O úspěšném tažení mladého britského alpinisty Jamese Price jsme psali loni v zimě – viz článek Učil Pákistánce lézt, a když přišlo okno, prváčoval. James už v rozhovoru předesílal, že dá letos další pokus o traverz hřebene Batura v pákistánském Karákóramu. Před pár dny nám poslal report, jaké to letos bylo – opět vyrazil v alpském stylu bez podpory nosičů. Jen první dny ho doprovázel dokumentarista Sebastién Carniato, který připravuje film The Call of Karakoram, pozn. red.

____________________

Vesnici Passu jsem opustil 11. září – nesl jsem si dobrou aklimatizaci a 30 kilo na zádech. Měl jsem zásoby jídla na tři týdny. K ledovci Batura jsem se dostal rychle, bez problémů to šlo také na Peak 5550, přes který jsem přelezl do Hidden Valley. Odtud člověka čeká komplikovaný ledopád, který vede na vrchní ledovec Passu. Podmínky byly dobré, ale přes noc napadlo 80 centimetrů sněhu, takže další den mě stálo hodně energie, abych se dostal na hřeben Batura Wall ve výšce 7000 metrů. Tady se začíná hrát. Na rozlehlém skalním vrcholu Passu East (7295 m n. m., kde byl James už loni, pozn. red.) jsem se překlopil na severní stranu, pak jsem se opět vrátil na hřeben a pokračoval po něm tři kilometry až na vrchol Passu Sar (7470 m n. m.).

Ocitl jsem se na masivním ledovém plató a zastihla mě bílá tma. Ztratil jsem hodinu a půl tím, že jsem hledal ostrý severozápadní hřeben, který vede na Muchu Chhish a Batura. Bylo ‑28 stupňů Celsia, příliš velká zima na to, abych se mohl zastavit… Tápal jsem se svojí GPSkou a povedlo se mi najít hřeben, který vede dolů do sedla 6900 m n. m. a potom se zvedá zpátky na Muchu Chhish. Tady ještě nikdy nikdo nebyl. Začal jsem slézat dolů, ale zastavily mě velké převěje. Rozhodl jsem se tedy vrátit na vrchol Passu Sar a počkat na lepší podmínky – hlavně na viditelnost.

Hned kousek pod vrcholem Passu Sar se zřítila velká převěj, což bylo štěstí. Místo ní se na hřebeni objevila téměř dokonalá rovina pro můj stan. Navíc dobře chráněná před větrem, který bičoval vrchol. Strávil jsem tu 30 hodin. Čekal jsem na předpověď, která se nikdy nevyplnila. Zima se do mě pouštěla a nadmořská výška také. Dostal jsem předpověď na další dny – mělo začít sněžit, takže jsem se rozhodl ustoupit. Tak začalo dobrodružství jako žádné jiné…

Zabalil jsem tábor a začal pomalu sjíždět dolů na lyžích. Měl jsem štěstí na čistou oblohu, ale hodně foukalo. Bylo moc příjemné ztrácet nadmořskou výšku. Když padla noc, ocitl jsem se u paty Passu North. Horší počasí však přicházelo. Vykopal jsem dobrou plošinu ve výklenku jedné trhliny, která byla dobře chráněná před všemi elementy. Věděl jsem, že tu chvíli strávím.

Tu noc, když jsem si po čase sundal svoje skialpové boty, jsem pochopil, že to nebude dobré… Modré prsty na nohou se ve tmě leskly kyanózou. Nohy jsem měl ztuhlé, na dotek chladné jako kámen – znamení byla nezaměnitelná. Snažil jsem se odvrátit nejhorší. „To bude ráno v pořádku,“ přesvědčoval jsem sám sebe. Do spacáku jsem si dal na noc láhev horké vody a snažil jsem se usnout. Tu noc, sám ve výšce 6800 m, mi začaly mrznout prsty na nohou. Bolest byla mučivá. Házel jsem sebou a odpočítával minuty do svítání.

Stále sněžilo více a více. A já se pomalu nacházel někde na pomezí vědomí a nevědomí. Chycen mezi realitou a živým snovým světem. Chvíli jsem byl ve stanu se svými kamarády, chvíli úplně sám… Hodiny se slévaly jedna do druhé. Uplynuly dva dny, aniž bych si toho všiml… Sněžení ustalo ve chvíli, kdy už byl zasypaný skoro celý stan. Vykopal jsem se ven a došlo mi, jaký mamutí úkol mě čeká. Pět vertikálních kilometrů sestupu a potom 70 kilometrů do nejbližší civilizace.

Vzalo mi to veškerou vůli a odhodlání, ale ráno jsem se rozhodl vyrazit. S bolestí jsem si nazul lyžařské boty na oteklé nohy. Jel jsem dolů. V jednu chvíli jsem na lyžích přejel most přes trhlinu a s hvízdnutím se ten most rozpadl. Zřítil se do propasti a zanechal po sobě zející díru. To bylo těsné!

Po dvou dnech na lyžích jsem se prokličkoval ledopádem a dostal se do Hidden Valley, do výšky 5100 metrů. To znamenalo konec objektivně nebezpečného terénu. Teď už zbývalo jen přemoci se na krátký výstup směr Peak 5550 a odtud už jen dolů na ledovec Batura, pod kterým leží vesnice Passu. Nohy jsem měl oteklé. Moje prsty na nohou byly samé puchýře – znetvořené a sotva rozeznatelné. Byl to žalostný pohled.

Pokaždé, když jsem vyrazil, dal jsem si cíl a nutil se jít tak dlouho, dokud jsem ho nedosáhl. Dělal jsem dobré pokroky, ale minuty se vlekly jako hodiny. Trvalo dva dny, než jsem dosáhl ledovce Batura a další den, než jsem došel k silnici. Tam se na mě od ucha k uchu usmívali moji dobří přátelé Seb a Salim!

Po osmnácti dnech v horách vůbec nedokážu slovy popsat, co to znamenalo s nimi být. Odvezli mě dolů a v dobré společnosti jsme se bavili dlouho do noci. Další den jsem byl na místní klinice podroben lékařskému ošetření (foto) a pak se hned vydal na dlouhou cestu do Evropy. Ve Francii mě okamžitě hospitalizovali. Už se léčím několik týdnů a brzy přijde čas na návrat domů.

____________________


Hřeben Batura se tyčí 4000 m nad údolím a ukrývá nejvyšší nevylezenou horu světa – Muchu Chhish (7453 m n. m.). Traverz celé Batury zahrnuje asi 14 km technického hřebene ve výšce nad 7000 m (mapa). Dosud se nikomu přejít nepodařil. Jamesovo počínání můžeš sledovat tady, pozn. red.