„Incroyable, incroyable… (Neuvěřitelné, neuvěřitelné…)“ Opakoval si během lezení jako mantru Matteo Della Bordella, jeden z trojice italských prvovýstupců, kterým se v létě 2020 povedlo otevřít novou cestu na Mt Blanc. Společně s parťáky našel nový směr v Červeném pilíři, který ústí na hřeben Brouillard. Vytyčili 290 metrů nového lezení v super žule s klíčovou délkou za 8a. (Report tady, pozn. aut.)

Po čtyřech letech se novinka, dle řeči čísel nejtěžší skalní cesta na Mt Blanc (4806 m n. m.), dočkala opakování od Dannyho Menšíka a Matěje Svojtky. Klukům se ji povedlo vylézt začátkem července. „To lezení samotný bylo docela odpočinek,“ naráží Danny hlavně na vyčerpávající přístup mokrým sněhem, kdy se od chaty Monzino brodili šest hodin do bivaku Eccles.

Chvíli prý i přemýšleli, jestli vůbec pokračovat dál. Přes další noc však sníh přemrzl, a tak se do cesty dalo nastoupit. Mimochodem, Incroyable končí zhruba ve třech čtvrtinách pilíře, kde to prvovýstupci zapíchli. Dannymu s Matějem ale u Tošováka říkali, že cesta končí na vrcholu, takže se po dolezení Incroyable napojili do cesty Gabarrou–Long, vylezli na vršek pilíře a z něj pokračovali hřebenem Brouillard na samotný Mt Blanc… Jako první družstvo si tedy odškrtli tuto cestu poctivě až k vrcholovce. (Topo výstupu, pozn. aut.) Jak se jim to celé líbilo a na co bude vzpomínat Danny Menšík? Přečti si krátký korespondenční rozhovor.

Kdy jste s Matějem vlastně lezli naposledy a jak se ti s ním leze?
V horách si myslím, že 2018 v Chamonix a na Portaletu. A na písku? Hmm… To už je asi taky nějaký pátek, předloni v létě v Ádru jsme dělali jeden parádní prváč na Bragliho věž (Septum IXa, pozn. aut.). No jooo, nějak jsme se teď na laně míjeli. Náš vztah je evidentně spíš o kvalitě než o kvantitě. S Matějkem už spolu průběžně lezeme roky, a kdyby se mi s ním nelezlo dobře, tak s ním nelezu! Roky mě inspiruje svou nekonečnou láskou k lezení, patologickým fanatismem jemu a naší komunitě tolik vlastním a uměním se strašně hecnout a hrozivě zatnout, když je třeba!

Co nového ses od něj tentokrát naučil?
Co se týče lezení, tak konkrétně na tomhle výletě jsem se od něj nedozvěděl nového nic, ale jinak je Matějko jeden z mých dlouhodobě nejspolehlivějších zdrojů informací a drbů z naší domoviny a písečku.

Co se zase Matěj naučil od tebe?
Doufám, že nechávat si delší konec lana za osmičkou!

Jak byla cesta jištěná?
Tak nějak normálně. Nýty tam, kde nelze zajistit jinak. Štandy vrtané, ale trochu zvláštně kluci Taliáni šetřili. Vždycky jen jeden nýt, a to často i tam, kde nešlo přidat žádný jištění k tomu. Matějko dělal ve stěně jeden štand na vlastním, a ten byl ve vůni.

Můžeš popsat klíčovou délku?
Z velké police lehce převislá stěnka. Celkem dlouhá – „Hned klajmbing“ trochu zprudka přes dva nýty a bouldřík za trhlinku, která dělala takový bočáky a ten poslední moc nebral a pak klasika… „Hrc do lišty a prc do madla“. Dále výklus v podobě krásné lehké spáry volně přecházející do tenkého sokolíka a potom trochu těžší stěnová pasáž po chytech a třech nýtech do vypečeného technického bouldříku. Ten byl hodně o nohách a za mikro chytíky a potom zase „mrd do lišty“ a doklus na štand. Prostě klajmbing… Oranžová žula… Lamborghini.

Za kolik by byla v Labáku?
V Labáku by to mohlo být cokoliv okolo Xa–Xb. Je dobrý, že je to spíš technická, bouldrová délka a ne žádný laktátový maraton, protože je to ve 4000 m n. m. a každý silově vytrvalostní krok je za trest, i když je člověk aklimatizovaný. (Klíčovou délku si na prvním konci lana dali oba – Matěj na FLASH a Danny stylem PP, pozn. aut.)

Bál ses někde?
Asi jen nahoře na hřebeni, že to nikdy neskončí.

Co jste měli s sebou za lezecký matroš?
Téměř dvojitou sadu frendů (0.3–3) a dva mikráče (0.1, 0). Velký frendy trojku a dvojku. Nějaké tři vklíněnce, deset presek, nějaké stodvacítky. 50 m singl lana a 50 m dvojčete na tahání batohů. Vystačili jsme si s tím krásně.. Někdo udatnější by si to mohl i zredukovat. (Topo cesty, pozn. aut.)

Nejvtipnější hláška výstupu?
Mi nevtipkujem.

Cesta se jmenuje „Incroyable“… V čem byla nejvíce „neuvěřitelná“ pro tebe?
Neuvěřitelný pro mě do poslední chvíle bylo asi to, že se to nakonec všechno sešlo. Já jsem plánoval, že v červenci už budu zpět doma ze Chamonix a počasí bylo poslední měsíce hodně nestabilní, nahoře pořád padal nový sníh a delší okna hezkého počasí téměř nebyla. Pořád jsme hypnotizovali předpověď, já dokola odsouval odjezd do Čech, a jen co se okénko příležitosti naskytlo, tak Ricky Brož přifrčel a šli jsme na věc.

Asi ani jeden nezapomeneme, jak jsme šlapali stopu na ledovci v mokrém hlubokém sněhu při dlouhém, útrpném nástupu na bivak Eccles – v noci byla hora v mraku a zámrz neproběhl. Potom o dva dny později máme velmi podobný zážitek z dobývání Arête du Midi, kde už jsme oba byli prošitý, a jinak rutinní 15minutový výšlap sněžným hřebínkem zpět na lanovku nám trval tak hodinu.

Kolemjdoucí, vidíc Matěje zbarveného do humrově červené, se ho ptali: „Jsi v pohodě?“ Jednu chvíli chroptěl, kašlal a říkal, že má určitě vodu na plicích a edém mozku. Ale jen co jsme sjeli dolů, tak se mu udělalo dobře a zas už chtěl drtit lišty…