Už se chvíli snažím, ale moc mi to nejde. Rád bych něco napsal o svém nedávném přelezu vícedélky Historie sans Fin… Asi to bude tím, že všechno vyšlo krásně a já jsem si to vlastně skvěle užil. Počasí vyšlo perfektně, žádná krev, slzy ani výbuchy vzteku. Vlastně „jenom“ taková milá, krásná vzpomínka na pobyt v horách s kamarády a na jedny z nejlepších lezeckých dní na té nejlepší skále, co jsem kdy zažil.…

Po dvoudenní zastávce v Rätikonu jsme s Tomášem Bučkem dorazili do Chamonix. Po shlédnutí finále světového poháru jsme tam nabrali Matěje Svojtku a Kubu „Ratlíka“ Káchu a vydali se zpátky přes hranici do švýcarského Champex-Lac. Naším cílem byla skalní jehla Petit Clocher du Portalet (2823 m n. m.). Mě s Tomášem vábila cesta Histoire sans Fin (8b+, 250 m). Matěj s Ratlíkem se rozhodli změřit síly s cestou Ave Caesar (7c, 250 m), kterou na druhý pokus vylezli stylem „tým RP“.

Nahoru jsme si pomohli lanovkou a od ní jsme za nějaké dvě hodinky pochodu dorazili na místo basecampu. Kempovali jsme nahoře čtyři dny, z čehož jsme všechny tři lezecké dny strávili s Tomášem krokováním a pokusováním jednotlivých délek naší cesty. Díky fixním lanům a expreskám, které v celé cestě visely, jsme první den mohli lézt oba dva zvlášť na micro-traxionech. Cítil jsem nadšení, že konečně lezu svoji vysněnou cestu a lezení rozhodně splnilo očekávání „nejlepší žulové vícedélky v Evropě“. Histoire sans Fin má čtyři klíčové délky a každá reprezentuje jiný lezecký styl. (První přelez cesty si zapsal Seb Berthe v roce 2021, pozn. red.)

POPIS CESTY

Po třech lehkých úvodních délkách dolezeš pod 40metrovou spáru za 7c+, což je absolutní klenot! „I jako jednodélka by to byla jedna z nejlepších spár v Evropě,“ básnil nám o ní už před lety samotný Didier Berthod (jeden z prvovýstupců cesty, pozn. red.). Po prolezení nepříjemného koutu tak za 7b+ začíná trhlina, která se postupně zužuje ze zeleného do šedého camalotu (#0,75 do #0,4, pozn. red.). V druhé půlce se pak ještě víc zúží a leze se přes dobré klemy ve velikosti malého modrého frendu #0,3.

Po boulderovém 7c traverzu následuje 8b+ délka, kde musíš překonat dva težké bouldery. Jeden na začátku na hraně a druhý přes malé bříško, kde jsou špatné obliny a delikátní nohy. Dolez k řetězu už je snadný.

Dalším traverzem (7b+) dolezeš pod majestátní 8b hranu, která nemá obdoby. Asi 25 metrů tance po dobré hraně, kterou držíš pravou rukou, zatímco levou si pomáháš super ostrýma řezkama ve stěně. Kůže rychle mizí z bříšek. Když dolezeš do odpočinku na konci hrany, ještě je třeba se naposled zasoustředit na poslední traverz (samostatně tak 7c), kde se dá spadnout i v posledních krocích! Tahle délka je těžká hlavně psychicky. Ani jednou jsem hranu nelezl stejným způsobem. Je skoro nemožné zapamatovat si přesnou betu ve změti stejných stupů (dá se stát vlastně kdekoli, pozn. aut.), kde rozdíl mezi nemožnou pozicí a lehkým krokem tkví právě v noho-sledu. Jde o kombinaci svalové paměti, znalosti kroků, intuice a improvizace. Zkrátka ladička, kterou si nejde stoprocentně pohlídat. Navíc tě tlačí čas, protože okolo čtvrté odpoledne na hranu zaútočí sluneční paprsky.

Hned po 8b následuje velmi dlouhé a konzistentní 8a+, které mně osobně sedělo nejméně – je to mírně položená plotna, kde tvoje palce u nohou i na rukách zažijí středověk. Ne, že by to nebylo hezké, ale po celé cestě už to hlavně bolí.

V celé linii se neleze žádný převis, jenom kolmý nebo mírně položený terén. Takže spíš než sílu v bicáku potřebuješ sílu v prstech a chodidlech. A místo vytrvalosti se více hodí technika. (Topo tady, pozn. red.)

Zásadní je taky výběr lezeček. Pro mě i pro další přelezce se nejvíc osvědčil model Katana Laces. Čím tvrdší, tím lepší. Po čtyřech dnech v této cestě jsem cítil, jak úplně nový pár začínal být moc měkký.

PŘELEZOVÉ POCITY

Třetí lezecký den jsem vylezl na RP první klíčovou délku, 7c+ spáru a ostatní klíčové délky jsem dal na dvě části. Rozhodli jsme se využít tři dny špatného počasí na odpočinek a 22. června před osmou ráno jsme vyrazili lanovkou nahoru na poslední pokus před cestou domů. Tomáš usoudil, že mám větší šanci a rozhodl se mě podpořit v přelezu všech jednotlivých délek, což od něj bylo velmi šlechetné. Za zmínku stojí, že se k nám ten den přidala i francouzská majitelka fixních lan, Melissa Le Nevé, která mě také jistila a podpořila můj pokus.

Musel jsem hodně zabojovat! Všechny čtyři klíčové délky jsem vylezl na druhý nebo na třetí pokus, ale celou dobu jsem se cítil dobře fyzicky a hlavně psychicky. Na vrchol jsme s Tomášem dolezli v sedm večer a v jedenáct večer už jsme byli o 1500 výškových metrů (bez využití lanovky) níž na parkovišti po skoro šestnácti hodinách v pohybu.

Když jsem na třetí pokus už napůl na sluníčku vylezl tu 8b hranu plnou nejistých balančních kroků, nemohl jsem uvěřit tomu, že se mi to podařilo. Měl jsem štěstí a dokázal jsem lézt jinak než kdy dřív. Vzhledem k tomu, že vnější události jsou poměrně prosté, nezbývá, než se zamyslet nad tím, co se vlastně stalo ve mně…

Myslím, že jsem zvládnul ukočírovat ten známý tlak v hlavě, který křičí: „Máš na to! Teď to musíš vylézt! Další šance bude bůhví kdy!“ Dalo by se předpokládat, že tento tlak bude ještě umocněný vědomím, že každý den, kdy můžu být s parťákem v horách a jenom lézt, je vzácnější tím, že mám ženu a ani ne ročního syna.

Tohle vědomí, že na mě doma čeká rodina, mě však naopak spíše naplnilo klidem. Tlak jsem necítil. Ano, mám teď méně času a další pokus by přišel bůhví kdy, ale o to víc jsem si dokázal vážit privilegia té chvíle. Byl jsem opět fascinován, jak je krásné a jednoduché jenom „lézt, jíst a spát“. Možná podobně, jako při mé první návštěvě Portaletu se Sokolíky před třemi lety (video tady, pozn. red.). Zkrátka, cítil jsem se tam být na dovolené! Dovolenou definovaly dva úhly pohledu. Jednak bych nikam neodjel, kdyby mi to moje skvělá žena nedovolila (s vědomím, že jí skoro dva týdny nebudu pomáhat s rodičovstvím, pozn. aut.) a druhak jsem seznal, že lézt těžké cesty může být vlastně dost v pohodě, když se můžeš v noci normálně vyspat a přes den se starat jenom o sebe. Jak relaxační!

Vždycky nakonec jenom záleží, s čím svoji zkušenost porovnáváme, že? Právě tady jsem držel výhodnou pozici: vlastně nebylo s čím porovnávat. Vnímal jsem ten výjezd jako výjimečnou událost. Nikdy jsem nezkoušel vylézt 8b+ vícedélku a věděl jsem, že to bude na mém limitu (na sportovkách mám vylezeno nejtěžší 8b+, jedno z nich je třeba Odcházení extension, pozn. aut). Také jsem věděl, že Historie sans Fin je cesta, která mě nemotivuje primárně obtížností, jako spíš svojí krásou, kvalitou, historii a lokací. A že ji nepotřebuji vylézt hned. Mými cíli bylo odjet do hor, zkusit nalézt do této cesty a užít si to… Všechny tyhle cíle se mi dařilo plnit dosyta. Že se přelez všech délek za jeden den stylem „ground up“ nakonec ukázal jako realistický cíl, mě upřímně překvapilo. Přelez jsem původně vůbec neočekával a do pokusu jsem nastupoval s nadějí, ale vpodstatě už uspokojený.

V tom červencovém týdnu jsem měl konečně trochu času sám sebe uklidnit a zreflektovat svoji šílenou jízdu životem za posledních pár měsíců… (Svatba, úspěšné dokončení bakaláře nebo život v dodávce s rodinou, pozn. aut.) Dospěl jsem k pocitu, že to, jestli teď vylezu nebo nevylezu Histoire sans Fin, není vůbec to nejdůležitější. Že ten přelez by pro mě hodně znamenaI (a znamená), ale že budu šťastný a spokojený i bez něj. Stýskalo se mi a těšil jsem se domů i přes to, že to lezení bylo tak dobré, jak jsem si to jenom uměl představit. A to jsem dřív rozhodně necítil. Dříve moje štěstí leželo mnohem víc v lezeckém úspěchu a dnes mi stačí úsměv mého syna. A věřím, že hlavně díky tomu jsem se dokázal trochu víc uvolnit prostě si to užít. Onen tlak, který mě dřív dokázal tolik ovládat, jsem pro změnu, alespoň na jeden den, ovládl já.