fbpx „Budeš pracovat v Ádru,“ říkali. „Bude to sranda,“ říkali | eMontana.cz

„200 slov“

„Budeš pracovat v Ádru,“ říkali. „Bude to sranda,“ říkali

05. 11. 2019, Tereza Ševečková

Sice budeme chodit do práce, ale budeme tam mezi svými. Asi se moc nezastavíme – na Kalírně prý bývají fofry, ale stejně budeme mít spoustu volného času, kdy budeme moct vyrazit do skal. Jó, budeme unavení, ale to hecnem a na konci léta polezeme bomby.“

Skoro by to tak mohlo být, ale jenom skoro. Nemůžu říct, že by v Ádru nebyly pěkné letní dny. To byly! Na druhou stranu mi přijde dost zajímavé, že plno těchto pěkných dnů vyšlo právě na naše směny. A tak co, aspoň nám k té řeholi svítilo sluníčko.

Připadáš si, že už v Kalírně trávíš každou minutu života, když v tom náhle… Volný den! No tak super! Konečně půjdeme do skal!

Nadšení však vystřídá hořké zklamání, když se ráno probudíš a zjistíš, že prší. Zase. Smutek však vydrží jenom do prvního zvuku pískající moka konvičky – podává se snídaně! No juch. Po dobré snídani a oříšku v bříšku se nálada ihned vyšplhá do původních výšin a jde se hledat náhradní plán. S dost velkou pravděpodobností umíráš po předešlých směnách, a tak se jenom poflakuješ, hraješ na kytaru, odpočíváš a čerpáš síly na další šichtu. I tak je ti krásně. Pokud překonáš popracovní krizi, vyrazíš na lajnu. Ta jde napnout, i když je trochu mokro.

Byly také dny, kdy jsme se prostě sebraly a odjely na dovolenou. Takže ke Káti domů na Kramolnu a nebo do velkoměsta. Velkoměsto = Náchod nebo Teplice nad Metují. Záleží, jestli chceš radši do sekáče a na oběd do podniku Na kus řeči, nebo vyrazíš na týdenní nákup do náchodského Lidlu. A pak jsou tady dny, kdy je doopravdy pěkně. To pak celý den spáříš a komínuješ, a přestože vylezeš za celý den na jednu věž, tak večer dojdeš na Kalírnu v blaženém vyčerpání, dáš si pívo a s nadšením vykládáš všechny svoje zážitky. Stejně jako zbytek hospody. Každý stůl, u kterého sedí lezci, řeší to samé. Z tohohle zážitku vydržíš žít dlouho.

Žiješ jím i ve chvíli, kdy jsi zpátky na place. Nálada ti někudy uteče ve chvíli, kdy narazíš na typické Poláky. Pořád dokola si pročítají lístek, ptají se tě, co jim doporučíš, a shánějí „smažoný ser a frytki“. Nebo aspoň kečup a knedlíčky. „Ne, nemáme. Vždyť si ten lístek čtete přímo přede mnou!“

Do toho máš plný plac lidí, neroznesených objednávek, zasekaný bar a ještě ke všemu ti lidi nemají čím jíst, protože nejsou vyleštěné příbory. Všechno nádobí se zaseklo v kuchyni. V tomhle stavu fakt nemáš čas fungovat polskou rychlostí. Rtuť ti v žilách dosahuje nebeských výšin. Odklikneš objednávku a klusáš směr kuchyň, bar nebo jiné stoly.

Rotace, sprinty a popírání fyzikálních zákonů… (f: Standa Mitáč)

Co je to záchod? Co je to oběd? Na tyhle otázky neznáš odpovědi, ale naštěstí tě k nim ani momentální rozpoložení nepustí. Klus postupně vystřídá sprint po hospodě. Několikrát si ověříš fyzikální zákony a zas a znova ti dojde, že pokud jdeš velkou rychlostí s talíři v ruce a prudce se zastavíš, talíře zkrátka budou pokračovat ve směru pohybu. Safra… Zase střepy. Pak už ti stačí jen splést jednu objednávku, polít hosta bonaqou, uklouznout na vodě, která vytéká z ledničky v kuchyni, a máš perfektní základ na emocionální výbuch. Pro jeho aktivaci stačí jen drobný podnět.

Emoce lítají vzduchem a ty buď křičíš, nebo brečíš pod barem. Skvělou prevencí jsou taneční pauzy nebo aspoň odchod na záchod. Ve chvíli, kdy si všechny tyhle šílenosti začneš uvědomovat, se můžeš zbláznit. To ale nesmíš! Naopak nahodíš milý úsměv, začneš s hosty vtipkovat a doufáš, že se někdo z nich chytne a zpříjemní ti utrpení všedního dne. Kalírnu zavřeš ve tři ráno, protože jsi dřív nechtěla kazit zábavu. A najednou se ráno vzbudíš ve spacáku v chaloupce a podíváš se ven.

Je ráno, volný den. Prší. Je čas na radostné: „Yes!!!“ Dneska se ani nehnu a najednou mám ideální výmluvu, proč nic nedělat. Po době, kdy už jsi v Kalírně připadáš jako doma, oceníš den, kdy nepotkáš ani jednoho člověka. Jenom zalezeš do temné díry, užíváš si zvuk kapek a klid okolo sebe.

Prý to tady je ráj, říkali.

A mají pravdu. Nikdy jsem nezažila místo, kde bych se cítila takhle přirozeně šťastně. Ale stejně je to tu občas na pos*ání.

Nelitovat ničeho a žít (f: Káťa Matoušová)

Text vznikl v létě 2019 a nyní jsme ho publikovali k příležitostí rozloučení s Kalírnou, tak jak jsme ji znali. Zároveň ho bereme jako poděkování za jedno srdcové místo, kde jsme se jako lezci mohli setkávat. Díky Kalírně vznikl také náš velký článek: Ádršminky. Rakety, co odešly žít Ádrem. Níže je ještě pár fotek z rozlučkového večírku.


I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.