Celý týden jsem se nemohl dočkat víkendů, ale za sociku to nešlo. Nebyly volné soboty. Poprvé nám je komunista uvolnil někdy v roce 1966, ale to jen každou druhou. Lezl jsem jak blázen, každý víkend někde po okolí Brna – Kras, Pálava, Wilzonka… Třeba na Wilzonku, 100metrovou skálu u řeky Jihlavky, kterou zatopila Dalešická přehrada, byl vlak ve 13:54 z Brna tak narván trampy a výletníky, že po výjezdu z nádraží párkrát seděli čundráci na střeše a hráli. Sny o divokém západě se plnily.

Toto všechno se událo na začátku školního roku 1960, kdy se vedle mne v lavici objevil nový spolužák a já díky jeho vyprávění o trempování a lezení opustil do měsíce hokejovou Kometu a tehdejší hvězdy Bubníka, Nadrchala nebo Pantůčka… Jsem vyměnil za Kuchaře, Kopala a další chlapy ze Skaláku. Ten kamarád, Radek Mareš, pocházel z lehce lezoucí rodiny, kde především jeho máma měla něco vylezeno s Harykem Zímou, Josefem Vodhánělem a dalšími. Měli doma jedno kroucené konopné lano asi 28 metrů dlouhé, jednu smyčku a jednu karabinu.

Koupili jsme si právě vyšlého Sitařova průvodce a vyrazili na Pálavu, kde jsme si za cíl vybrali cestu Indiánka za III na masiv Trůnu. V délce byly dvě skoby: do první jsem cvakl tu jedinou karabinu a druhou spojil s lanem zase tou jedinou smyčkou… Shora nás mlčky pozorovali dva dovopravdovští horolezci, a až jsme byli oba bezpečně na štandu, tak spustili: „Víte, že se smí lézt až od 18 roků? A ví o tom maminka? My vám lano sebereme a rodiče si pro něj přijdou k nám na schůzi.“

Svět se zřítil, naděje a plány skončily, a tak my hned šli do kleče a prosili: „Páni horolezci, neberte nám lano, my už budeme hodní…!“ Lano nám nechali, ale horolezců jsme se báli a lezli jen tam, kam oni nechodili. Zarostlé a lámavé skály zapadlé po brněnském okolí – to bylo naše eldorádo. Třeba na Babím lomě, což je nádherný hřeben složený z mnoha menších skalek, jsem utrpěl svůj první pád do lana, a to asi čtyři metry. Naučené jištění podle Dülfera přes rameno (viz článek, pozn. red.) zafungovalo a lezlo se dál.

Nakonec sehnala máma, která byla z toho chabrus na nervy, nějakou protekci a já se vydal poprvé na schůzi horolezeckého oddílu Zbrojovka Brno. Sáhl jsem na kliku, dveře se otevřely a já díky socanské výchově nejenom ve škole, ale i doma, ze sebe vysypal: „Hledám soudruha Jirůška!“ Zašuměl smích a Pepa Jirůšek, že o mne ví a že mne na zkoušku berou, ale jestli mu ještě jednou řeknu „soudruhu“, tak mne vyhodí. A začala nádherná životní etapa, trvající dodnes…

Díky tomu spolužákovi Radkovi jsem se velice těšil na písek, a když k tomu právě vyšlo Deset velkých stěn Radana Kuchaře, bylo rozhodnuto: o prázdninách jedeme do Skaláku. Doma jsem rodiče přesvědčil, že jet sám ve čtrnácti letech stopem je ta správná zábava pro začínající lezecké učně. Vyrazili jsme.

Radek měl ze svého jabloneckého pobytu bezvadného kamaráda, kterého mi doporučil, a tak jsme se stali na několik let prázdninovou dvojkou. Byl to výborný lezec, sportovec, rychlostní kanoista a samozřejmě i běžec na lyžích. Jmenoval se Pavel Rose a byl později členem čtyřčlenné skupiny jabloneckých a libereckých horolezců, kteří zahynuli začátkem sedmdesátek ve stěnách norského Trollryggenu.

No, a tomuto Pavlovi jsem poslal někdy začátkem června dopis, že budu tehdy a tehdy u pramene Kořenského, a když jsem tam došel, Pavel už tam stál. Odešli jsme do Smítkova bivaku pod Sluneční věží, rozhodili spacáky a po dlouhém plánování, co ráno, usnuli.

Čekal nás nádherný den, Slunce právě vycházelo, a tak honem do huby kalorku (slisované vločky, pozn. aut.), pár hltů vody a vyrazili jsme. Velice dlouhou dobu jsme připravovali naše cíle, Vodhánělův průvodce jsme snad uměli nazpamět a kamarády se hodně naotravovali vyptáváním.

Věděli jsme, že za nejlehčí sedmu ve Skaláku je považována Údolní cesta na Blatník, nejlehčí spára je prý Netopýrka na Mnicha a nejdelší cesta Hruboskalska je Údolní na Podmokelskou. Byli jsme plní síly, nadšení, a tak jsme si je postupně odškrtli všechny. Nebylo to až tak těžké, ale odfláklá snídaně a hlavně žádné pití udělalo svoje, a my museli přerušit další lezení a jít se napít ke Kořenskému prameni.

Jdeme dolů lesem a potkáváme hajného, který se nás cucáků hned ptal… „Co děláte, kluci?“ A my na to, že lezeme, a hned vysypali své dosavadní úspěchy. On se usmál a řekl: „To jste si teda přivstali. Vždyť je teprve půl sedmé!“

_________________

V závěru tohoto týdne, konkrétně v sobotu od 20 h, chystáme menší narozeninovou oslavu 10 let eMontany na Zámecké ve stodole v Ádru. Kdo by se chtěl zastavit a potkat se, je vítán. Více info případně na redakčním mailu, pozn. red.