„200 slov“

Moje první kroky na horské lajně. A vyšlo to rovnou na Tre Cime

26. 09. 2022, Denisa Krásná

Když Luky Černý mezi řečí zmínil, že chce tahat highline na Tre Cime di Lavadero, rozbušilo se mi srdce. „Luky, a myslíš, že bychom se mohli s Peňou přidat?” ptám se opatrně a těch pár sekund, kdy čekám na odpověď, mi přijde jako věčnost. Je srpen 2021 a já chodím lajny teprve pár měsíců. Trénuji ale poctivě – namotivovaná vidinou krásných horských směrů.

Pro highline jsem se nadchla, když jsem na outdoorovém festivale v mém rodném Přerově poprvé slyšela Dannyho přednášet o jeho horských projektech. Mluvil s jiskrou v očích o highlinách, kterými spojil skalní věže v Tatrách, francouzských Alpách i Dolomitech. Nic estetičtějšího jsem ještě neviděla; tohle je moje představa umění, o kterém jsem dosud neměla ponětí. Další přednášky jsem už nebyla schopná vnímat a odešla jsem z festivalu předčasně, abych si doma hned pustila všechna Lukyho videa. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych takové lajny mohla někdy taky chodit.

Luky souhlasil a k mému nadšení nás přibral do týmu. Na lajnu měl ale vyhrazený jen jeden víkend. Pokud nevyjde počasí, nic se tahat nebude. Celý týden před plánovanou akcí jsem se nutila nesledovat každou hodinu předpověď počasí. V Dolomitech zrovna hodně pršelo a já se raději začala smiřovat s myšlenkou, že si na svou první horskou lajnu ještě chvíli počkám. „Vypadá to docela dobře, zítra bychom se tam mohli přemístit a další den tahat,“ usoudí ale nakonec Luky po porovnání několika modelů. Nadšení už ten den nezvládám krotit a těžko se mi žije přítomností. Když pak na parkovišti pod Tre Cime rozdělujeme matroš na další den, vypadá to, že nás už nemůže nic zastavit. Ledaže…

Tre Cime – levá věž je Piccola, kde jsme tahali lajnu. (foto: Jiří Krásný)

„Nechcete jít ještě někdo spát do auta?“ volá Halfi do skalního tunelu, který vykopali vojáci za první světové války, a ve kterém se teď čtyři z nás schováváme před bouřkou, která se večer přihnala. Nabídku s díky odmítáme, ale přesouváme se alespoň hlouběji do tunelu. Bouřka pár hodin neustává a já se bojím, že nás mokrá skála další den nahoru nepustí. Vstáváme ve čtyři ráno a snídáme v mlze, která po nočním dešti zavalila údolí. Předpověď ale vypadá příznivě, a tak brzy vyrážíme pod nástup cesty. Je nás celkem sedm, takže polezeme ve třech skupinkách.

Na Cimu Piccolu (2875 m n. m.), nejmenší ze tří věží, jsem před rokem vylezla krásnou vícedélkovou klasikou s názvem „Žlutá hrana/Spigolo Giallo“ (VI+, 350 m, pozn. red.). Tentokrát jsme se chystali na věž dostat normálkou (IV+, 350 m, pozn. red.), kterou poprvé vylezli Michele a Johann Innerkofler už v roce 1881. Průvodce a recenze na internetu slibovaly i přes lehkou klasu zábavné exponované lezení, my si ale cestu vybrali jako nejrychlejší způsob, jak se dostat na věž zatíženi vybavením na lajny. V sedmi lidech se ale matroš pěkně rozdělil a batohy máme vlastně docela lehké.

Dlouhý nástup žlabem nám dává asi nejvíc zabrat, když se v suťovisku snažíme shazovat co nejméně kamení. První čtyři délky nakonec lezeme nejistění, a dost si tak šetříme čas. Když už mi začíná být pohled dolů trochu nepříjemný, tak se navazujeme a pokračujeme dál ve svižném lezení, které si na laně hned více užívám. Někde jsem četla, že jde o technicky nejnáročnější normálku v celých Dolomitech, tak možná proto mě tak baví. Na předvrchol se dostáváme už okolo deváté hodiny ráno a stále ještě v husté mlze zde bez výrazných komplikací taháme 53 metrů dlouhou lajnu nazvanou „Elysium“. Je to přesně 10 let od chvíle, kdy ji tady vůbec poprvé natáhli Reinhard Kleindl a už zesnulý místní highliner Armin Holzer. (Viz článek, pozn. red.)

Taháme 53 metrů dlouhý směr „Elysium“. Denisa na lajně (foto: Jarda Adam)

Lajna vede z nižšího vrcholu do stěny hlavního vrcholu, od kterého nás dělí jedna délka, a na který si během dne všichni postupně dolezeme. Když jde Halfi jako první na lajnu, sotva vidíme její konec a trochu se klepeme zimou. Atmosféra je v téhle husté mlze sice jedinečná, ale chodit v ní po lajně je ukrutně těžký. Tedy ne pro Halfiho, který ji posílá na onsight v obou směrech. Jenže tenhle kluk chodí highliny i poslepu (v létě 2022 Halfi přešel poslepu 440 metrů dlouhou highline, pozn. aut.). Peňa, Standa a Luky to ve stížených podmínkách taky zvládají a všichni doufáme, že se mlha brzy rozplyne, i kvůli fotkám a videu. Naše přání je vyslyšeno zrovna ve chvíli, kdy na lajně sedím já a připravuji se na své první kroky na vysněné horské highlině. Strach nemám ani z té hluboké propasti pode mnou a výjimečně ani z neúspěchu. Nedělám si vysoké nároky, na první highline jsem stála teprve v dubnu, což jsou čtyři měsíce. Lajnu si chci jen užít a to se mi daří. Na druhý pokus ji přejdu dokonce jen s jedním pádem, za což vděčím naprostému uvolnění, kterého jsem poprvé dosáhla až tady. 300 metrů nad zemí, na vrcholku jedné z nejhezčích skalních věží na světě.

Každý si lajnu ještě jednou užíváme ve slunečném počasí a Kačka nakonec přidává další přechod. Tahle holka taky nechodí dlouho, ale jde jí to náramně. Z věže slaňujeme spokojení po vydařeném dni a vlastně nejsme ani moc vyčerpaní. Jak moc smrdíme, si uvědomuju až po příjezdu domů. Moje první horská highline mě rozhodně nezklamala. Ba naopak. Ještě ten den začínáme s Kačkou dávat dohromady tým na slovenskou klasiku – highline na Ihlu v Ostrve.

Díky za highline na Cime patří především Lukymu Černému – za nápad a organizaci, ale taky všem dalším členům týmu. Byli to: Halfi, Standa, Kačka, Peňa a Jarda.

Večerní momentka s Cimou Piccolou vpravo (foto: Jiří Krásný)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu