HORE ZDAR!

Hodi­ny odbi­ly prv­ní půl­noc nové­ho roku. Měs­ta osvět­lu­jí vel­ko­le­pé ohňostro­je, vzdu­chem se nese smích, sou­se­dé roz­lé­va­jí šam­paň­ské a při­pí­jí si na dal­ší rok, snad bude ješ­tě šťast­něj­ší než ten před­cho­zí. Mezi­tím, upro­střed stej­né noci, sedí u ohně v biva­ku dva lez­ci. Dře­vo v ohni praská a v biva­ku je pří­jem­ně tep­lo. Z neda­le­ké ves­ni­ce se ozý­vá zvuk rachej­tlí – už se blí­ží ten správ­ný čas! Teď je potře­ba navléct se do sta­ré bun­dy, kte­rá zvlád­ne pár nových šrá­mů. Opro­ti let­ní výba­vě při­byl na sedá­ku sme­tá­ček. To kdy­by bylo potře­ba odstra­nit nad­měr­né množ­ství sně­hu z někte­ré spá­ry nebo výle­zo­vé­ho raj­ba­su. Teď jen uha­sit oheň a vyra­zit na Novo­roč­ní dob­ro­druž­ství. Dá-li pod­mín­ka a štěs­tí, budou letos prv­ní­mi lez­ci na vrcho­lu věže.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

S novým rokem při­chá­zí na pís­ka­ře tro­cha sou­tě­ži­vos­ti a taky úcty k tra­di­cím. Kdo vyle­ze na skal­ní věž v novém roce jako prv­ní, ten si může po prá­vu zapsat do vrcho­lo­vé kníž­ky: „Hore zdar!“ V někte­rých oblas­tech, kde je ská­la pev­ná, pra­vi­dla ochra­ná­řů mír­ná a poča­sí pří­z­ni­vé, můžeš vyra­zit na lov hore zda­rů hned na Nový rok. Jin­de si vzhle­dem k pra­vi­dlům dané oblas­ti počkáš až do květ­na nebo do prázd­nin.

Kdy se tato tra­di­ce obje­vi­la popr­vé? Jak vzpo­mí­ná rodák z oko­lí Tisé Ger­hard Tschun­ko, prv­ní zázna­my o hon­bě za novo­roč­ním výstu­pem na skal­ní věž saha­jí přes sto let zpát­ky. „Je zají­ma­vé, že v minu­los­ti, kdy se ješ­tě moc nelezlo (někdy kolem roku 1888, pozn. red.), se výpra­va sas­kých lez­ců vyda­la prv­ní­ho nebo dru­hé­ho led­na do skal,“ vzpo­mí­ná Gert. „Teh­dy prý byli vyzbro­je­ni cepí­ny, mač­ka­mi a lez­li na Fal­ken­stein, aby si zapsa­li hore zdar. Ten zápis se nedo­cho­val, ale ústy tra­di­ce se tyto zkaz­ky pře­ná­še­jí dál. Ten­krát se to tak nebra­lo, pro­to­že lez­ci pou­ží­va­li sekyr­ky a cepí­ny i na seká­ní chy­tů.“

Kon­cem deva­te­nác­té­ho sto­le­tí se zázna­my o lezec­kých výstu­pech scho­vá­va­ly na vrchol­cích věží do lah­ví od vypi­té­ho vína. Netr­va­lo dlou­ho a lah­ve od vína nahra­di­ly prv­ní ple­cho­vé kra­bi­ce, do kte­rých lez­ci scho­vá­va­li svo­je vizit­ky, vzka­zy, pod­pi­sy a malův­ky. Z dva­cá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí už exis­tu­jí docho­va­né zápi­sy ve vrcho­lov­kách s pozdra­vem: „Berg Heil!“, ze kte­ré­ho si postu­pem času čeští lez­ci vytvo­ři­li vlast­ní: „Hore zdar!“ Někte­ří lez­ci svůj zápis hore zda­ru dopl­ňo­va­li bás­nič­ka­mi, jiní k nim kres­li­li obráz­ky.

O lezec­ké kul­tu­ře Hore zda­rů vyprá­ví Gert Tschun­ko

Kdy je ten správ­ný čas vydat se pro hore zdar?
V zimě se nesmí lézt za mok­ra. Tře­ba letos byly pod­mín­ky od 1. do 3. led­na tak pří­z­ni­vé, že se na již­ních stě­nách skal dalo lézt. Samo­zřej­mě, že při těch silác­kých výstu­pech se lez­ly ská­ly i v zim­ních pod­mín­kách. To jsme lez­li tře­ba komí­ny, abychom ská­lu nepo­ško­di­li. Vždyc­ky zále­ží na pod­mín­kách. Někdy to jaro zača­lo v břez­nu. Tako­vá Tisá leží dost vyso­ko, tak­že tam bývá zima del­ší. Ale spíš se cho­di­lo tře­ba do Ost­ro­va. A pokud to šlo, tak se lezlo těmi leh­čí­mi cesta­mi.

Co si brá­váš s sebou, když vyrá­žíš na zim­ní pře­lez?
Pohor­ky a jdu bez ruka­vic, samo­zřej­mě. A čaj s rumem, ten musel být vždyc­ky. To bylo zapo­tře­bí, a když byla vět­ší sku­pi­na, tak se i na vrcho­lu při­pi­lo na zdra­ví a na zdar do nové­ho roku.

ZIMA V LABSKÝCH

Někdo vní­má hore zda­ry jako ritu­ál při­ví­tá­ní skal do dal­ší­ho roku. Pro jiné lez­ce jde o čis­tě sou­těž­ní dis­ci­plí­nu se dvě­ma pod­ka­te­go­ri­e­mi. Při té prv­ní se sna­ží dostat na vrchol věže jako prv­ní a pře­de­hnat tak mož­nou kon­ku­ren­ci, kte­rá si pro novo­roč­ní noc vybra­la stej­ný cíl. Dru­hou lze roz­lo­žit do něko­li­ka měsí­ců. Hlav­ním cílem je zís­kat co nej­vět­ší počet zápi­sů „Hore zdar“ ve vrcho­lo­vých kníž­kách. Pod­le někte­rých his­to­rek by moh­la vznik­nout dokon­ce tře­tí dis­ci­plí­na, a to v leze­ní se spe­ci­ál­ním sty­lem. Labác­ký sbě­ra­tel hore zda­rů Miky Aulic­ký má letos na kon­tě dob­rých čty­ři­cet věží (k dneš­ní­mu dni mož­ná i víc, pozn. red.). A prá­vě v jeho sbír­ce vzpo­mí­nek je i jed­na kan­di­dát­ka na hore zdar se spe­ci­ál­ním sty­lem, kte­rá mu málem při­nes­la prv­ní zim­ní pytel.

„V Labá­ku je věž, kte­rá se jme­nu­je Koru­na jes­ky­ně. Na pat­ře je tako­vý kámen, kte­rý tvo­ří hla­vu té věže, a ces­ty na ni jsou dlou­hé pět až sedm met­rů. Tam jsem měl jed­nou vel­ký pro­blém. Nako­nec mě zachrá­ni­la jed­na malá boro­vič­ka. V trh­li­nách byla totiž spous­ta ledu a neda­la se tam dát žád­ná smyč­ka, co by udr­že­la člo­vě­ka. Tak jsem se při­dr­žo­val té boro­vič­ky a stou­pal naho­ru. Pro­dí­ral jsem se sně­hem, postu­po­val výš a výš a najed­nou už jsem tu boro­vič­ku nedr­žel. Byl jsem na vrcho­lu. A to byl teh­dy slo­ži­tý hore zdar. Při­tom naho­ru vedou ces­ty s obtíž­nos­tí II, III a V, ale v zimě jsou sko­ro nele­zi­tel­né.“

Koru­na jes­ky­ně není v Labá­ku jedi­nou věží, kte­rá umí při leze­ní v zimě potrá­pit. Na seznam obtíž­něj­ších zim­ních výstu­pů by se dala zařa­dit tře­ba Již­ní Tyr­šo­va věž. Tako­vá ces­ta „Val­čík na roz­lou­če­nou“ (VIIIb) nebo „Evo­lu­ce“ (IXa) na Již­ní Tyr­šov­ku je v zimě nele­zi­tel­ná. Pokud si však počkáš na vhod­nou pod­mín­ku, můžeš to zku­sit „Zdeň­ko­vou ces­tou“ (VIIa).

„Led je nej­hor­ší pře­káž­ka, kte­rá tě v zimě na věži potká,“ při­dá­vá k tech­ni­ce zís­ká­vá­ní hore zda­rů Miky Aulic­ký, „sníh očis­tíš, ale led ne.“ Mezi základ­ní výba­vu tra­dič­ní­ho lov­ce hore zda­rů tak na prv­ním mís­tě pat­ří kva­lit­ní sme­tá­ček. Hodí se i tep­lé ruka­vi­ce v kap­se na násled­né zahřá­tí po zdár­ném výstu­pu. Chceš-li vědět pře­dem, co tě ve ska­lách čeká, sle­duj pár dní před výstu­pem změ­ny v poča­sí. Pokud sně­ží a tep­lo­ta se pohy­bu­je oko­lo nuly, bude zapo­tře­bí hlav­ně zmi­ňo­va­ný sme­tá­ček. Jiná situ­a­ce při­chá­zí, když nasně­že­ný sníh začne tát a poté se prud­ce ochla­dí. Třeš­nič­kou na pís­kov­co­vém dor­tu může být ješ­tě nová sně­ho­vá pokrýv­ka těs­ně před plá­no­va­ným výstu­pem. Tako­vé poča­sí vět­ši­nou lez­ce varu­je: Pozor! Pod sně­ho­vou vrst­vou nej­spíš bude scho­va­né klu­ziš­tě. Spá­ry a trh­li­ny budou plné ledu a smyč­ku ani bam­bu­lá­ka asi zalo­žit nepů­jde.

Násled­ný výstup ve zmi­ňo­va­ných pově­tr­nost­ních pod­mín­kách může lez­ce pře­kva­pit, stej­ně jako pře­kva­pil Miky­ho: „Kdy­si jsme šli s kama­rá­dem Fan­dou na Skle­ně­ný vrch. V Labá­ku sice mrz­lo, ale bylo sucho, a tak jsme si řek­li, že to vyle­ze­me „Křiš­ťá­lo­vým tra­ver­zem“ (VI). Vylez­li jsme na před­ska­lí až do údol­ní stě­ny. Tam je pře­vis, tak jsme chví­li poke­ca­li. Pak jsem pře­le­zl přes sta­vě­ní a dole­zl k závě­reč­né­mu dva­ce­ti­me­t­ro­vé­mu raj­ba­su. V létě je to pří­jem­ný dolez, ale ten­krát byl celý raj­bas pokry­tý kom­pakt­ním ledem. Kou­ka­ly z něj jenom špič­ky těch pís­kov­co­vých bou­lí. Byl jsem deset met­rů nad kru­hem a ská­kat dolů se mi nechtě­lo. Tak jsem vzal kara­bi­nu, roz­bí­jel jsem ten led a poma­lu jsem ladil jenom nohy. Neda­lo se tam niče­ho držet. Celý raj­bas jsem lezl asi hodi­nu, ale nako­nec jsme to zvlád­li. A tak jsem si na závěr říkal: No jo, to že ces­ta odspo­da vypa­dá hez­ky, ješ­tě nezna­me­ná, že to bude hez­ké i naho­ře.“

V Labských pís­kov­cích ráda hle­dá hore zda­ry také míst­ní lezec­ká závislač­ka Pája Strán­ská. Jaký úlo­vek se jí vryl do pamě­ti úpl­ně nej­víc? Tohle nám napsa­la:

„Ani jich na tri­ku zas tolik nemá­me, ale vyba­vu­ju si jeden pro mě spe­ci­ál­ní. Už tím, že byl napros­to neče­ka­nej!

Uvě­do­mu­ju si, že správ­nej Ber­gHe­i­lis­ta má bejt maxi­mál­ně za roz­břes­ku nastar­to­va­nej pod nástu­pem, ješ­tě lépe se styd­nou­cím spa­cá­kem u nohou a úpl­ně nej­lé­pe v čelov­ce a bez­prs­ťá­kách v 00: 00: 01 na prv­ním chy­tu, což se nám jak­si nepo­ved­lo. Mast­ňác­ky jsme vyrá­že­li až kolem poled­ne a ješ­tě měli tu drzost pokou­šet štěs­tí na mezi­ga­lak­tic­ky zná­mé věži DOGA! Jo, k tomuhle kous­ku ská­ly mě od urči­tý doby pojí sil­ný pou­to (viz Pří­běh ces­ty, pozn. red.). Poča­sí nic extra, šedi­vo, zachmu­ře­no, ale byli jsme rádi, že nesně­ží a nepr­ší. Výstup pro mýho dra­hou­še Láďu brn­kač­ka a pak při­šla ta napí­na­vá chví­le a… a… aaa­aa, svě­te div se, nikdo!!! Pros­tě tenhle rok nikdo­o­oo!

A pak se to sta­lo… Mra­ky se roze­stou­pi­ly a nás zali­lo tako­vý to pozd­ní úpl­ně nej­víc fotí­cí inten­ziv­ní tep­lý slu­neč­ní svět­lo! Něco pře­krás­ný­ho! Zrov­na teď! Zrov­na v tenhle oka­mžik nej­vět­ší eufo­rie z prvo­no­vo­roč­ní­ho výstu­pu na vrš­ku Dogy! A tenhle zázrak trval tak mož­ná minu­tu a pak si vza­ly šedý obla­ka Slun­ce zpět a už ho nepus­ti­ly. Jo, pro mě to byl zázrak. Takhle to pros­tě mělo bejt. A od těch dob věřím na ducha skal.“

ZÁLUDNÉ JIZERKY

Kaž­dá skal­ní oblast má svá pra­vi­dla a někde, tře­ba v Labá­ku, lezeč­ky nemu­síš scho­vá­vat ani v zimě. Za prv­ním hore zda­rem se můžeš vydat hned prv­ní­ho led­na po půl­no­ci. Ve Ska­lá­ku nebo Adr­špa­chu už si počkáš. Sezó­na tam začí­ná v dub­nu a květ­nu, tak­že se žád­ný sme­tá­ček za sedá­kem neko­ná. Dal­ší chrá­ně­nou oblas­tí jsou Jizer­ské hory. I přes důklad­ná opat­ře­ní ochra­ná­řů je však zim­ní lov hore zda­rů mož­ný. Samot­ná jizer­ská žula totiž sni­žu­je počet zájem­ců, kte­ří by o mra­zi­vý výstup bojo­va­li.

Tomáš Hruš o zim­ním leze­ní v Jizer­kách říká: „Luxus­ní to není, mechem je to zarost­lý, bolí to, ale pře­ce tady něco najdeš.“ Míst­ní lez­ci tvr­dí, že i v dobách nej­vět­ší slá­vy exis­to­va­lo nanej­výš pět lez­ců, kte­ří se vyda­li závě­je­mi sně­hu k vytou­že­né věži. Vzhle­dem k ost­ros­ti zdej­ší žuly se na zim­ní pře­lez hodí i dří­ve zmí­ně­né ruka­vi­ce. Ten­to­krát ne v kap­se, ale pěk­ně na rukou. Na lezeč­ky se nehra­je, lezeš v pohor­kách. Vět­ši­nou se leze komí­nem a není se čeho bát, míst­ní krys­ta­ly jen tak neu­r­veš. Prá­vě kvů­li nim je potře­ba ruka­vic a co nej­star­ší­ho oble­če­ní. A tako­vá zácho­do­vá štět­ka na ume­tá­ní sně­hu, ta se taky hodí!

„V Jizer­kách to čas­to bej­vá tak, že napad­ne hod­ně sně­hu, tře­ba půl až tři čtvr­tě met­ru. Vyle­zeš na věž a tam tě tahle sně­ho­vá nadíl­ka čeká. Pokud víš, kde je kníž­ka, tak je to dob­ré. Ale když jen tak tušíš, tak se ti taky může stát, že odhá­žeš pár kubí­ků sně­hu a kníž­ku nena­jdeš. A tak jdeš zase dolů a nako­nec si hore zdar zapí­še někdo, kdo si počká do dub­na, až roz­ta­je sníh,“ popi­su­je míst­ní lezec a ochra­nář Jir­ka Hušek.

Autor výstiž­né­ho popi­su jizer­ských věží Tomáš Hruš zalo­žil se svý­mi spo­lu­lez­ci vlast­ní klub CKQ (Clim­bing Klub Qaker). Spo­leč­ně si novo­roč­ní výstu­py ješ­tě oko­ře­ni­li a kaž­dý rok pořá­da­jí tema­tic­ký hore zdar v kos­tý­mech. Kro­mě této zába­vy sbí­ra­jí čle­no­vé CKQ body v roz­ma­ni­tých lezec­kých dis­ci­plí­nách a mezi jed­nu z nich pat­ří také indi­vi­du­ál­ní lov hore zda­rů. Ten­to­krát nezá­le­ží na rych­los­ti, ani na počtu výstu­pů. Hlav­ním cílem je obje­vit věž, na kte­rou posled­ních pár let nevy­stou­pil nikdo jiný. „Jsme moti­vo­va­ní hle­dat ty nejztra­ce­něj­ší věžič­ky, na kte­ré dlou­ho nikdo nele­zl. Když najdeš jed­no­le­tý hore zdar, zís­káš jeden bod. Pokud najdeš čtyř­le­tý, zapí­šeš si čty­ři body,“ vysvět­lu­je Tomáš. „Vel­kou pro­hru jsem zažil před rokem. To jsem ješ­tě rok před­tím hle­dal tako­vý zapo­me­nu­tý kvak, co ani nesto­jí za řeč. Jde o věž Žab­ka a můžeš ji zku­sit najít v prů­vod­ci po Rud­ských ska­lách. Teh­dy jsem ji hle­dal, ale kvů­li bouř­ce jsem ji nena­šel. A prá­vě loni na ni vylez­li kole­go­vé z CKQ a zís­ka­li díky ní sedm­náct bodů. Tím vyhrá­li kate­go­rii a dal­ších osm­náct let se nemu­sím sna­žit.“

SPOLEČENSKÝ POZDRAV

Tra­du­jí se také dáv­né his­tor­ky o těž­kých posil­vestrov­ských výstu­pech na adr­špaš­ské Milen­ce, kdy nezná­mý lezec pře­mo­že­ný spo­le­čen­ským vyčer­pá­ním zane­chal ve stě­ně obsah žalud­ku a zne­snad­nil tak výstup poten­ci­ál­ní kon­ku­ren­ci. Může­me taky při­dat pří­běhy o vrcho­lo­vých kníž­kách ztra­ce­ných ve sně­hu, štan­do­vá­ní upro­střed zamrz­lých komí­nů a nespo­čet dal­ších…

Ráda však vzpo­mí­nám na his­tor­ku Anič­ky Šebes­tí­ko­vé o tom, jak v začát­cích své­ho leze­ní bra­la hore zdar jako spo­le­čen­ský lezec­ký pozdrav: „Někdy to sbí­rá­ní hore zda­rů může být leh­čí, než by si kdo mys­lel. Ale­spoň pro mě ze začát­ku bylo. Když jsem jela popr­vé na výlet do Ádru (nebo spíš na Kři­žák) s nejme­no­va­ným kama­rá­dem, říká mi upro­střed dne na jed­né z věží: ‚Tak tam taky napiš ten hore zdar, budem sluš­ní!‘ A tak se sta­lo, že jsme je od té doby po celou sezó­nu psa­li všu­de, včet­ně těch nej­vyš­ších věží v Adr­špa­chu. Až násle­du­jí­cí rok jsem se dozvě­dě­la, jací jsme byli matlá­ci. Rych­le jsme zača­li naše sta­ré hore zda­ry škr­tat. Někde se dokon­ce stih­ly archi­vo­vat a mož­ná jsou na někte­rých věžích dodnes. Tohle je tedy pro vysvět­le­ní, až potkáš hore zdar zapsa­ný upro­střed sezó­ny na dosti vyhle­dá­va­né věži.“ (Viz zápis z Anič­či­ny prv­ní sezó­ny v Ádru, pozn. red.)

„Tak tam taky napiš ten hore zdar – budem sluš­ní!“

KDO S KOHO – NA BOŘNI 1986

Vyprá­ví Gert Tschun­ko

Blí­žil se začá­tek nové­ho roku a s přá­te­li jsme se dohod­li, že na prv­ní­ho poje­de­me na Bořeň. To je zněl­co­vý vrch za měs­tem Bíli­na vyso­ký 539 met­rů. Vyni­ka­jí­cí lezec­ký terén se sto dva­cet met­rů vyso­kou sever­ní stě­nou. Obzvláš­tě oblí­be­ná lezec­ká oblast v zim­ním obdo­bí pro všech­ny horo­lez­ce ze seve­ro­čes­ké pán­ve a Pra­hy. Na seve­ro­zá­pad­ním výběž­ku hory se tyčí výrazná věž zva­ná Skaut­ská, náš cíl.

Je 1. led­na a ješ­tě za ran­ní tmy vyjíž­dí­me ško­dov­kou v osa­ze­ní Arnošt, Anič­ka a já smě­rem Bíli­na. Mír­ně zasně­že­né sil­ni­ce jsou téměř bez aut. Za Bíli­nou odbo­ču­je­me na úzkou les­ní ces­tu. Je čás­teč­ně zasně­že­ná a dosti kluzká. V ost­ré vra­ceč­ce těs­ně před závě­rem stou­pá­ní zad­ní kola něko­li­krát pováž­li­vě pro­klouz­nou, ale za chví­li jsme na malém par­ko­viš­ti před turis­tic­kou cha­tou. Ale, ale… nejsme tu jedi­ní. Celá, asi dese­ti­člen­ná sku­pi­na, si při­pra­vu­je bato­hy. Pozná­vá­me je. Jsou to vět­ši­nou zná­mí horo­lez­ci z Děčí­na. Přá­tel­sky se zdra­ví­me a pře­je­me hod­ně štěs­tí v novém roce. Pod­le náhod­ně zachy­ce­ných slov z jejich roz­ho­vo­rů zjiš­ťu­je­me, že se též chys­ta­jí na Skaut­skou věž za úče­lem zapsat: „Hore zdar!“ No nazdar, to je i náš cíl. Někte­ří z jejich sku­pi­ny již vyrá­že­jí na ces­tu. Jdou po turis­tic­kém chod­ní­ku, jež vede na vrchol hory po západ­ním a již­ním úbo­čí. Asi ve dvou tře­ti­nách stez­ky odbo­ču­je chod­ní­ček do sedél­ka pod Skaut­skou věží. Co teď? Před­bí­hat na úzké ces­tě je jed­nak nespor­tov­ní a také obtíž­né, neboť hoši a dív­ky nasa­di­li poměr­ně ost­ré tem­po. Abychom zís­ka­li urči­tý náskok, zbý­vá nám jedi­né. Poku­sit se dosáh­nout sedél­ka ze seve­ru po úbo­čí pří­mo nad cha­tou. To bude v zim­ním obdo­bí, kdy je terén pod sně­hem, dosti obtíž­né.

Po krát­ké domluvě vyrá­ží­me. Téměř běžím po bal­va­ny pose­tém a stro­my zarost­lém sva­hu až ke str­ži, jež vede na vrchol Cvič­né stě­ny. Hrnu se po zasně­že­ných stup­ních zarpu­ti­le na sedél­ko pod sva­hem. Těž­ce oddychu­ji, ale stou­pám po str­mém zasně­že­ném sva­hu vzhů­ru. Chy­tám se zmrz­lé trá­vy, kte­rá zde pro­růs­tá mezi skal­ní­mi plot­na­mi. Občas sklouz­nu, ale deru se vzhů­ru k začát­ku str­mé rokli­ny vedou­cí až do sedél­ka. Při­dr­žu­ji se vystouplých koře­nů malých strom­ků, spo­ře zde ros­tou­cích. Rokli­na je sil­ně zasně­že­ná, ale já vidím jenom jeden cíl. Co nejdří­ve dosáh­nout sed­la, pokud mož­ná ješ­tě před děčín­ský­mi lez­ci!

Poda­ři­lo se. Sto­jím ve skal­na­tém sedél­ku, nachá­ze­jí­cím se mezi Skaut­skou věží a pilí­řem „Bis­kup­ské sto­li­ce“. Těž­ce oddychu­ju, ale času není nazbyt, neboť správ­ně tuším, že Děčíňá­ci budou již blíz­ko. Moje spo­leč­ní­ky jsem nechal dale­ko za sebou. Jsou pře­ce jenom poně­kud star­ší roč­ník. Sha­zu­ji batoh a při­pra­vu­ji se na výstup, kte­rý pove­de stě­nou a spá­rou pří­mo nad sed­lem. Spě­chám. Nastu­pu­ji do ces­ty, aniž bych vyčkal kama­rá­da, jež by mne jis­til. Po něko­li­ka met­rech sly­ším cin­kot a hluk kro­ků. To již po sva­hu pokry­tém sutí při­chá­ze­jí prv­ní lez­ci. Pouš­tím se do dal­ší­ho úseku ces­ty, neboť ješ­tě nemá­me vyhrá­no. Znám ty děčín­ské chr­ty. Jakmi­le ucí­tí pří­le­ži­tost, nasko­čí do stě­ny a jsou v mži­ku naho­ře. Jiš­tě­ní, nejiš­tě­ní. Na roz­díl od mé zvo­le­né výstu­po­v­ky s kla­si­fi­ka­cí III–IV je již­ní hře­be­nov­ka jenom dvoj­ka. Ale v sou­čas­né zim­ní době jsou šik­mé plot­ny, v létě lehce lezi­tel­né, pokry­té vrst­vou sně­hu.

Mezi­tím dora­zil do sed­la můj spo­lu­le­zec. Těž­ce oddychu­je, ale sha­zu­je kletr a chy­tá lano, aby mne jis­til. Výbor­ně. Lezu dál, spá­ry jsem měl vždy v obli­bě a za chví­li dosa­hu­ji pro­sto­ru těs­ně pod vrcho­lem. Hned se hrnu po kra­bi­ci s kníž­kou, umís­tě­nou pod malým pře­vi­sem. Otví­rám ji a v zápě­tí i tro­chu vlh­kou vrcho­lo­vou kníž­ku. Posled­ní zápis je z lis­to­pa­du minu­lé­ho roku. Slá­va. Jsme prv­ní! Zajiš­ťu­ji se a dobí­rám kole­gu, jež se zatím vydý­chal. Když ke mně dolé­zá, při­chá­zí z dru­hé stra­ny věže prvo­le­zec děčín­ské sku­pi­ny. Jar­da mi s úsmě­vem podá­vá ruku k pozdra­vu a sdě­lu­je mi: „Vybí­zel jsem pořád, při­dej­te do kro­ku, nebo nás Gert před­běh­ne. Ale že se vydáš v těch­to pod­mín­kách po sever­ní stra­ně jsem nepřed­po­klá­dal.“ Zatím­co Arnošt dobí­rá Anič­ku, kra­so­pis­ně malu­ji na novou strán­ku kníž­ky „Hore zdar 1986“. Datum, oddíl, ces­tu a naše pod­pi­sy. Hned za námi se pode­pi­su­jí ostat­ní, kte­ří mezi­tím dolé­za­jí. Ješ­tě jed­nou si popře­je­me vše nej­lep­ší do ješ­tě mla­dé­ho nové­ho roku. Sedí­me na vrcho­lu skal­ní věže v nád­her­né zim­ní pří­ro­dě. Tiše vní­má­me tu krá­su a poho­du poda­ře­né­ho dne. Hore zdar.