Za měsíc tomu bude přesně 10 let, co Honza „Tráva“ Trávníček stál poprvé na vrcholu K2 (8611 m n. m.). Byl teprve pátým Čechem, který na impozantní, ale mezi horolezci velmi obávanou horu, vystoupal po boku Radka Jaroše, a to jako vždy bez kyslíku. Tehdy to ještě nevěděl, ale na druhé nejvyšší hoře světa stál s rakovinou močového měchýře. Ta ho provázela i na vrchol Cho Oyu (8201 m n. m.) o dva roky později.

Dnes má s rakovinou „příměří“ a s bilancí pěti osmitisícovek v pěti pokusech alespoň statisticky velkou šanci, že se už příští měsíc opět podívá na svět ze zóny smrti. A možná rovnou dvakrát. Před K2 se totiž chystá na Broad Peak (8047 m n. m.), na jehož netypický jeden a půl kilometru dlouhý vrchol se ještě dosud nevydal.

Navzdory krásám Karákóramu se jeho pozornost totiž většinou stáčí do nepálského Himálaje, který se mu stal druhým domovem. Své stopy tam zanechává nejen na horách, ale i v hlavním městě Káthmándú jako spolumajitel hospody Czech Pub. Ta dnes slouží především jako místo setkávání spřízněných dobrodružných duší, které si zde nad českým pivem vyměňují zkušenosti z hor.

Co tě inspirovalo k návratu na K2 po deseti letech?
Jubileum. Deset let je deset let. Už tam za rok třeba nevylezu, takže je třeba to sbírat po deseti letech, stejně jako Manaslu v roce 2021 (tam se Tráva také vrátil po 10 letech, potn. aut.). Broad Peak je ale hlavním cílem expedice. Je to sice relativně lehčí osmitisícovka, kde ale kráčíš v zóně smrti po dlouhém vrcholovém hřebeni, což bude masakr. K2 by byla spíše třešničkou na dortu, dá-li Buddha. Možná se ale budeme muset trochu přimluvit i k Alláhovi, protože nemáme tolik času, abychom čekali v base campu na dobrý počasí. S tím výročím to spíše tak pěkně vyšlo. My už expedici na Broad Peak a K2 odpískali dvakrát z různých důvodů a až teď to všechno do sebe zapadlo. Nejsem z toho sice úplně nadšenej, protože do Pákistánu se jezdí v létě, ale já mám rád léto v Česku. Teď mám pocit, že si ho tak trochu kazím nějakým Pakošem. Zase na druhou stranu, asi už to nebudu dělat každej rok, tak to letos nějak skousnu. (směje se)

Jaké jsou tvoje nejživější vzpomínky z prvního výstupu na K2?
Pro mě byla K2 tehdy čtvrtá osma (po Gasherbrumu 2009, Manaslu 2011 a Annapurně 2012, pozn. aut.). Zábavná už byla samotná aklimatizace v Jižní Americe. Tehdy nám přišla blbost tam letět, ale hlasování bylo demokratický. Dva z nás byli proti, Radek Jaroš byl pro, a tak jsme odletěli. (směje se) Na Huascaránu jsme pak dostali do držky, když jsme se nepohli pořádně ani ze základního tábora. Pak jsme odletěli do Pákistánu a naburáceli na K2.

Byli jsme dobře aklimatizovaní a měli jsme fakt štěstí na počasí. Je to těžkej výstup, neříkám, že ne, ale s tím dokonalým počasím to šlo opravdu rychle a snadno. Byl jsem dobře připravený a Radek tam jel dokončit dlouholetý pracovní proces, protože to byla jeho poslední osma. Měl to proto všechno moudře vymyšlený a naše šance na úspěch se tím zvýšila. I tak se to ale neobešlo bez zádrhelů. Ve čtverce nám bylo při sestupu fakt hodně blbě, Radek tam z toho suchýho vzduchu zvracel. A ve trojce nás při aklimatizaci zavřelo počasí. Bylo blbý, že se o jeden den posunula bouřka a chybělo málo, abychom nesestoupili. Takže to je jeden z takových těch silných zážitků.

Jak se liší tvoje příprava letos, ve srovnání s předchozí expedicí?
Jsem o deset let starší, takže potřebuji více času na regeneraci. A hlavně ani nemám tolik času na sportovní přípravu jako tehdy. To jsem sportoval klidně osm až deset hodin denně, což už teď vůbec časově nedám. Přibyla mi práce, starosti, aktivity. V co ale doufám je, že mi přibyly i zkušenosti a dokážu se srovnat s tím kopcem a výstupem bez toho, aniž bych měl takovou fyzickou převahu, jako jsem měl v roce 2014. Když trošku pokrátíš trénink a najdeš čas na regeneraci a kompenzační věci, tak je to super. Dřív jsem vůbec neřešil nějaký protažení nebo regeneraci po tréninku. Zároveň se ale nesmíme spoléhat jen na to, že máme zkušenosti, protože to je cesta do pekel. Zkušenosti tě sice mohou někam dovézt, ale už tě třeba nepřivedou zpátky. Je potřeba nespoléhat se jenom na talent.

Máš nějaké obavy, nebo převládají pozitivní emoce? 
Já se neobávám toho, že bych se nevrátil. Stejně jako se neobávám toho, že bych to nevylezl. Beru to tak, že jedu na vejlet a že ty věci nějak budou. Vlastně se i trochu těším. Líbí se mi, že si zase procvičím, jak na tom jsem. A těším se i do Pákistánu. Sice tam oproti Nepálu nemám takový kontakt s místními, kde je beru jako vlastní rodinu, ale jinak je Pákistán krajinářsky velkopelej.

Navíc se nám potkala zajímavá partička lidí. Kromě hlavní expediční skupiny s námi půjde ještě jedna trekařská, která nás doprovodí na jeden z nejhezčích ledovců světa, Gondogoro, a do základního tábora pod Broad Peak. O kousek dřív se od nás na treku odpojí čeští a slovenští matadoři fakt těžkýho horskýho lezení – Stoupa (Dušan Janák, pozn. aut.), Bača (Pavel Vrtík, pozn. aut.), Martin Krasňanský a další, jejichž cílem jsou prvovýstupy na Trango Towers. Pro Stoupu máme přichystanýho koně, protože se zrakvil, tak mu to moc nechodí, ale o to lépe mu to leze. Takže první dny na treku očekávám pořádnou párty, na pákistánské půdě samozřejmě bez alkoholu, doprovázenou vyprávěním mnoha zajímavých příběhů.

S kým se na expedici chystáš?
Máme malý, úderný tým. Jedeme samozřejmě já a Miri (Miroslava Jirková, pozn. aut.), která je jedna z mála žen u nás, co leze na osmitisícovky bez podpůrného kyslíku. Většina kluků z týmu jsou naši parťáci, se kterými jsme už byli na několika výstupech v Nepálu. Z Čechů a Slováků jsou to Tomáš Prchal, Radoslav Novakovský, Martin Buben a Miroslav Štefl. Co je na této expedici ale nejlepší je to, že tam jdeme společně s našima nepálskýma parťákama. S Ganeshem „Subinem“ Thakurim, který je majitelem naší cestovky v Nepálu a spolumajitelem Czech Pubu. (O jeho návštěvě Krkonoš jsme psali tady, pozn. red.) A se Sabinem Thakurim, kterýho jsme si vychovali od puberťáka. Z pomocnýho gajda se vypracoval na gajda hlavního a my tak nějak doufali, že s ním budeme společně na jeho prvním osmitisícovým vrcholu. To se ale nestalo, protože on si jen tak mimochodem vylezl na Everest, mezitím, co my byli někde na treku. To mě nasral. (směje se)

Jaká je dynamika týmu s nepálskými přáteli? Je dnes už běžné, že se lezci ze západu dávají dohromady s Nepálci, které pak berou jako rovnocenné parťáky?
Nemyslím si, že je to úplně běžný. I když mnozí z těch, kteří se poslední dobou dostali na vrchol Everestu tvrdí, že šli se svým osobním šerpou jako s parťákem, tak je to blbost. U nás je to jiný. Kluci jsou prostě rovnocenní členové týmu, stejně jako naši čeští a slovenští kamarádi. Jediné, co se u nich liší, je to, že zvažují výstup na K2 s kyslíkem, i když tam nejdou za prací. Jsou na něj prostě zvyklí a nemají bez kyslíku zkušenosti. Ale myslím si, že Broad Peak zkusí bez něj.