Dalo by se to přirovnat k programování – na front endu je Adam a na back endu Honza. Adam je to, co uživatelé vidí, a Honza je to, co je skryté někde hluboko vzadu a čemu málokdo z uživatelů rozumí. Nebo k divadlu: herec na jevišti vs. režisér v zákulisí.

A jak se režíruje olympijská zápletka roku 2024? Dali jsme krátkou řeč s Honzou Zbrankem, jedním z nejzkušenějších světových stavěčů a v současnosti už i stálým zaměstnancem IFSC. Před olympiádou v Paříži dostal těžký úkol – sestavit směrnice pro stavěče bouldrů a lana, aby obě disciplíny vzájemně ladily a ani jedna nebyla ve výhodě…

Co je pro něj v Paříži nové, proč musí pracovat v botách s kovovou špičkou a jak těžká bude finálovka na laně? Dozvíš se v textu.

Kde jsem tě zastihl?
Jedeme zpátky na sportoviště a budeme tam připravovat virtuální realitu. Je to novinka, díky které si diváci budou moct představit, jak cesta vypadá očima lezce – pro nás to znamená, že jako stavěč dostaneš speciální brýle a ty finálovky polezeš s nimi. A budeš si představovat, že jsi silnej. (směje se)

A jak jsi silnej v porovnání s olympijskou špičkou?
Vůbec. (směje se) Oni jsou strašně silní. Jsem rád, že se dostanu nahoru po expreskách.

Nevěřím. S odsedáním to určitě vylezeš.
Ale jo – všechny kroky jako stavěči uděláme, ale rozhodně se je nesnažíme nějakým způsobem spojit.

Jak velký je váš stavěčský tým?
Jeden máme na lano a druhý na bouldry. Bouldry staví osm lidí. Na lano je nás šest – půlka staví chlapské cesty a půlka ženské. Já stavím chlapské cesty ještě s jedním Američanem a jedním Japoncem.

A cesty pro holky staví holky, nebo mix?
Ne, holky v týmu nemáme.

Co je na olympiádě jinak, než tomu bývá na jiných velkých závodech?
Samotná práce jiná není. Je tady jen hodně věcí navíc, třeba ta virtuální realita a jiné využívání moderních technologií, které více přiblíží lezení široké veřejnosti. To je největší změna. Plus se okolo pohybuje mnohem více lidí, kteří s lezením nemají zkušenosti. Naší prací je také vysvětlovat, co vlastně děláme… Velká změna je také bezpečnost práce – jsme tu pod drobnohledem a musíme používat celotěláky, přilbu, brýle, boty s kovovou špičkou…

Boty sis kvůli olympiádě koupil?
Ne, všechno jsme dostali. My tu ani svoje věci používat nesmíme – je zakázáno mít na sobě jakékoliv brandy a loga. Jediné, co můžeme mít vlastní, jsou lezečky. Ostatní věci jako sedáky a mágopytlíky nám tu půjčují. Na konci všechno vrátíme.

Co se týče samotných cest, tak do nich vám někdo mluví? Třeba kvůli divácké atraktivitě. Nebo jsou čistě v režii stavěčského týmu?
Před olympiádou jsem dostal za úkol vytvořit jakýsi soubor směrnic pro stavěče, aby se nám podařilo sladit lano a bouldry. O umístění lezce rozhodne součet bodů dohromady, takže kdyby například všechny bouldry byly příliš těžké, mohlo by to někomu nahrávat. Nebo naopak. Takže jsme si sepsali různé styly a věci, kterým se vyhnout…

Pro organizátory tu pracují lidé, kteří hlídají, abychom na stěně neudělali nějaký „sociální průšvih“ – třeba tím, že bychom nevhodně zkombinovali barvy a nějaká menšina by se cítila špatně. Nebo abychom neudělali ze struktur nějaký obrazec, který by něco znamenal… Takže než jsou cesty úplně hotové, tak se tady na to podívá pár lidí, kteří vnímají tenhle kontext.

Je pro tebe Paříž důležitější než Tokio, které bylo trochu poznamenané negativně vnímanou trojkombinací s rychlolezením?
Asi ne. Pro mě Tokio byla TA olympiáda, vrchol kariéry… Tohle je spíš něco jako „druhý dítě“ – že se těšíš, ale už to není takový. Na tuhle olympiádu jsem koukal také z organizačního pohledu, kdy jsem se staral o výběr chytů a pomáhal s designem stěny.

Prozradíš olympionikům, kteří čtou eMontanu, něco o finálovce?
To ne, to se musí nechat překvapit. (směje se)

Tak aspoň známé věci – třeba kolik má stěna metrů…
Je poměrně standardní, ač ji vyrobili přímo pro olympiádu. Velikostí a sklonem je hodně podobná stěnám, na kterých se běžně leze svěťák. To znamená 15 metrů vysoká a zhruba devět metrů převislá. Není ničím výjimečná, takže to by mělo být fajn pro stavěče i lezce. V sobotu měli lezci poprvé možnost zkusit si ji v rámci oficiálního tréninku.

A jak to vypadalo? Jaká byla atmosféra?
Připravili jsme tu na stěně jednu závodní cestu… A každý to bral jinak. Někdo k tomu přistupuje, že se jde jen podívat a leze lehce… Někdo šetří kůži, někdo udělá pár kroků a pak si odsedne, někdo naopak leze na tisíc procent a potřebuje si zabojovat, aby mu nateklo. Je vidět, že každý má svoji vlastní strategii. Pro nás stavěče je hodně zajímavé to sledovat. Tenhle přístup k přípravě se oproti minulosti změnil – dříve dobří lezci lezli konstantně dobře celý rok. Teď je to tak, že jejich trenéři se je často snaží pošetřit na tu největší událost. Pro nás stavěče je to velká neznámá: kdo bude o kolik lepší než před měsícem…

Když jsi zmínil ty technologie, napadlo mě – je finálová cesta nějakým způsobem zaznamenána, aby se dala znovu postavit třeba v roce 2050?
Ta cesta je nascanovaná ve 3D modelu a všechny chyty jsou z katalogů IFSC, to znamená, že kdyby ji chtěl někdo v roce 2050 postavit, teoreticky by to šlo. Není to zatím v plánu, ale bylo by to asi hodně zajímavé.

Jak na tebe působí aréna?
Venkovní areál v Paříži postavili přímo pro tuhle akci. A obě disciplíny proběhnou vedle sebe na velkém pódiu. Celé to tu je laděné do odstínů zelené barvy, z čehož jsme ze začátku byli trochu v šoku, ale už si zvykáme. Snad se i tohle bude líbit.

Kolik lidí dorazí na finále?
Vejde se sem něco přes 6000 lidí, tribuna není úplně obří. Už rok před olympiádou se vyprodaly lístky, takže bude určitě plno. Myslím, že i kdyby ta tribuna byla dvojnásobná, tak bude plno. Lezení má tady v Paříži obrovskou podporu a spousta lidí se na to těší. Já taky. Oproti Tokiu to tu bude s diváky mnohem lepší. Atmosféra v Paříži bývá skvělá – během mistrovství světa v roce 2016 to bylo fantastické. A diváci tady fandí všem. Ne jenom svým reprezentantům.

Mimochodem, máme štěstí, že první města, která hostí lezení, jsou zároveň lezecké velmoci. Kdyby se začínalo v Riu nebo v Pekingu, bylo by to pro lezení slabší. Takhle to bylo Tokio, Paříž a příště Los Angeles. Země se silnými lezci, kteří usilují o medaile. To atmosféře strašně pomůže.

Co by měl olympijský vítěz umět vylézt na OS?
My ty obtížnosti vlastně ani moc nehodnotíme. Je tam spousta jiných faktorů. Když je ta cesta jednoduchá co se týče míry rizika a nemusíš tam nějak běhat po strukturách, tak kluci jsou schopni vylézt 9a nebo 9a+ onsight. To není problém. Spíš jde o to, že se tam snažíme zařadit prvky, které toho lezce trochu rozhodí. Třeba pohyby, které kdyby zkusil podruhé nebo potřetí, tak s nimi nebude mít problém. Ale tím, že na laně máš jenom jeden jediný pokus a je to zároveň olympiáda, což přeci jenom přinese nějakou míru rizika a záleží na každém, jak se s ní popasuje a jestli ho to bude stát nějakou sílu… Takže cesta nebude až tak extrémně těžká co se týká čísla, ale bude to spíš zkouška komplexity a vyváženosti lezce. Nebude to jen kampus po lištách.

Takže uprostřed spára a nahoře rajbas s mechem.
To by byl průšvih. (směje se) Začne to komínem, potom širočina a nahoře zelený vlhký rajbásek. (směje se)

_____________________


Jak se Honzovi a jeho týmu finálová cesta pro muže povedla, uvidíš v pátek 9. srpna ve 12:30 na ČT sport. Držíme palce všem stavěčům i lezcům, pozn. red.