Dva a půl týdne sám v horách a bez podpory nosičů. Možná si ještě vzpomínáš na velký článek o sólovýstupu na Passu East 7295 m n. m., který se mu povedl v Karákóramu. James Price pak od redakce eMontany poštou obdržel ručně kreslený diplom „Big Heart of the Year 2021“, který mu připravila naše ilustrátorka Zuzka Aligerová. „Byl jsem tak zvědavý, co je uvnitř, až jsem ho během rozbalování omylem potrhal,“ vypráví James. „Strávil jsem pak několik hodin opravováním a podlepováním izolepou, aby to nešlo poznat. Spoje jsem začistil tužkou. Teď ta kresba visí na zdi v mém pokoji,“ směje se sedmadvacetiletý alpinista-vizionář.

James sice bydlí ve francouzských Alpách, ale zároveň patří do britského týmu YAG (Young Alpinist Group, pozn. aut.), což je podobný projekt jako čeští Sokolíci. Oba týmy spojují talentované juniorské lezce ve věku kolem dvaceti let, kteří mají zájem zlepšovat se v horském lezení a alpinismu. Český výběr pozval minulý týden anglické mlaďáky, aby si vyzkoušeli lezení na písku (report zde, pozn. aut.), a mezi členy vzácné návštěvy se objevil i James Price. Na první konec lana se příliš nehrnul, ale bylo vidět, že si ho prostředí našich skal docela rychle získalo.

Měl jsi během uplynulého týdne v nějaké cestě podobné pocity, jako zažíváš na horách?
Jo, myslím si, že lezení ve vysokých horách a na českém písku má mnoho společného. Písek tě učí tomu, abys byl hodně kreativní – co se týče pohybů a hlavně jištění. Zároveň to na mě působilo jako taková „hra s hlavou“ – potřebuješ ji mít čistou, abys dokázal udržet soustředění. Nebo bych to mohl nazvat uměním „zůstat v klidu“. Tohle jsou všechno dovednosti, které se dají skvěle přenést do vyšších hor. Písek tě také učí skromnosti a respektu. Ať už ke skále, tak k prostředí, ve kterém se pohybuješ. Důležitá věc je také umět poctivě zhodnotit cíle, podmínky a své aktuální schopnosti.

Takže jo, vidím tu hodně společného, ale najdeš tu samozřejmě velké rozdíly. Jedná se o krátké cesty, kde je potřeba síla a vytrvalost. Ale úplně jiná než v horách, kde využiješ spíše své aerobní schopnosti. (James se od svých pěti let věnuje závodnímu běhání na tratích od 1500 m po maraton, pozn. red.)

Co tě během lezení nejvíce limitovalo?
No, tak úplně na úvod bych měl říct, že nejsem úplně dobrý lezec…

Začal jsi poměrně nedávno, že?
Poprvé jsem vyrazil na umělou stěnu tak před třemi lety. Každopádně se mi zdálo, že Sasko a Adršpach (James druhé jméno vyslovuje jako: „Andršpak“, pozn. aut.) jsou oblasti spíše pro zkušenější lezce. Když už máš něco za sebou, fungují jako skvělé hřiště. Rád bych se sem ještě někdy vrátil, ale do té doby se budu muset trochu více rozlézt. Pro začátečníky jsou to hodně přísné oblasti, ale je pravda, že i pro ně se tu najdou nějaké cesty. Vnímal jsem to jako prostředí, které má velkou sílu člověka formovat. Spoustu se tady toho naučíš.

Na jakou cestu budeš nejvíce vzpomínat?
Těžko vybírat. Vždy jsem byl nadšen z dolézání na samotné vrcholy věží. Bez ohledu na cesty. Linie jsou většinou velmi estetické a jejich vyústění na vrchol se společným setkáním partnerů tomu dodává jiný rozměr. Líbila se mi třeba cesta Westwand VIIc, kterou jsme lezli spolu na Blosztock v Sasku, nebo skupinový výstup z různých stran na adršpašské Milence. Byl jsem nadšen z toho, když věže vypadají zespoda témeř nelezitelně, ale pak si na ně délku za délkou najdeš nějakou elegantní logickou cestu.

Co tě ještě překvapilo?
Čtení cest odspoda – často jsem se vůbec netrefil se svým odhadem. Jak jsem říkal: někdy to vypadalo nemožně a pak to šlo. A jindy byl naopak kruh nízko a pětkově vyhlížející cesta se proměnila v devítku a pytel (například Zrádná vábnička IXa na Ty-tydýt v Ádru, pozn. aut.).

Jak bys porovnal český a britský tým mladých alpinistů?
Myšlenka je stejná: seskupovat mladé lidi se zájmem o lezení v horách a směrovat je tím správným způsobem… Dát jim vybavení, vzdělání, informace a nějaké peníze k tomu, aby se mohli zlepšovat. Odlišnosti vidím v tom, že oba týmy dělají vlastně trochu jiný sport. Náš tým se zaměřuje spíše na klasický alpinismus: zejména mixové a zimní lezení.

Český tým cílí spíše na skalní věci a horské bigwally. Profilování obou týmů pochopitelně vychází z „kulturního“ prostředí, ze kterého pocházíme. V Anglii máme štěstí, že ve Skotsku si perfektně zalezeš v zimních mixech a vás zase hodně definují pískovce, proto jste tak dobří lezci na skále.

Mimochodem, jak sis užil situaci, kdy si Gemma (Roberts) z vašeho týmu během stavění vzpomněla, že nemá lezečky, a začala si je obouvat?
V tu chvíli jsem se cítil docela bezpečně. (směje se) Soustředil jsem se jen na to, abych byl potichu a držel je oba s Marinem (Jeligou) na sobě. Vůbec jsem nevěděl, co se nahoře děje… Prostě jsem se jen snažil nehýbat. Zároveň jsem ale měl pocit, že se můžeme každou chvíli všichni skutálet. Byla to zábava.

Tvůj oblíbený rozměr spáry?
Žába je hodně uspokojující – krásný a estetický lezecký styl. A také velké komíny mi přišly zajímavé, kreativní a užíval jsem si je. Nejhorší byly samozřejmě širočiny. To mi přišlo spíše jako zápas o to dostat se nahoru.

Máš před sebou léto a na jeho konci se s vaší skupinou chystáte na závěrečnou expedici. Prý zvítězil tvůj nápad – opět Pákistán. Můžeš o tom něco říci?
Ano, plánujeme akci, na které nejspíš zúročíme všechny zkušenosti nasbírané za poslední tři roky. Vybrali jsme si malé údolí Baltar, které navazuje na sousední Hunzu. Zatím se tam podívaly jen dvě expedice, takže informací a fotek jsme moc nezískali. Vyrážíme v šestičlenném týmu a podle satelitních podkladů máme nakoukané nějaké možnosti prvovýstupů na vrcholy kolem 6500 m n. m. Zatím to vypadá, že tam na nás čeká velký potenciál krásných směrů.