„200 slov“

Jaro absolutního lezení: Velká slova a malé činy. Pohádka o pražských mládencích, kteří se chtěli lezci stát

24. 10. 2022, Matěj Novotný

Sedm je magické číslo v různých kulturách. Ne jinak tomu je v kultuře nejdůležitější, kterou je podle 10 z 10 lezců bezpochyby kultura lezecká. Sedmička je mnohými považovaná za vstupenku do světa sportovnějšího lezení. Sedm bylo i dospívajících mladých mužů, kteří zatoužili po světě plném dobrodružství, hor a dívek s mozolnatými prsty. Aby to však nebylo tak jednoduché, chlapci objevili tyto touhy žijíce uprostřed Prahy, Matky všech měst. Ač má Stověžatá plno předností, jako třeba nejdražší nájmy ve střední Evropě, vůni skal po právě skončené jarní přeháňce by v ní lezec hledal marně. Městský člověk je však tvor vynalézavý, a tak si dokázal vůni skal připodobnit pomocí aroma mága, překližky a pachu zpocených lidských těl.

Partička našich hrdinů tak tedy zamířila na Smícháč, aby se přiučila lezeckým patičkám, špičkám, dynamům, spoďákům, bočákům, stiskům, gastonům, oblinám a hlavně instagramovým fotkám ze stěny, protože podle posledních moderních trendů musí především tvoje okolí vědět, že lezeš. Sebevědomí jim nechybělo, zlí jazykové by je snad označili za tlučhuby, a tak se po čase leštění překližky na Offu rozhodli, že je čas taky na to slibované dobrodružství a hory. Čtenář by si snad nyní mohl pomyslet, že si aktéři sbalili útočné batohy a vyrazili zdolat Česenův pilíř na K2. Žijeme však v 21. století plném pohody, ufounů a posertyčí, a tak vyrazili na víkendový lezecký kurz do nedalekých Vrchlických skal.

Samo sebou, kurz se vybízel pro vymyšlení jména lezecké skupinky. A protože bylo jaro a lézt se mělo povinně každý den, název Jaro absolutního lezení se zdál jako to pravé. A také jim už zůstal. Na kurz se mistři dostavili napumpovaní z umělky, a tak když se vedoucí kurzu, mazák Lukýno, na úvod zeptal: „Co tak lezete?“ Kapitán tlučhuba Pepin pohotově vystřelil číslo sedm. Lukýnovi cukly koutky a vyslal mužstvo na rybu do pětičky. Pak už jenom pobaveně sledoval, jak jeden po druhém odpadávají v půlce cesty a naříkají, že dál už to nejde, bolej ruce, nejsou tam žádný stupy a ty chyty taky nejsou slavný. Lekce pokory a možná i Lukýnovy historky o romantických západech Slunce na prachovských věžích po boku sličné spolulezkyně však v mladících zažehly lezecké nadšení. Bylo vymalováno – bude se muset lézt.

Střih, pár let později. Tlučhubové z Jara absolutního lezení zkoukli videoWide Boyz v Ádru a říkají si, že to by asi měli taky zkusit. Skládají se do auta, okýnka otevřené, hudba hraje na plný pecky, testosteron stříká z uší a padají jména cest jako „Papouščí spára“ nebo „Bílá růže“. Když však dojedou na místo určení, smích je rychle přejde. Kruhy v Ádru moc nefrčí, chyty někdy v minulém století sundali na očištění a už je zapomněli dát zpátky. Samá spára, širočina, komín – auauau. Chlapci z Jara nakonec u Tošováka uprosili Káju, aby je alespoň někam vytáhla. Na druháka pod dívčím vedením, plni pokory se při Tour de Ádr: Edice pro posránky do knížek zapisovali jako HO Emancipace a u toho si foukali nově nabyté modřiny a sedřenou kůži. Večer vyděšeně svlažili rty tošováckou Poličkou a zase se odebrali do oblastí, kde nepotřebují troje čisté trenky na den.

„Tady se usmíváme, ale je pro to, aby si o nás maminky nebály.“ Ádr

Jak plynul čas, chlapci z JALu si alespoň trošku zvykli na bobky v kalhotách, které lezení na českém písku nezřídka přináší, a tak přišel čas na vysněné hory. Kam jinam by měly vést první kroky českého začínajícího horolezce než do Tater. Úzká nominace ve složení Rosi a Mates si při pátečním letním večeru dala sraz na pražském nádraží, kde si zmiňovaní aktéři podali ruce na znamení úcty a vyrazili se do nejbližšího restauračního zařízení, kde tento akt stvrdili bránickou dvanáctkou. Pak už se vydali plni nadšení proslaveným nočním expresem dobrodružství Praha-Tatry vstříc legendárním tatranským štítům. Osmdesátá léta už dávno pominula – na peronu nestály davy horolezců s mačkami a cepíny. Fakt, že i na konci června jsou tyto nástroje v Tatrách více než potřebné, chlapcům tedy došel až v Téryho kuloáru, když se víc než nejistým krokem ve sněhovém poli dostávali pod Západní stěnu Lomnického štítu. Tam na ně čekala třísetmetrová „Hokejka“, možná neslavnější cesta v Tatrách, kterou v průvodci najdeš za 6, ale leckomu se ve snech zjevuje s mystickým číslem sedm.

Vědomi si horského charakteru, hrdinové si u nástupu slíbili, že dneska teda polezou fakt rychle. Žádné zdržování na štandech, žádné laborování v rajbasech, prostě hezky svižná jízda. Vzali si to k srdci, lezení jim šlo hezky od ruky. Až tak, že hned druhý štand přelezli a zkušeně se vší parádou naburáceli do vedlejší linky „Patagonské léto“ za 8-. V totální dezorientaci prvního lezení ve větší stěně jim převislý kout připomínal komín za pět mínus, čistá stěnka pak trojkový kout. Po dvou hodinách bloudění si museli přiznat, že tudy cesta k dnešnímu štěstí nevede. Z rychlého výpadu na pár hodin se pak staly nekonečné galeje ve výhni červnového Slunce a z krátké širočiny v poslední lezecké délce se už jen ozývaly nelidské zvuky a vzlyky ztrápených zvířat.

Rosi a Mates na štandu „Hokejky“ v Tatrách (video: Matěj Novotný)

Filozofie Jara absolutního lezení, neboli „partičky neakčních překližkových alkoholiků“, jak byli chlapci také jednou titulováni, byla, je a asi i bohužel bude jasná. Velká slova a malé činy. Ale vše špatné pro něco dobré. Až bude příští rok v letní soutěži eMontany téma Osm, budeme mít o čem psát.

Jestli to bude francouzsky nebo sasky? Není to jedno? Když vyprávíš kamarádům, jak si pravačkou zalomil lištu v převisu, levačkou kříž do blbýho stisku, vysoký nohy a pravačkou pumpu do madla, vyslovuje se to „osum á“ beztak stejně. A jestli to bylo v převisu a jestli ten stiskáč byl fakt blbej? To jsou mi otázky… Kdo si to má furt pamatovat?

____________________________

Článek se umístil na třetím místě v naší letní soutěži „Sedma“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme postupně sem.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu