„200 slov“

Konečně v horách. Hokejka na Lomničák otvírá novou kapitolu mého lezení

26. 12. 2018, Jiří Malík

Vychází to, letos lezu, co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?

Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu. Oblíbené motto bych tedy rád upravil: „Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než ve dvou délkových kvacích na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a věnuji veškeré soustředění komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek je mnoho. Udělat si odpovědi můžu jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu. A 22. srpna kolem 10: 30 stojíme první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „Maličké“.

Zaujala mě už dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Se spoustou klasických cest. Ve střední části „Hokejka“, legendární cesta z roku 1950. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechávám to uležet a čekám na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat.

Konečně stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Parťák Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem, často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici.

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Dělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. Žasnu třeba nad stylem, jakým přelézá a odjišťuje těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám.

Na průšvih není místo, počasí drží. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou mám možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.
.

S Gerem na vrcholu Lomnického štítu (f: Jiří Malík)

.
Čím výš jsem, tím víc si uvědomuji každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Není třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přichází na řadu zcela automaticky a ve správný čas. Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, ale rád bych vzdal hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili.

Vylézáme nahoru, přehupujeme se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfie tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s Coca-Colou a novými džínsami milník v mém lezeckém životě končí a zároveň, zdá se, otevírá novou kapitolu lezení.

Kapitolu, ve které se z boulderingové haly stává uzavřená, zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny barevná továrna na prodej vstupného a místo, kde ti půjčí lezečky a z jakékoli indoorové aktivity se stává trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skal půl hoďky autem od baráku se stává zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo ti to neshodí, že to je pro děti.

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš. Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“ Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší.

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru.

(Text se umístil na 7.-8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Kopec. Skála. Tady a teď. Začíná nová kapitola mého lezení (f: Jiří Malík)

Právě slavíme pět let redakční jízdy! Podpoř nás trikem do 15. 6.