2023 zasáhla Norsko vlna přívalových dešťů a různých neduhů počasí, nemající za posledních 200 let obdoby. Výsledkem tříměsíčních dešťů byly masivní povodně. Povodně pobraly během své cesty k moři desetileté domy, staleté železnice a tisícileté mosty. Sjoa nezůstala za ostatními řekami pozadu a i obyvatelé Kayak Campu začali postupně přicházet o svá sezónní obydlí. Během pár dní se její průtok vyhoupnul z 60 kubíků za vteřinu na hodnotu kolem 1000 kubánců.

Situace vygradovala do stavu, kdy se z campu stal v podstatě ostrov. Do práce jsme pochopitelně nemohli. Autem se taky odjet nedalo – příjezdová cesta i hlavní silnice v údolí byly strženy vlivem sesuvů půdy dolů do údolí, a tak jsme zůstali v pomyslné karanténě. Ta se vyznačovala absencí signálu, elektřiny a pár dní i pitné vody. Osud tomu chtěl, že jsme dva dny před sesuvy cest vykontili přes 200 piv. V kombinaci s nejrůznějšími zásobami nejrůznějšího materiálu se nám samovolně spustil bezmála týdenní sociální experiment. Čas se stal přeceňovanou veličinou, jejíž význam přebrala hučící masa vody pod našimi okny. V méně šťastných případech i několik metrů nad nimi. Všichni jsme tehdy o něco přišli, minimálně o práci. Nicméně jsme si udrželi pozitivního ducha a drželi pospolu.

Vyjma kontinuálně probíhajícího večírku se nám rozjely taky výtvarné a kuchařské dílny, hudební jammy nebo procházky v lijáku na břehu rozvodněných peřejí. Mojí oblíbenou kratochvíli se stalo procházení se po slackline. Lajna natažená původně na travnatém plácku mezi dvěma stromy, teď končila dva metry v řece. Již dříve jsem si chůzi po lajně oblíbil skrze pocity připomínající jízdu na divoké vodě. Člověk by se divil, jak moc jsou si tyto aktivity podobné.

POHÁDKOVĚ-ČAROVNÝ POHYB

Jako je tanec symbiózou hudby, pohybu lidského těla a mysli, tak je pádlování souzněním pohybu, rytmu vody a mysli. Na vodě se cítím volný a dokážu se vyjádřit. Na nic si tam nehraješ, protože to nejde. Je to komunikace s něčím, co tě přesahuje. A ty to s jistou dávkou pokory spokojeně respektuješ. A v neposlední řadě je to samozřejmě strašná zábava.

Ve vodáckých kuloárech se vedou časté debaty o tom, proč je to tak skvělý pocit. Jak je vůbec možné, že nás to tak baví? Za ty roky jsem teorií a hospodských úvah na toto téma slyšel už nespočet. Myslím, že na to přišel už dávno Karel Čapek ve své sbírce sloupků O obyčejných věcech. Ve dvoustránkové povídce s názvem „Sáňky“ píše:

„Být unášen! Nejde-li to přes sedm hor a moří, tedy aspoň přes půl metru ulice; místo všední a prosaické chůze, být unášen kouzelným vehiklem, který běží sám třebas mu je nutno trochu pracně pomáhat! Pro tohle mají kluci tajemný smysl. Vytáhnout vozík nebo sáňky na kopec a pak to pustit dolů: to není právě sportovní rozkoš rychlosti, nýbrž pohádková rozkoš divu, atavický sen čarovného pohybu. Kluci jsou živá mythologie: děti jsou pohanský pravěk lidstva.“

Tak to vidíš. „Pohádková rozkoš divu“ a „atavický sen čarovného pohybu“. Stačí si dosadit kajak na vodě namísto sáněk na sněhu, rozlousknout význam slova „atavický“ (zděděný po velmi vzdálených předcích, pozn. red.) a je to. Může to snad člověk nemilovat?

„Kluci jsou živá mythologie: děti jsou pohanský pravěk lidstva.“ Karel Čapek

Řekl bych, že si vodu tímto způsobem člověk osvojí. Vlastně nejde ani tak o vodu obecně, jako o konkrétní řeku nebo druh vody, tedy její národnost. Tady bych si pro změnu vypůjčil text z mé oblíbené knížky Tělesná výchova od Milana M. Šimečky:

„Plaváním v jezerech a řekách jsem si osvojil i jiné země, například Patagonii na opačném pólu planety. Řeka vytékala přímo z ledovce a její voda byla bílo-modrá, moučná od prášku rozdrcených kamenů. Neviděl jsem si v ní ani na ruce, jimiž jsem ze všech sil zabíral proti proudu, a nehýbal se přitom z místa. Ale cítil jsem celým tělem, ztuhlým pronikavým chladem, jak mě Patagonie objala. Každá země má svoji osobitou vůni, barvu, průzračnost a hustotu vod. Černohnědá voda v českém rybníce voní bahnem a rybami. Klouže po těle pomaleji, než zelenomodrá průzračná voda slovenských jezer napájených podzemní vodou z Dunaje. Temné vody norských jezer jsou mírumilovné, avšak surové jako celá Skandinávie.“

V tomhle článku bych se chtěl věnovat zejména těm mírumilovným, ač surovým skandinávským vodám.

VZTEK NA VODU

Jako ke všem extrémním sportům, i k divoké vodě neodmyslitelně patří smrt. Všichni asi tak nějak víme, že život se smrtí jdou ruku v ruce. V těchto sportech jsme jí však o něco blíže. Bezesporu je to jeden ze základů pro navazující kaskády pocitů a emocí, které ve výsledku tvoří hlavní důvody, proč se těmto zálibám věnujeme. Což zní dost úchylně, ale bohužel je tomu tak.

Pár let zpátky se nám v Norsku utopil dobrý kamarád Robert, jednadvacetiletý klučina ze Skotska, který vynikal svými kajakářskými vlastnostmi na vodě i mimo ni. Smrt je přirozenou součástí života, to ano. Nicméně by nemusela být součástí těch mladých životů, které se ještě pořádně po tom světě nerozkoukaly. Dalo by se tady sáhodlouze filosofovat a tom, kolik toho za svůj krátký život zažil v porovnání s ostatními lidmi, kolik lidí inspiroval a tak dále.

Chtěl bych se tu zaměřit na prožívání emocí a vypořádávání se se smrtí v rámci celé komunity. Osobně příliš neholduju slovním spojením jako „kayak family“ nebo „druhá rodina“. Nicméně po podobných událostech opravdu cítím, jak jsme pro sebe důležití a především, že tu jsme jeden pro druhého.

Stejně jako já, Robert pracoval na řece Sjoa jako fotograf. Oba jsme si tak nějak plnili sen. Žili jsme na břehu jedné z nejkrásnějších řek na světě… Čas jsme trávili ve společnosti zajímavých a inspirativních přátel cestujících po celém světě jak na vodě, tak po suchu.

Po tragické události se dny odehrávají jako dříve. Jenom je vše za takovou neprostupnou oponou. Jako by se to dělo, ale ne doopravdy. Sdílíme to všichni. Nejprve se s tím musí vypořádat každý individuálně. Někdo si na to bere na týden volno a jenom leží. Na vodu vůbec nejde. Je na ni naštvaný. Kromě smutku cítí zradu a křivdu. Jiní si berou volno od divoké vody po zbytek života. To se taky děje.
Mně se jako nejúčinnější jeví trávit čas s těmi nejbližšími a nejlépe v peřejích.

„Někteří si berou od divoké vody volno po zbytek života. Mně se jako nejúčinnější jeví trávit čas s těmi nejbližšími a nejlépe v peřejích.“

Asi týden po události nám volá policie, že kus pod osudovým vodopádem je stále zaseklý Robertův červený kajak: „Pokud ho dnes nevyndáte, tak vám začnou chodit pokuty.“ Zjišťuji, že se tu „pomáhá a chrání“ celkem podobně jako u nás. Vyrážíme tedy v pár lidech loď vyprostit. Smådøla je vodopád vysoko v horách nad údolím Sjoe. Je známý pro svůj jednoduchý nájezd. Ovšem za vyšší vody se pod ním dělá nebezpečný válec. Pod vodopádem je za normálních okolností velký bazén, kde se dá vystoupit, případně vyplavat. Což je radno, protože za klidnou lagunkou padá celá řeka do nesjízdných slidů (vodopádů/skluzavek po šikmé ploše, pozn. red.). Já jsem tu byl s kajakem třikrát a nikdy jsem to nakonec kvůli vodnímu stavu nejel. Zpětně se to dá vnímat jako správný úsudek. Stále mám v živé paměti událost, kdy jsme tam společně s Robertem zachraňovali z velmi nepříjemné situace našeho kamaráda.

Loď je zaseklá až pod slidy kousek nad ústím do horského jezera. Po jejím nalezení zjišťujeme, že sezení včetně šroubů je z lodi silou vody kompletně vyrvané, včetně všech pěn, želez a kusů plastů. K našemu překvapení loď není prasklá, pouze hodně zohýbaná.

Kajak si beru k sobě. Zhruba dva dny na něj čumím. Třetí den se rozhoduji, že ho opravím, aby byl zase použitelný. V té chvíli ještě nevím proč, ale cítím, že je to tak správně. Postupně sháním součástky z jiných lodí, rovnám promáčklá místa, železa a vůbec ho dávám celý dohromady. Je to blaho. Když na kajaku po večerech dělám, cítím silnou úlevu. Už mi to začíná dávat smysl. Opravím Robertovu loď, aby na ní mohli jezdit ti, kteří se k pádlování chtějí dostat, ale nemají peníze, aby si svoji loď sami koupili. Takových lidí je v podobě začínajících guidů každou sezónu plno. Loď tak bude pomyslný odkaz předávat dál. Já se na tom všem můžu touto ušlechtilou myšlenkou podílet a zároveň to mám jako skvělou terapii.

Zhruba po týdnu přerušované práce je hotovo. Nastává zvláštní období několika dní, kdy se do opravené lodě nikomu sednout nechce. Ani mně ne. Přepadají mě při tom myšlenky typu: „Na co si tady hraješ? Proč bys měl jezdit v lodi mrtvýho kamaráda? To je jako nosit jeho trička…“

Jedno ráno si najednou uvědomím, že nastal správný čas. Nelením a po práci jdu s kámoši na Åmot, což je náš řekněme domácí úsek. Nasedám do lodě. Máchám chvilku ruce ve vodě, nechávám plynout myšlenky spolu s vodou točící se kolem mých prstů – to je takový můj rituál, co jsem kdysi odkoukal od kámoše v Americe. A jedu. Robertova loď je designově dost odlišná od lodí, na kterých běžně jezdím. Ale nevadí mi to. Vždycky se mi líbilo „štýlo“, jakým Robert jezdil. Každý sportovec nebo umělec má svůj specifický styl pohybu, potažmo vyjadřování. Baví mě na různé styly koukat a pokud mě nějaký zaujme, něco si z něj vzít.

Ze začátku se s lodí peru. Dělám automaticky spoustu náklonů a pohybů, které tady najednou nefungují. ‚Oukej, tudy cesta nevede,‘ říkám si. Nemůžu se s tím prát. Snažím se toho dělat co nejméně a pouze naslouchat a cítit, co po mě loď chce. Snažím se jí spíš pomoct a moc jí to nekazit. Najednou to začíná dávat smysl. Vybavuji si jeho styl a snažím se ho trochu napodobit. Funguje to. Učím se.

Musím přiznat, že z ušlechtilého plánu „lodě pro každého, kdo se chce naučit pádlovat a nemá svůj kajak“, se stává toto: „do konce léta na ní jezdí Eda a občas kamarádi.“ Jsem jejím designem a stylem pádlování úplně posedlý. Nedokážu říct, jaký vztah k té lodi vlastně mám, je to pro mě spíše takový artefakt. Otevírá mi úplně nové možnosti pohybu na vodě. Sice jde o malé detaily, ale všichni víme, jak to s těmi detaily a velkými celky je, že ano. Asi se při jízdě v ní cítím Robertovi o něco blíž. A pak mi to ježdění jde taky o něco líp. A to něco je něco hodně důležitého.

PROCES LOUČENÍ

Je půlka skandinávského září, horská údolí chytají pro místní krajinu typické oranžovo-nafialovělé psychedelické podzimní barvy a noční teploty padají k nule. V noci už dokonce máme i poctivou tmu. To vše přispívá ke zpomalení tání ledovců. Vody v řekách den po dni ubývá, zatímco hvězd na noční obloze noc co noc naopak přibyde. Ve zbytku Evropy to povětšinou znamená konec vodácké sezóny. Tady jsme ovšem v Norsku, v zemi divoké vodě zaslíbené.

Při návratu z jedné z okolních řek zpět do Kayak Campu se zastavuji u sekce vodopádů na Sjoe. Tehdy je to pro mě asi čtvrtá sezóna v tomhle údolí, nicméně jsem na tomhle místě nikdy nebyl. Čumím jako puk. Zažívám obdobu „lásky na první pohled“. Znáš ten pocit, když tě něco na první dobrou chytí a pak už tě to nepustí?

Stojím tam a pod sebou v soutěsce pozoruji vodu ženoucí se přes majestátní uskupení vodopádů. Furt tam ještě stojím a ještě dlouho stát budu. Nikdy jsem nic takového neviděl. Jako kdyby vzal někdo sekci z úplně jiné řeky a narval ji do údolí Sjoe.

Úsek začíná tím, že celá řeka najednou padá kamsi hluboko pod skály, které vytváří pomyslný most z velkých skalnatých bloků na hladině. Prostorem duní kombinace zvuků padající vody a něčeho nepředstavitelného, odehrávajícího se pod zemí. Po tomto úvodu se řeka opět objeví na zemském povrchu, a to s patřičným klidem. Ten po pár metrech s díky zase odkládá a řítí se střemhlav z prvního vodopádu, na který navazuje další dvojice. Pod posledním vodopádem se v soutěsce Ridderspranget pomyslný příběh uzavírá, a to jak jinak, než zpátky pod zemí. Jako hudební stupnice, od C do C – jak začne, tak taky skončí. Z podzemí do podzemí.

PAULO A ROBERT. UČITEL A TALENT

Vyjma scénického pohledu je tu i další významná dějová linka. O této sekci mi poprvé s patřičným zápalem vyprávěl kamarád Paulo Garikano Goñi. Pracoval jako fotograf ve vedlejší raftovce. Tehdy to pro něj byla velká věc. Nebál bych se použít slovo sen. Prvosjezd, rozumíš. A to ne jen tak ledajaký. Nenápadný Španěl si nás během našich prvních sezón v Norsku vzal spolu s mým mladším kamarádem Aaronem pod svá křídla. Neměli jsme nejmenší tušení, že nově vzniklé trio vede jedna z legend našeho sportu. Netrvalo dlouho a během výletů po Norsku se pro nás Paulo stal jakýmsi mentorem a v lecčem vzorem i mimo peřeje divoké vody. Pár let na to si ale vzal život a spolu s ním pro mě zmizel i jeho sen.

Následující léto se objevil na břehu nový fotograf. Jmenoval se Robert Eggleston. Robert byl mladý blonďatý mimozemšťan, který rozuměl vodě lépe, než kdokoliv z nás. A protože byl mladší a šikovnější než já, tak mě to taky patřičně štvalo. Pamatuji si, jak jsem na něj žárlil a styděl se zeptat, jestli si spolu zajezdíme. Rok se s rokem sešel, já trochu dospěl a už jsme s Robertem smažili Åmot každý den po práci. Stali se z nás dobří parťáci.

Ten klučina měl kontakty a čuch. Často takhle vyčmuchal prvosjezd nebo raritní řeku, jejíž sjezd je spíš svátkem, než čímkoliv jiným. A tak mne vůbec nepřekvapilo, když se mi 6. září 2021 po návratu domů donesla zpráva, že Robert udělal prvosjezd bájné, Paulem vysněné, vodopádové sekce, která od té doby nese název Egglefossen. Nežárlil jsem. Tenhle počin byl mimo moje tehdejší schopnosti. Jak fyzické, tak mentální. Spíš jsem cítil jakousi hrdost, ‚to je můj kámoš a je fakt šikovnej!‘

Přesouváme se zpátky do současnosti psaného textu, tedy léta roku 2022. Je to už víc než měsíc, co nás po tragické události na Smådøle opustil i Robert. Stojím na břehu Egglefossenu. Koukám a prožívám emoce připomínající svým průběhem a pestrostí letní show ohňostrojů. Po nespecificky dlouhém čase stráveném ve sprše létajících kapek cítím klid. Hluboký pevný klid a vědomí, že nastal ten správný čas.

‚Hlavně to dělej kvůli sobě, a ne kvůli mrtvým kamarádům,‘ říkám si. Jinak tady bude o dalšího fotografa méně. Vyargumentovat si, proč to dělám, a čekání na správný vodní stav zabere nakonec asi týden. Hlavně se musím cítit v klidu, jako doma. Vodopád navštěvuji co pár dní. Uplynulý měsíc jsem jezdil výhradně na opravené lodi po Robertovi. Není to ani tak potřeba přilévat do pomyslného kýblu melancholie, jako spíš praktický krok – vzít si právě jeho kajak. Ubránit se jisté symbolice však přece jen nedokážu.

Robert to jel tehdy de facto sám, pouze s kámošem držícím foťák na břehu vysoko nad řekou. My na místo dorážíme ve dvou autech plných kajakářů, ovšem pouze s jedním kajakem. Ještě jsem nevzal do ruky pádlo a už jsem z toho naměkko. Tolik lidí se mnou váží hodinovou cestu autem jenom proto, aby mi udělali safety (bezpečnostní podporu, pozn. red.) a podíleli se společně se mnou na dnešní akci.

ČERVENÝ KAJAK V JEDNOSMĚRCE

Jsem ještě o něco víc nervózní, než jsem čekal. Vizualizuji si v hlavě svoji lajnu. Rizika, následky a postupy při různých scénářích. Vyjma strachu v podobě těžkého kamení v mém břiše jsem připraven. Přichází nejtěžší část celého procesu. Uklidnění.

Moje mysl mi zcela záměrně a pouze s tím nejlepším úmyslem brání realizaci podobných nápadů jako je ten, před nímž právě stojím. Nastává chvíle, kdy jí musím vysvětlit, proč to všechno má smysl. Naštěstí vím, proč to dělám. Cítím se k tomuto místu být připoután vzpomínkami a emocemi a chci být aspoň na malý moment jeho součástí.

Výsledkem tohohle dialogu, který sám se sebou v podobných chvílích často vedu, je přijetí. Nerad bych si tady na sebe vzal roli nějaké ezo báby, to vůbec. Přijímám riziko, chlad, strach a celý ten humáč prostupující každým okamžikem za nehty a hluboko pod kůži. Stejně tak přijímám sebe samotného.

Nasedám nad hranou do kajaku a jedu se rozpádlovat proti proudu. Už se cítím připraven, nic mě nerozhodí. Omyl. Na břehu stojí dvě starší paní a v němčině na mě hulákají něco ve smyslu: „Pozor! Pod vámi je vodopád a nad vámi vlastně taky!“ To, co se jim právě odehrává před očima, je podle řeči jejich těla celé špatně. ‚Doprdele, báby,‘ nadávám si pro sebe. Otáčím to proti proudu a snažím se vyignorovat kulomet germánských rad do života. Dámy se evidentně domnívají, že jsem je přeslechl, po pár minutách však odhalují mou ignoraci a ostentativně opouští svůj můstek. První pokus balím.

Zavřu oči. Schovám si obličej do dlaní, abych zmrzlé prsty zahřál dechem. Soustředím se na pravidelné dlouhé výdechy. Ve stylu videohry si v hlavě projíždím všechny tři skoky. Každý záběr má své konkrétní místo a načasování. Vím, že se na pevný plán nemohu vázat, ale potřebuji ho. Otevřu oči. Teď už je to pro mě jednosměrka.

„Moje mysl mi zcela záměrně a pouze s tím nejlepším úmyslem brání realizaci podobných nápadů. Nastává chvíle, kdy jí musím vysvětlit, proč to dělám.“

Mlátím se pěstí seshora do helmy – pro nezasvěcené, to je z nějakého důvodu na vodě považováno za signál „dobrý“. Nabírám rychlost a odpaluju záběr přibližně uprostřed na hraně prvního z vodopádů. Čeká mě asi 14 vertikálních metrů. Mým cílem je dopadnout zhruba pod úhlem 45 stupňů vůči hladině. Na hraně je však trochu méně vody, než čekám. Mírně ztrácím rychlost a přepadávám v letu do cca 60 stupňů. To jsem nechtěl, protože je větší šance, že se úplně ponořím a následně zůstanu viset ve válci pod vodopádem a zároveň nad tím následujícím. Hypotéza se na pár vteřin potvrzuje (nebo snad pouze nezamítá?), ale velice rychle jsem venku a už to smažím k pravému břehu.

Druhý vodopád je situovaný do levotočivé zatáčky a má ještě svůj předstupeň, pod kterým je velký válec končící na hraně samotného vodopádu. Chce to mít přesnou lajnu a rychlost. Dávám si záležet na síle a frekvenci záběrů. Naskakuji první drop v levotočivém nájezdu. Válec pod ním mě dost zpomaluje. Jsem velmi blízko pravé skály. Od té se tvoří obrovské bubláky, které nepravidelně pulzují a padají směrem ke mně. Tuhle část jsem chtěl proletět v pikosekundě. Dělám dva silné záběry – z jakéhosi nového pulzujícího bubláku na hraně zahajuji dráhu letu rovně před sebe.

Kromě toho, že je druhý asi desetimetrový vodopád levotočivý, tak není kolmý. Klesá postupně pod menším úhlem než 90 stupňů. To pro kajakáře znamená, že pokud ho chtějí tzv. „boofnout“ (dopadnout na placato, pozn. aut.) – což já rozhodně chci, musí mít rychlost a s odpalujícím záběrem si počkat a neuspěchat ho. Do této situace vstupuji za absence integrace rychlosti do svého dopředného pohybu. Vědomě dávám co největší sílu do rozhodujícího záběru. Tak tak to v dopadu stačí k tomu, aby mě padající voda zamáčkla pouze placatou záď lodě a já udělal pár rotací dokola podél vertikální osy.

Jakmile zkopávám špičku kajaku od směru k nebi zpět do vody, okamžitě naskakuji poslední z vodopádů. Jde o mnohem menší skok s výškou cca tři metry, avšak padající do stejně široké soutěsky, kde se voda vaří silou průtoku celé řeky. Nájezd se mi daří a po krásné žabce vystřeluji ven ze soutěsky. Teď už jenom rychle zastavit u levého břehu, než celé řeka zmizí opět do podzemí.

Zastavuji ve vracáku a jsem mimo. Ještě mi to vůbec nedotéká. Sedím v pohupujícím se kajaku a skrze hustou sprchu poletujících kapek pomrkávám jako sova ve světle. Postupně se ke mně sbíhají kamarádi a pomáhají mi vylézt po strmých balvanech vzhůru. Vědomím stále přebíhám od Paula s Robertem k padající vodě dole pode mnou. Připadá mi, že to nechápu. A kamarádi už vůbec ne! Prožil jsem něco úžasného, ale nevím, jak to dát najevo. Jak to vůbec pojmenovat? Jak to ventilovat? Vyjádřit negativní pocity je pro mě těžké i běžném životě. Ale co ty pozitivní? Jak to, že nejdou ven? Mám pocit, že mi exploduje hrudník. Ledová voda pronikla celým mým tělem a ona, brnící zimou, pak vstoupila i do mojí mysli. Z cizího návštěvníka jsem se stal součástí tohoto místa.

Dneska jsem se rozloučil s oběma kamarády, kteří se na tomhle zážitku nevědomky podíleli. Dost možná i přímo v reálném čase. Loď spolu s melancholií celého léta nechávám v Kayak Campu, kde je její místo. Teď už snad konečně bude moct sloužit nově příchozím kajakářům. Dáváme poslední hru stolního fotbálku a vyrážím zpátky domů.

__________