Dělím věci do škatulek a pak je z nich zase pracně vyndávám. Snad je to v povaze. Ráda plánuji a pak trpím, když se věci ubírají jinudy. Tedy jak stárnu, tak to utrpení ustupuje nadhledu, takže se čím dál lehčeji pohybuji ve světě lezení po vlastním na písku, kde pouhopouhé plánování a z něho plynoucí možné očekávání není nejfunkčnějším přístupem k věci.

A jaké kategorie pytlů se v mém světě vyskytují? První, zcela zásadní dělení je „pamatuju si ho“ a „nepamatuju si ho“. Mám hodně děravou paměť, takže toto dělení samo o sobě má velký potenciál udržet člověka ve stavu pohody a nevědomosti, protože si může říct (a i tomu věřit), že zase tolik pytlů nemá.

Toto dělení láskyplně narušuje můj přítel a lezecký parťák Bobr Obročník, který má paměť jako slon… aspoň na lezení a na pytle. Pak tedy zažívám scénky, kdy jedeme do Skaláku a přemýšlíme, co budeme lézt a ozve se:
„Si můžeš odpytlit tu údolku na Mariáš.“
„Co? Tam žádný pytel nemám?!“ brání se všemi prostředky zapomnění má paměť.
„Ale máš.“ A následuje detailní popis, jak jsem to zapytlila a proč. Mlhy v mé hlavě se pomalu rozestupují. Sakra, já ho tam fakt mám. Teda co už, jde se odpytlovat.

Ve chvíli, kdy si pytel pamatuji, dělení ještě zcela nekončí. Mám barvy jako na semaforu. Červená značí pytel, který budu mít navždy nebo méně ultimátně řečeno, kam až si dovedu představit svou lezeckou budoucnost na základě systematického, až vědeckého pozorování sebe sama v čase a prostoru. Jsou to pytle, u jejichž zavěšování se ze mě linou nepříliš libé věty: „Kur*a, tady je to fakt špatný! Tady prostě nevím, co jako. Támhle se budu fakt bát.“ Vidím, že je pro mě postup nemožný, vysoko nad hranicemi mých schopností.

Někdy to pak lezu na druhém s očima navrch hlavy a žaludkem, který kvílí, že tam nechce být. Zelený pytel většinou vznikne kvůli počasí nebo nějakému momentálnímu mentálnímu či fyzickému omezení, které se za pár dní vypaří, a pytel může být snadno sundán. Čím se vyznačuje oranžový pytel, si už jistě hravě doplníš.

A jak vlastně takový systém rozdělení vznikne? Spousta dní na laně, námahy při usebrávání se, přátelství, odhodlání a přijetí. Zážitky, které už kromě mé chabé paměti nic nesmaže, pocity a emoce, které si musím porovnávat. Vděk za plnost a rozmanitost života, a také obrovský vděk za to, když se pytli můžu vyhnout díky obětavému parťákovi (díky, Andrejko Obročníková), který mě u kruhu vystřídá, doleze na vršek a já mohu do kroniky ve své hlavě psát „střídání“ místo „pytel“. Ten vděk je ryzí a pytle (i střídání) jsou prostě plné zážitků.

PŘÍKLADY MÝCH PTYLŮ VE VŠECH BARVÁCH:

ČERVENÝ: „Zlomky života“ VIIc, Jindřich Sochor, Kozlov
ORANŽOVÝ: „Turkey crack“ 8a, Sean Villanueva, Cadarese
ZELENÝ: Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný mě nenapadá. Půjdu se zeptat Bobra.

Článek se umístil na 2. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.