Bílé vla­sy a vou­sy, batů­žek, tre­ko­vé hole a tro­chu tulác­ký vzhled. V Ost­ro­vě (Labské pís­kov­ce, pozn. red.) ho můžeš vídat doslo­va celé léto. Jir­ka „Taxis“ Svo­bo­da při­chá­zí do kem­pu „Pod Císa­řem“ s prv­ním jar­ní­mi paprsky a odchá­zí z něj s pod­zim­ní­mi mra­zí­ky. Jak vypa­dá „Taxi­sův“ běž­ný den?

„Začí­ná poměr­ně poz­dě. Ráno to trvá, než si najdu ucho (naslou­cha­dlo), nale­pím zuby a najdu hodin­ky. Před desá­tou hodi­nou roz­hod­ně nevy­le­zu. Navíc si jako Domi­ni­kán musím udě­lat ran­ní chvá­ly. Po sní­da­ni vyle­zu a poma­lu se odšou­rám s telesko­pic­ký­ma hole­ma do skal. Co sní­dám? Zrov­na, co mám. Nebo co zrov­na dosta­nu v hos­po­dě od Pepí­na (Josef Nežer­ka mlad­ší, syn stej­no­jmen­né­ho horo­lez­ce, pozn. red.).

Šou­rám se tedy do skal. Vět­ši­nou lezu sólo nebo se samo­jiš­tě­ním, tak­že mám vyti­po­va­né čty­ři oblas­ti, kde jsou ská­ly men­ší, aby mi síly vydr­že­ly až naho­ru. Lezu kolem III, IV, maxi­mál­ně s kro­kem za V, ne nic těž­ší­ho. Pokud cest udě­lám za den deset, najed­nou zjis­tím, že jsem pří­šer­ně una­ve­nej a tak nějak přes tu úna­vu se šou­rám zpát­ky k hos­po­dě. Ved­le hos­po­dy mám díky Pepí­no­vi uby­to­vá­ní, což je obrov­ská výho­da. Dřív jsem tady osm let žil v býva­lým pio­nýr­ském tábo­ře, což roz­hod­ně neby­lo tak poho­dl­ný.

A co dělám nave­čer a večer? Loni se mi přes jed­no­ho bohat­ší­ho kama­rá­da, Ciká­na nebo­li Sta­ni­sla­va Lukav­ské­ho, poda­ři­lo vydat „Pamě­ti“. Tak­že večer při­jdu do hos­po­dy a kou­kám, kdo má tak nějak lezec­ký ranec a jdu se ho zeptat, jest­li už má moje „Pamě­ti“. Pokud je nemá, tak se mu je sna­žím pro­dat, samo­zřej­mě s autor­ským pod­pi­sem. Za loň­ský rok se mi jich poda­ři­lo pro­dat 300 a ješ­tě mi jich pár na letoš­ní rok zby­lo.

Lidi v mým věku se vět­ši­nou sami sebe pta­jí: co jsi vlast­ně tady na tom svě­tě za svůj život udě­lal? A je smut­ný, když si řek­nou: „No jo, vlast­ně nic moc.“ Hod­ně mých zná­mých – Běli­na, Cikán, Mocek jsou navždy zvěč­ně­ni v lezec­kých prů­vod­cích, kde téměř na kaž­dé strán­ce mají zápis. Na ně se neza­po­me­ne. Oni ode­jdou a jejich ces­ty tady zůsta­nou. Já jsem pod­stat­ně vět­ší lenoch jak oni, tak­že cest mám veli­ce málo, něja­kých 30. A tak když jsem v létě v Mni­cho­vě, kam jsem emi­gro­val roku 1980, hod­ně maro­dil, neměl žád­ný melouch a sám seděl ve svým sklep­ním bytě, tak jsem hod­ně tesk­nil. Vzpo­mněl jsem si na kámo­še, na Tat­ry, na Ska­lák a z tý nos­tal­gie jsem pro­jíž­děl celej svůj život a najed­nou mě to trklo: „Vždyť já mám krás­né vzpo­mín­ky, bylo by ško­da je niko­mu nesdě­lit.“ Tak jsem sedl a všech­no to sepsal. Tak vznik­ly ty moje „Pamě­ti“.

Abych neza­po­mněl, jako Domi­ni­kán nikdy nevy­ne­chám bre­vi­ář. Mám tři mod­lit­by den­ně, kdy pro­sím za všech­ny ty moje lidi z leze­ní, aby se jim nic nesta­lo, což kou­kám, doce­la fun­gu­je. Pokud se mi tedy nepo­da­ří udě­lat něja­kou volo­vi­nu, tak budu i nadá­le žít dušev­ně vyrov­na­nej, klid­nej a spo­ko­je­nej život….“

Taxis u prv­ní­ho kru­hu “Západ­ní hra­ny” VIIb na Pra­chov­skou jehlu, 1968 (f: Karel Vlček)