„200 slov“

„After whisky driving risky.“ Lekce životního optimismu na cestě do indického Himálaje

22. 10. 2018, Olga Hušková

Sedíce ve svatostánku jógy, městě Rishikesh, naplánovali jsme s kamarády týdenní výpravu s cílem přičuchnout k řídkému horskému vzduchu garhwalského Himálaje. Dojedeme místními autobusy co nejvýše, přes Joshimat k vesnici Badrinath, a pak se tak trochu pocouráme kolem. Netušili jsme, že nejsilnější zážitky může poskytnout samotná doprava. Profláknuté rčení „cesta je cílem“ v Indii platí zvláště pro příznivce thrillerů. Průměrně rostlý Evropan navíc nemá šanci vmáčknout se na standardní autobusovou sedačku – i kdyby na ní čirou náhodou bylo místo.

Po diskusích s místňáky jsme v Rishikeshi nalezli něco jako autobusové nádraží. Prašný plac plný odpadků (jak jinak), na němž jódlují řidiči bojující o přízeň pasažérů a zpěvavými hlasy donekonečna opakují mantru cílové stanice. Náš předem zjištěný „linkový spoj“ (haha) směrem do hor pochopitelně nikde. Pátrali jsme, zda je zamýšlená trasa vůbec průjezdná, na což se nám dostalo lakonické odpovědi místního dispečera: „Mejbí jes, mejbí nou. Sevnty prsent.“

Po dvou hodinách čekání naše notně otlučená pojízdná plechovka kupodivu dorazila. Přihodili jsme do jejích útrob pár dalších sardinek a vyrazili směr Joshimat. Vzdušnou čarou to máme 130 km, reálným tempem nejmíň deset hodin cesty. Himálaj express cestou staví na obědy, svačiny, zajížďky k městům a čůrací pauzy všude možně. Klikaté silnice stoupají proti toku Gangy a jsou stále zábavnější. Převýšení mezi silnicí a řekou se postupně zvyšuje, úměrně tomu klesá kvalita povrchu. Asfalt vystřídá prach a kamení. Svodidla neexistují, posléze začíná chybět i krajnice. Nabýváme dojmu, že vnější kola autobusu občas poruší pravidla fyziky a chvílemi jedou vzduchem. Uklidňují nás relativně velké rozměry našeho vozidla („Když do toho auťáku vrazíme, skutálí se dolů určitě on.“), leč pouze do doby, než se zpoza rohu vynoří mohutný nárazník obrovského náklaďáku značky Tata („Do prčic!“).
.

After whisky driving risky (f: Olga Hušková)

.
Do zatáček se v Indii zásadně vjíždí s mohutným zatroubením na plný plyn a pak… děj se vůle Šivova. Indové jezdí vlevo, takže cesta vzhůru do kopců s báječnou vyhlídkou pod mizející krajnici nutí slabší povahy opouštět místo u okýnka. V údolí sem tam člověk zahlédne vrak osobáku. Přibývají oficiální cedule, které jsou vcelku komické, pokud se vás zrovna netýkají. Indická správa silnic sází na humor a poezii. „After whisky driving risky.“ Hehe. „If you sleep, your family will weep“. Hm. „Leave sooner, drive slower, live longer.“ „Speed thrills, but kills.“ Ehm. „Better late than never.“ Čím dál tím lépe. Objevují se i jiné značky. Nacházejí se na počátku traverzu největších svahů a vedle sugestivních obrázků sypajícího se kamení jim dominuje nápis „Landslide and rockfall zone“. Tato cedule cestovatele nezajímá do chvíle, než jeho autobus zastaví v předlouhé koloně dalších vozidel. Co to vidí mé bystré oko kdesi v dálce vpředu? A do háje, zával. Pořádný kus svahu se rozhodl odcestovat do údolí a původní silnici přehradil v úseku 200 metrů souvislou hromadou zeminy a šutrů (foto). Pískoviště pro obry končí až dole u řeky. Pokud po cestě nějaká auta právě projížděla, nejspíš je kamenná lavina smetla s sebou. Ostatní řidiči mají jasno, tohle bude trvat. Sedí ve skupinkách na dekách, vaří jídlo a mastí karty. Kolem kolony pobíhá několik přičinlivých kluků a nabízejí občerstvení. Čas se zastavil, pár dní počkáme, nějak se to vyřeší. Co se rozčiluješ? Ty někam spěcháš? Zapomeň na Evropu, tady vládne Indie.

Autobusák nám vrací část jízdného (k nevíře) a další úsek cesty zdoláváme po svých. Pár kiláků k nejbližšímu mostu přes řeku, pár dalších po druhé straně řeky přes vesničku k jinému mostu. Přespat, a zas zpět k původní silnici, ulovit otáčející se autobus na druhé straně závalu. Dál do hor pokračujeme jiným vehiklem a s o něco horším pocitem okolo žaludku. Tak ono se to přece jen stává… Jak pojedem zpět? Na posledních kilometrech stoupání do horského Badrinathu se stařičký autobus láme v zatáčkách a občas místo trojky zařadí levitaci. Porušení přírodních zákonů už nikoho nepřekvapí, za poslední dva dny jsme notně otupěli. Místy chybí půl silnice, případně přes ni protéká menší řeka. Stádo ovcí. Čekáme. Díry, kamení, voda a znovu díry. Jsme na místě.

Pod himálajskými velikány, jimž dominuje nádherná Nílkantha, strávíme pololegálními výlety několik dní, než nás vyžene sníh. Patnáct centimetrů mokrého sajrajtu ráno na stanu – s tím nepočítáme. Vracíme se do Badrinathu, který vypadá, že se připravuje k evakuaci (foto). Nečekaně přichází zima, vesničané neprodleně balí cajky na náklaďáky a mizí do nižších poloh dřív, než bude odjezd nemožný.
.

Nílkantha 6596 m (f: Olga Hušková)

.
Horko těžko smlouváme s řidiči, abychom z hor stačili prchnout rovněž. Nakonec se soukáme do džípu, kam se nás vešlo 15, čímž významně klesá naše ekostopa (i šance na přežití). Kapotu našeho vozidla opatřil místní svatý muž červenou tečkou, stejnou, jakou si Indové malují doprostřed čela. Asi aby džíp přemluvil k poslušnosti – a všechna indická božstva k jeho ochraně. Snad hodinu drncáme 15 kilometrů dolů do Joshimatu. Mezitím přemýšlíme, jak bude vypadat náš milý zával na zpáteční cestě. Objížďka dost dobře není možná. Třeba to… ehm… uklidili.

Po dalších několika hodinách cesty je zde okamžik O. Óóóó. Óóóni to… uklidili..?? Na obou stranách závalu stojí opět fronta aut, zdá se však o něco kratší než před týdnem. Z bývalé silnice, původně zcela zasypané kamením, je u hrany svahu odhrabán úzký štěrkový pruh, na první pohled tak akorát pro motorku. Nesmrtelný indický Rambo v malém buldozeru jezdí napříč závalem po troskách cesty tam a zpět. Na hlavě má žlutou přilbu, ale střechu nad hlavou žádnou. Občas někdo na kraji závalu zapíská – signál, že shora přichází kamenná lavina. Rambo vtáhne hlavu mezi ramena a maximální možnou rychlostí 15 km/h mastí s buldozerem ke kraji. Přes silnici prosviští mohutná dávka kamení. Chvíli se čeká, načež udatný muž znovu vyjíždí do boje. Probůh, kolik tu mají rizikový příplatek? Nebo ten nebožák dostal trest smrti? K našemu překvapení po přeletu laviny kamenů přebíhají z jedné strany na druhou lidé. Nad hlavou kufry, kdyby náhodou ještě něco letělo. Vychází jim to, mrtvoly nikde. A najednou, světe div se, projely jednosměrně dva džípy. Kolona se trochu posunula. A sakra… takhle to tu chodí. Psychicky se připravujeme na přejezd. Však na nás taky dojde. V autobusu přemýšlím, jestli bych stihla vyskočit oknem, kdyby dvě zázračná levitující kola zakolísala a plechová krabice uposlechla gravitaci. Asi ne. Tak na to půjdem opět po indicku. Věř, ono to nějak vyjde. Třeba budeš v příštím životě kočka. Autobus se rozjel, indické osazenstvo na palubě začalo ponuře zpívat. „Někdy mě fakt sere, že jsem ateista,“ zasyčí vedle mě kamarádka. Tep na 200. Snad nás udrží na hraně svahu všechny čtyři ruce bohyně Kálí. Několik vteřin napětí – a je to za námi!

Dostáváme pořádnou lekci životního optimismu v zemi, kde se na osobnost nehraje. A zjišťujeme, jak silným zážitkem může být skutečně… Cesta. Doslova.

(Text se umístil na pátém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Cesta do hor v barvě a kvalitě kakaa (f: Vojta Duchoslav)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu