JULIEN IRILLI

SETKÁNÍ S PŘÍZRAKEM

Jako kdyby se člověk ocitl v Patagonii. Ledovec Argentiére loni odpovídal svému názvu. Alpský březen probíhal v neobvykle tichém duchu, jelikož lanovky toho času nejezdily. Mírnou aktivitu v dolině vykazovala jen severní stěna Aiguille du Verte (4122 m n. m.) – dva čeští kamarádi rušili klid hor pravidelnými záseky maček a cepínů do firnového kuloáru. Užívali si samotu zmrzlé stěny…

„Salut!“ ozvalo se najednou – zřetelně a zblízka. Odkud, sakra? Nebo se nám to zdálo? Dole ani nahoře ve svahu nikdo nebyl. Pak se ozvalo šustění. Zvuk pocházel z nebe za hlavou – kousek od nás zrovna prolétal chlapík na křídle. Plachtil si to kousek vedle skalní bariéry a na sobě měl modrý komplet, který si snad půjčil od Supermana. Týpek přistál na ledovci Argentiére a zmizel. Pokračovali jsme v lezení kuloáru a ve vrcholové části jsme mezi sebe občas zavrtali šroub. Na vrcholu Verte jsme potom přízraka potkali znovu. Dali jsme se do řeči – stejně jako my lezl cestou „Couturier Couloir“ (IV, D, 1000 m) s tím rozdílem, že ten den byl na vršku Verte už podruhé. Ráno na jednu z nejtěžších čtyřtisícovek v Alpách vyběhl klasickým „Whymperovým kuloárem“ (IV, AD, 600 m).

Na vrcholovém platíčku Julien roztahuje křídlo – dáváme bacha, abychom mu na něj nestoupli mačkou… Děláme fotky a domlouváme, že mu nějaké pošleme mailem… „Dejte mi pak vědět, že jste v pořádku slezli dolů,“ loučí se. S nadšením a elegancí nahazuje křídlo a při odlepení se do vzduchu hlasitě zajásá. Zhruba o deset minut později vyzvedává svoji kamarádku na chatě Couvercle. Jsou dvě hodiny odpoledne.

AUTORSKÁ POZNÁMKA

Julienovi posíláme slíbené fotky a tenhle malý příběh pokračuje až po týdnech. V průvodci na masiv Mt Blanc, který se jmenuje Snow, Ice and Mixed, si u známé cesty „Colton-MacIntyre“ (VI, WI5+, ED, 90°, 1200 m) v severní stěně Grandes Jorasses všímám malé poznámky kurzivou: „Vysólováno Julienem Irillim za 3 h 35 min. Pod nástup doletěl z Aiguille du Midi, vylezl cestu a poté sletěl zpátky do Chamonix. 14. září 2014“.

Tak to je nářez! Píšeme si s Lukášem a začínáme pátrat víc… A hledání není těžké – pecky začínají vyplouvat na povrch samy. Julien kromě Jorassů vysóloval také severku Matterhornu: za 4,5 hodiny, severku Eigeru prokličkoval s parťákem za pět hodin, byl svého času ve francouzské paraglidingové repre – vyhrál tamní pohár, věnoval se rychlostnímu lyžování, závodnímu skialpinismu, leze ledy bez jištění do obtížnosti WI6 (nejvyšší číslo obtížnosti ledů je WI7+, pozn. red.) a sólově si dal třeba vyhlášený „Polar Circus“ v Kanadě (700 m, WI 5). Poslední dobou se specializuje na drytool a vrtá nové cesty. Aby toho nebylo málo, drží světový rekord v dálkovém tandemovém létání…

Vyvstalo nám tedy spoustu otázek, které nás začaly zajímat, a tak jsme si s Julianem domluvili online rozhovor. Ten proběhl jednoho dlouhého únorového večera. Bylo to (po Svišťovi, pozn. red.) druhé povídání na tomto webu, co vznikalo ve třech. Za eMontanu Juliena zpovídali Lukáš a Standa.

Juliene, co jsi dnes dělal?
Dnešek jsem strávil na svém novém drytoolovém projektu. Bylo docela bouřkové počasí, ale perfektně jsem si to užil – schovaný v převisech.

Můžeš ten projekt trochu představit?
Jasně, má deset délek, měří 300 metrů a první čtyři délky jsou hodně převislé. Právě dnes jsem navrtal všechno jištění a v následujících dnech se budu snažit cestu přelézt volně. Jedná se o čistě drytoolovou exponovanou cestu a mám radost, že jsem takovou linku našel. Je to fakt hodně dlouhé, takže ještě musím hodně trénovat.

Dělal jsi cestu odspodu?
Nene (směje se), je to sportovně laděné, takže se počítá s častými pády. Vrtal jsem to odspodu i z vrchu.

Takže se letos více zaměřuješ na drytooling, nebo to kombinuješ?
Preferuji ledy, ale jak jste asi sami zaznamenali, tak poslední dvě sezóny bylo těžké vychytat podmínky. Kolem Chamonix jsme měli dobře natečené ledy tak patnáct dní ročně. Jinak by člověk musel hodně jezdit – Briançon, Kandersteg, ale moc si nepomůže… Takže si vymýšlím nové projekty poblíž domova a preferuji drytooling, protože ho můžeš provozovat po celý rok.

Lezli jsme teď nějaké ledy a mám pocit, že když chceš lézt těžší věci, tak je to velmi nebezpečné.
Ano, je to tak. Když chceš atakovat vrchní patro stupnice (WI7), dostáváš se na různé visuté rampouchy, které se s tebou také v klidu mohou celé zřítit do doliny. Když to chceš dělat dlouhodobě, tak se s tím rizikem musíš smířit. A pokud si chceš těžký led zajistit odspoda, nemůžeš lézt na svém fyzickém maximu. Drytooling je oproti tomu úplně jiný: v nejtěžších cestách jsou nýty – není tu možné lézt s tradičním jištěním. Lezením těchto obtížností jsem objevil úplně nový svět lezení, který miluji, protože při něm posouváš svoje limity. Moc mě baví lézt ve velkých převisech se zbraněmi. Společně s tím roste i můj výkon v tradičních alpských cestách.

ŠETŘENÍ PRSTŮ

Jaké máš vlastně aktuální maximum v drytoolingu?
Nikdy jsem nezkoušel D15, ale mám vylezené dvě cesty v obtížnosti D14. Myslím si, že od D13 už na obtížnosti tolik nezáleží – to je prostě všechno těžký drytooling a něco speciálního. Na druhou stranu si myslím, že to zvládne každý, kdo vydrží správně trénovat. (Obtížnost drytoolingu dnes víceméně končí na D16, pozn. red.)

Můžeš to trochu přirovnat ke skalnímu lezení? Když například lezeš D14, je to stejná námaha jako třeba v 8a+?
Ano, můj kamarád říká, že když lezeš D13, tak vydané úsilí odpovídá 8áčku na skále. Jasně, můžeš to srovnat, ale není to stejné, protože nepoužíváš stejné svaly. Když často lezeš drytoolové cesty, tak trénuješ i na převislé skály, ale bude ti chybět síla v prstech. Výhodou drytoolingu je, že ho můžou na vysoké úrovni dělat těžší lidé – celou dobu „držíš madla“, tak se uneseš.

Jsi teď v životní fázi, kdy preferuješ více sportovní lezení a bezpečnější cesty?
Nevím, zda se to dá říct takhle obecně. Drytooling dokážu provozovat úplně jednoduše – nemusím řešit dopravu, takže můžu trénovat každý den, což je paráda. Do vysokých hor nechodíme tak často a výpady se i obtížně plánují s ohledem na počasí. Počasí v Alpách se teď hodně mění, jak už jsme se bavili ohledně ledů. Musíš trénovat, abys byl okamžitě připravený, když přijdou jedinečné podmínky. Ty, které se poštěstí párkrát do roka.

PROUDY NAD ANNENCY

Kde vlastně žiješ?
Poblíž Annency, přesněji šest kilometrů od jezera Annency.

Jsi horský vůdce?
Ne tak úplně, jsem teď aspirant na horského vůdce UIAGM a ještě mi chybí dva roky k dokončení vzdělávání. Dohromady to trvá 3,5 roku.

Plánuješ se voděním do budoucna živit?
Ano, částečně. Rád bych bral klienty do velkých severních stěn a propojil to s paraglidingem. To by bylo fakt super.

Četli jsme, že jsi velmi dobrý v tandemovém paraglidingu. Jakou nejdelší vzdálenost jsi uletěl?
Držel jsem dva světové rekordy na vzdálenost. Můj nejdelší tandemový let byl 363 km v Brazílii. Občas byly dobré podmínky v Texasu nebo Austrálii, ale ta Brazílie se zdá být nejlepší. A další světový rekord byl, když se mi doma povedlo uletět 220 km v tandemu ve FAI trojúhelníku. (Jedna strana uzavřené tratě může mít minimálně 28% a maximálně 33% délky celé tratě. Obtížnější je uletět trojúhelník než vzdálenost… Julienův brazilský rekord už je dnes překonaný, ale trojúhelník kolem Annency a Chamonix je světový rekord, který platí i v současnosti, pozn. red.)

Ten trojúhelník jsi uletěl s klientem?
Ne, s kamarádkou. Nikdy nelétám s klienty, když se pokouším o rekord. Není to možné, protože když jsi ve vzduchu přes deset hodin, tak by to pro klienta bylo náročné.

Proč raději létáš ve dvojici? Je to zábavnější?
Ano, občas. (smích) Je to paráda, když můžeš ve vzduchu sdílet zážitky.

PRÁCE VS. ZÁBAVA

Cítíš větší odpovědnost, když létáš s klienty? Je to podobné, jako když s někým jdeš na krátkém laně na ostrém hřebeni?
Když dělám komerční tandem, tak je to jednoduché. Ale když dělám dlouhé lety, tak pasažér musí být s létáním obeznámen. Je to velká zodpovědnost a občas musíme společně hodně mluvit, sdílet svoje pocity. „Jsi na to připravený, nebo ne? Jdeme do toho společně?“ ptám se ho dopředu. Protože je to trochu riskantní. (směje se)

V čem přesně?
Když chceš udělat světový rekord, tak musíš přijmout určitý risk a létat ve velmi silném větru. Občas se dostaneš blízko k zemi a kvůli tomu větru to může být nebezpečné pro přistání.

Kolik času teď trávíš létáním v tandemu?
Teď dělám jen komerční tandemy, ale jsem z toho unavený, takže si dávám trochu odpočinek. Více se vzdělávám. Mám nějaké kurzy skalního lezení, canyoningu. Komerční létání je stereotyp – docela nuda. Raději s klienty trávím více času – alespoň půl dne v horách nebo ve skalách, abych je stihl více poznat. Když dělám komerční tandem, tak se mi lidi střídají po 15 minutách…

Co byl nejtěžší výstup, který jsi uskutečnil s klientem?
Minulý rok to byl „Hyper couloir du Brouillard“, je to celkem strmý a dlouhý žlab v jižní stěně Mont Blancu. (1000 m, ED+, pozn. red.) Chtěli jsme z vrcholu sletět dolů, ale nebylo to kvůli silnému větru možné.

Znepokojuje tě vývoj současného marketingu a související tlak na paragliding? Více a více lidí má o létání zájem, materiály jsou stále lehčí a křídla „živější“…
Nebojím se o náš sport, protože jsme celkem snadno našli jeho limity. Hodně alpinistů se v posledních pěti letech naučilo létat… Viděl jsem hodně nehod a také oni si uvědomili, že létat ve vysokých horách není tak úplně jednoduché. Potřebuješ pro to hodně zkušeností, řekl bych třeba 20 let, abys to mohl dělat. Takže se nebojím o budoucnost paraglidu, ale o určité lidi, které potkávám. Paraglide se zdá být jednodušší, než doopravdy je. Létání v horách podle mě nikdy nebude úplně „běžné“. Abys to zvládl, musíš být „profesionál“.

Co si myslíš o „single skinech“ (odlehčené jedno-potahové kluzáky, pozn. red.), které teď paraglidové firmy tlačí na trh i začátečníkům?
To je stejné jako s motorkami. Někdo si chce koupit 1000 ccm, která má 200 koní, ale nikdy na tom pořádně neseděl… Firmy se snaží prodat lidem zběsilé věci. Na nás instruktorech je, abychom klientům v klidu vysvětlili, že to nepotřebují. Dnes je to těžké – „single skiny“ vypadají snadné na obsluhu, ale bez zkušeností mohou být velmi nebezpečné. Obecně „single skiny“ také občas používám, ale vím přesně, na co si u nich dát pozor. Když je silnější vítr, sám mám někdy problém je zvládnout.

Mimochodem, jak těžká je tvoje současná paraglidová výbava, když jdeš třeba na alpskou čtyřtisícovku?
Celkově je to 1,5 kilogramu. V tom už je sedák i paraglide.

„Firmy se snaží prodat lidem zběsilé věci. Na nás instruktorech je, abychom klientům v klidu vysvětlili, že to nepotřebují.“

Dělal jsi někdy nějakou „normální práci“? Kromě kurzů, tandemů, vodění…
Ne, ne, ne… To by pro mě nebylo možné.

Ani v minulosti?
Ne, chtěl jsem jenom být venku a lézt. Hned po škole jsem začal kombinovat lezení a paraglide.

Takže žádné sbírání jablek a podobné brigády? (smějí se)
Jednu nějakou práci jsem zamlada možná zkoušel, ale nevydržel jsem více než dva týdny.

ŽIVOTNÍ ZÁŽITKY

Co je tvoje nejtěžší horské free solo, které jsi podnikl s padákem? Je to cesta „Colton-MacIntyre“ (VI, WI5+, ED, 90°, 1200 m) v severce Grandes Jorasses?
Asi ano. A „Supercouloir“ (5c, M6, 90°, 600 m) na Mt Blanc du Tacul.

Byly to tvé dlouhodobé sny, kde jsi čekal na podmínky několik let?
Přesně tak. Trénoval jsem na to a z obou vrcholů jsem, mimochodem, sletěl na první verzi „single skinů“, když přišly na trh. Byla to dobrá příležitost je otestovat. Předtím by to nebylo možné…

Do cesty „Colton-MacIntyre“ ses pustil v roce 2014. Trvalo ti to 3 hodiny a 35 minut…
Ano, a sletět do Chamonix pak zabere 20 minut. Ve čtyři odpoledne jsem byl zpátky ve městě.

Jak ses během těchto dlouhých a těžkých sólových výstupů cítil?
Byl jsem velmi koncentrovaný. Ten stav mysli bych popsal tak, „že nepřemýšlíš“. Necháváš své tělo probojovávat se k vrcholu. Snažíš se být velmi zaměřený na každý moment – jsi si přesně vědomý toho, co děláš…

Ještě k cestě „Colton-MacIntyre“ – dokázal bys to slézt dolů, kdybys v průběhu zjistil, že nějaký úsek nedáš?
Ne, to bych určitě nedokázal. Klíčové místo je totiž takový menší převísek se sněhem. To by určitě nebylo možné slézt dolů. A ani jsem si s sebou nevzal lano. Věděl jsem však, že podmínky jsou dobré a cítil jsem tehdy velkou sebedůvěru v sebe sama. Byl jsem přesvědčený, že by to mělo být OK a neviděl jsem důvody, proč jít dolů.

Tuhle cestu jsi tedy pravděpodobně lezl už předtím…
Ne. Nikdy předtím jsem nebyl v severce Grandes Jorasses.

Cože?
Vážně.

Takže to bylo „OS free solo“?
Ano, ale věděl jsem, že nějaké týmy to vylezly přede mnou a měl jsem informace, že by to mělo jít. Když jsem 15 dní předtím sóloval severku Matterhornu, tak jsem neměl vůbec žádné informace… (Více o Julienovu sólu Grandes Jorasses se dozvíš ve videu od EpicTV, pozn. red.)

HLÍDAT SI CHUŤ

Myslíš si, že je důležité udržet ohledně sólování nějakou rozumnou míru?
Souhlasím s tím, co říká většina lidí: „Když sóluješ příliš často, brzy umreš.“ I když jsi v dobré formě, dobře koncentrovaný a tak dále… Pořád to je velmi riskantní.

Ty si to nějak plánuješ? Třeba jedno velké free solo ročně a jinak lezení v týmu?
Nemám žádné plány. Když se cítím připravený, tak jdu. Někdy se na velké sólo nevypravím za celý rok. Na druhou stranu, v horách sóluji velmi často – ale to beru jako nácvik soustředění a efektivního pohybu v lehkém terénu, kde jsem většinou bez lana. Ohledně velkých free solo cest je podle mě lepší nic moc dopředu neplánovat.
Na podzim 2014 byly hodně dobré podmínky. Tak jsem za ten rok chtěl vylézt všechno. (směje se) Měl jsem tou dobou i dobrý „mind set“, a tak se to pěkně sešlo.

Srovnal bys pocity ze sólování s těmi, které zažíváš během létání v horách?
Když děláš přelety v horách, tak je to často taky vlastně „free solo“ – v tom ohledu, že pokud letíš hodně blízko povrchu a nevyřešíš nějakou nečekanou situaci s padákem, třeba kolaps vrchlíku, tak se zabiješ. To je stejné.

Kde se cítíš bezpečněji – ve vzduchu nebo během free solo lezení?
To záleží na způsobu letu. Ale když to moc nehrotíš, tak mi připadá bezpečnější být ve vzduchu. Tam máš šanci chybu zachránit, kdežto během free solo lezení už ne.

O VĚDOMÍ SMRTELNOSTI

Zjistili jsme si o tobě také, že ses zamlada, v roce 1998, účastnil světového poháru v rychlostním lyžování, kde ses dolů řítil rychlostí přes 200 kilometrů za hodinu…
Jo, jsem rád, že to zmiňujete, protože si myslím, že se tomu začnu věnovat znovu. Je to zábava. (Osobák má 219 km/h, pozn. red.)

Můžeš to trochu popsat? Jak vypadají sjezdovky, lyže a tak podobně?
Sjezdovky jsou velmi dobře připravené a hladké. Ve Francii máme teď jen jednu, kde se to dá provozovat, a to ve středisku Vars. Tam se snaží prolomit světový rekord každý rok. Teď je, myslím, 255 km/h. Šílené, co? Sjezdovka má kilometr a půl s tím, že sklon svahu je zpočátku 45 stupňů. Používají se na to dva a půl metru dlouhé lyže. Pod patou máš asi 15 centimetrů. Bereš si na to speciální plastový oblek, profilovanou helmu… Vjemy jsou z toho hodně podobné jako ze skydivingu. Tohle už jsou ale trochu jiné sporty, které mají odlišného ducha od lezení a létání…

Je nějaká outdoorová disciplína, kterou jsi za svůj život nevyzkoušel?
Asi ten skydiving a base jumping. To dělat nechci. Vím, že když to neděláš naplno, tak je to příliš nebezpečné… A když to děláš stoprocentně – na full time – tak brzy zemřeš. To je stejné jako s těžkým sólováním, které také nedělám moc často.

Získáváš větší strach s tím, jak stárneš?
Ne. Nevidím moc rozdíl. Jsem stále nadšený a mám více zkušeností, takže dokážu více omezit riziko… Možná se unavím rychleji než dřív a musím si dávat častější pauzy.

Máš děti?
Nemám.

Je to myslíš jeden z důvodů, proč můžeš stále pokračovat na této úrovni?
Určitě. Kdybych měl děti, tak by to už, nejspíš, bylo jiné. A myslím, že je ani nikdy mít nebudu. Kamarádi, kteří mají podobně nadšený přístup k horám jako já, postupně umírají. Myslím, že lidé jako já by měli mít zakázáno vychovávat děti. (směje se)

Zmínil jsi nehody svých kamarádů… Co je nejčastějším důvodem?
Špatná přistání, laviny v horách… Před dvěma týdny jsem ztratil jednoho ze svých nejlepších kamarádů… Už třetí ve třech měsících… Nevíme přesně, co se stalo. Spadl společně se svojí přítelkyní poblíž jednoho vrcholu nad Annency… Možná nějaký problém s mačkou? Nevíme. Ale je to časté – lidé umírají při lehkých výstupech a ne na těch technických, kde jsi celou dobu stoprocentně soustředěný… Proto jsou horští vůdci stále v ohrožení – přesně v těchto „lehkých terénech“ se totiž pohybují nejčastěji.

Máš z toho taky strach, když vodíš lidi v horách?
Musíš perfektně poznat nebo alespoň odhadnout svého klienta… Je to speciální práce.

PERFEKTNÍ DEN

Byl jsi někdy na nějaké asijské expedici nad 7000 metrů?
Ne, to jsem nikdy nebyl. Možná v budoucnu. Ale ve čtyřech nebo pěti tisících se cítím tak slabě, že nevím, zda vyšší kopce jsou něco pro mě. Také by mě nebavilo tolik toho cestování a čekání okolo.

Byl jsi někdy v jiných evropských horách než v Alpách? Nebo na Kavkaze?
Ani moc ne.

Znáš Vysoké Tatry („the High Tatras“)?
Jo, znám to jméno… (směje se) Kde to je? (směje se)

Jak by sis představoval svůj perfektní den v horách?
Asi v masivu Aravis poblíž svého domova, kam chodí jen pár lidí. Lezl bych nějakou dlouhou skalní cestu s někým z kamarádů a pak bychom si společně sletěli dolů… To by bylo perfektní… A nikoho bychom celý den neviděli… Nemám rád lidi v horách. (směje se)

Tak to promiň, že jsme ti na vršku Aiguille du Verte zkazili romantickou chvilku. (smějí se)
(směje se) To není to samé! Řekl jsem to blbě. Nemám rád „davy lidí v horách“. (směje se) Nemám rád velké lyžařské resorty, lanovky a podobné konzumní nápady. Do hor by se mělo chodit z údolí, aby si je člověk vůbec zasloužil.

__________