JIRKA ČIHULKA

TÉMĚŘ STOLETÍ VE SKALÁKU

Pětadevadesátiletý Jirka Čihulka. Vyrůstal na skalním hradě Valdštejně v Českém ráji, kde jeho rodiče měli pronajatý ubytovací hostinec od hraběte Aehrenthala. Životní kapitola, která se mu zapsala hluboko do srdce i do paměti. V dětství během čtyřicátých let minulého století spolu s bráchou hledali cesty, kudy vylézt po hradbách domů, a když pak komunisté hrad zabrali, vracel se v roce 1955 po vojně alespoň do místní noclehárny spolu s lezeckými kamarády.

Během dětství za druhé světové války na Valdštejn chodívali taky gestapem hledaní bratři Chlumové a Joska Smítka pro zásoby jídla, které jim tam nechávala rodina. Přitom na stejném místě sem tam příslušníci tehdejší tajné policie sami přespávali. Když se Jirka vrátil z vojny, propadl lezení. „V naší době bylo lezení hlavně o partě. Každou sobotu a neděli jsme se sešli na noclehárně. Někteří jezdívali nahoru koněstopem, totiž koňským povozem s kládama, který jel na hrad.“ Když v roce 1970 došlo k tragédii pod Huascaránem, kde mu zahynulo několik nejbližších spolulezců, přestalo být lezení jeho hlavním zájmem.

S Jirkou jsme se sešli letos na jaře u kafíčka a zákusků u něj doma v Turnově. Zpočátku jsem si malovala obraz uplynulého téměř století v romantických barvách. A přestože jsme zavzpomínali na řadu veselých historek ze skal, bylo naše povídání protkané i smutkem a hořkostí. Zkrátka spletité a pestrobarevné, jak ho život v tak dlouhém čase dokáže vymyslet.

Mimochodem, Jirka maturoval v roce 1948, nedávno měli sraz oktávy a přišli na něj už jen dva studenti… Během návštěvy padlo zamyšlení: „Je lepší být tu poslední, nebo nebýt tu vůbec?“

DĚTSTVÍ NA HRADĚ

Vyrůstal jsi na Valdštejně, takže do Skaláku jsi to měl co by kamenem dohodil. Jakou formou ses seznámil s lezením?
Před vojnou jsem popolízal jen tak bez lana po skalách okolo Valdštejna. Na samotný hrad jsem měl deset výstupových cest, o kterých ale nemluvím. Některé z nich byly smrtelně nebezpečné. Kdykoliv jsme se s bráchou potřebovali v noci dostat zpátky domů, tak jsme lezli přes hradby. 

Cestou ze zábavy?
(Jirka významně kývne hlavou, pozn. aut.) Přišel jsem pěšky z Rovenska nebo z Malý Skály a tak, jak jsem byl na tancovačce – rozuměj v semiškách, jsem lezl po hradbách domů. Když jsem lezl stejnou cestou za střízliva, tak jsem si až říkal, jaké jsem měl štěstí. 

Na Valdštejně jsi prožil období druhé světové války. Tehdy se ve Skaláku schovávali Joska Smítka a bratři Chlumové před gestapem. Máš nějakou vzpomínku na Josku?
Chodíval k nám do hospody vždycky večer, když už bylo po tom hlavním turistickým návalu. Půjčoval si moji kytaru a hrával na ni, možná bych si ještě na některou píseň vzpomněl, určitě Niagara a Až ztichnou bílé skály. Ale paměť už mi zdaleka neslouží tak jako dřív. 

Jaký v tobě Joska zanechal dojem?
Nebyl to můj parťák, byl o devět roků starší než já. Mluvíme o roku třeba 1940, mně bylo kolem jedenácti. Byl to někdo, koho jsem s respektem poslouchal. Pamatuju jedno odpoledne, kdy byl Joska u výčepu. Nějakej německej důstojník seděl u kostela a na píšťalku si zapískal na tátu, asi chtěl další pivo. Nutno říct, že Joska byl v té době už hledanej! Jak ten Němec zapískal, Joska vylítl jako čert a šel se s ním rvát. Táta ho čapnul a zkrotil ho. On táta dělal řecko-římskej zápas, Joska na něj zkrátka nestačil.

Chodili k vám na Valdštejn i bratři Chlumové?
To byli běžní hosti. Pokud možno večer. Jejich rodina jim u nás schovávala jídlo a oni si ho vyzvedávali. Jindy jim nosili jídlo přímo do Skaláku na smluvené místo.

Proč šlo po Joskovi a Chlumech gestapo?
Koukej, ti tři jsou v literatuře zidealizovaní. Hodili se komunistickýmu režimu. Je pravda, že utekli z práce v Německu – to byl hlavní důvod. Ale z hlediska občanskýho turnovskýho profilu nepatřili k úplně oblíbenejm. Rádi se prali, flákali se – teď mluvím terminologií jiných občanů. Turnov bylo živnostenské město, čili byla jsi podrobena společenskýmu úzu, to znamená chovat se podle určitých pravidel. Například, že se nepereš, chodíš v neděli do kostela, nekradeš a tak podobně. Oni se prali třeba i na řeznických bálech. To je jasný, že je pak řezníci neměli v oblibě. Z hlediska občanů to byli trochu grázlíci. I když mně se to těžce popisuje, bylo mi dvanáct let.

Cítili jste v té době strach?
Na Valdštejně byla za protektorátu cedulka hlásající: ‚Poslouchání zahraničního rozhlasu je nebezpečné a trestá se smrtí.‘ Nebo: ‚V této místnosti jsou politické rozhovory zakázány.‘ Před každým, koho jsme neznali, jsme drželi hubu. Nikdy jsi nevěděla, kdo je kdo.

Nebezpečná doba.
Někdy jsme měli gestapáky ubytované přímo na hradě. Soused Jenda Šourek jednou přišel a ptal se táty, jestli by se chtěl zapojit do odbojové činnosti. Táta tehdy odpověděl: „Ty Jendo, nehraj si s tím. Oba máme rodiny. Já tady mám Němce na bytu.“ Věděli jsme, že patří ke gestapu. Jednou došel Němec a povídá: „Jsem ten a ten, zapisovat si mě nebudete, jsem sekretář od gestapa a budu tady chvíli bydlet.“ 

Táta se svou kulometnou němčinou měl takový klamací převlek. Němky se ho ptaly: „Sind Sie ein reinrassiger Tscheche?“ (Jste čistokrevný Čech? pozn. red.) O tátovi se vědělo, že je postava, co něco umí, co něco znamená.

Takže táta odbojovou činnost odmítl?
Dodával k tomu, že nemá zodpovědnost pouze za sebe. Ale taky za rodinu a další, české i německé, hosty.

Pak dostal rakovinu. Psal se rok 1947, já jsem byl v sextě nebo septimě. Pan primář si tátu zavolal do nemocnice na operaci. V den jeho odjezdu mě máti poslala, abych ho šel doprovodit. Došel jsem s ním až na parkoviště k vratům a tam mi táta řekl: „Tady už běž, Jiříčku, domů. Jsou tam hosti. Postarej se o maminku.“ On už asi věděl, že se nevrátí. Šel jsem tedy zpátky a když jsem znova došel k těm vratům, otočil jsem se a běžel zpátky za ním. Jako bych taky věděl, že ho vidím naposled. Doběh jsem až ke hřbitovu a tam jsem se zarazil – nevěděl jsem, kudy šel. Běžel jsem ještě asi 200 metrů, ale už jsem ho nedoběh, tak jsem se vrátil domů. To je moje poslední vzpomínka na něj.

Po operaci jsme se s máti vypravili za ním do nemocnice. Přišli jsme na patřičný poschodí, kde měl ležet na posledním pokoji na posteli vpravo, a jakmile jsme vlezli na tu dlouhou chodbu, všechny ošetřovatelky a sestry, co nás viděly, tak zmizely vlevo nebo vpravo. Tušili jsme, že se něco děje. Máti vytáhla kapesníček a sušila si slzy. Já jsem běžel napřed do jeho pokoje a tam už byla postel prázdná. Až pak se nás ujala jedna sestra a vzala nás na pitevnu. Tam jsem ho viděl naposled. Máti si ještě stáhla jeho prsten a šli jsme domů.

Jaké to bylo po jeho smrti? A co ti předal do života, Jirko?
Abych se postaral o máti. Takže jsem po maturitě nešel na medicínu, jak jsem měl původně v plánu. Už to stejnak nebylo možný. Hospodu nám v roce 1952 vzali, máti přišla o peníze – tehdy měla plat dva a půl tisíce. (Komunisti jim na Valdštejně zabrali vše, a tak se s maminkou přesunuli na Vyskeř, kde žili ve dvou místnostech, pozn. red.)

Já jsem pracoval jako číšnický učeň za šest stovek měsíčně. Zanedlouho mě odtama vzali a převedli mě na Krajskou správu coby revizora. Ironie osudu! Dali mě k jednomu ze tří revizorů, se kterým jsem musel jezdit po Libereckým kraji a zabírali jsme společně další hospody. Například turnovskou restauraci Sokolovna. Ovšem o té jsem se dozvěděl předem, tak jsem stihl jejího majitele varovat. Ale třeba v Ohrazenicích jsem je varovat nestihl. Těžká doba. Musel jsem dělat to samý, co oni udělali nám.

„Udělali ze mě revizora. Musel jsem dělat to samý, co oni udělali nám. Ironie osudu!“

Na co nejraději vzpomínáš z dětství na Valdštejně?
Doteď vzpomínám, že na Valdštejně bylo od židle až po cokoliv ostatního naše. V turnovský hospodě je pořád vycpaný pták z Valdštejna. To všechno mělo patřit naší rodině, kdyby se dědilo dle zákona… Teď se na to můžu jedině dívat.

Cítíš křivdu?
Jak by ti bylo, kdyby jednoho dne přišli jacísi dva pánové, přesněji řečeno soudruzi Tomášek a Fialka, a řekli: „My jsme z Krajské správy Vzletu Liberec a přebíráme tuhle provozovnu.“ Sepsali by s tebou všechen majetek, místnost za místností… Pár věcí jsme zachránili a zbytek je tam dodnes. 

Odvezl sis i něco pěkného, na co by sis vzpomněl?
Čoveče, snad si ani nevzpomenu… Mám ty seznamy věcí, co nám sebrali. Pár talířů a nádobí. Vzpomínání je najednou těžký. Odnesl jsem si snad těch deset výstupovejch cest. Když jdu kolem, pořád vidím toho malýho kluka, kterej tam na mostě čůrá do odtoku na odpad z deště. Malýho kluka, kterej běhá po nádvoří nahatej. Vidím místa, kde máti sušila prádlo. Vzpomínám na kavky, který jsme tam měli.

Nebo na cesty do obecný školy: Je mi deset, běžím v trenýrkách a tričku do školy, na zádech tašku, na konci velkýho mostu začíná pršet. Ne že bych se vrátil, dobíhám ty tři kilometry bosej a rovnou do lavice. Odpoledne v tom promoklým zase zpátky na Valdštejn. V zimě jsme chodili taky pěšky, každej den, v každým počasí. Za takový mládí děkuju. Odnesl jsem si z něho jedno životní heslo: ‚Vždycky jsem došel.‘ Kdykoliv jsem měl v životě těžší období, tak jsem si ho připomínal.  

SKALÁCKÁ HOREČKA

Můžeš vysvětlit svůj oblíbený termín ‚Skalácká horečka‘? Vyrosteš ve Skaláku a nejde jinak, než abys tam začal lézt?
Začalo to tak, že jsem se vrátil z vojny a přihlásil se do horolezecké školy Krajského horolezeckého výboru, který organizovali Liberečáci v Příhrazech. Psal se rok 1956. První cesta byla ve Skaláku na Maják a navázal mě Vratík Kalfeřt. Lezlo nás tam sedm a poslední byl Chroust (Vladimír Procházka starší. A tady je k nahlédnutí první stránka Jirkova lezeckého deníku, pozn. red.). Pokud vím, tak do dneška žije už jen Honza Picků.

Jak proběhl zmiňovaný první výstup na Maják?
Šli jsme pěšky z Příhraz do Skaláku k Majáku, Vratík celou akci řídil. A tím začal náš týdenní výcvik, jak začít lízt, pokud možno bezpečně. 

Co jste měli za vybavení?
Čtyřicítku lano, hruďáky, nějaký kraťasy, nějaký smyčky, sem tam měl někdo karabinu. Tehdy nosívali němečtí horolezci typický celokožený kalhoty s „padacím mostem“ (starší označení pro přední klopu na kalhotách, která se připínala knoflíky, pozn. red.). My jsme to dělali tak, že jsme si našívali kus kůže na zadek na kalhoty.

Kvůli slaňování na dülfera? Také jsem od tebe slyšela, že „jisticí osma lezce okrádá o zcela specifické zážitky“. Jaké zážitky jsi měl na mysli?
Při používání osmy ti jde lano přes karabinu a ne přes zadní půlky nebo aspoň jednu z nich, což je velmi specifický zážitek. (směje se) Ale když tak slaňuješ příliš dlouho, tak toho máš dost. To je zase pravda.

Později jsi k lezení přilákal spoustu lidí. Třeba svou ženu Miladu. 
Milada měla dobré základy jako holka ze statku, nejstarší ze čtyř dětí. Už někdy v devíti nebo desíti letech nosila cihly k výtahu, život se s ní nebavil. V dospělým věku byla zvyklá se hezky oblíkat a já jsem ji vodil ve Skaláku foukanicí, v zimě, ona měla na sobě eskymáckou bundu, chlupy na ní takhle zježený. A já si ji vedl Skalákem šťastný, že ji mám k sobě. Pak se mnou taky lezla. Milada vyvedla naši dceru Veroniku sedm měsíců před jejím narozením na Zelenáče jedničkovou spárou. Tam si taky poprvé s jištěním slanila.

Jak to měl s lezením tvůj syn Jirka? Taky ho smetla Skalácká horečka?
Taky, to víš, že jo. Už v šestnácti letech vyváděl odvážné cesty. Já jsem taková odvaha nebyl. Když byly děti malé, vzal jsem je párkrát lézt do Předního Skaláku, kam s námi chodíval třeba Kujan (Jaroslav Janků, autor průvodce po Skaláku, pozn. red.), toho jsme měli jako rodina moc rádi. Ale stejně jsem vybíral cesty nebo slaňování, aby si děti lezení moc neoblíbily. (směje se) To víš, nechtěl jsem nic riskovat.

Ale Jirka stejně začal znovu lézt na gymnáziu a dcera Veronika se pak té jejich party chytla také. Chodili do oddílu TJ Český Ráj, kde se Jindra Sochor a další věnovali mladým. Lezli také hodně se Standou Hořínkem, dalším skaláckým klasikem. A Veronika pak s přítelem. Klasiky v Českém ráji, Jirka devítky, ona i pár osmiček na Panťáku, Tisá, vápno v Srbsku, Juře, Arcu, Finale Ligure – na jihu Evropy začalo jaro, a tak místo školy tradá na jih. Znáš to. Školní léta, vábení lezecké sezóny a svoboda začátku devadesátek – zlatá doba.

A také jsme spolu s oběma dětmi udělali jeden prvovýstup – Rodinné pouto (VII) na Kozlově. Hezká stěnka přes kruh, ale zase – hlavní je, s kým jsi, s kým lezeš. I proto ten název.

Jaké pro tebe bylo sledovat vnučku Ráďu v Egyptské hraně (VIIb), kterou jsme natáčeli pro Příběh cesty?
Jo, to jsou smíšené pocity. Do teďka, když leze těžký evropský cesty, mám někde vzadu schovaný strach. Pořád se jí může něco stát. Má vylezený nejtěžší cesty (na sportovkách 7c, pozn. red.), ale já ty obtížnosti dneska už ani neznám.

DO SKAL KONĚSTOPEM

Vraťme se zase zpátky ke tvému lezení. Co pro tebe znamenalo?
V naší době bylo lezení hlavně o partě. Až tak se neřešil styl, větší radost byla lezení na střídačku. Dobrat se, pokecat, pošlapat se navzájem při stavění. Myslím, že byla větší sranda než při tom dnešním sportovním stylu. 

Pamatuju na svýho tehdejšího největšího parťáka Frantu Patočku, o 14 dnů mladšího než já. Slavil jsem v noclehárně narozeniny a Franta chodil a stěžoval si: „Ty si tady slavíš, co já bych slavil? Už to mám! Já jsem ještě neslavil návrat z vojny.“ Pustil se do toho a pěkně se ztřískal. Vynesli jsme ho ven na lavici, přivázali ho k ní, aby nespad a do poklopce dostal smrkovou šišku. 

Jindy jsme lezli s Iljou a Tondou Šírovým na Podmokelskou. U šestýho kruhu byl Ilja řádně rozklepaný, až do tý míry, že mi shodil brýle. Tak jsem lezl dál bez šesti dioptrií… Každou sobotu a neděli jsme se sešli na noclehárně na Valdštejně celá parta – Praha, Mladá Boleslav, Jičín, Liberec, Jablonec, Semily. Někteří jezdívali nahoru koněstopem, totiž koňským povozem s kládama, který jel na hrad. 

Teď trocha čísel: Měl jsi přes 150 spolulezců, do lezeckého deníku sis zapsal 911 výstupů dohromady na 320 věží. Povedlo se ti s partou vylézt druhé nebo třetí přelezení Kuchařovy cesty za VIIb na věž Tabu, což tenkrát bylo něco. Sám sis ho připsal jako své třetí „béčko“. Na který výstup rád vzpomínáš?
Mohl by to bejt prvovýstup na Kapelníčka.

Povíš mi o něm víc?
Někdy kolem roku 1960 přijeli na Valdštejn kluci Hulínští. To se ještě mohlo jezdit do Skaláku na motorkách. Přijeli na první nádvoří na pěkně vyleštěný Jawě 250, asi pětadvacetiletí fešáci s ruksakama na zádech, horolezecky vybavení. Václav byl fyzik a jeho brácha Vojtěch zase lékař, budoucí primář liberecký chirurgie. Já byl tehdy o pět nebo deset let starší, tak jsem se jich ujal. Ten den jsme skončili na Lebce, kluci si zalezli a užili si. Časem jsem s nima hodně lezl a jejich máti se začala obávat: „Je lezení s tím panem Čihulkou bezpečný?“ Tak říkám: „Kluci, pozvěte rodiče, ať to sami prohlédnou, a uděláme si prvovýstup na Kapelníčka.“ 

„Jejich máti se začala obávat: ‚Je lezení s tím panem Čihulkou bezpečný?‘“

Došli jsme i s rodiči ke Kapelníčkovi a Vojta říkal: „Já si to trochu osahám,“ a začal lézt. Jenže se smek a naneštěstí spadl na uříznutej smrček. Dopadl na něj zadním otvorem a byl vyřízenej. Tak jsem to vylezl já, dal jsem kruh a dobral jsem Vaška. Panímáma už viděla, že je lezení nebezpečný. Vašek dolezl ke kruhu, dobíral jsem ho z věže, když v tom se utrhl, šel do kyvadla, mával ručičkama a mně nezbývalo, než ho spustit dolů. Při slanění jsem si říkal: „Tak teď si to schytám.“ A když jsem sjel dolů, tak jejich máma říká: „Vašíku, tys s těma ručičkama letěl jak andělíček.“

Chodili s tebou po takových zážitcích ještě do skal? Pustili je rodiče?
Ale jo, s nima jsem lezl dlouho.

S kým se ti lezlo nejlíp?
Lezecký parťáky bych rozdělil podle různých životních etap. V jedný době to byl Franta Patočků. Ty nejtěžší věci jsem pak lezl s Láďou Mejsnarem, než došlo k Peru. A pak rád vzpomínám na Milana Černýho. Kdysi jsem lezl v Příhrazech. Dolízám na vršek údolní cesty, takhle šahám nahoru a když proti mně vykoukla hlavička, jsem si říkal: „Hergot, ten je jak panenka!“ On to byl ostříhanej Milan Černej. Nádhernej kluk, vypadal jakoby vylezl z kolíbky. Toho jsem si oblíbil a spolu s Frantou Patočkovým jsme ho zaučovali. Naučili jsme ho slaňovat i jistit. Vzpomínám, jak komusi vykládal: „V Příhrazech to znám, tady mě zaučovali Franta Patočka s Jirkou Čihulkovým jako dva tátové. Moh jsem si dát s nima jedno pivo a v devět jít spát, zatímco oni seděli dál.“ Pak i Milan zůstal pod Huascaránem…

Jeho žena pochází ze známý skautský rodiny z Turnova. To byly tři ségry Havlovy. Jezdili se mnou na běžky, na kolo, do všeho byly hrrr. Ještě jsem tyhle holky cvičil v Sokole. Měl jsem přezdívku ‚Paša‘. Mladší Jitka mi třeba ulítla na Lebce. Tadleta starší, ta lezla úplně všechno s Milanem, jakýkoliv béčko (VIIb). Jednou mi poslala na email: „Kdykoliv jedu kolem tvýho baráku na kole přes přejezd, tak si vzpomenu, že tady bydlí člověk, který zásadním způsobem ovlivnil můj život tím, že mě vzal poprvé do Skaláku.“

Jaký je to pocit, když slyšíš, že jsi někomu tímto způsobem ovlivnit život?
Všelijakej. Protože ona se v tom Skaláku zamilovala do Milana Černýho, který v Peru zůstal. Tak si to můžeš vykládat, jak chceš. Kdybych ji tam radši nebral, třeba by teď měla manžela… To je jako výklad přípustné.

Byla pro tebe tragédie pod Huascaránem zásadní?
Tím jsem de facto přestal lízt, protože tam zůstali mí parťáci – Laďa Mejsnar, Milan Černej, Bohdan Nejedlo. Tehdy jsem často sedával na zahradě na schodech a byl jsem pohlcen do takový tý chiméry smutku, nebo jak to nazvat. Kus etapy mýho života skončil. Třeba Milan Černej, kterýho jsem si takříkajíc vychoval… Po tragédii pod Huascaránem už to zkrátka nebylo ono. 

ZÁVĚREM

Jaký je to pocit být nejstarším ze všech lezců?
Jsem opuštěnej. Označil bych to jako nejzávažnější stav mé současnosti. Nejsou kámoši. Už mě lidi znají jenom přes Údolíčka (ukázku z průvodce najdeš tady, v současnosti je náklad vyprodaný, pozn. red.), protože o nich hodně vím. Proti věku není léku. 

Kdyby ses mohl vrátit do některého životního období, ve kterém ti bylo dobře… Kam by ses vrátil?
Záleželo by, co bych na tom období mohl změnit.

Takhle se na to díváš?
Ano. Jde o to, s kým bych v tom období mohl žít. Jak by lidi kolem mě byli spokojení, třeba moje rodina. Mně bylo třeba fajn v době, kdy jsme museli odejít z Valdštejna. Ale tehdy jsem si ještě neuvědomoval, co to pro nás bude znamenat.

A kdyby sis měl některé z těch období zopakovat takové, jaké bylo?
Jak by bylo dlouhé?

To je na tobě.
Těžko říct. Žili by tam ti stejní lidi? 

Ano.
Co kdyby tam byl někdo, kdo byl v té době vážně nemocnej. To by byl znova vážně nemocnej? 

Všechno by bylo tak, jako tehdy.
Čili by měl táta zase rakovinu žaludku. Máti by měla zase starost o nás všechny. To je těžký. Nevím… Musím myslet na to, jak by bylo ostatním kolem mě. Byli bychom zase na Valdštejně? (chvilku mlčí) 

Nevím, jestli bych se chtěl zase vracet do komunismu, protože jindy by to nebylo. Nebo do doby svý vojenský služby. Nebo období svých asi dvanácti zaměstnání – tajemník finančního odboru Turnov, finanční odbor Semily, číšník na chatě ve Stráži, vedoucí horského zátiší na Horních Mísečkách… Na vojnu v Aši, Varnsdorfu, na Slovensku, v Rybitví, v Ostravě a dalších zastrčených místech. Co bych měl na tý vojně znova dělat? Byl bych znova učitel všeobecného vzdělání hodnosti vojína na důstojnické škole vnitřní stráže ve Varnsdorfu? Atlet běhající šedesátku, stovku a skákající vejšku za Varnsdorf. Jezdil bych na běžkách. Na 130 kilometrový vejlety na kole z výzkumáku nahoru k prameni Labe s kamarádem, který už dneska taky není. Sobotní a nedělní večery v partě na noclehárně… 

Nejradši ze všeho bych chtěl znova těch 50 let života s Miladou a třeba i víc, kdyby to šlo. To je těžký, člověče. Kdybys dostala ty takovou otázku, taky nebudeš vědět… A to jsi mnohem mladší.

Máš vlastně pravdu. Jirko, děkuju za povídání.
Nech sa páčí.

Bylo mi potěšením.
To tě přejde. (směje se)

__________