„200 slov“

„Míra mi řekl: 'Vezmu tě do Himálaje'. Cože?“ Fotograf Jiří Havel o jednom tvůrčím přátelství

05. 09. 2022, Lenka Nechvátalová

Žije ve vile na kopci Trutnova. Je posazená tak, že z jejího okna v horním patře fotografuje křivky Sněžky. Do kopců už dnes nechodí. Rozjímá ve svém křesle a v jednadevadesáti letech sype záblesky paměti na Mount Everest, hnusnou čočku v basecampu, špatné dýchání nad hranicí pěti tisíc metrů nad mořem a na jedno z klíčových setkání jeho života, které za tím vším stojí. S Mírou Šmídem…

Jednou u mě někdo zazvonil. Poznal jsem, že je to Míra Šmídů. Byl zarostlý a měl vousy. Moje žena si všimla, že měl jednu ponožku žlutou a druhou modrou. Dlouhé vlasy. Ostentativně nedbal na svůj vzhled – byl to jeho image.“ Psal se začátek osmdesátých let a za jejich seznámením stál společný kamarád, dnes uznávaná osobnost dokumentární fotografie, Bohdan Holomíček. Tou dobou už byl rodák z Police nad Metují Míra Šmíd populární horolezec. Uměl zdatně chodit ve vysokých horách, uměl zdatně chodit i v mnoha dalších věcech… Pořádal přednášky, promítal diapozitivy ze svých cest, dokázal klamat socialistické úřady a jezdil na Západ.

Už při první návštěvě řekl, že ho taky hodně zajímá fotografovaní, ale že nemá čas a spěchá. To pro něj bylo charakteristické – furt někam spěchal. Ale opravdu jsme pár výprav podnikli. Vyrazili jsme na západní Krkonoše, kde jsem poprvé začal používat elektronický blesk ve volné přírodě, byla to moje specialita a Míra mi sekundoval. Pak jsem byl na jeho přednáškách, vernisáži a nakonec řekl, že mě vezme do Himálaje. Moc jsem tomu ze začátku nevěřil, ale povedlo se to.“

Moc jsem tomu ze začátku nevěřil, ale povedlo se.“ Jiří Havel a Míra Šmíd (foto: archiv J. Havel)

Míra Šmíd tenkrát navrhl, že by na Západ vyvezl Havlovu čerstvě vydanou fotografickou publikaci o horách výměnou, že mu za to něco přiveze. Nakonec to byl norský spacák do vysokých hor.

Tenkrát vozil věci, co se daly koupit u nás, do zahraničí a z venku se vracel s nedostatkovým zbožím, které tady bylo vzácné nebo nebylo k mání. „Dokonce si na něj stěžovali rodiče mladých začínajících horolezců, že utráceli za věci dovezené Šmídem a že to stálo mnoho peněz.“

Koncem normalizace se Mírovi Šmídovi podařilo poprvé zorganizovat soukromou výpravu na Ama Dablam. Na rok 1986 majstrštyk. Horolezci tou dobou vyjížděli na své expedice pouze pod záštitou nějaké organizace jako byl například svaz tělovýchovy. Jednoduché to nebylo a nabídka navštívit Himálaj podle Jiřího Havla nebyla ze strany horolezců tak úplně nezištná. „To byli horolezci, kteří neměli peníze a tenkrát prováděli výškové práce pro nějaké JZD. Oni jim za to platili letenky, ale hotové peníze neměli a ty taky potřebovali. Já jediný jsem byl schopen jim hotové peníze dát. Takže mi přes JZD opatřili letenku a já jim zaplatil. Tenkrát asi čtyřicet tisíc.“

Nevezli s sebou konzervy ani mraky čabajek. Míra Šmíd dbal na to, aby kuchař vařil z místních zdrojů a jídlo se nakupovalo od domorodců. Žádné maso. Jen rýže a dal bhat, omáčka z ostřejší čočky. Za tři týdny v základním táboře ztratil Jiří Havel svých sedm kilo váhy a dhal bat už nechtěl nikdy vidět. Směje se. Překrásné bílé zasněžené hory pohádkové krajiny mu učarovaly. „Jedné jsem říkal křišťálová hora. Taková bílá špice, furt jsem o ní mluvil. Šmíd byl srandista a vymyslel, že jí budou říkat Havel Peak. Na svých přednáškách vykládal, že zaplatili 500 dolarů v Káthmándú, aby to po mě mohli pojmenovat. Dost si z lidí utahoval.“

Když se popošlo ze základního tábora, otevřelo se panoráma na několik osmitisícovek. Jiří Havel se ještě se dvěma kamarády vydal do vysokohorské chaty kousek od kopce Kala Patthar ve výšce nad pět a půl tisíce metrů s nádherným výhledem Mount Everest. Měl štěstí. Počkal, až Slunce osvětlí severské srázy, a za krásného počasí zvěčnil nejvyšší horu světa.

Hodně to pro mě znamenalo. Dovedete si představit Krkonoše bez Sněžky nebo Kavkaz bez Elbrusu? Podařily se mi vyfotit Himaláje s Everestem! To pro mě bylo velké vítězství a zadostiučinění. Dost si toho považuju.“

„Kdybych nemohl fotografovat hory, byl bych nešťastnej.“ Jiří Havel s Everestem (foto: archiv Jiří Havel)

Míru Šmída, který fotil na kinofilmovou zrcadlovku Pentax, vybavil do stěny Ama Dablam svou záložní Moskvou na negativ 6×9 a těsně před rozloučením mu předal pár zběžných rad, jak s aparátem pracovat. Přibalil mu dvě roličky filmu a jeho fenomenální sólovýstup západní stěnou sledoval dalekohledem zpovzdálí basecampu. Míry si cenil za to, že nahoře bivakoval, aby pořídil parádní záběry. Mrznout a riskovat kvůli focení údajně nikdo jiný z horolezců nedělal. Z nelehkého sestupu jižním hřebenem se Míra Šmíd po několika dnech za jásotu svých kamarádů do tábora vrátil. Bez foťáku. „Tak si představte, že se dostal do potíží a ten těžký batoh zabalil a hodil ho dolů. A batoh skákal po firnu asi kilometr dolů a Moskva v něm byla na dranc. A tak jsem přišel o Moskvu, se kterou jsem asi devět let dělal dost úspěšné fotky.“

Jiří Havel dostal za snímky z Himálaje několik ocenění. Sám se doteď považuje za horolezeckého analfabeta. Lezení zakusil v adršpašských skalách, ale lano si jeho pozornost nepřipoutalo. Nikdy ho neopustil strach z výšek, zato ho nikdy neopustila touha ony výšky fotit. Míra Šmíd, se kterým společně podnikli ještě několik výprav, mu otevřel svět horolezců, o kterých odmalička čítal. Viděl hory zblízka a poznal, že to není idylka, ale mnohdy strašná dřina a strádání.

Jednou se mi stalo, to jsem byl podruhé v Himálaji. že se mi porouchal fotoaparát. Byl jsem hrozně nešťastný, protože jsem byl tak navyklý, že tu krásu přetvořím na parádní fotku… Když to nešlo, zabalili jsme to a jeli domů.“

_________________________


Fotograf Jiří Havel

Narodil se v Horní Branné v roce 1931. Poprvé ho učarovaly Kozí hřbety, které navštívil jako malý kluk s tátou. Následovaly Tatry. Odmalička ho provázela touha podívat se do světa, až se mu podařilo procestovat všechny světadíly vyjma Antarktidy. Pořádal výstavy, publikoval přes dvacet knih. Jeho posledním dílem je The Best of Jiří Havel čítající vzpomínku na Míru Šmída. První půlku života pracoval jako železniční inženýr, druhou půlku života věnoval výtvarnictví a fotografování na volné noze. Druhou půlku života považuje za velice šťastnou.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu