Jakožto lezec se značným odporem k soutěžení jsem se nezvykle dostavil na sobotní závody v lezení spár s názvem „Holé spáry”. Pozval mě kamarád a nechtělo se mi… Ale nějak se mi nepodařilo ho odmítnout.

Na místě se moje pocity zlepšily díky skvělé atmosféře a kamarádskému přístupu všech lezců, co dorazili. Opadla ze mě nervozita z poměřování sil, ale také rychle přišla nervozita nová.

Nervozita z toho znovu si způsobovat další a další bolest. Po pár vylezených spárách na písku, vetšinou na druhém, jsem se považoval za alespoň lehce pokročilého spáraře, ale nemohl jsem se více mýlit.

Nejenže mi cesty nešly technicky, což se dalo čekat, ale pravděpodobně jsem si svojí nešikovností způsoboval více bolesti, než bylo potřeba. To, plus celková délka závodu – lezli jsme devět hodin – způsobila, že před koncem akce už jsme se i na nejlehčí cestu dívali s parťákem se strachem a nechutí: „To si máme jít znova mučit ruce?“

Po vylezení celkem 19 cest (s názvy například „Pseudokomín“, „Uvolněná žába“, nebo „Tlustá Berta“) ale nakonec přišla euforie a radost, že jsem závody dokončil a k mému údivu se dostavila také masochistická touha zúčastnit se dalšího ročníku. Můj tréninkový stereotyp proto pravděpodobně nabourá občasný trénink spár. Na nějaké přední umístění si ale naděje nedělám, spíše na méně utrpení.

(Pořadí vítězů se oficiálně neurčovalo, rozdávály se jen diplomy s dosaženým počtem bodů. Nejvíce jich měl Lionel Burgr – neuvěřitelných 324. Více fotek najdeš tady, pozn. red.)

Celá sobota ve spárách – posekáno (f: David “Bobr” Obročník)