„Cílem nesmí být vrchol, ale návrat. Na vrcholu je horolezec teprve v polovině cesty.“

Na dobové, dnes už vzácné a téměř neznámé fotografii Viléma Heckela jsou rozesmáté a velmi šťastné tváře mladých chlapů. Byli to v té době naši nejlepší českoslovenští horolezci hrdí na lvíčka na prsou. Jsou oblečeni v tehdejších péřových bundách, vážících několik kilogramů a ledovcové brýle, připomínající spíše svářeče, ukazují na archaické doby našeho horolezectví. Brýle nebrýle, bundy a oblečení bez log: karimatkou na sněhu bylo stočené lano.

Přesto v jejich tvářích vidíme něco, co na dnešních snímcích horolezců často chybí – prožívané štěstí z okamžiku, z přítomnosti druhých v prostředí hor, které tak bytostně ke svému životu potřebují. Vilém Heckel na černobílé fotografii zachytil více než tehdejší horolezecké reprezentační mužstvo – svým osobitým uměleckým vyjádřením uchoval ducha doby, kdy horolezectví nebyl závod, ale spíš tichý, bytostný rozhovor horolezce s horou a hlavně sama se sebou. To byly doby. Horolezci byli kamarádi, závislí jeden na druhém a úspěch jednoho byl i úspěchem druhého.

Fotografie pochází z doby před téměř 70 lety. Ve tvářích mladých mužů lze zahlédnout atmosféru přátelství, blízkosti. Jsou to chlapi, kteří měli, jako ti dnešní lezci, touhu vylézt co nejvýše, ale ne za každou cenu, ne pro novinové články a sponzory, ne pro číselný výkon, ale pro pocit sounáležitosti s horami a s parťáky na laně. Hory ke svému životu bytostně potřebovali, ale nešli si jen pro vrchol, který mnohdy zůstal odepřen v uvědomění si, že člověk je součástí daleko vyššího řádu, proti kterému se nelze vzepřít silou. To není kritika dnešní doby, ale spíše pokus o tiché zastavení a vzpomínku na muže, jejichž výkony jsou zcela srovnatelné s těmi dnešními.

Horolezectví bylo vždycky víc než jen sport. Tichá filosofie v pohybu, intimní rozhovor lezce se skálou, horou, s přírodou a světem. Je to způsob, jak prožívat štěstí tady a teď, být šťasten se skálou, s horou a hlavně s kamarádem ve stejném okamžiku. Výškové délky – to jsou vždy desítky metrů nejistoty, ale také nabídky přemýšlet jinak. Přítomně, opatrně, s odpovědností za život svůj, ale také za spolulezce na druhém konci lana. Jedině tak je možno v horách žít, ne umírat.

Hluboká pokora a úcta ke kamarádství a k životu, dovolila v horolezecké skupině poválečné generaci horolezců prožít v horách nejen úspěchy, ale také zklamání. Někdy zůstal vrchol odepřen, ale otevřen a připraven pro čas příští. Každý krok, každý chyt, každé gesto nejen na horách, ale i v partě, má svůj význam. A každý pohyb může být i poslední. Většina sportů se měří časem, délkou nebo body, ale horolezectví je jiné – zde tyto hodnoty nemají své místo. Prohra je mnohdy bytostným začátkem s prožitou zkušeností, že osud – či jak to nazvat, nebyl lezci tentokrát nakloněn. Hora ani skála na člověka nezanevřou, naopak. Horolezectví je bytostný rozhovor člověka s přírodou: „Snad příště, člověče… Navrať se s pokorou a doufej, že ti bude dopřáno vítězství…“

Přátelství mezi muži na fotografii Viléma Heckela bylo celoživotní. Vědomí, že ten druhý drží tvůj život v rukách, přesahovalo běžnou dimenzi lidských vztahů. (Jako autoři tohoto článku to můžeme jenom potvrdit, neboť na této fotografii máme každý svého příbuzného a ostatní chlapi byli v našem dětství něco jako strýčkové, pozn.) Horolezectví je tichým jazykem důvěry nejen lezce k lezci, ale i k horám a k životu vydanému napospas do absolutní nejistoty, mající charakter opravdového kamarádského soužití.

A možná i proto tak dojímá tato stará fotografie. V úsměvech chlapů není póza, je v nich něco, co je inspirující pro dnešní svět, ve kterém tak složitě hledáme pravdu, klid, štěstí, kamarádství a blízkost. Každá doba má svou cestu. Zdá se, že nastal pravý čas přestat poměřovat každou chvíli a každý čin, který je stejně nevratný… Možná bychom měli častěji trávit čas s kamarády, prožít s nimi šťastné bytí a podívat se, jestli se usmívají a jak jim s námi je.

Třeba jednou někdo najde vaši fotografii. Černobílou. Bez popisku. A ucítí v ní to stejné, co dnes cítíme z fotografie horolezeckých bardů z minulého století. Úctu a pokoru.

_______________________


Malá poznávací výzva na závěr. Napiš nám do konce srpna jména chlapů na fotce. Tři, co jich správně poznají nejvíce, od nás dostanou knihu o Joskovi Smítkovi Kamarád ze skal a tištěný výtisk této fotografie. Seznam jmen pošli na [email protected], pozn. red.

2. 10. 2025: Soutěž uzavřena, zde jsou některá jména: Karel Cerman, Jiří Mašek, Jiří Šimon, Ota Jelínek, Olda Kopal, Zdeněk Mužík, Bohouš Svatoš, Bogan Nejedlo, Sváťa Ulvr a MUDr. Jaromír Wolf.