„200 slov“

Jizerská sto sedmdesátka. Lajneři založili novou tradici

21. 01. 2020, Ondra Málek

Je chladné a sychravé lednové ráno. Noční mlha už dávno spadla a liduprázdné pražské ulice pokryla bílým závojem, jako by naznačovala příchod tak dlouho očekávané zimy. Do úsvitu zbývají necelé dvě hodiny a já po rychlé snídani hážu předem sbalené cajky do auta a vyrážím na sever vstříc novému dni ve výškách. Krátce po svítání přijíždím do Liberce, házím bágly do Lukyho dodávky a společně hurá do hor! Vytoužená sněhová nadílka je bohužel skromná, ale i tak jsme naprosto nadšení z každého centimetru, který během posledních dní napadl. Že jsme sníh náležitě ocenili, bylo možné doložit nejen naší jím podmíněnou přítomností, ale i běžkami, které na nás v autě čekají. Zkrátka, Jizerská sto sedmdesátka se chodí zásadně a pouze v zimě. A pokud o ní dnes slyšíš poprvé, tak čti pozorně. Zakládáme totiž tradici!

Nasedat a zakládáme. (f: Lukáš Černý)

Po příjezdu zbytku týmu rychle stejpujeme lajnu, připravíme kotvení a napnuto máme cca do hodiny a půl. Tom Valenta dává první úspěšné jízdy na slackboardu. Celé údolí se rázem zahalí do nepropustné bílé tmy a my již nejsme schopni dohlédnout dále než pár desítek metrů před sebe. Lajna najednou vede do neznáma. Jako kdyby mi tím chtěla něco říct.

„Kam to vlastně kráčíš?“

Když už jsme u toho, přesně před rokem touhle dobou, kdy jsem poprvé vlezl na highline, by mě rozhodně nenapadlo, s kým, kde a co budu za rok chodit. Život je samé překvapení, napadá mě, když si navazuji odsedku. Zkouším to poprvé naboso, což se po pár desítkách metrů ukázalo jako špatný nápad.

„Kam to vlastně kráčíš?“ (f: Lukáš Černý)

Polet! Visím v odsedce. Srdce buší na plné obrátky, tělo nabité adrenalinem se potí. Nohy už dávno necítím, a tím pádem chybí tak potřebná citlivost chodidla na popruhu. Vyhoupnu se zpět nahoru a rukama nahmatávám ledovou krustu, která celou lajnu nenápadně pokrývá. Po dochodu lajny si ještě chvíli užívám fakt, že si můžu sněhem běhat naboso a vůbec nic mě nestudí. Nicméně se v zájmu zachování zdraví po chvíli raději obouvám do mokrých bot.

Kluci, ve snaze pořídit záběry, mezitím dvakrát havarují se svými drony – na jejich vrtulkách se také okamžitě tvoří ledová krusta. Rozjíždíme pátrací akce po údolí a oba drony nakonec nacházíme v pořádku, avšak kýžené natáčení se dnes zřejmě konat nebude. Postupně se trochu rozjasňuje a další pokusy už dáváme v barefootech, které si pro dnešek nemůžeme vynachválit.

Jizerská 170 – pochod lesem. (f: Lukáš Černý)

Před západem Slunce začínáme unavení a promrzlí sundávat lajnu. Zhruba po hodině se přicházíme ohřát a občerstvit do knajpy. Den bere za své, zbytek party se vydává na cestu domů a já s Lukym nasazujeme čelovky – vyrážíme na okruh. Nezastaví nás ani moje zlomená hůlka, vybitá čelovka, ani fakt, že přesně nevíme, kam jedeme. Pár kusů klacku z lesa jako dlaha a tejpa jakožto povinná výbava každého highlinera mi zachraňuje krk. Po zhruba patnácti svižných kilometrech se vracíme a já, naprosto příjemně unaven, cítím zadostiučinění. Svůj poslední den vánočních prázdnin v České republice před návratem do ciziny jsem strávil naplno.

Poslední den před návratem do ciziny jsem strávil naplno. (f: Lukáš Černý)

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa