Je chladné a sychravé lednové ráno. Noční mlha už dávno spadla a liduprázdné pražské ulice pokryla bílým závojem, jako by naznačovala příchod tak dlouho očekávané zimy. Do úsvitu zbývají necelé dvě hodiny a já po rychlé snídani hážu předem sbalené cajky do auta a vyrážím na sever vstříc novému dni ve výškách. Krátce po svítání přijíždím do Liberce, házím bágly do Lukyho dodávky a společně hurá do hor! Vytoužená sněhová nadílka je bohužel skromná, ale i tak jsme naprosto nadšení z každého centimetru, který během posledních dní napadl. Že jsme sníh náležitě ocenili, bylo možné doložit nejen naší jím podmíněnou přítomností, ale i běžkami, které na nás v autě čekají. Zkrátka, Jizerská sto sedmdesátka se chodí zásadně a pouze v zimě. A pokud o ní dnes slyšíš poprvé, tak čti pozorně. Zakládáme totiž tradici!

Po příjezdu zbytku týmu rychle stejpujeme lajnu, připravíme kotvení a napnuto máme cca do hodiny a půl. Tom Valenta dává první úspěšné jízdy na slackboardu. Celé údolí se rázem zahalí do nepropustné bílé tmy a my již nejsme schopni dohlédnout dále než pár desítek metrů před sebe. Lajna najednou vede do neznáma. Jako kdyby mi tím chtěla něco říct.

„Kam to vlastně kráčíš?“

Když už jsme u toho, přesně před rokem touhle dobou, kdy jsem poprvé vlezl na highline, by mě rozhodně nenapadlo, s kým, kde a co budu za rok chodit. Život je samé překvapení, napadá mě, když si navazuji odsedku. Zkouším to poprvé naboso, což se po pár desítkách metrů ukázalo jako špatný nápad.

Polet! Visím v odsedce. Srdce buší na plné obrátky, tělo nabité adrenalinem se potí. Nohy už dávno necítím, a tím pádem chybí tak potřebná citlivost chodidla na popruhu. Vyhoupnu se zpět nahoru a rukama nahmatávám ledovou krustu, která celou lajnu nenápadně pokrývá. Po dochodu lajny si ještě chvíli užívám fakt, že si můžu sněhem běhat naboso a vůbec nic mě nestudí. Nicméně se v zájmu zachování zdraví po chvíli raději obouvám do mokrých bot.

Kluci, ve snaze pořídit záběry, mezitím dvakrát havarují se svými drony – na jejich vrtulkách se také okamžitě tvoří ledová krusta. Rozjíždíme pátrací akce po údolí a oba drony nakonec nacházíme v pořádku, avšak kýžené natáčení se dnes zřejmě konat nebude. Postupně se trochu rozjasňuje a další pokusy už dáváme v barefootech, které si pro dnešek nemůžeme vynachválit.

Před západem Slunce začínáme unavení a promrzlí sundávat lajnu. Zhruba po hodině se přicházíme ohřát a občerstvit do knajpy. Den bere za své, zbytek party se vydává na cestu domů a já s Lukym nasazujeme čelovky – vyrážíme na okruh. Nezastaví nás ani moje zlomená hůlka, vybitá čelovka, ani fakt, že přesně nevíme, kam jedeme. Pár kusů klacku z lesa jako dlaha a tejpa jakožto povinná výbava každého highlinera mi zachraňuje krk. Po zhruba patnácti svižných kilometrech se vracíme a já, naprosto příjemně unaven, cítím zadostiučinění. Svůj poslední den vánočních prázdnin v České republice před návratem do ciziny jsem strávil naplno.