JÍST, SPÁT, LYŽOVAT

ALFA-OMEGA VŠEHO

Roz­ho­vor s Kubou Stek­lým jsme plá­no­va­li a domlou­va­li měsí­ce. Poda­ři­lo se nám ho nahnat až pár dní před začát­kem nové sezo­ny. Až totiž napad­ne čer­s­tvý sníh, zmi­zí z civi­li­za­ce zpát­ky do hor. Tak to tu totiž dělá spous­ta nad­šen­ců. „Kama­rá­di tu vět­ši­nou nepra­cu­jí a já jsem jedi­ný, kdo cho­dí do prá­ce,“ popi­su­je s úsmě­vem Kuba fun­go­vá­ní míst­ní free­ri­do­vé komu­ni­ty.

Než se pus­tíš do čte­ní, tady je slov­ní­ček základ­ních poj­mů, kte­ré se v tex­tu obje­vu­jí:

Backcoun­t­ry– lyžo­vá­ní mimo resort a sjez­dov­ky
Bea­con – pípák – zaří­ze­ní, pomo­cí kte­ré­ho se dají loka­li­zo­vat lidé pod lavi­nou
Boot­pack – šla­pá­ní s lyže­ma na bato­hu
Cold snap – krát­ké obdo­bí chlad­né­ho poča­sí, vět­ši­nou v led­nu nebo v úno­ru
Jed­nič­ka, dvoj­ka, troj­ka, čtyř­ka, pět­ka – stup­ně lavi­no­vé před­po­vě­di (pět­ka nej­vět­ší)
Overhe­ad hazard – nebez­pe­čí nad tebou
Search and Rescue – obdo­ba hor­ské služ­by fun­gu­jí­cí v backcoun­t­ry
Slackcoun­t­ry – lyžo­vá­ní mimo resort za pou­ži­tí lanov­ky
Snow­pack – sně­ho­vá vrst­va
Storm slab – uvol­ně­ní měk­ké vrst­vy nové­ho sně­hu (z pří­va­lo­vé­ho sně­že­ní)
Tree well – situ­a­ce, kdy zapad­neš ke kme­ni stro­mu a zava­lí tě sníh

Co tě na free­ri­du nej­víc baví?
Obje­vo­vá­ní je alfa-ome­ga toho, proč to dělám. Vět­ši­nu času trá­vím nad mapa­ma a zkou­mám mís­ta, kde jsem nebyl. Není to tak, že bych nasa­zo­val lyže před domem. Tady jsou ty vzdá­le­nos­ti úpl­ně jinak vní­ma­ný. Je úpl­ně běž­ný, že sed­neš do auta, jedeš 200 km, pak 30 km na skút­ru. Potom nan­dáš lyže, šla­peš pět hodin do kop­ce a čekáš, jest­li tam bude to, co sis před­sta­vo­val.

Dá se na to vůbec nějak tré­no­vat?
Vět­ši­nu zimy jdeš na lyže klid­ně kaž­dý den, čty­ři hodi­ny do kop­ce, z kop­ce lyžu­ješ deset minut. Pak půjdeš do lyžař­ský­ho resor­tu a umí­ráš po prv­ní hodi­ně. Množ­ství lyžo­vá­ní, co člo­věk dosta­ne při sjez­do­vá­ní, nena­hra­díš měsí­cem cho­ze­ní do kop­ce, kde lyžo­vá­ní z kop­ce je vlast­ně straš­ně málo. Není špat­ný natré­no­vat lyžo­vá­ní někde v resor­tu. Ski­a­re­ál tady ale vypa­dá úpl­ně jinak než v Evro­pě. Tady se sjez­dov­ky neu­pra­vu­jí. Ráno tam jdeš, pro­to­že napa­dl sníh, všich­ni jsou natě­še­ný. Za dvě hodi­ny se to roz­bom­bí a pak tam lyžu­ješ jenom v bou­lích. To tě pak taky dost vycho­vá být sil­ným lyža­řem. Záro­veň ale musíš mít i fyzič­ku to udý­chat do kop­ce.

A co se sty­lu týče, v čem je to jiný?
V pra­ša­nu musíš pla­vat, na sjez­dov­ce jedeš víc na hra­nách. Jinak ale stej­ně jako já to nebu­du na svých širo­kých lyžích krou­hat na sjez­dov­ce v resor­tu, tak lidi s kla­sic­ký­ma car­vin­go­vý­ma lyže­ma nebu­dou v pra­ša­nu mít tako­vou poho­du. A od toho se pak hod­ně odví­jí ten styl a způ­sob, jak sto­jíš na té lyži. Širo­ké lyže ti to hod­ně uleh­čí a ve finá­le, když je všech­no, jak má být, tak můžeš v pra­ša­nu jez­dit podob­ně jako na sjez­dov­ce.

PŘEDCHÁZET PROBLÉMŮM

Horo­lez­ci mají čas­to za cíl vylézt na horu, na vrchol… Ty to máš obrá­ce­ně. Jaký roz­měr to pro tebe má? Nechtěl jsi tře­ba někdy nechat ležet lyže a vylézt si tře­ba taky na něja­ký vrchol?
Letos v létě jsem zrov­na na jed­nom byl, Mt. Tuper. Tro­chu scram­b­ling, na vrchol i pár dýlek na laně a nemůžu říct, že by mě to neba­vi­lo. Nao­pak. Na dru­hou stra­nu, ta ces­ta dolů je pro mě to, proč já jdu naho­ru. Ať už je to na lyžích, nebo na kole. Jinak si ale uží­vám i tu ces­tu naho­ru. To, že se musím někam sám dostat, abych si něco sjel, je pro mě taky důle­ži­tý. Záro­veň to nevní­mám jen tak, že se chci nějak sku­tá­let dolů, ale chtěl bych to dolů sjet pod­le svých před­stav.

Jak moc řeší­te bez­peč­nost? Pou­ží­vá­te lavi­no­vé bato­hy?
Sníh tady je hod­ně sta­bil­ní a cel­ko­vě tady nejsou vel­ké výky­vy poča­sí. Když to porov­náš s Čes­kem, kolik je tam lavi­no­vých sva­hů, kolik tam napad­ne sně­hu a kolik lidí tam kaž­dý rok v lavi­nách zemře… V porov­ná­ní s tím mi při­pa­dá, že v Kana­dě je těch prů­se­rů para­dox­ně míň. I když tady napad­ne za sezó­nu kolem dese­ti met­rů a je tu výraz­ně víc lidí, kte­ří do free­ri­du cho­dí. Lavi­nov­ku (pípák, lopa­tu, son­du pozn. aut.) ale máme samo­zřej­mě všich­ni. Lavi­no­vé kur­zy zase nemá sko­ro nikdo. (smě­je se) Sna­ží­me se pro­blé­mům spíš pře­de­jít. Batoh je těž­kej, nemů­žeš cho­dit kaž­dý den vzdá­le­nos­ti, co cho­dí­me, s lavi­no­vým bato­hem. Neznám sko­ro niko­ho, kdo by ho měl. Z mých kámo­šů ho má jen jeden. A když ho máš, všich­ni se po tobě vozí, že musíš lyžo­vat prv­ní, když se ostat­ní bojí. „Máš batoh, tak to zvlád­neš, ne?“ (smě­je se)

Říkáš, že se pro­blé­mům sna­ží­te pře­de­jít. Sle­du­je­te lavi­no­vou před­po­věď, vývoj poča­sí, kope­te si vlast­ní pro­fi­ly?
Je tu rela­tiv­ně dob­rá lavi­no­vá před­po­věď, kaž­dý den vychá­zí aktu­ál­ní pro kon­krét­ní úse­ky. Zna­lost sně­ho­vý­ho pro­fi­lu ale spíš vychá­zí z toho, že cho­díš lyžo­vat kaž­dý den a víš, co se v těch horách děje. Víš, jak ten sníh vypa­dá. Už po ces­tě naho­ru vidíš, jest­li se ti něco nezdá, a než se k tomu lyžo­vá­ní dosta­neš, tak si uvě­do­míš, jest­li je správ­ný tam být nebo ne. Málo­kdy je tady overhe­ad hazard, ve smys­lu že něco při­je­de najed­nou svrchu a zava­lí tě to. Pro­fi­ly kope­me jen vel­mi zříd­ka. Co se týče poča­sí, tak tady je hez­ky málo­kdy, ale sle­du­je­me všech­ny mož­ný mete­o­ro­lo­gic­ký uka­za­te­le. Po novém roce v lednu/únoru je tře­ba čtr­náct dní/měsíc vel­kých mra­zů ‑20/-25°C, tzn. cold map, kdy se dají tre­fit vel­ký laj­ny na jihu. Jinak lyžu­je­me spíš jenom na seve­ru. Řeší­me hlav­ně fre­e­zing level (0°C izo­ter­ma, pozn. red.), hod­ně taky vítr. Sna­ží­me se ale sle­do­vat všech­no, co jde.

Tak­že hlav­ní roli hra­je instinkt…
Přes­ně. Cítíš, když je to na hov­no. Při­jdeš na ces­tu, nasa­díš si pásy a začneš šla­pat naho­ru a hned víš, co se děje. Nebo když se přes den otep­lí o deset stup­ňů a vče­ra napadlo půl met­ru, tak víš, že to nebu­de ide­ál­ní. Záro­veň se na lavi­nov­ku sna­žím nehle­dět až pře­hna­ně moc, pro­to­že by moh­la zby­teč­ně změ­nit můj úsu­dek, jaké budou pod­mín­ky. Navíc prak­tic­ky pro jakou­ko­li situ­a­ci tu jsou mís­ta, kde můžeš jez­dit. My říká­me, že nej­lep­ší pod­mín­ky jsou za čtyř­ky, pro­to­že je to hlu­bo­ký. (smě­je se) Za pět­ky už teda ne, to už jsem nikdy nejez­dil. Vět­ši­nou se ta čtyř­ka dává, když je rizi­ko storm slab, aby lidi necho­di­li někam do hor. Když jdeš ale někam do lesa, tak je to pros­tě deep a je to bom­ba. (smě­je se)

Vypa­dá to, že je to tak o jeden stu­peň posu­nu­tý opro­ti Čes­ku…
Při­jde mi, že to tak je. U nás je jed­nič­ka jen vel­mi zříd­ka. Když je dvoj­ka, tak si vybí­rá­me už odváž­něj­ší vrcho­ly a sjezdy. Když je troj­ka, tak je to tako­vej nor­mál­ní stav. V Čes­ku bych řekl, že nao­pak dvoj­ka je drti­vou vět­ši­nu sezó­ny. Co je ale důle­ži­tý, je nekou­kat jen na to čís­lo. Lavi­no­vá před­po­věď má i tex­to­vou část, kde je vypích­nu­tý spe­ci­fic­ký rizi­ko, pří­pad­ně i jis­to­ta té před­po­vě­di. Řek­ne mi to, jest­li tam je něja­ká dlou­ho­do­bě špat­ná vrst­va, kte­rá čeká, až ji někdo utrh­ne, nebo jest­li je to nao­pak nesta­bil­ní vrst­va sně­hu ze sně­ho­vý bou­ře, jaký sva­hy mohou být víc pro­ble­ma­tic­ký a tak dále.

Jak v Kana­dě fun­gu­je hor­ská služ­ba?
Pro­ti tomu, jak to fun­gu­je v Kana­dě, je hor­ská služ­ba v Čechách na neví­da­né úrov­ni. V Kana­dě to fun­gu­je na bázi dob­ro­vol­nic­tví. Jsi dob­ro­vol­ník, musíš mít růz­né kur­zy prv­ní pomo­ci, ale nic zásad­ní­ho. Pros­tě nechceš, aby se ti tady něco na sjez­dov­ce sta­lo. (smě­je se) Lep­ší je to v backcoun­t­ry, pro­to­že tam spíš při­le­tí search and rescue, což je taky dob­ro­vol­nic­ký pro­gram, ale tam už musíš mít něja­kou úro­veň. Vět­ši­nou jsou to prů­vod­ci a slou­ží tam, když nejsou v prá­ci.

BOJÍM SE KAŽDÝ DEN

Pod­le toho, co říkáš, to máte doce­la „na háku“. Zažil jsi někdy něco dra­ma­tič­těj­ší­ho?
Na háku není ten správ­nej výraz. Spíš člo­věk nesmí být úpl­ně vystra­še­nej, pro­to­že když je sníh, tak lavi­ny pada­jí bez ohle­du na čís­lo před­po­vě­di. Nej­bez­peč­něj­ší by samo­zřej­mě bylo v zimě zůstat doma. (smě­je se) Nej­vět­ší záchran­nou akci jsme para­dox­ně zaži­li, když asi měsíc nepa­dal sníh. Dole v údo­lí na plac­ce jsme jen tak jez­di­li na skútrech a kámoš, co na skút­ru nejez­dí, ho zapíchl do pří­ko­pu u ces­ty. Roz­ští­pl si čéš­ku na kole­ni. Zkou­še­li jsme ho odvézt, ale bylo to cel­kem dale­ko a nešlo to, tak jsme muse­li zavo­lat vrtu­l­ník. Ale neby­lo to nijak vyhro­ce­ný, bylo tep­lo, žád­ný dra­ma. Dost čas­to je tady pro­blém se sig­ná­lem. Teď už se to sice tro­chu zlep­ši­lo, ale stej­ně tady tele­fon sko­ro vůbec nefun­gu­je. Fun­gu­je ve ves­ni­ci, ale jakmi­le jedeš do hor, sig­nál mizí. Ve sku­pi­ně musí­me vozit sate­lit­ní tele­fon.

Tak­že jste za celou dobu niko­ho nevy­ko­pá­va­li z lavi­ny?
Mě vlast­ně jed­nou vyko­pá­va­li. Ten den napadlo straš­ně moc sně­hu, zhru­ba metr a já sko­čil do prud­ké­ho kop­ce. Čím prud­ší, tím vět­ší šan­ce, že se něco urve. Sek­ly se mi špič­ky, šel jsem hla­vou napřed a zasy­pa­lo mě to. Navíc jsem se zasta­vil kus od stro­mu, tak­že mě zasy­pal navíc ješ­tě sníh z toho stro­mu. Naštěs­tí to ale viděl kámoš a hned za mnou při­jel. Ani ale nemu­sel vyn­dat bea­con, viděl, kde jsem, a sly­šel mě. Tak mi vyko­pal hla­vu a za dal­ších dva­cet minut pak zby­tek. Sta­lo se to na prv­ních sto met­rech sva­hu a sjel jsem potom nor­mál­ně dolů, tak­že z toho nemám žád­ný trau­ma. Oci­tl jsem ale snad metr hlu­bo­ko. Všich­ni říka­jí, buď v kli­du a dýchej. Ale byl to šok, plná pusa sně­hu – při­šlo mi doce­la těž­ký neza­čít nezmat­ko­vat. Jinak ale prá­vě ta kom­bi­na­ce hlu­bo­ký­ho sně­hu a stro­mů může být někdy hod­ně nebez­peč­ná. Říká se tomu tady tree well. Pro­pad­neš se, v hor­ším pří­pa­dě po hla­vě, ke stro­mu a nikdo o tobě neví. Dost pro­ble­ma­tic­ký je to napří­klad v resor­tech, kde lidi jez­dí čas­to úpl­ně bez lavi­no­vý výba­vy..

Při téhle situ­a­ci ses nej­víc bál? Nebo ješ­tě něco vytáh­neš?
Já se bojím kaž­dý den, když jdu lyžo­vat. (smě­je se) Ale bojíš se spíš jiných věcí, když jdeš na vel­ký hory. Lezeš v lyžá­kách po ská­le, kdy cítíš tu expo­zi­ci a ve spous­tě jiných situ­a­cí. Někdo by mož­ná řekl, že nejsme úpl­ně rozum­ný, ale my se oprav­du sna­ží­me dělat všech­no co mož­ná nej­víc bez­peč­ně.

Ješ­tě jed­na his­tor­ka mi utkvě­la v hla­vě. Vlo­ni jsme šli na vel­kou horu Mt. Baghee­ra. Vel­kou část prud­ký­ho sva­hu jsme děla­li boot­pack, ale pak byl jeden úsek, kde už se zase daly nasa­dit lyže. Vět­ši­na par­ty šla pořád na botách, ale jeden kámoš začal cik-cako­vat naho­ru. Jed­nu obrát­ku ale pro­tá­hl tro­chu víc na tako­vý bři­cho a celý ho utrh­nul. Dal­ší kámoš, co šel posled­ní, byl ješ­tě pod ním. Naštěs­tí ale naše sto­py pro­ra­zi­ly vrst­vy sně­hu tak, že ta ces­ta naho­ru zůsta­la stát na mís­tě. Tak­že sje­lo všech­no kolem něj a on zůstal stát na tom ost­rův­ku. Měli bys­te vidět záznam tepů z jeho gar­mi­nů. (smě­je se) A to byla dvoj­ka. Když jsme pak jeli dolů, bylo to sluš­ný lavi­niš­tě.

Teď tro­chu tech­nic­ky. Jak moc řeší­te vyba­ve­ní? Jde jen o to, mít co nej­šir­ší lyže? Koli­ka­te­ry vlast­ně máš?
Hod­ně řeší­me i váhu, ale na dru­hou stra­nu leh­ký lyže zase nikdy nebu­dou tak dob­rý na sjezd. Je to tako­vý věč­ný dile­ma. Jinak se ale dá říct, že nikdo tady nemá míň jak 115 mm pod patou. Kdo má užší lyže, toho tady v Kana­dě všich­ni pova­žu­jí za „běž­ka­ře“. (V Evro­pě je stan­dard kolem 80 mm, pozn. aut.) Boty mám teď náho­dou dvo­je – úpl­ně stej­ný, jed­ny na skútr a jed­ny na jež­dě­ní. A lyže mám taky dvo­je. Jed­ny sta­rý rezerv­ní a jed­ny nový. Měl bych jich mít víc, pro­to­že jen vlo­ni jsem dvo­je nebo tro­je zlá­mal.

Máš teď v hla­vě něja­ký kon­krét­ní počin nebo sjezd? Fun­gu­ješ takhle?
Něco mám, ale čas­to nevy­jdou pod­mín­ky, tak to jsou spíš pro­jek­ty na celý život. Vět­ši­nou to řeší­me ope­ra­tiv­ně, abychom se jako sku­pi­na shod­li. Moc se na to neu­pí­nám.

A máš něja­ký „zla­tý grál“? Něco, o čem se hod­ně mlu­ví, nikdo to nesjel…
Teď je tu tře­ba jed­na hol­či­na, kte­rá jez­dí jenom prvosjezdy. Tím, jak se víc pou­ží­va­jí skút­ry a dostá­váš se dál a dál do hor, tak je tady spous­ta prvosjez­dů, kte­ré můžeš jet. Jet prvosjezd je skvě­lý zados­tiu­či­ně­ní. Urči­tě bych si něco chtěl dát, ale nijak se k tomu neu­pí­nám.

„Když máš míň než 115 mm pod patou, tak tě tady budou pova­žo­vat za běž­ka­ře.“

Jak je to tam tře­ba se závod­ním ski­al­pi­nis­mem?
To tady snad vůbec není. To znám jenom z Evro­py.

Co heliskiing, je to košér nebo spíš sno­bár­na?
Kaž­dý by tam chtěl, ale ne kaž­dý na to má. Týden sto­jí tře­ba 15 000 $. A roz­hod­ně to nejsou dob­ří lyža­ři. Když vidíš videa z Aljaš­ky, tak to nemá s tím, co se tady děje, nic spo­leč­né­ho. To jsou tře­ba lidi 50+, kte­ří se sotva dosta­nou dolů, a jeli­kož by se nedo­sta­li naho­ru, tak tam letí vrtu­l­ní­kem. Roz­hod­ně je to sno­bár­na a není to pro nor­mál­ní lidi.

Fun­gu­je to tak, že heli­kop­té­ra, co vozí lidí naho­ru, obslu­hu­je tře­ba dal­ších dva­cet lidí. Je to naplá­no­va­né tak, že vyle­tíš naho­ru, někdo jede dolů a heli­kop­té­ra se celý den neza­sta­ví. Je důle­ži­té, aby tam byli lidi, co umí lyžo­vat, pak se to celé dá nějak při­způ­so­bit. Jinak je to hlav­ně gastro­no­mic­ký záži­tek. Žiješ na hote­lu, kde ti vaří, piješ dob­rý víno a pak přes den cho­díš lyžo­vat.

INDIVIDUÁLNĚ-KOLEKTIVNÍ SPORT

Jak se dá vlast­ně sklou­bit lyžo­vá­ní s foce­ním a natá­če­ním, aby sis to pořád užil?
Je to vel­kej záva­zek. Když si s sebou vez­mu foťák, tak je to tako­vý ten den, kdy vím, že nebu­du lyžo­vat, že tam jsem pro ostat­ní. I když absol­vu­ju všech­no to, co ostat­ní, tak já tam za sjez­dem nejdu. Spíš je to vyjít naho­ru, nějak se dostat dolů a zkou­šet u toho hle­dat pozi­ce na foce­ní. Vět­ši­nou jedeš prv­ní, neje­deš laj­nu, co jedou všich­ni ostat­ní. Jedeš bokem, abys to neroz­jel a pak se to sna­žíš nějak zachy­tit. Taky to mám rád. Tak­že sklou­bit se to vlast­ně moc nedá. (smě­je se)

Záro­veň ale ne kaž­dý den je den, kdy to tam chceš posí­lat. Na tyhle jiný dny je tohle ide­ál­ní, že se za foťák můžeš krás­ně scho­vat. Vždyc­ky říkám, že lyžo­vá­ní je indi­vi­du­ál­ní sport, kte­rý musíš dělat v kolek­ti­vu. A já ho dělám v kolek­ti­vu kámo­šů, dost si sedí­me a já necho­dím na lyže s jiný­ma lid­ma. Všich­ni už víme, jak to fun­gu­je a co od sebe čekat.

Dá se lyžo­vá­ním v Kana­dě uži­vit?
Lidi jako já se tím urči­tě neu­ži­ví. Ten level je tu úpl­ně jiný a lidí jako já je tu spous­ta. Je tu tře­ba borec Greg Hill – chla­pík, co udě­lal nej­víc výš­ko­vých met­rů na lyžích za rok. To je míst­ní legen­da ski tou­rin­gu. Nebo pak kluk v mým věku tu lyžu­je tře­ba sto dní v kuse. Je tu spous­ta růz­ně pobláz­ně­ných lidí, ale na uži­ve­ní to moc není. Moje při­da­ná hod­no­ta je, že lyžo­vá­ní umím nato­čit. Ale­spoň to pak někdo vidí. Ale je to tu obrov­ský, tak­že já vlast­ně tolik lidí nepo­tkám, tak­že nedo­ká­žu posou­dit, jaký level tu vlast­ně je. Dal­ší způ­sob je, že se sta­neš prů­vod­cem. To tu dělá hod­ně lidí. Hod­ně kama­rá­dů, co lyžo­va­lo, se sta­li prů­vod­ci. Ale není to jed­no­du­chý. Sko­ro bych to při­rov­nal k hor­ský­mu vůd­ci. Musíš mít spous­tu kur­zů, dolo­žit sjezdy, slo­žit zkouš­ky a trvá to něko­lik let.

A to tě nelá­ká?
To mě nelá­ká, pro­to­že já vždyc­ky říkám, že lyžo­vá­ní je moje nej­vět­ší zába­va a nerad bych, aby to byla moje prá­ce. Tak­že si rad­ši pení­ze vydě­lám bez­sta­rost­ně jin­de a v zimě pak cho­dím lyžo­vat.

Co nej­těž­ší­ho nebo nej­lep­ší­ho jsi sjel u nás v Čechách, v Krko­no­ších?
Nic. Nikdy. Ne pro­to, že bych nic z toho nepo­va­žo­val za zají­ma­vý, ale pro­to, že jsem začal cho­dit na pásech a jez­dit free­ri­de až tady v Kana­dě. V Čechách jsem na pásech nikdy nebyl. (smě­je se)

Už jenom pro­to bys měl při­jet zpát­ky a zku­sit to… (smě­je se)
To bych samo­zřej­mě chtěl. V Čechách jsou taky laj­ny, kte­rý bych chtěl zku­sit, ale neměl jsem tu šan­ci. V Čechách nemá­me tak prud­ký sva­hy, tady je to úpl­ně jiný level prud­kos­ti. (smě­je se) Pro­blém je, že když poje­du do Čech, tak tam nikdy asi nepo­je­du v zimě, pro­to­že zima je tady až moc dob­rá. (smě­je se)

Plá­nu­ješ se vůbec někdy vrá­tit?
Na návště­vu jo, na život už asi ne. Už jsem tady tak dlou­ho a inves­to­val jsem do živo­ta tady už tolik ener­gie, že začí­nat zno­vu v Čechách od nuly by bylo těž­ký. Život­ní styl, kte­rý tu žiju, není moc slou­či­tel­ný se živo­tem v Čechách a byl by to běh na del­ší trať. Ne, že by to nešlo, ale nevi­dím k tomu úpl­ně důvod. V Čechách jsem měl pro­blém, že jsem vždyc­ky chtěl něco dělat a nemohl jsem najít lidi, co by šli se mnou. Pořád jsem něko­ho pře­mlou­val. Tady je to obrá­ce­ně. Pořád ti někdo píše: „Mám vol­no, pojď na kolo.“ Kama­rá­di tu vět­ši­nou nepra­cu­jí a já jsem jedi­ný, kdo cho­dí do prá­ce. (smě­je) Je jas­ný, že to takhle nepů­jde dělat do neko­neč­na, ale zatím je to v poho­dě.

__________