Když vyjíždíme serpentiny na Ostaš, vzpomínám na dny, kdy jsme v sedm ráno odjížděli vlakem z Hradce a pak poctivě pěšky šlapali ze Žďáru vzhůru za skalami a večer ulezení a maximálně spokojení čekali se západem slunce na zpáteční vlak.

Letos zjara už jezdíme pohodlně autem a parkujeme pod kempem “U Malíka”, kde se zatím nevybírá. V sezóně je to horší, to chtějí za místo 100 Kč na den, tak je lepší zaparkovat na louce za Pěkovem – je to sice dál, ale zadarmo.

Tentokrát bereme jen bouldermámu, lezky a míříme “na paseky”, kde nás sluníčko trochu zahřeje. Po dlouhé době je krásně, a tak pod každým šutrem někdo sedí, leží, stojí.
„Ahoj, ahoj.“ „Česť,“ „česť,“ „česť.“
No jo, Poláci to sem mají kousek. Ve vyšším patře konečně nalézáme volný šutr, tak hurá do lezení.

Izolovaná hora Ostaš dosahuje výšky 700 m n. m. Najdeš ji u Police nad Metují. Své jméno dostala podle sv. Eustacha, patrona myslivců a lovců. Na vrcholu žili po několik staletí lidé, kteří tu hledali úkryt před Zikmundovými křižáky nebo Slezany. Ochranu na Ostaši hledali roku 1627 i čeští bratři a jejich skrýš je dnes známá jako Sluj českých bratří. Dnes tu nacházejí útočiště hlavně lezci z Hradce.

Když se chceš po zimě rozlézt na písku, tak stojí za to mířit na Zadní Ostaš, kde najdeš víceméně souvislý pás okrajových stěn s celkem sportovním jištěním. Lezení je v pevné skále, často převislé a většina cest se tu pohybuje okolo obtížnosti VIII.

Na jaře, na podzim a i v zimě se to na Ostaši hemží bouldristy, obzvlášť od té doby, kdy vyšel nový a velice pěkně zpracovaný průvodce – Bouldertopo. Vybere si asi každý, obtížnostně jsou tu bouldry od čtyřek do 8b. Hlavně, když všude je mokro, tak „na pasekách“ skála zaručeně vyschne hodně rychle. V letních měsících se dá schovat na skalách v lese. Na východní straně se vytvořilo skalní bludiště “Horní labyrint”, kde se dají najít nejprapodivnější skalní útvary s pseudokrasovými jeskyněmi.

Většina skalních cest na Ostaši měří 15–20 metrů a lezení je všelijaké – spáry, převisy, komíny, rajbasy… Bohužel, přespolní lanoví lezci mají trochu smůlu – poslední kompletní průvodce vyšel v roce 1996 (dodatky 2003, pozn. aut). Pokud je skála suchá, leze se tu v jakoukoli roční dobu.

Po pár hodinách bouldrování, marných i úspěšných pokusech, máme už slušně prolezené prsty. Holt skála tady žere kůži trochu víc. Balíme věci a vydáváme se zpět přes kemp “U Malíka” k parkovišti. Od jara v kempu funguje i kiosek a bez místního domácího koláče prostě nemůžeš odjet. Mají ho výborný.

Světelný rok 8A, leze Kuba Jedla, fotil Radek Jedlička