„Je to jako utrhnout si banán z banánovníku, ale pořezat se u toho o uschlé listy a při došlapu na zem si popíchat chodidla. Když ale potom banán sníš, nedá ti to a vylezeš si pro druhý.“

Každý, kdo kdy měl jakékoli dočinění s Grossglocknerem (3798 m n. m.), dobře ví, že tahle pyramida na hranici Korutan a Tyrolska z člověka vždycky vyždímá většinu sil. Je to taková „evropská osmitisícovka“. Zdálky působivá a krásná, hezky se o ní čte, zblízka odtažitá a záludná. Můžeš se na ni dobře připravit a potom vyrazit na jeden zátah, ale rozumnější je konzervativní postupný výstup přes některou z horských chat.

My jsme si s ohledem na naše rodinné a pracovní závazky během let zvykli na to, že individuální soustavná příprava je přirozenou součástí našich dnů a není potřeba o ní mluvit. Když pak operativně vyrazíme za lezením ve svižném stylu, víme, že disponujeme minimálně základní dlouhodobou kondicí a naše těla i mysl se dokáží vypořádat s intenzivní zátěží, kterou kdejaký blízký i vzdálenější kopec obnáší. Ale ruku na srdce, už nám není dvacet a samozřejmě se stává, že nám nějaký kus neživé přírody sem tam nafackuje a my se vracíme s vědomím, že musíme sakra přidat a sekání trávníku na chalupě proložit dvojnásobnou dávkou sportu. 

Po loňském ne zcela úspěšném výstupu s bráchou (Petrem Dismanem) a Honzou (Kreisingrem), po kterém jsme schytali negativní mediální kritiku (více třeba tady, pozn. red.), byl návrat do jižní stěny této hory jiný – náročnější. Mysl jsme měli zatíženou všemi okolnostmi.

Najít správný balanc mezi komfortem dlouhých dnů a bezpečnými lezitelnými zimními podmínkami v cestě, kterou ještě nikdo jiný nelezl, je delikátní úkol. Obzvlášť, když tě od místa dělí dlouhé hodiny cestování. Na místo činu jsme se tentokrát vrátili po více než roce, a to s ambicí přelézt a sestoupit cestu bez zásahu třetích stran a urovnat si tak vztah s touto majestátní horou.

I přes končící zimní sezónu je sníh na hranici 2600 metrů nad mořem hezky tvrdý a na lyžích po něm rozumným tempem stoupáme pod jižní stěnu. Pod stěnou přezouváme do lezeckého a po umrzlém firnu sněhového kužele stoupáme pod skalní žebro tvaru banánu, které jsme loni oblezli zleva po ledových plotnách a prazích a které nás inspirovalo k názvu cesty: Bananenecke (M5/WI4, 350 m).

Tenký šedivý led je na mnoha místech oddělený od skály, a tak dává jasné znamení, že tudy to tentokrát nepůjde. Zato na pravé straně vede koutem ostře vzhůru logická, slunci schovaná ledová linie. „Zkusíme to koutem přímo nahoru!“ navrhuju Petrovi a Alešovi (Soukupovi), když za nimi dolézám na štand. Jednomyslně se shodujeme a pokračujeme koutem. Následují délky poctivého lezení po ledovo-firnové žíle přes několik vertikálních ledových a skalních prahů. S rostoucí teplotou není kvalita ledu kdovíjaká, ale cepíny i mačky v něm pohodlně drží a sem tam se daří zajistit i tutovým šroubem. Kolmé prahy přelézáme zvláště opatrně. Pod cepínem občas ujede malá plotna odtátého ledu, a pokud to jde, ve výlezech tak raději spoléháme na skálu.

Štandy zřizujeme výhradně ve skále a následně nám poslouží pro bezpečné slanění. V cestě není kam zabloudit a nabízí intenzivní lezecké vyžití s krásnými výhledy široko daleko. Je až k neuvěření, že se do téhle cesty ještě nikdy nikdo nepustil. V horní části se kout otevírá a položeným dolezem ústí do výrazného sněhového pole, ve kterém jsme loni přečkali dlouhou mrazivou noc. Možností na sestup je vícero. Traverzem na hřeben Normální cesty, slaněním a sestupem východně na ledovec nebo slaněním stejnou cestou výstupu. (Topo a info, pozn. red.)

Po poledni nám hora dává důrazně najevo, že hodlá pokračovat ve svlékání zimního pláště, a tak mezi tajícími rampouchy rychle slaňujeme ve stejné linii dolů, abychom ze stěny co nejdříve utekli zpátky k našim lyžím. Se setměním už si to pak zase štrádujeme po dálnici zpátky domů.

Oba banány (Bananenecke a Innenbanane) pro nás byly vydatnou svačinkou a představují dvě krásné, logické mixové linky. Doufáme, že si je také někdo s chutí přeleze. Zároveň nás moc těší vnitřní klid z urovnaného vztahu s nejvyšší horou Rakouska.