90 LET HORSKÉ SLUŽBY

TŘI GENERACE

Můj taťka je u Horský, co si pamatuju. Už jako malý špunt jsem s ním chodil v zimě do služeb, na jaře na brigádu obnovovat tyče, co se na hřebech přes zimu zlámaly. Často se večer někam sbalil a šel hledat zbloudilé turisty na hřebeny a do údolí v okolí našeho domu ve Špindlu. Většinou to dopadlo dobře, občas ne. Vždycky jsem věděl, že bych jednou chtěl dělat to samé. V těch horách jsem vyrostl a cítil jsem, že mám zodpovědnost a předpoklady k tomu, abych mohl pomáhat těm, kteří se dostanou do úzkých.

Před pár lety se mi to podařilo. Jsem rád, že od té doby můžu patřit k Horské službě – mezi partu samorostů, kteří mě učí disciplíně a zodpovědnosti. A díky kterým ještě lépe poznávám hory a v případě potřeby pomáhám těm, kteří to zrovna potřebují.

V letošním roce uplynulo 90 let od doby, kdy se záchrana v našich horách stala jednotnou a ucelenou. Krásně se proto nabízí podívat se na těch devadesát let jako na tři etapy, pohledem tří generací. Vyzpovídal jsem tři kluky od nás ze Špindlerovského okrsku – tam, kde to všechno začalo.

Davida, který je na začátku své kariéry a který teprve nosí čekatelskou pásku namísto horoslužebnické bundy. Roberta „Bobu“ Dlouhého, už téměř dvacet pět let sloužícího matadora a profesionálního záchranáře. A Romana Odvárka, veterána, který už stejnou dobu naopak v aktivní službě není. Jeho paměť je ale ostrá jak hrana lyže a vzpomínky na desítky let staré příhody stejně živé jako ty z loňské zimy.

VRÁTIT NĚCO HORÁM

David Tomášek
čekatel, 29 let, 4 roky na cestě stát se členem HS

Proč se chceš stát členem Horské služby?
Popravdě důvod, se kterým jsem k Horský přicházel, se mírně změnil. Nejdřív jsem to bral jako takovou skoro povinnost. Celý život tady žiji a pracuji (Davidova rodina provozuje Erlebachovu boudu, pozn. red.), tak abych těm horám taky něco vrátil. Postupně ale zjišťuji, že to dělám vlastně i pro sebe. Teď nechci, aby to vyznělo blbě, ale mám radost, že dělám něco, co má nějakou hloubku a smysl.

Naplnilo to tvá očekávání?
Myslím, že jo. Když vezmu, co mi to dává, a co se učíme na všech školeních, tak musím říct, že jsem se nesetkal s ničím, co by mi nedávalo smysl. Ať už je to zdravověda, které bych možná ocenil i víc, nebo lanové techniky, laviny, hledačky apod. Občas mi přijde, že po práci chodím na zájmový kroužek, stejně jako když jsem byl menší. Fakt mě to baví.

Co lidi, kteří do hor jezdí?
Mám pocit, že tohle se bohužel změnilo k horšímu. Přijde mi, že lidi trochu ztrácí respekt k horám. Dobrý příklad je Sněžka. Lidi jsou schopní tam jít polonazí nebo v teniskách a následně se kloužou dolů (jen od vzniku tohohle rozhovoru a jeho publikováním se to opět stalo, viz. článek, pozn. red.). Díky tomu, že obecně máme víc volného času, jezdíme do hor víc a víc, což je ale někdy bohužel problém. Ale abych byl spíš pozitivní, stejně jako v nás, tak i v lidech ta láska k horám zůstává.

Máš vedle Horský čas taky na svoje koníčky – běžky, skialpy, lezení?
Trochu mě to ovlivnilo, protože obecně nemám moc volného času. A ten, co mám, trávím často na Horský. Třeba loni jsem byl na skialpech asi čtyřikrát, z toho třikrát na cvičení. V létě je to trochu jednodušší, protože nemáme tolik služeb. Takže na skály se celkem dostanu.

K jakým úrazům jezdíš nejčastěji?
Nejvíc úrazů, ke kterým jsem se zatím dostal, je určitě v zimě na sjezdovkách. Nejčastější nějaké lehčí pády. V podstatě jen fixace končetiny a odvoz dolů, v drtivé většině jen na Medical (soukromá ambulance přímo ve Špindlu, pozn. red.), vyjímečně pak sanitkou do Vrchlabí.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek?
Nejsilnější zážitek mám rozhodně z loňské zimy. V horní části Medvědína bohužel zemřel člověk po nárazu do sněžného děla. Měl jsem to štěstí, nebo spíš smůlu, že jsem se k němu dostal jako první a byl jsem u celého pokusu o záchranu. Kluci naštěstí přijeli velmi brzy a dokonce se k nám přidal i nějaký lékař, který tam zrovna lyžoval. Celkově je to určitě něco, co mě hodně ovlivnilo. Občas si přehrávám celou situaci: co se dělo, co jsem mohl udělat líp… Vím, že ta situace byla bohužel tak špatná, že ať bychom udělali cokoliv, výsledek by to nezměnilo. Když se ale k podobné situaci dostanu podruhé, už na to budu zase lépe připravený.

Taková situace by byla těžká i pro ostříleného profíka. Jak tě změnila?
Připadám si psychicky trošku obrněný. Nestalo se, že by mě tahle situace nějak zlomila nebo že bych si řekl, že už tuhle práci nechci dělat, to vůbec. Spíš naopak. Uvědomil jsem si, jak všechna ta školení – zdravověda, první pomoc, umělé dýchání, masáž srdce a všechny další věci, které děláme, jsou extrémně důležité. Když jsem tam přijel, hned jsem věděl, co dělat. Byl jsem vděčný, že jsem nepřijel jako úplný laik, co by koukal jak pět na šest. 

Zkus stručně popsat cestu, kterou ještě budeš muset urazit, než se staneš oficiálním členem Horské služby.
Cesta je poměrně dlouhá a náročná, ale myslím, že je to tak dobře. Nemůže to prostě dělat každý jouda. Nebo může, ale musí se ty věci naučit. To je možná můj případ. Jsem takový jouda (není, pozn. red.), ty věci neumím, a proto mi trvá tak dlouho stát se právoplatným členem. (směje se) Takže za mě je to pojaté dobře. Nepustí tam kde koho, ale jenom člověka, který už ví, co dělá, a hlavně to chce dělat dlouhodobě.

Obecně, když chceš k Horský, musíš se nejdřív přijít představit na schůzi. Myslím, že se nikdy nestalo, že by rovnou řekli: „Ne, tebe tady nechceme.“ Okrsek tě odhlasuje a jsi zájemce. Není to žádná forma členství. Jsi jen takový kolemjdoucí, který je vždycky po ruce, když se náhodu stane úraz. Chodíš normálně do služeb, musíš plnit všechny povinnosti jako člen a ideálně i něco navíc. Pokud máš štěstí a jsi zdatný lyžař a běžec, můžeš už po roce být „čekatelem“. Musíš ale složit zkoušku z lyžování a zaběhnout běh v limitu – zhruba 57 min na 10 km a 350 m převýšení v těžkém terénu. Následně čekáš, než tě okrsek vyšle do školy. Čekatel už je forma členství. Musíš dělat to samé jako dřív, už si tě ale Horská vzala za svého. Před školou musíš znovu zvládnout zmíněný běh. Následně tě čeká velmi intenzivní letní a zimní škola s řadou zkoušek a dalších fyzických limitů. Potom už jsi konečně řádným členem. Složíš slib a dostaneš odznak.

Spousta věcí se změnila – vybavení, technologie, dostupnost, vlastně trochu i klima. Co se u Horský naopak nezměnilo?
Co se podle mě určitě nezměnilo, je chuť a touha dělat tuhle práci. Tak jako se z lidí pořád ještě nevytrácí láska k horám, zůstává i chuť v horách pomáhat těm méně zkušeným. Myslím, že to zůstává nějakým způsobem stejné. Pořád je tu řada lidí, kteří to chtějí dělat a mají to v sobě.

Představ si Horskou službu za dalších 30 let. Jaké jsou tvoje vize a ideály?
Když se zamyslím nad vybavením, myslím, že určitě přijde spousta novinek. Už teď je to obrovský rozdíl. Třeba lavinové vybavení – máme pípáky, které před třiceti lety buď neexistovaly, nebo jen v úplně základní verzi. A možná se v budoucnu vyvine i úplně nový způsob vyhledávání zasypaných, který překoná psy. Co se týče ostatních věcí, jsou oblasti, které podle mě zůstanou pořád stejné – třeba lanové techniky. Jak sundat padáčkáře ze stromu, bude asi pořád stejné. Lidi budou skákat dál… Jinak než silou a lanem to prostě nepůjde.

Jediná věc, ve kterou fakt doufám, je, že lidi nebudou jezdit na lyžích čím dál rychleji. Protože za posledních třicet let rychlost na sjezdovkách enormně narostla. Snad se tenhle trend nebude dál stupňovat.

„Co se podle mě určitě nezměnilo, je chuť a touha dělat tuhle práci. Tak jako se z lidí pořád ještě nevytrácí láska k horám, zůstává i chuť v horách pomáhat těm méně zkušeným.“

NEPODCEŇOVAT PODMÍNKY

Robert „Boba“ Dlouhý
master, 52 let, 24 let u HS

Proč ses stal členem Horské služby?
Myslím, že mě „červený bundy“ fascinovaly odjakživa. I když pocházím z kraje kousek od Berouna, na hory jsme jezdili skoro každý týden. Od dětství jsem miloval lyžování a hory celkově. Když budu parafrázovat známou reklamu, „když jsem se po vojně rozhodoval, co dál dělat, hory pro mě byly jasná volba“. A kam jinam jít než do Špindlu, do mekky českého lyžování – tam, kde jsou hory nejhezčí. Samozřejmě jsem nemohl jít k Horský hned a moje cesta nebyla úplně přímá. Postupně jsem se tam ale prokousával od lyžařské školy, přes servis lyží, až k Horské službě. Mám pocit, že jako kluk, který si to musel mnohem víc vybojovat, si toho mnohem víc vážím.

Naplnilo to tvá očekávání?
Celkově určitě ano. Postupně zjišťuješ, že to není jenom o ježdění po sjezdovkách v červené bundě, ale je to i dřina, která ti vezme spoustu času. Ta radost a zábava, ve kterou jsem doufal, že mi to přinese, tam samozřejmě byla a je také. V neposlední řadě je tu ale zodpovědnost. Zvlášť teď, kdy jako lavinový preventista vydávám lavinové předpovědi, nebo je mým úkolem určit bezpečnou trasu při záchranné akci. V hlavě mám například tu z roku 2023, kdy jsme jeli na lavinu do Białyho Jaru. Zásahu se účastnilo 50–70 lidí a ty musíš rozhodnout, kudy se bude najíždět. Tehdy byla lavinová trojka, lidi se tam museli nějak dostat a ty musíš rozhodnout kudy. To k tomu ale prostě patří.

Je něco, co tě naopak spíš nemile překvapilo? Ať už kdysi nebo teď po skoro 25 letech…
Samozřejmě jsem si myslel, že to bude lehčí. Celkově ale asi žádnou negativní stránku nemám. Mám to štěstí, že moje práce je i moje hobby. Popravdě trávím v práci asi i víc času, než úplně musím. Baví mě dělat pro kluky různá školení (Boba je okrskový metodik zodpovědný za technické školení, pozn. red.). Zároveň tady nemáme úplně vojenský režim. Máme rozumného náčelníka (Pavel Cingr, pozn. red.) a je to hodně o důvěře. Když si na schůzi něco řekneme, tak to prostě platí.

K jakým úrazům jezdíš nejčastěji?
Část naší práce je i něco, co v cizině často dělají skipatroly, služby na sjezdovkách. Nejčastější jsou obecně úrazy horních nebo dolních končetin. Určitě by šla dohledat i přesná statistika, ale za mě to konkrétně budou úrazy kolene. Souvisí to s tím, že dnešní lyže jsou dělané primárně na upravenou sjezdovku. Když se pak dostanou do rozbitějšího terénu, tak spolu s vlastní lyžařskou nedokonalostí nebo i prostě jen dílem souhry okolností často pád končí úrazem nohy. Pátracích akcí, složitějších vyprošťování nebo nějaké lavinové záchrany je procentuálně velmi málo. O to víc je ale musíme cvičit, protože tu stále jsou a my musíme být stoprocentně připravení.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek?
Nejhorší jsou úrazy, které končí smrtí. Ještě horší je, pokud se to týká někoho známého. Bohužel mám asi dva takové případy. Před lety spadl se skútrem na Hromovce můj soused. Ujelo mu to na přimrzlé sjezdovce, jel velký kus a bohužel pak v rychlosti narazil do stromu.

Další, co ve mně zůstává, jsou snad všechny lavinové nehody, což asi vyplývá také z mého zaměření. Těch lavinových neštěstí tady nemáme zase tolik, o to víc se ale každá zapíše do paměti. Každá je jiná a z každé je možné si něco odnést.

Jak se obecně vypořádáváš se smrtí?
Těch smrťáků nemáme zase tolik, ale samozřejmě je to hodně nepříjemné. Osobně se k tomu snažím přistupovat profesionálně, stejně jako doktoři. Přistupujeme k lidem jako k pacientům a snažíme se dodržet naučené postupy, zachovat chladnou hlavou a pokud možno vypojit veškeré emoce. Nevím, jak bych reagoval, kdyby se jednalo o někoho opravdu blízkého. Zrovna včera jsem ošetřoval člověka s amputovanou rukou, a paradoxně mi to vadilo méně, než když se dcera řízne při krájení zeleniny.

„Zrovna včera jsem ošetřoval člověka s amputovanou rukou, a paradoxně mi to vadilo míň, než když se dcera řízne při krájení zeleniny.“

Jak vypadá tvoje služba, když se „nic neděje“?
Ráno ještě před osmou musím vydat lavinovou předpověď pro daný den. Není to tak, že bych ji dával do kupy až to ráno. V podstatě už večer tuším, jak přibližně bude následující den vypadat. Počasí nesleduji jenom jednou ráno a jednou večer. Koukám na něj kontinuálně v průběhu dne. Stejně tak sleduji vývoj sněhové pokrývky, vítr atd. Následně se moje služba odvíjí od toho, jaká je moje pozice pro daný den. Buď jdu sloužit na sjezdovky, na Medvědín nebo na Pláně, případně jsem pouze na baráku (ústředí Horské služby pozn. red.), dělám dispečera a koordinuji jednotlivé záchranáře. Nebo můžu mít vozidlo, to znamená, že primárně svážím jednotlivé úrazy. V neposlední řadě můžu mít i terén, kdy jdu třeba zaznamenat lavinový profil a kontrolovat tyčové značení. Všechny pozice kromě dispečera končí odpoledne lyžováním, dispečer je v zimě v pohotovosti nonstop.

V roce 1967 jsme vstoupili do ICAR (International Commission for Alpine Rescue – celosvětová organizace, sdružující horské záchranářské organizace, pozn. red.). Tehdy jsme byli první členskou zemí z „východní Evropy“. Jak nás ve světě vnímají? Nekoukají na nás kvůli naší velikosti trochu „skrz prsty“?
Není to asi tak, že by na nás koukali skrz prsty, ale spíš jako na malý stát s malým množstvím úrazů. Když to vezmu z hlediska lavinových úrazů (Robert v ICAR zastupuje Českou republiku v oblasti lavinové prevence, pozn. red.), tak poslední lavinovou akci jsme měli v roce 2023, nakonec v ní ale nikdo nebyl. Poslední ostrá lavina, kde jsme zasahovali, byla v roce 2021, což už jsou čtyři roky. Právě proto musíme o to víc cvičit. Ve Francii měli jen minulý rok 21 mrtvých, ve Švýcarsku 20, v Itálii 11… U nás nikdo. Jsme tam opravdu spíš proto, abychom se od těch alpských zemí, a dneska už i od Ameriky, v tomhle ohledu učili. Naše podmínky jsou kvůli náhorním plošinám a menší velikosti území dost specifické, a proto i dost podceňované. Možná takové naše malé přispění a připomínka, že bychom neměli podceňovat jakékoli podmínky.

Co podle tebe lidi na horách nejvíc ignorují?
Už jsem to trochu nakousl. Lidi občas hory prostě podceňují. Chodí sem jak na motýly a pak jsou překvapení, když se během pár minut změní počasí. Dole může být krásně a nahoře pořádně nevlídno. Oblé vrcholy a náhorní plošiny nejsou moc dobré k orientaci. Zároveň, i když se to neděje moc často, pořád tady mohou padat opravdu velké laviny. Velká část lidí, když už se koukne na lavinou předpověď, si přečte jen číslo, a tím končí. Nejdůležitější je ale spíš ta textová část, která lépe řekne, kde může hrozit opravdové nebezpečí.

Spousta věcí se změnila – vybavení, technologie, dostupnost, vlastně trochu i klima. Co se naopak nezměnilo vůbec?
Je neskutečné, jak nám nová technika a obecně technologie pomáhají. Když je málo sněhu, nemusíme jezdit se skútrem na vozíku, prostě tam dojedeme se čtyřkolkou na pásech. Už nemusíme zjišťovat, kdo z nás je k danému úrazu nejblíž, v reálném čase všechno vidíme na mapě. Co je ale pořád naprosto stejné a přetrvává beze změny, je myšlenka pomoci jeden druhému. Věřím, že ta tady snad bude věčně.

POMÁHAT LIDEM

Roman Odvárko
pardál, 89 let, 25 let u HS

(celý svůj profesní život byl učitelem na zdejší základní škole, i z toho důvodu mu autor rozhovoru, stejně jako většina kolegů, dodnes vykají, pozn. red.)

Jaká byla vaše cesta k Horské službě?
Do Špindlu jsem jako učitel nastoupil v roce 1955. I když odsud pocházím, tak o Horský jsem tehdy nevěděl skoro nic. Asi jen to, že existuje. Postupně jsem se ale seznámil s klukama, kteří u Horský byli, a kteří mě do toho postupně uvrtali. Můj největší parťák byl Jarda Hovorka, který stejně jako já působil ve Slovanu (tělovýchovná jednota Slovan pozn. red). Určitá touha, až nutnost pomáhat lidem, byla tehdy snad už vrozená. V době, kdy jsem k Horský nastupoval, postupně odcházela ta stará první parta a akutně sháněli členy. Jediný problém u mě byl, že jsem moc neuměl lyžovat. O lyžích jsem věděl jenom to, že jsou vpředu zahnutý. Musel jsem se tedy učit lyžovat opravdu od začátku. Na svoje první lyže si pamatuji dodnes, měřily 220 cm.

S jakými očekáváními jste tehdy nastupoval?
Hrozně jsem si vážil všech těch chlapů, jako byli Karel Vítu, Pepík Nechanický a další ze starších. Všechny jsem je znal ze zmíněného Slovanu, který s Horskou tehdy poměrně hodně spolupracoval. Rád jsem poslouchal, když vykládali o všech těch příhodách. Šel jsem k Horský, protože jsem chtěl pomáhat lidem na horách a určitě ne kvůli červenému svetru. V tomhle ohledu jsem cítil svou úlohu za naplněnou a celkově to určitě moje očekávání splnilo.

K jakým úrazům jste jezdil nejčastěji?
Kdybych to měl zobecnit, tak by to asi byly zlomeniny dolních končetin, případně nějaké menší ošetření úrazů na hlavě. Naštěstí jsem ale nezažil žádné velké úrazy. K prvnímu smrtelnému úrazu jsem se dostal až v té lavině v Białym Jaru. Jinak jsem při svých službách přímo smrťák nezažil.
Pravděpodobně ale tehdy bylo víc hledaček. Přesný počet za zimu ti asi neřeknu, ale pár jich určitě bylo. I tak jsem ale měl štěstí, a co si pamatuju, tak většina končila dobře. Většinou byli ztracení někde v terénu, kde jsme je rozumně našli, často pak třeba na jiné boudě. Trvalo to sice dlouhé hodiny, nebo klidně i celou noc, kdy jsme je hledali, ale že bychom našli někoho zmrzlého, si nepamatuju. Známé hledačky, například doktor Hynie nebo pan Hrdlička, kteří byli nalezeni až na jaře, proběhly ještě před mým nástupem k Horský. 

Je to trochu paradox, když vezmu vaši desítky let trvající kariéru v kontrastu s rokem čekatelství Davida, který se už se smrtí na sjezdovce stačil setkat…
Všechno souvisí se vším. Předně, tehdy byla návštěvnost hor mnohokrát menší. Za další se v podstatě sjezdovky neupravovaly a lidi museli jezdit opatrněji. Určitě se jezdilo celkově pomaleji a lidi se víc báli. A roli bude hrát i vybavení, které dnes lyžařům dovolí víc než tehdy. Asi i proto bylo těch vážnějších úrazů výrazně méně.

„Jediný problém u mě byl, že jsem moc neuměl lyžovat. O lyžích jsem věděl jenom to, že jsou vpředu zahnutý.“

Jaký je váš nejsilnější zážitek?
Nejsilnější a zároveň nejtragičtější zážitek byla určitě lavina v Białym Jaru v roce 1968. Bohužel se skupina mládežníků ocitla v blbou chvíli na nejhorším možným místě, kde je smetla lavina. Podrobnosti jsou už asi veřejně známé, nicméně samotná záchranná a vyprošťovací akce trvala několik dní a některé oběti se dohledávaly až na jaře. (Dodnes se jedná o největší lavinové neštěstí ve střední Evropě, při kterém zahynulo 19 lidí. Podrobnosti najdeš třeba tady, pozn. red.). Pro mě to byl určitě významný moment, kdy jsem si naplno uvědomil, že práce Horské služby není jen o ošetřování zranění a jízdě na sjezdovce, ale že její součástí je i tohle. Tenhle zážitek v člověku samozřejmě zůstane napořád.

Kdybych mohl zmínit naopak jeden z těch příjemnějších zážitků, tak mám v živé paměti jednu pátrací akci ve Špindlu. Babička byla na jarních prázdninách s vnukem na horách a při nějakém výletě se jí vnuk ztratil. Když pak nepřišel zpět na hotel, babička se obrátila na Horskou a my ho šli hledat. Při hledání jsme se dostali až na tehdejší paseky na úbočí Kozích hřbetů, kde jsme toho hošíka našli. Seděl na pařezu, koukal na hvězdičky a byl docela spokojený. To byl opravdu příjemný pocit, že jsme ho našli, než se mohlo stát něco špatného.

Ještě mi na mysl přichází jeden zajímavý úraz, kdy turista bloudil v mlze a spadl do Sněžných jam. Odhaduje se, že ten jeho skok musel být dlouhý přes 100 metrů. Chvilku se tam koulel, ale nestalo se mu vůbec nic. Když jsme ho tehdy vytáhli nahoru, nakonec s námi sjel ještě na lyžích dolů.

Jaký byl váš úplně první zásah?
Na můj první úraz, který jsem ošetřoval, nemůžu zapomenout. Tenkrát jsme sloužili ve dvou s Karlem Vítovým. Karel v tu chvíli odjel k jinému úrazu přímo ve Špindlu, takže jsem na to byl sám. Co čert nechtěl, úraz byl na horní části černé sjezdovky a ještě to byla zlomenina stehenní kosti. Tenkrát už jsme používali Thomasku (Thomasova extenční dlaha, pozn. red.), ale protože jsem byl sám, musel jsem použít Kramerovou dlahu (drátová dlaha, v podstatě předchůdce dnešních Sam splintek, pozn. red.). Nějak jsem se s tím vypořádal, ale byla ve mně malá dušička. Z nemocnice jsme pak vždycky dostali zpětnou vazbu, a když to nebylo ošetřené správně, dal nám pan primář Hruška patřičnou sodu.

Další výzva byla sjet s kanadami hank černé sjezdovky (nejprudší část sjezdovky, pravidelně se tu jezdí světový pohár žen ve slalomu, pozn. red.). Jarda Hovorka mi už kdysi radil: „Pokud se dostaneš do týhle situace, nezkoušej nijak zatáčet a sešoupej to opatrně přímo po spádnici.“ S malou dušičkou jsem se opatrně dostával do spodní části sjezdovky. Jenom jsem trnul, aby mě ty sáně nepředjely a já se spolu s nimi neskutálel až dolů. Na konci hanku mě nakonec dojel Karel Vítů, který mě vystřídal a dojel zbytek dolů, protože mě se teda klepala kolena pořádně. Následně jsem ještě musel saně s pacientem dotáhnout do Tosky (dříve zdravotní středisko, dnes na místě bar Elán, pozn. red.) přes půl Špindlu, ale všechno dobře dopadlo.

A ten poslední?
Na svůj poslední si asi pořádně nevzpomenu. Rozhodně to bylo ošetření dolních končetin, ale už si nevzpomenu, co konkrétně. Určitě to bylo znovu ve Svatém Petru. Úraz už jsem tehdy určitě netáhnul na Tosku. Nevím, jak to bylo v tomhle konkrétním případě, ale tehdy už jezdila v rozumném počasí i sanitka z Vrchlabí, případně jsme měli u Horský terénní GAZ. Tehdy, když jsem odcházel, už sice začínaly nafukovací dlahy, které se používají dnes, my je ale ještě moc nepoužívali. Byly ještě v plenkách a nebyly moc spolehlivé. Způsob samotného ošetření se ale od té doby asi už moc nezměnil.

Jinak ale bylo fajn, když jsme jako Horská vstoupili do ICARu. Jak kluci mohli jezdit do zahraničí a navazovat kontakty s ostatními záchranáři z alpských zemí, tak se díky tomu naše vybavení také postupně zlepšovalo. Každopádně jsme si mysleli, bůhví co to není, a pokládali jsme to za velký úspěch. To, co má ale Horská k dispozici dneska, to se nedá vůbec srovnávat s tím, s čím jsme sloužili my.

Stýská se vám?
Je to jako se vším pěkným, co člověk v životě zažil. Občas se stýská… Stýská se po těch chlapech, kteří už jsou většinou na nebesích, po takovém tom duchu kamarádském. Když jsme se sešli třeba u kafe někde u Slávka Řeháčkovýho na Olympii, kde to byla taková naše stanice, tak po takových obyčejných věcech se stejská. Ale takový je život, s tím se nedá nic dělat. Zažil jsem si kus nejpříjemnější části svého života a je to pryč. S tím se musí člověk smířit a počítat s tím, že to čeká na každého. Jsem velice vděčný za to, že jsem to mohl u Horský prožít tímhle způsobem.

Dodneška se scházíte na kafe v klubu s partou horoslužebnických veteránů, ne?
Ano, to je pravda. Z toho mám velkou radost. Zakládali jsme ho teprve před deseti lety. S nápadem tehdy přišel Jirka „Erbič“ Erban (otec olympijské medailistky Káji Erbanové, pozn. red.) za Jardou Hovorkovým a za mnou, a postupně se přidali další a další. Zatím nejvíc nás bylo 44, momentálně je nás 38 a nejstarší jsem teď už já.

Je hrozně fajn, že se takhle jednou za měsíc potkáme a popovídáme si. Moc si vážím i toho, že nás pravidelně kluci zvou na jejich výroční schůzi. Krásně tam pořád splyneme s mladými a vzájemně si rozšíříme obzory. Je hezké vidět, že si nás ti mladší váží.

Ovlivnila Horská váš důchod?
Asi určitě. Věřím, že ta nutnost být aktivní celý život je něco, z čeho čerpám i teď. Když vezmu v potaz, že se mi podařilo zvládnout dva infarkty, a odmyslel bych si momentální bolest v koleni, tak se cítím pořád velmi dobře. Všechny ty fyzické prověrky, který nám připravoval Jarda Hovorka, kdy jsme na podzim běhali padesát kilometrů Krkonošemi, v zimě zas povinná Jizerská 50, nebo naše sedmdesátka… To jsou věci, který mě určitě zocelily.

Spousta věcí se změnila. Je něco, co se naopak nezměnilo vůbec?
Myslím, že se určitě nezměnil takový ten kamarádský vztah jednotlivých členů mezi sebou. Co se taky určitě nezměnilo, je podstata pomáhat lidem. To si myslím, že je pořád stejné. Ta u Horský byla od začátku, a dokud Horská bude, tak to potrvá dál.

Během přípravy článku přišel o život člen horoslužebnické party Roman „Fiši“ Fišnar z Jeseníků. Čest jeho památce.

__________