HORE ZDAR!

Sbírání hore zdarů. Netradiční lezecká disciplína vyžadující kvalitní smetáček, pohorky a řádnou dávku odhodlání. Někdy na zasněženém vrcholku věže nenajdeš vrcholovku, jindy tě překvapí rajbas pokrytý ledem. Jedno je jisté – tenhle zážitek ti zůstane.

TEXT: TEREZA ŠEVEČKOVÁ
FOTO: STANDA MITÁČ, GERHARD TSCHUNKO, TOMÁŠ HRUŠ, ARCHIV IVANA KOBRA
ILUSTRACE: ZUZANA ALIGEROVÁ
| LEDEN 2022

Hodiny odbily první půlnoc nového roku. Města osvětlují velkolepé ohňostroje, vzduchem se nese smích, sousedé rozlévají šampaňské a připíjí si na další rok, snad bude ještě šťastnější než ten předchozí. Mezitím, uprostřed stejné noci, sedí u ohně v bivaku dva lezci. Dřevo v ohni praská a v bivaku je příjemně teplo. Z nedaleké vesnice se ozývá zvuk rachejtlí – už se blíží ten správný čas! Teď je potřeba navléct se do staré bundy, která zvládne pár nových šrámů. Oproti letní výbavě přibyl na sedáku smetáček. To kdyby bylo potřeba odstranit nadměrné množství sněhu z některé spáry nebo výlezového rajbasu. Teď jen uhasit oheň a vyrazit na Novoroční dobrodružství. Dá-li podmínka a štěstí, budou letos prvními lezci na vrcholu věže.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

S novým rokem přichází na pískaře trocha soutěživosti a taky úcty k tradicím. Kdo vyleze na skalní věž v novém roce jako první, ten si může po právu zapsat do vrcholové knížky: „Hore zdar!“ V některých oblastech, kde je skála pevná, pravidla ochranářů mírná a počasí příznivé, můžeš vyrazit na lov hore zdarů hned na Nový rok. Jinde si vzhledem k pravidlům dané oblasti počkáš až do května nebo do prázdnin.

Kdy se tato tradice objevila poprvé? Jak vzpomíná rodák z okolí Tisé Gerhard Tschunko, první záznamy o honbě za novoročním výstupem na skalní věž sahají přes sto let zpátky. „Je zajímavé, že v minulosti, kdy se ještě moc nelezlo (někdy kolem roku 1888, pozn. red.), se výprava saských lezců vydala prvního nebo druhého ledna do skal,“ vzpomíná Gert. „Tehdy prý byli vyzbrojeni cepíny, mačkami a lezli na Falkenstein, aby si zapsali hore zdar. Ten zápis se nedochoval, ale ústy tradice se tyto zkazky přenášejí dál. Tenkrát se to tak nebralo, protože lezci používali sekyrky a cepíny i na sekání chytů.“

Koncem devatenáctého století se záznamy o lezeckých výstupech schovávaly na vrcholcích věží do lahví od vypitého vína. Netrvalo dlouho a lahve od vína nahradily první plechové krabice, do kterých lezci schovávali svoje vizitky, vzkazy, podpisy a malůvky. Z dvacátých let minulého století už existují dochované zápisy ve vrcholovkách s pozdravem: „Berg Heil!“, ze kterého si postupem času čeští lezci vytvořili vlastní: „Hore zdar!“ Někteří lezci svůj zápis hore zdaru doplňovali básničkami, jiní k nim kreslili obrázky.

V minulosti se záznamy o výstupech schovávaly v lahvích od vína. (ilustrace: Z. Aligerová)

O lezecké kultuře Hore zdarů vypráví Gert Tschunko

Kdy je ten správný čas vydat se pro hore zdar?
V zimě se nesmí lézt za mokra. Třeba letos byly podmínky od 1. do 3. ledna tak příznivé, že se na jižních stěnách skal dalo lézt. Samozřejmě, že při těch siláckých výstupech se lezly skály i v zimních podmínkách. To jsme lezli třeba komíny, abychom skálu nepoškodili. Vždycky záleží na podmínkách. Někdy to jaro začalo v březnu. Taková Tisá leží dost vysoko, takže tam bývá zima delší. Ale spíš se chodilo třeba do Ostrova. A pokud to šlo, tak se lezlo těmi lehčími cestami.

Co si bráváš s sebou, když vyrážíš na zimní přelez?
Pohorky a jdu bez rukavic, samozřejmě. A čaj s rumem, ten musel být vždycky. To bylo zapotřebí, a když byla větší skupina, tak se i na vrcholu připilo na zdraví a na zdar do nového roku.

Gert o letošním hore zdaru

ZIMA V LABSKÝCH

Někdo vnímá hore zdary jako rituál přivítání skal do dalšího roku. Pro jiné lezce jde o čistě soutěžní disciplínu se dvěma podkategoriemi. Při té první se snaží dostat na vrchol věže jako první a předehnat tak možnou konkurenci, která si pro novoroční noc vybrala stejný cíl. Druhou lze rozložit do několika měsíců. Hlavním cílem je získat co největší počet zápisů „Hore zdar“ ve vrcholových knížkách. Podle některých historek by mohla vzniknout dokonce třetí disciplína, a to v lezení se speciálním stylem. Labácký sběratel hore zdarů Miky Aulický má letos na kontě dobrých čtyřicet věží (k dnešnímu dni možná i víc, pozn. red.). A právě v jeho sbírce vzpomínek je i jedna kandidátka na hore zdar se speciálním stylem, která mu málem přinesla první zimní pytel.

„V Labáku je věž, která se jmenuje Koruna jeskyně. Na patře je takový kámen, který tvoří hlavu té věže, a cesty na ni jsou dlouhé pět až sedm metrů. Tam jsem měl jednou velký problém. Nakonec mě zachránila jedna malá borovička. V trhlinách byla totiž spousta ledu a nedala se tam dát žádná smyčka, co by udržela člověka. Tak jsem se přidržoval té borovičky a stoupal nahoru. Prodíral jsem se sněhem, postupoval výš a výš a najednou už jsem tu borovičku nedržel. Byl jsem na vrcholu. A to byl tehdy složitý hore zdar. Přitom nahoru vedou cesty s obtížností II, III a V, ale v zimě jsou skoro nelezitelné.“

Koruna jeskyně není v Labáku jedinou věží, která umí při lezení v zimě potrápit. Na seznam obtížnějších zimních výstupů by se dala zařadit třeba Jižní Tyršova věž. Taková cesta „Valčík na rozloučenou“ (VIIIb) nebo „Evoluce“ (IXa) na Jižní Tyršovku je v zimě nelezitelná. Pokud si však počkáš na vhodnou podmínku, můžeš to zkusit „Zdeňkovou cestou“ (VIIa).

„Led je nejhorší překážka, která tě v zimě na věži potká,“ přidává k technice získávání hore zdarů Miky Aulický, „sníh očistíš, ale led ne.“ Mezi základní výbavu tradičního lovce hore zdarů tak na prvním místě patří kvalitní smetáček. Hodí se i teplé rukavice v kapse na následné zahřátí po zdárném výstupu. Chceš-li vědět předem, co tě ve skalách čeká, sleduj pár dní před výstupem změny v počasí. Pokud sněží a teplota se pohybuje okolo nuly, bude zapotřebí hlavně zmiňovaný smetáček. Jiná situace přichází, když nasněžený sníh začne tát a poté se prudce ochladí. Třešničkou na pískovcovém dortu může být ještě nová sněhová pokrývka těsně před plánovaným výstupem. Takové počasí většinou lezce varuje: Pozor! Pod sněhovou vrstvou nejspíš bude schované kluziště. Spáry a trhliny budou plné ledu a smyčku ani bambuláka asi založit nepůjde.

Následný výstup ve zmiňovaných povětrnostních podmínkách může lezce překvapit, stejně jako překvapil Mikyho: „Kdysi jsme šli s kamarádem Fandou na Skleněný vrch. V Labáku sice mrzlo, ale bylo sucho, a tak jsme si řekli, že to vylezeme „Křišťálovým traverzem“ (VI). Vylezli jsme na předskalí až do údolní stěny. Tam je převis, tak jsme chvíli pokecali. Pak jsem přelezl přes stavění a dolezl k závěrečnému dvacetimetrovému rajbasu. V létě je to příjemný dolez, ale tenkrát byl celý rajbas pokrytý kompaktním ledem. Koukaly z něj jenom špičky těch pískovcových boulí. Byl jsem deset metrů nad kruhem a skákat dolů se mi nechtělo. Tak jsem vzal karabinu, rozbíjel jsem ten led a pomalu jsem ladil jenom nohy. Nedalo se tam ničeho držet. Celý rajbas jsem lezl asi hodinu, ale nakonec jsme to zvládli. A tak jsem si na závěr říkal: No jo, to že cesta odspoda vypadá hezky, ještě neznamená, že to bude hezké i nahoře.“

Ne „Berg Heil“, ale „Hore zdar“ na saském Teufelsturmu s Martinem Kufou – 1. 1. 2020
(video: Standa Mitáč)


V Labských pískovcích ráda hledá hore zdary také místní lezecká závislačka Pája Stránská. Jaký úlovek se jí vryl do paměti úplně nejvíc? Tohle nám napsala:

„Ani jich na triku zas tolik nemáme, ale vybavuju si jeden pro mě speciální. Už tím, že byl naprosto nečekanej!

Uvědomuju si, že správnej BergHeilista má bejt maximálně za rozbřesku nastartovanej pod nástupem, ještě lépe se stydnoucím spacákem u nohou a úplně nejlépe v čelovce a bezprsťákách v 00: 00: 01 na prvním chytu, což se nám jaksi nepovedlo. Mastňácky jsme vyráželi až kolem poledne a ještě měli tu drzost pokoušet štěstí na mezigalakticky známé věži DOGA! Jo, k tomuhle kousku skály mě od určitý doby pojí silný pouto (viz Příběh cesty, pozn. red.). Počasí nic extra, šedivo, zachmuřeno, ale byli jsme rádi, že nesněží a neprší. Výstup pro mýho drahouše Láďu brnkačka a pak přišla ta napínavá chvíle a… a… aaaaa, světe div se, nikdo!!! Prostě tenhle rok nikdoooo!

A pak se to stalo… Mraky se rozestoupily a nás zalilo takový to pozdní úplně nejvíc fotící intenzivní teplý sluneční světlo! Něco překrásnýho! Zrovna teď! Zrovna v tenhle okamžik největší euforie z prvonovoročního výstupu na vršku Dogy! A tenhle zázrak trval tak možná minutu a pak si vzaly šedý oblaka Slunce zpět a už ho nepustily. Jo, pro mě to byl zázrak. Takhle to prostě mělo bejt. A od těch dob věřím na ducha skal.“

Ten nejvzácnější moment na Doze – Hore zdar 2018! (f: archiv Láďa Šmejda)


ZÁLUDNÉ JIZERKY

Každá skalní oblast má svá pravidla a někde, třeba v Labáku, lezečky nemusíš schovávat ani v zimě. Za prvním hore zdarem se můžeš vydat hned prvního ledna po půlnoci. Ve Skaláku nebo Adršpachu už si počkáš. Sezóna tam začíná v dubnu a květnu, takže se žádný smetáček za sedákem nekoná. Další chráněnou oblastí jsou Jizerské hory. I přes důkladná opatření ochranářů je však zimní lov hore zdarů možný. Samotná jizerská žula totiž snižuje počet zájemců, kteří by o mrazivý výstup bojovali.

Tomáš Hruš o zimním lezení v Jizerkách říká: „Luxusní to není, mechem je to zarostlý, bolí to, ale přece tady něco najdeš.“ Místní lezci tvrdí, že i v dobách největší slávy existovalo nanejvýš pět lezců, kteří se vydali závějemi sněhu k vytoužené věži. Vzhledem k ostrosti zdejší žuly se na zimní přelez hodí i dříve zmíněné rukavice. Tentokrát ne v kapse, ale pěkně na rukou. Na lezečky se nehraje, lezeš v pohorkách. Většinou se leze komínem a není se čeho bát, místní krystaly jen tak neurveš. Právě kvůli nim je potřeba rukavic a co nejstaršího oblečení. A taková záchodová štětka na umetání sněhu, ta se taky hodí!

I v dobách největší slávy existovalo nanejvýš pět lezců, kteří se vydali závějemi sněhu k vytoužené věži… (ilustrace: Z. Aligerová)

„V Jizerkách to často bejvá tak, že napadne hodně sněhu, třeba půl až tři čtvrtě metru. Vylezeš na věž a tam tě tahle sněhová nadílka čeká. Pokud víš, kde je knížka, tak je to dobré. Ale když jen tak tušíš, tak se ti taky může stát, že odhážeš pár kubíků sněhu a knížku nenajdeš. A tak jdeš zase dolů a nakonec si hore zdar zapíše někdo, kdo si počká do dubna, až roztaje sníh,“ popisuje místní lezec a ochranář Jirka Hušek.

Autor výstižného popisu jizerských věží Tomáš Hruš založil se svými spolulezci vlastní klub CKQ (Climbing Klub Qaker). Společně si novoroční výstupy ještě okořenili a každý rok pořádají tematický hore zdar v kostýmech. Kromě této zábavy sbírají členové CKQ body v rozmanitých lezeckých disciplínách a mezi jednu z nich patří také individuální lov hore zdarů. Tentokrát nezáleží na rychlosti, ani na počtu výstupů. Hlavním cílem je objevit věž, na kterou posledních pár let nevystoupil nikdo jiný. „Jsme motivovaní hledat ty nejztracenější věžičky, na které dlouho nikdo nelezl. Když najdeš jednoletý hore zdar, získáš jeden bod. Pokud najdeš čtyřletý, zapíšeš si čtyři body,“ vysvětluje Tomáš. „Velkou prohru jsem zažil před rokem. To jsem ještě rok předtím hledal takový zapomenutý kvak, co ani nestojí za řeč. Jde o věž Žabka a můžeš ji zkusit najít v průvodci po Rudských skalách. Tehdy jsem ji hledal, ale kvůli bouřce jsem ji nenašel. A právě loni na ni vylezli kolegové z CKQ a získali díky ní sedmnáct bodů. Tím vyhráli kategorii a dalších osmnáct let se nemusím snažit.“

SPOLEČENSKÝ POZDRAV

Tradují se také dávné historky o těžkých posilvestrovských výstupech na adršpašské Milence, kdy neznámý lezec přemožený společenským vyčerpáním zanechal ve stěně obsah žaludku a znesnadnil tak výstup potenciální konkurenci. Můžeme taky přidat příběhy o vrcholových knížkách ztracených ve sněhu, štandování uprostřed zamrzlých komínů a nespočet dalších…

Ráda však vzpomínám na historku Aničky Šebestíkové o tom, jak v začátcích svého lezení brala hore zdar jako společenský lezecký pozdrav: „Někdy to sbírání hore zdarů může být lehčí, než by si kdo myslel. Alespoň pro mě ze začátku bylo. Když jsem jela poprvé na výlet do Ádru (nebo spíš na Křižák) s nejmenovaným kamarádem, říká mi uprostřed dne na jedné z věží: ‚Tak tam taky napiš ten hore zdar, budem slušní!‘ A tak se stalo, že jsme je od té doby po celou sezónu psali všude, včetně těch nejvyšších věží v Adršpachu. Až následující rok jsem se dozvěděla, jací jsme byli matláci. Rychle jsme začali naše staré hore zdary škrtat. Někde se dokonce stihly archivovat a možná jsou na některých věžích dodnes. Tohle je tedy pro vysvětlení, až potkáš hore zdar zapsaný uprostřed sezóny na dosti vyhledávané věži.“ (Viz zápis z Aniččiny první sezóny v Ádru, pozn. red.)

„Tak tam taky napiš ten hore zdar – budem slušní!“

ETICKÉ OKÉNKO
  1. NAČASOVÁNÍ
    Hore zdar může být jen výstup, který byl započatý až po půlnoci 31. prosince předchozího roku. Přespávání na věži už od Silvestra se nepočítá.
  2. POVRCH SKÁLY
    Pokud zapršelo, nebo přišla obleva a sníh na věži taje, holt se musí počkat. Pro zimní lov hore zdarů jsou vhodné dny se suchým mrazem a prachovým sněhem. Nebo úplné sucho bez sněhu.
  3. LOKÁLNÍ OMEZENÍ
    Na některé věže se čeká z důvodu sezónních uzavírek, například na Kapelníka se leze až od května a třeba na Skalní korunu v Teplicích nebo na Vévodu v Ádru až od července.
  4. NEDOVOLENÉ BRÁNĚNÍ
    Stahování konkurenčního lezce/lovce za lano je rovněž nesportovní.
    .

KDO S KOHO – NA BOŘNI 1986

Vypráví Gert Tschunko

Blížil se začátek nového roku a s přáteli jsme se dohodli, že na prvního pojedeme na Bořeň. To je znělcový vrch za městem Bílina vysoký 539 metrů. Vynikající lezecký terén se sto dvacet metrů vysokou severní stěnou. Obzvláště oblíbená lezecká oblast v zimním období pro všechny horolezce ze severočeské pánve a Prahy. Na severozápadním výběžku hory se tyčí výrazná věž zvaná Skautská, náš cíl.

Je 1. ledna a ještě za ranní tmy vyjíždíme škodovkou v osazení Arnošt, Anička a já směrem Bílina. Mírně zasněžené silnice jsou téměř bez aut. Za Bílinou odbočujeme na úzkou lesní cestu. Je částečně zasněžená a dosti kluzká. V ostré vracečce těsně před závěrem stoupání zadní kola několikrát povážlivě proklouznou, ale za chvíli jsme na malém parkovišti před turistickou chatou. Ale, ale… nejsme tu jediní. Celá, asi desetičlenná skupina, si připravuje batohy. Poznáváme je. Jsou to většinou známí horolezci z Děčína. Přátelsky se zdravíme a přejeme hodně štěstí v novém roce. Podle náhodně zachycených slov z jejich rozhovorů zjišťujeme, že se též chystají na Skautskou věž za účelem zapsat: „Hore zdar!“ No nazdar, to je i náš cíl. Někteří z jejich skupiny již vyrážejí na cestu. Jdou po turistickém chodníku, jež vede na vrchol hory po západním a jižním úbočí. Asi ve dvou třetinách stezky odbočuje chodníček do sedélka pod Skautskou věží. Co teď? Předbíhat na úzké cestě je jednak nesportovní a také obtížné, neboť hoši a dívky nasadili poměrně ostré tempo. Abychom získali určitý náskok, zbývá nám jediné. Pokusit se dosáhnout sedélka ze severu po úbočí přímo nad chatou. To bude v zimním období, kdy je terén pod sněhem, dosti obtížné.

Po krátké domluvě vyrážíme. Téměř běžím po balvany posetém a stromy zarostlém svahu až ke strži, jež vede na vrchol Cvičné stěny. Hrnu se po zasněžených stupních zarputile na sedélko pod svahem. Těžce oddychuji, ale stoupám po strmém zasněženém svahu vzhůru. Chytám se zmrzlé trávy, která zde prorůstá mezi skalními plotnami. Občas sklouznu, ale deru se vzhůru k začátku strmé rokliny vedoucí až do sedélka. Přidržuji se vystouplých kořenů malých stromků, spoře zde rostoucích. Roklina je silně zasněžená, ale já vidím jenom jeden cíl. Co nejdříve dosáhnout sedla, pokud možná ještě před děčínskými lezci!

Podařilo se. Stojím ve skalnatém sedélku, nacházejícím se mezi Skautskou věží a pilířem „Biskupské stolice“. Těžce oddychuju, ale času není nazbyt, neboť správně tuším, že Děčíňáci budou již blízko. Moje společníky jsem nechal daleko za sebou. Jsou přece jenom poněkud starší ročník. Shazuji batoh a připravuji se na výstup, který povede stěnou a spárou přímo nad sedlem. Spěchám. Nastupuji do cesty, aniž bych vyčkal kamaráda, jež by mne jistil. Po několika metrech slyším cinkot a hluk kroků. To již po svahu pokrytém sutí přicházejí první lezci. Pouštím se do dalšího úseku cesty, neboť ještě nemáme vyhráno. Znám ty děčínské chrty. Jakmile ucítí příležitost, naskočí do stěny a jsou v mžiku nahoře. Jištění, nejištění. Na rozdíl od mé zvolené výstupovky s klasifikací III–IV je jižní hřebenovka jenom dvojka. Ale v současné zimní době jsou šikmé plotny, v létě lehce lezitelné, pokryté vrstvou sněhu.

Mezitím dorazil do sedla můj spolulezec. Těžce oddychuje, ale shazuje kletr a chytá lano, aby mne jistil. Výborně. Lezu dál, spáry jsem měl vždy v oblibě a za chvíli dosahuji prostoru těsně pod vrcholem. Hned se hrnu po krabici s knížkou, umístěnou pod malým převisem. Otvírám ji a v zápětí i trochu vlhkou vrcholovou knížku. Poslední zápis je z listopadu minulého roku. Sláva. Jsme první! Zajišťuji se a dobírám kolegu, jež se zatím vydýchal. Když ke mně dolézá, přichází z druhé strany věže prvolezec děčínské skupiny. Jarda mi s úsměvem podává ruku k pozdravu a sděluje mi: „Vybízel jsem pořád, přidejte do kroku, nebo nás Gert předběhne. Ale že se vydáš v těchto podmínkách po severní straně jsem nepředpokládal.“ Zatímco Arnošt dobírá Aničku, krasopisně maluji na novou stránku knížky „Hore zdar 1986“. Datum, oddíl, cestu a naše podpisy. Hned za námi se podepisují ostatní, kteří mezitím dolézají. Ještě jednou si popřejeme vše nejlepší do ještě mladého nového roku. Sedíme na vrcholu skalní věže v nádherné zimní přírodě. Tiše vnímáme tu krásu a pohodu podařeného dne. Hore zdar.

Hore zdar 2022! (i: Zuzana Aligerová)

Terka Ševečková

Autorka

Nevydrží na místě a pořád má hlavu v oblacích. To jsou důvody, proč leze a proč ji baví psaní o lezení a cestování. Pokud zrovna nepíše, ani neleze nějakou skvělou cestu, tak si povídá s lidmi a brnká si na kytaru – s hudbou je na světě veselo. 

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.