JÍST, SPÁT, LYŽOVAT

ALFA-OMEGA VŠEHO

Rozhovor s Kubou Steklým jsme plánovali a domlouvali měsíce. Podařilo se nám ho nahnat až pár dní před začátkem nové sezony. Až totiž napadne čerstvý sníh, zmizí z civilizace zpátky do hor. Tak to tu totiž dělá spousta nadšenců. „Kamarádi tu většinou nepracují a já jsem jediný, kdo chodí do práce,“ popisuje s úsměvem Kuba fungování místní freeridové komunity.

Než se pustíš do čtení, tady je slovníček základních pojmů, které se v textu objevují:

Backcountry– lyžování mimo resort a sjezdovky
Beacon – pípák – zařízení, pomocí kterého se dají lokalizovat lidé pod lavinou
Bootpack – šlapání s lyžema na batohu
Cold snap – krátké období chladného počasí, většinou v lednu nebo v únoru
Jednička, dvojka, trojka, čtyřka, pětka – stupně lavinové předpovědi (pětka největší)
Overhead hazard – nebezpečí nad tebou
Search and Rescue – obdoba horské služby fungující v backcountry
Slackcountry – lyžování mimo resort za použití lanovky
Snowpack – sněhová vrstva
Storm slab – uvolnění měkké vrstvy nového sněhu (z přívalového sněžení)
Tree well – situace, kdy zapadneš ke kmeni stromu a zavalí tě sníh

Co tě na freeridu nejvíc baví?
Objevování je alfa-omega toho, proč to dělám. Většinu času trávím nad mapama a zkoumám místa, kde jsem nebyl. Není to tak, že bych nasazoval lyže před domem. Tady jsou ty vzdálenosti úplně jinak vnímaný. Je úplně běžný, že sedneš do auta, jedeš 200 km, pak 30 km na skútru. Potom nandáš lyže, šlapeš pět hodin do kopce a čekáš, jestli tam bude to, co sis představoval.

Dá se na to vůbec nějak trénovat?
Většinu zimy jdeš na lyže klidně každý den, čtyři hodiny do kopce, z kopce lyžuješ deset minut. Pak půjdeš do lyžařskýho resortu a umíráš po první hodině. Množství lyžování, co člověk dostane při sjezdování, nenahradíš měsícem chození do kopce, kde lyžování z kopce je vlastně strašně málo. Není špatný natrénovat lyžování někde v resortu. Skiareál tady ale vypadá úplně jinak než v Evropě. Tady se sjezdovky neupravují. Ráno tam jdeš, protože napadl sníh, všichni jsou natěšený. Za dvě hodiny se to rozbombí a pak tam lyžuješ jenom v boulích. To tě pak taky dost vychová být silným lyžařem. Zároveň ale musíš mít i fyzičku to udýchat do kopce.

A co se stylu týče, v čem je to jiný?
V prašanu musíš plavat, na sjezdovce jedeš víc na hranách. Jinak ale stejně jako já to nebudu na svých širokých lyžích krouhat na sjezdovce v resortu, tak lidi s klasickýma carvingovýma lyžema nebudou v prašanu mít takovou pohodu. A od toho se pak hodně odvíjí ten styl a způsob, jak stojíš na té lyži. Široké lyže ti to hodně ulehčí a ve finále, když je všechno, jak má být, tak můžeš v prašanu jezdit podobně jako na sjezdovce.

PŘEDCHÁZET PROBLÉMŮM

Horolezci mají často za cíl vylézt na horu, na vrchol… Ty to máš obráceně. Jaký rozměr to pro tebe má? Nechtěl jsi třeba někdy nechat ležet lyže a vylézt si třeba taky na nějaký vrchol?
Letos v létě jsem zrovna na jednom byl, Mt. Tuper. Trochu scrambling, na vrchol i pár dýlek na laně a nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Naopak. Na druhou stranu, ta cesta dolů je pro mě to, proč já jdu nahoru. Ať už je to na lyžích, nebo na kole. Jinak si ale užívám i tu cestu nahoru. To, že se musím někam sám dostat, abych si něco sjel, je pro mě taky důležitý. Zároveň to nevnímám jen tak, že se chci nějak skutálet dolů, ale chtěl bych to dolů sjet podle svých představ.

Jak moc řešíte bezpečnost? Používáte lavinové batohy?
Sníh tady je hodně stabilní a celkově tady nejsou velké výkyvy počasí. Když to porovnáš s Českem, kolik je tam lavinových svahů, kolik tam napadne sněhu a kolik lidí tam každý rok v lavinách zemře… V porovnání s tím mi připadá, že v Kanadě je těch průserů paradoxně míň. I když tady napadne za sezónu kolem deseti metrů a je tu výrazně víc lidí, kteří do freeridu chodí. Lavinovku (pípák, lopatu, sondu pozn. aut.) ale máme samozřejmě všichni. Lavinové kurzy zase nemá skoro nikdo. (směje se) Snažíme se problémům spíš předejít. Batoh je těžkej, nemůžeš chodit každý den vzdálenosti, co chodíme, s lavinovým batohem. Neznám skoro nikoho, kdo by ho měl. Z mých kámošů ho má jen jeden. A když ho máš, všichni se po tobě vozí, že musíš lyžovat první, když se ostatní bojí. „Máš batoh, tak to zvládneš, ne?“ (směje se)

Říkáš, že se problémům snažíte předejít. Sledujete lavinovou předpověď, vývoj počasí, kopete si vlastní profily?
Je tu relativně dobrá lavinová předpověď, každý den vychází aktuální pro konkrétní úseky. Znalost sněhovýho profilu ale spíš vychází z toho, že chodíš lyžovat každý den a víš, co se v těch horách děje. Víš, jak ten sníh vypadá. Už po cestě nahoru vidíš, jestli se ti něco nezdá, a než se k tomu lyžování dostaneš, tak si uvědomíš, jestli je správný tam být nebo ne. Málokdy je tady overhead hazard, ve smyslu že něco přijede najednou svrchu a zavalí tě to. Profily kopeme jen velmi zřídka. Co se týče počasí, tak tady je hezky málokdy, ale sledujeme všechny možný meteorologický ukazatele. Po novém roce v lednu/únoru je třeba čtrnáct dní/měsíc velkých mrazů ‑20/-25°C, tzn. cold map, kdy se dají trefit velký lajny na jihu. Jinak lyžujeme spíš jenom na severu. Řešíme hlavně freezing level (0°C izoterma, pozn. red.), hodně taky vítr. Snažíme se ale sledovat všechno, co jde.

Takže hlavní roli hraje instinkt…
Přesně. Cítíš, když je to na hovno. Přijdeš na cestu, nasadíš si pásy a začneš šlapat nahoru a hned víš, co se děje. Nebo když se přes den oteplí o deset stupňů a včera napadlo půl metru, tak víš, že to nebude ideální. Zároveň se na lavinovku snažím nehledět až přehnaně moc, protože by mohla zbytečně změnit můj úsudek, jaké budou podmínky. Navíc prakticky pro jakoukoli situaci tu jsou místa, kde můžeš jezdit. My říkáme, že nejlepší podmínky jsou za čtyřky, protože je to hluboký. (směje se) Za pětky už teda ne, to už jsem nikdy nejezdil. Většinou se ta čtyřka dává, když je riziko storm slab, aby lidi nechodili někam do hor. Když jdeš ale někam do lesa, tak je to prostě deep a je to bomba. (směje se)

Vypadá to, že je to tak o jeden stupeň posunutý oproti Česku…
Přijde mi, že to tak je. U nás je jednička jen velmi zřídka. Když je dvojka, tak si vybíráme už odvážnější vrcholy a sjezdy. Když je trojka, tak je to takovej normální stav. V Česku bych řekl, že naopak dvojka je drtivou většinu sezóny. Co je ale důležitý, je nekoukat jen na to číslo. Lavinová předpověď má i textovou část, kde je vypíchnutý specifický riziko, případně i jistota té předpovědi. Řekne mi to, jestli tam je nějaká dlouhodobě špatná vrstva, která čeká, až ji někdo utrhne, nebo jestli je to naopak nestabilní vrstva sněhu ze sněhový bouře, jaký svahy mohou být víc problematický a tak dále.

Jak v Kanadě funguje horská služba?
Proti tomu, jak to funguje v Kanadě, je horská služba v Čechách na nevídané úrovni. V Kanadě to funguje na bázi dobrovolnictví. Jsi dobrovolník, musíš mít různé kurzy první pomoci, ale nic zásadního. Prostě nechceš, aby se ti tady něco na sjezdovce stalo. (směje se) Lepší je to v backcountry, protože tam spíš přiletí search and rescue, což je taky dobrovolnický program, ale tam už musíš mít nějakou úroveň. Většinou jsou to průvodci a slouží tam, když nejsou v práci.

BOJÍM SE KAŽDÝ DEN

Podle toho, co říkáš, to máte docela „na háku“. Zažil jsi někdy něco dramatičtějšího?
Na háku není ten správnej výraz. Spíš člověk nesmí být úplně vystrašenej, protože když je sníh, tak laviny padají bez ohledu na číslo předpovědi. Nejbezpečnější by samozřejmě bylo v zimě zůstat doma. (směje se) Největší záchrannou akci jsme paradoxně zažili, když asi měsíc nepadal sníh. Dole v údolí na placce jsme jen tak jezdili na skútrech a kámoš, co na skútru nejezdí, ho zapíchl do příkopu u cesty. Rozštípl si čéšku na koleni. Zkoušeli jsme ho odvézt, ale bylo to celkem daleko a nešlo to, tak jsme museli zavolat vrtulník. Ale nebylo to nijak vyhrocený, bylo teplo, žádný drama. Dost často je tady problém se signálem. Teď už se to sice trochu zlepšilo, ale stejně tady telefon skoro vůbec nefunguje. Funguje ve vesnici, ale jakmile jedeš do hor, signál mizí. Ve skupině musíme vozit satelitní telefon.

Takže jste za celou dobu nikoho nevykopávali z laviny?
Mě vlastně jednou vykopávali. Ten den napadlo strašně moc sněhu, zhruba metr a já skočil do prudkého kopce. Čím prudší, tím větší šance, že se něco urve. Sekly se mi špičky, šel jsem hlavou napřed a zasypalo mě to. Navíc jsem se zastavil kus od stromu, takže mě zasypal navíc ještě sníh z toho stromu. Naštěstí to ale viděl kámoš a hned za mnou přijel. Ani ale nemusel vyndat beacon, viděl, kde jsem, a slyšel mě. Tak mi vykopal hlavu a za dalších dvacet minut pak zbytek. Stalo se to na prvních sto metrech svahu a sjel jsem potom normálně dolů, takže z toho nemám žádný trauma. Ocitl jsem ale snad metr hluboko. Všichni říkají, buď v klidu a dýchej. Ale byl to šok, plná pusa sněhu – přišlo mi docela těžký nezačít nezmatkovat. Jinak ale právě ta kombinace hlubokýho sněhu a stromů může být někdy hodně nebezpečná. Říká se tomu tady tree well. Propadneš se, v horším případě po hlavě, ke stromu a nikdo o tobě neví. Dost problematický je to například v resortech, kde lidi jezdí často úplně bez lavinový výbavy..

Při téhle situaci ses nejvíc bál? Nebo ještě něco vytáhneš?
Já se bojím každý den, když jdu lyžovat. (směje se) Ale bojíš se spíš jiných věcí, když jdeš na velký hory. Lezeš v lyžákách po skále, kdy cítíš tu expozici a ve spoustě jiných situací. Někdo by možná řekl, že nejsme úplně rozumný, ale my se opravdu snažíme dělat všechno co možná nejvíc bezpečně.

Ještě jedna historka mi utkvěla v hlavě. Vloni jsme šli na velkou horu Mt. Bagheera. Velkou část prudkýho svahu jsme dělali bootpack, ale pak byl jeden úsek, kde už se zase daly nasadit lyže. Většina party šla pořád na botách, ale jeden kámoš začal cik-cakovat nahoru. Jednu obrátku ale protáhl trochu víc na takový břicho a celý ho utrhnul. Další kámoš, co šel poslední, byl ještě pod ním. Naštěstí ale naše stopy prorazily vrstvy sněhu tak, že ta cesta nahoru zůstala stát na místě. Takže sjelo všechno kolem něj a on zůstal stát na tom ostrůvku. Měli byste vidět záznam tepů z jeho garminů. (směje se) A to byla dvojka. Když jsme pak jeli dolů, bylo to slušný laviniště.

Teď trochu technicky. Jak moc řešíte vybavení? Jde jen o to, mít co nejširší lyže? Kolikatery vlastně máš?
Hodně řešíme i váhu, ale na druhou stranu lehký lyže zase nikdy nebudou tak dobrý na sjezd. Je to takový věčný dilema. Jinak se ale dá říct, že nikdo tady nemá míň jak 115 mm pod patou. Kdo má užší lyže, toho tady v Kanadě všichni považují za „běžkaře“. (V Evropě je standard kolem 80 mm, pozn. aut.) Boty mám teď náhodou dvoje – úplně stejný, jedny na skútr a jedny na ježdění. A lyže mám taky dvoje. Jedny starý rezervní a jedny nový. Měl bych jich mít víc, protože jen vloni jsem dvoje nebo troje zlámal.

Máš teď v hlavě nějaký konkrétní počin nebo sjezd? Funguješ takhle?
Něco mám, ale často nevyjdou podmínky, tak to jsou spíš projekty na celý život. Většinou to řešíme operativně, abychom se jako skupina shodli. Moc se na to neupínám.

A máš nějaký „zlatý grál“? Něco, o čem se hodně mluví, nikdo to nesjel…
Teď je tu třeba jedna holčina, která jezdí jenom prvosjezdy. Tím, jak se víc používají skútry a dostáváš se dál a dál do hor, tak je tady spousta prvosjezdů, které můžeš jet. Jet prvosjezd je skvělý zadostiučinění. Určitě bych si něco chtěl dát, ale nijak se k tomu neupínám.

„Když máš míň než 115 mm pod patou, tak tě tady budou považovat za běžkaře.“

Jak je to tam třeba se závodním skialpinismem?
To tady snad vůbec není. To znám jenom z Evropy.

Co heliskiing, je to košér nebo spíš snobárna?
Každý by tam chtěl, ale ne každý na to má. Týden stojí třeba 15 000 $. A rozhodně to nejsou dobří lyžaři. Když vidíš videa z Aljašky, tak to nemá s tím, co se tady děje, nic společného. To jsou třeba lidi 50+, kteří se sotva dostanou dolů, a jelikož by se nedostali nahoru, tak tam letí vrtulníkem. Rozhodně je to snobárna a není to pro normální lidi.

Funguje to tak, že helikoptéra, co vozí lidí nahoru, obsluhuje třeba dalších dvacet lidí. Je to naplánované tak, že vyletíš nahoru, někdo jede dolů a helikoptéra se celý den nezastaví. Je důležité, aby tam byli lidi, co umí lyžovat, pak se to celé dá nějak přizpůsobit. Jinak je to hlavně gastronomický zážitek. Žiješ na hotelu, kde ti vaří, piješ dobrý víno a pak přes den chodíš lyžovat.

INDIVIDUÁLNĚ-KOLEKTIVNÍ SPORT

Jak se dá vlastně skloubit lyžování s focením a natáčením, aby sis to pořád užil?
Je to velkej závazek. Když si s sebou vezmu foťák, tak je to takový ten den, kdy vím, že nebudu lyžovat, že tam jsem pro ostatní. I když absolvuju všechno to, co ostatní, tak já tam za sjezdem nejdu. Spíš je to vyjít nahoru, nějak se dostat dolů a zkoušet u toho hledat pozice na focení. Většinou jedeš první, nejedeš lajnu, co jedou všichni ostatní. Jedeš bokem, abys to nerozjel a pak se to snažíš nějak zachytit. Taky to mám rád. Takže skloubit se to vlastně moc nedá. (směje se)

Zároveň ale ne každý den je den, kdy to tam chceš posílat. Na tyhle jiný dny je tohle ideální, že se za foťák můžeš krásně schovat. Vždycky říkám, že lyžování je individuální sport, který musíš dělat v kolektivu. A já ho dělám v kolektivu kámošů, dost si sedíme a já nechodím na lyže s jinýma lidma. Všichni už víme, jak to funguje a co od sebe čekat.

Dá se lyžováním v Kanadě uživit?
Lidi jako já se tím určitě neuživí. Ten level je tu úplně jiný a lidí jako já je tu spousta. Je tu třeba borec Greg Hill – chlapík, co udělal nejvíc výškových metrů na lyžích za rok. To je místní legenda ski touringu. Nebo pak kluk v mým věku tu lyžuje třeba sto dní v kuse. Je tu spousta různě poblázněných lidí, ale na uživení to moc není. Moje přidaná hodnota je, že lyžování umím natočit. Alespoň to pak někdo vidí. Ale je to tu obrovský, takže já vlastně tolik lidí nepotkám, takže nedokážu posoudit, jaký level tu vlastně je. Další způsob je, že se staneš průvodcem. To tu dělá hodně lidí. Hodně kamarádů, co lyžovalo, se stali průvodci. Ale není to jednoduchý. Skoro bych to přirovnal k horskýmu vůdci. Musíš mít spoustu kurzů, doložit sjezdy, složit zkoušky a trvá to několik let.

A to tě neláká?
To mě neláká, protože já vždycky říkám, že lyžování je moje největší zábava a nerad bych, aby to byla moje práce. Takže si radši peníze vydělám bezstarostně jinde a v zimě pak chodím lyžovat.

Co nejtěžšího nebo nejlepšího jsi sjel u nás v Čechách, v Krkonoších?
Nic. Nikdy. Ne proto, že bych nic z toho nepovažoval za zajímavý, ale proto, že jsem začal chodit na pásech a jezdit freeride až tady v Kanadě. V Čechách jsem na pásech nikdy nebyl. (směje se)

Už jenom proto bys měl přijet zpátky a zkusit to… (směje se)
To bych samozřejmě chtěl. V Čechách jsou taky lajny, který bych chtěl zkusit, ale neměl jsem tu šanci. V Čechách nemáme tak prudký svahy, tady je to úplně jiný level prudkosti. (směje se) Problém je, že když pojedu do Čech, tak tam nikdy asi nepojedu v zimě, protože zima je tady až moc dobrá. (směje se)

Plánuješ se vůbec někdy vrátit?
Na návštěvu jo, na život už asi ne. Už jsem tady tak dlouho a investoval jsem do života tady už tolik energie, že začínat znovu v Čechách od nuly by bylo těžký. Životní styl, který tu žiju, není moc sloučitelný se životem v Čechách a byl by to běh na delší trať. Ne, že by to nešlo, ale nevidím k tomu úplně důvod. V Čechách jsem měl problém, že jsem vždycky chtěl něco dělat a nemohl jsem najít lidi, co by šli se mnou. Pořád jsem někoho přemlouval. Tady je to obráceně. Pořád ti někdo píše: „Mám volno, pojď na kolo.“ Kamarádi tu většinou nepracují a já jsem jediný, kdo chodí do práce. (směje) Je jasný, že to takhle nepůjde dělat do nekonečna, ale zatím je to v pohodě.

__________