KRÁLOVSKÁ DISCIPLÍNA
Před osmi lety byla stometrová highline posvátnou délkou. I v Ádru se mohlo tahat bez větších omezení. Časy se mění a ani jedno už neplatí. Lajna „Královská disciplína“ – spojující ádrovské dominanty Král se Zámkem, pořád zůstává velmi ambiciózním podnikem.
STOMETROVÁ KRÁSKA
Před pár týdny se mi v Gruzii na treku zdál sen, ve kterém jsem se měnila z veverky na člověka. Lezla jsem po vysokém stromě, podle kůry to byl dub, který byl rozvětvený až u koruny. Jako veverka jsem bez problémů zarývala drápky do vrásčité kůry, jako kdybych lezla spáru. Když jsem však znovu oblékla lidskou podobu, lezení na strom se značně ztížilo.
Teď jsem v Ádru a obrazy ze snu mi probleskují před očima při lezení na třicetimetrovou borovici. Všude kolem mě se tyčí krásné skalní věže a já jsem asi jediný člověk v celém pískovcovém království, který dobrovolně leze na strom. Jdeme totiž tahat lajnu a musíme to kvůli místním pravidlům udělat tradičním způsobem, tedy bez použití dronu.
Když díky prvolezci Pájovi sedíme v pátek při západu Slunce na Zámku a vymýšlíme plán na další den, identifikujeme borovici jako největší překážku, spolu se sousední věží Audienční. Cílem je propojit dominantní věže Zámek a Král úzkým provázkem, po kterém následně přetáhneme lajnu. Vzdálenost činí 100 metrů. Víme, že to jde, protože lajna už jednou natažená byla. Trvalo to ale čtyři až pět dní, což nám přidává vrásky, protože my máme jenom jeden víkend.
Lajnu poprvé napnuli v srpnu 2017 její vizionáři Tom „Žerťák“ Žert a Vojta Malafa, s pomocí lajnerů Dobyho, Matese Nešpora a Ríši Gemprleho. „Doby tehdy makal u Tošováka a já u něj byl celé léto ubytovanej v hamace,“ vzpomíná Žerťák. „S Malafou jsme od Tošky pořád koukali na ten směr, až jsme se jednoho dne rozhodli ho napnout.“ V té době to byl velký projekt (viz Žerťákův vzpomínkový text níže, pozn. red.). Kilo byla posvátná délka, na kterou aspiroval každý seriózní lajner. Podobně jako dnes na kilák.
„Na borovici nás vylézt nenapadlo,“ směje se Žerťák. Repku přetahovali přes čtyři věže a kromě Zámku a Krále tak vylezli ještě na Bratraneckou a Komtesu. To zabralo dost času a tahání ještě na dva dny přerušila bouřka. Čas je ale tehdy netlačil. Doba tahání byla úměrná času, po kterou lajnu nechali nataženou. Podle Vojty tam visela aspoň dva týdny, Žerťák míní, že snad i měsíc. Lajny byly tehdy v Ádru běžnou a vítanou sezónní zábavou, stejně jako je tomu třeba v Ostrově u Tisé. Do roku 2019 tu parta Adr Lines (včetně Vojty Malafy) pořádala každoroční highlinový fesťák, který utnula až pandemie a nové regule CHKO.
Na finální dopínání už dorazili i Halfi (Honza Halfar), Luky Černý a Michal „Mišo“ Pírek, který si na lajně přešel svůj tehdejší osobák. Stejně jako Malafa. „Je to moje srdcovka v Ádru, protože na ni pořád koukáš od Tošováka; naopak z lajny koukáš dolů na něj. Jsou sice i exponovanější lajny, ale tady musíš vylízt na věže, což se ne vždy dělalo,“ vzpomíná. „Jde určitě o jednu z nejhezčích highline, co jsem kdy chodil.“
Za jeden z nejkrásnějších směrů v Ádru ji považuje i Žerťák, který na lajně dokonce strávil noc v hamace, v objetí dominanty Krále, první vylezené věže v Ádru. Název Královská disciplína proto vzdává hold nejen takto přezdívané disciplíně highline, ale také věži Král a celému sektoru Království. (Vzpomínkový článek s videem, oslavující 100 let od vylezení na Krále, najdeš tady, pozn. red.)
„V té době to byl velký projekt. Kilo byla posvátná délka, na kterou aspiroval každý seriózní lajner. Podobně jako dnes na kilák.“
BRÁNIT VZDUŠNÝ PROSTOR
Od prvního tahání už uplynulo osm let a mnohé se změnilo. Dnes je potřeba žádat CHKO o povolení, a navíc platí nepsané pravidlo – jen jedna lajna ročně a pouze na pár dní. Autoritám se zkrátka přestalo líbit, co takový highlife představuje, a dospěly k závěru, že je v rozporu se zájmy turistů, kterých v Ádru rok od roku přibývá. Paradoxně většinu návštěvníků lajny fascinují a berou je jako nečekané zpestření dne; nařízení ale nejspíš chrání těch pár jedinců, kteří při pohledu na úzký popruh málem dostanou infarkt. Ne proto, že by se dokázali empaticky vcítit do balancujícího blázna na něm, ale protože jim narušuje křehkou iluzi uniformního světa a konformní společnosti.
Není to nic překvapivého; ani ve světě tomu není jinak. V Yosemitech například vedle přísného zákazu používání dronů platí i omezení na tahání highline tam, kde by narušovaly výhled na některý z mnoha vodopádů. Zákaz odstartovala situace, kdy místní parta natáhla lajnu před jedním ze slavných vodopádů právě v den návštěvy tehdejšího prezidenta Baracka Obamy. Ten si sice osobně nestěžoval, ale správce parku znejistěla představa, že by se prezidentova fotografie z ikonického místa neshodovala s podobnými snímky jeho předchůdců. Od té doby mají lajneři kvůli podobným konzervativním představám prostě smůlu, stejně jako v Ádru. Až tedy na tu jednu výjimku, o kterou můžeme přímo na úřadě každou sezónu zažádat.
Díky udělení „výjimky ke vstupu mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody za účelem provozování aktivity highline,“ napnula minulé léto skupina Loulajf (Dan Pek, Kačka Zíková, Šimon Navrátil, pozn. aut.) s přáteli dva zbrusu nové směry z Polední na Elišku a na Cherubína. Letos jsem povolení získala já a na doporučení Halfiho se rozhodla pro opakování Královské disciplíny. V sektoru Království byla navíc podle CHKO největší šance tahat už v červenci, protože tam letos žádní sokoli nehnízdili.
V Ádru jsme si chtěli nejen pěkně pochodit, ale natočit i záběry do našeho filmu Flow. Ten už je v postprodukci a čas nás proto neúprosně tlačí. Po týdnu digitálního detoxu v Gruzii jsem na letišti ve Wroclawi akci skoro odpískala – podle předpovědi mělo celý víkend pršet. Déšť se ale zázrakem odsunul až na pondělí. S radostí jsem tak objížděla Moravu a půjčovala od lajnerů v mém nejbližším okolí spansety (pevné textilní popruhy nebo smyčky z vysoce odolného materiálu, používané k bezpečnému ukotvení highline, pozn. aut.), kterých je na obhoz věží potřeba desítky metrů. Nedostatek spansetů byl jeden z dalších důvodů, proč se tahání poprvé tak protáhlo, já jich proto radši měla přebytek.
Spansety se mi hodí i na vylezení borovice. Jeden po druhém si je posouvám a pomalu se dostávám výš. Úplně se v činnosti ztrácím a kdybych zároveň nemusela komunikovat s ostatními, dostala bych se do úplného stavu flow. Ti mezitím hledají nejlepší trasu lesem ke Králi, kam už vylezl Martin s fixem. Seshora mám lepší výhled a naviguju je. Jakmile se dostanu k větvím, zbytek už vyběhnu jako ta veverka.
Koruna borovice je překvapivě robustní. I nejvyšší větve jsou pevné a můžu si na ně lehnout jako lenochod. Strom se hýbe jen při silných poryvech větru. Těch naštěstí není tolik, přesto cítím náznaky mořské nemoci. Házím repku dolů a úspěšně se vyhýbám větvím. Strana na Krále je předchystaná, teď přichází čas zaměřit se na daleko kratší úsek mezi borovicí a Zámkem, kde už čekají Ráďa Hůlka s Martinem. „Tahle část by měla být rychlá a bez komplikací,“ volám na ně optimisticky. To se mi ale brzy vymstí.
Repka se zasekává ve spáře věže Audienční. Kluci ji zkouší přehodit bambulákem, který ale splní účel až moc dobře a nejde vytáhnout. Stejně dopadne i druhý konec. Nakonec slaním z borovice a lezu na Audienční expediční spárou pokrytou mechem a komínkem plným hlíny. Při slaňování mi vystřelí pod prsty přetržený drát mega julu. Brzda se naštěstí zasekne, ale musím po laně vyručkovat kousek nahoru, jinak ji nepovolím.
Na druhý pokus s kyblíkem a prusíkem se snažím vyprostit repku. Povolí jen jeden konec, pro naše účely to naštěstí stačí. Záchranu zbytku repky a bambuláka odkládáme na později. Snažím se, i přes sílící dehydrataci, užít si lezení širokým komínem. Z vrcholu už pak snadno propojujeme Zámek s borovicí, na kterou tentokrát rychle vyjümaruju po fixním laně, zatímco repku proplétám mezi větvemi.
Po čtyřech hodinách tahání propojuji nad korunou borovice oba konce repky a pouštím ji do vzduchu. Vítězství!I když lety dronem bývají taky dramatické, z tohoto propojení mám daleko větší pocit zadostiučinění. „Tuhle lajnu jsme si vážně zasloužili,“ honí se mi hlavou.
PROKLETÁ BOROVICE
Dan na Králi řádně zaposiluje, když sám přetáhne celou lajnu. Společně ladíme detaily a lajna je v odpoledním slunci připravena k chůzi. Zkušený Ráďa Hůlka ji pošle jako první, následován Danem Černochem, který si OSFM přechodem (Onsight Full Man – přechod highline oběma směry bez pádu a hned napoprvé – v highline jde o nejvíce ceněný způsob přechodu, pozn. aut.) dojde pro svůj osobáček, stejně jako dříve Malafa a Mišo. Já je pozoruji zespodu, kde s Pájou Kratochvílem konečně obědváme.
„Hele, ta borovice je ale velká no-fall zóna, jasný?“ Už ani nevím, kdo tuhle větu jako první vyslovil nahlas. „Do ní spadnout by nebylo tak měkký jako padat do břízy.“ Vím to nejlíp, vždyť jsem v těch větvích strávila velkou část dopoledne. Její koruna dosahuje až téměř k lajně a nejtěžší z nás dokonce škrábe na chodidlech, když nad ní opatrně balancují. Projít nad ní chce opravdový ádrovský morál a zenový klid.
„Přešel jsem to, ale hned za ní jsem se strašně rozklepal,“ svěřuje se Dan a Janek souhlasně přikyvuje. „Já to poslal jen z Krále na Zámek, protože tímto směrem je to za borovicí už jen kousek, a ten jsem nějak doklepal.“ Morál mu stejně jako Danovi dodávají ambice na osobák. Když pak navečer přijde Luky Černý, nad borovicí si raději sedá a ten kousek se odšoupe: „Je tak o dva metry vyšší, než posledně!“
Na lajnu se nehrnu, svůj cíl jsem si splnila jejím úspěšným napnutím. Kochám se pohledem na ostatní a nabírám energii. Při krásném večerním světle si nejdřív vylezu komín na Krále a lajnu si poprvé užiju až při rudém západu Slunce. Hned, co se postavím, se mi roztřesou nohy a já si uvědomím, jak strašně jsem unavená. Dokonce se mi točí hlava, což se mi často neděje. Snažím se pozornost rychle přenést jinam – soustředím se na jednotlivé kroky a dlouhé nádechy a výdechy. Pravidelné a pomalé dýchání mě uklidní a dodá sílu do dalších kroků.
Lajna je na současné poměry relativně krátká, tím se nejvíce uklidňuji. Před 15 lety byla highline o této délce světovým rekordem. Dnes je kvůli rychlému vývoji sportu rekord přes tři kilometry, a i u nás jsme měli přesně před rokem možnost chodit téměř kilometrovou highline na Dolní Moravě. I v porovnání s více běžnými lajnami, které se u nás o víkendech tahají, je Královská disciplína svou délkou podprůměrná. Nic jí to však neubírá na atraktivnosti; ba naopak. A to hned v několika ohledech.
Kratší lajny jsou často mnohem estetičtější – jejich výška a expozice více vyniknou. Jsou taky většinou technicky náročnější na přechod než delší lajny, které ti odpustí více chyb (to je čistá fyzika). Navíc v dnešní době se dlouhé lajny tahají na hightech, tedy váhově velmi lehkých popruzích, které chůzi ještě více zjednoduššují. Ty kratší se však stále napínají na klasickém polyesteru nebo nylonu, i když zdaleka ne v tak velkém tahu, jako dřív. Tehdy byly lajny tak těžké, že by je dnes málokdo z nás přešel. Tzv. „oldschool“ lajneři mají proto v komunitě zaslouženě velký respekt. Jestli nás ale něco dlouhé lajny učí, tak vytrvalosti – jak fyzické, tak psychické.
„V porovnání s běžnými lajnami, které se u nás o víkendech tahají, je Královská disciplína svou délkou podprůměrná. Nic jí to však neubírá na atraktivnosti; ba naopak.“
ÁDROVSKÝ (NE)MORÁL
„Hlavně si to užívej,“ opakuji si jako mantru každých pár metrů. Pomáhá to. Koukám se při chůzi na doruda se zbarvující skály přede mnou a snažím se tento výhled vrýt do paměti. Připomínám si, jaké štěstí mám, že se zrovna tady můžu procházet vzduchem a zavalí mě pocit vděčnosti. Lajny nemusí být dlouhé, aby na nich člověk zažil dobrodružství a pocity hluboké radosti, pro které to vlastně všechno děláme. Vnímám, jak mi po těle stéká pot, protože vítr navečer úplně ustal a lajna proto výrazně ztěžkla. (Mírný vítr lajnu stabilizuje, a je proto vítaným společníkem, pozn. aut.). Tím víc se musím soustředit na přítomnost a všechny ostatní myšlenky na chvíli zavřít do pomyslného šuplíku ve své hlavě.
Daří se mi přejít většinu lajny, než si musím fyzickým i psychickým vyčerpáním u borovice sednout. Naivně se nad ní pomalu spustím do odsedky. V duchu doufám, že jsem dostatečně lehká na to, abych větve při případném pádu minula. Ani mých 45 kg mi ale tomto případě moc nepomůže. Hned, jak naberu dech a síly zpátky, přecházím poslední metry. Na věži na mě čeká celá parta, Janek mi k posledním krokům hraje na guatemalskou flétnu a všichni mají dobrou náladu.
Hlava mě nepouští ani další den. Lajnu sice čtyřikrát přejdu bez pádu, nad borovicí si ale vždycky odsedám. Čistý přechod si do pomyslného deníčku nezapíšu, což vlastně poeticky odpovídá mému ádrovskému (ne)morálu. Tím víc jsem vděčná Martinovi s Pájou, kteří lajně položili základní kámen, když vytáhli obě věže.
Při nedělním sundávání už na obzoru pozoruji blížící se mraky, lajnu ale ještě stihneme sbalit za sucha. Na rozdíl od kluků, kteří před osmi lety promokli na kost. Nás pořádný ADRenalin, jak to trefně nazval Janek, čeká až po cestě domů na Hanou – v bouřce s krupobitím, na kterou ani mé zbrusu nové stěrače nestačí. Děkujeme přírodě, že s tím deštěm o dva dny otálela, abychom si mohli pochodit tuhle královskou ádrovskou highline.
OČIMA LAJNERŮ
Tahat lajnu v Ádru byl pro mě cíl a fakt obrovskej sen. Už když jsme v pátek vyjížděli, tak jsem z toho byl jako na trní. A moc jsem si to celé užil. Byla tam skvělá atmosféra, skvělí lidé, fakt nádherný místo. Zároveň to bylo takový ádrovský, protože člověk tam musel dávat pozor, když uprostřed lajny byla no-fall zóna. Ta borovice hrála v mém přechodu velkou roli, protože jsem tam fakt nechtěl spadnout.
Zároveň hrál roli i strach z pádu, protože přede mnou šel jako úplně první na lajnu jen Ráďa Hůlka, který to dal na onsight, takže v zásadě ta lajna byla jakoby neozkoušená, nikdo na ní nespadl. Takže jak říkal Janek, mě ten strach držel na lajně, a proto se to povedlo tam i zpátky bez pádu. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, jak je to vlastně možný, že se to mohlo stát. Jasně, tyhle délky chodím, ale ještě nikdy se mi žádná taková lajna nepovedla na onsight, natož OSFM a ještě s takovou expozicí. I když je fakt, že ta expozice byla sice velká od půlky směrem na Krále, ale opačným směrem tam byly různý stromy a věže relativně blízko, což hlavě hodně pomáhalo.
Já bych vypíchl velkou radost, jak se lajnu i bez dronu podařilo velmi rychle napnout. Obrovskou roli v tom sehrála ta borovice, která byla největší překážkou a zároveň i největší pomocnicí. Takže fakt respekt Denči za vylezení dvakrát na strom a za to, jak se podařilo téměř bez problémů přetáhnout repku.
Taky bylo super, že když už jsme měli lajnu naplou, tak se nám hned napoprvé podařil ideální tah. Lajna se krásně chodila a první lidi, co na ni šli, včetně mě, si to hned poslali, z čehož mám mega radost. Bylo vlastně hrozně příjemný po ní chodit. S tím se pojí i druhá věc, že zespod ta lajna vypadá extrémně vysoko a neuvěřitelně exponovaná, ale když už člověk na ní je, tak zjistí, že zase až tak exponovaná není. Po straně je svah a strom uprostřed, takže celkově ta expozice nebyla tak velká. Vždycky, když jsem šel dole, tak jsem si říkal ‘ty vole, to je vejška, to je neskutečný’, ale pak na lajně to bylo vlastně moc příjemný a krásně jsme si pochodili.
Když jsem před více než deseti lety začínal s lajnama, moje úplně první lajnová akce byla právě tady – na Adršpach Highline Meeting. Do té doby jsem chodil jen těsně nad zemí, tady jsem si ale poprvé zkusil i highline. Tehdy jsem zkoušel jen lajny na Křížáku, Adršpach byl pro mě tehdy ještě moc vysoký, exponovaný a odvážný. Proto když mě teď Denča pozvala na lajnu mezi Zámkem a Králem, dlouho jsem se nerozmýšlel. Bylo krásné se znovu projít vzduchem, rozhlížet se po adršpašských věžích a přitom koukat na Křížový vrch, kde jsem se před lety klepal na patnáctimetrové lajně.
To si takhle jdeš podmínka nepodmínka, lajna se chodí nádherně a naráz borovice. Tak scvakneš půlky, doufáš, že se ti nesekne odsedka, přejdeš to, opadne stres a začne třepačka. Nesmíš být prostě sračka.
Je to jedna z nejhezčích lajn, co jsem kdy chodil. Nádherné místo, krásně se chodila a jako bonus borovice na trase. No a ještě skvělá partička, která tě dovede hecnout, i když si myslíš, že na tom nemůžeš chodit.
Psalo se léto roku 2017. Já ho trávil díky Dobymu a Danče v Ádru, pověšenej v hamace na půdě Tošováka. A jelikož se tam pořád má co slavit a zapíjet, rozdejchávali jsme s ranním jointem jeden z večírků vzadu za Tošovákem a připletli se k další polospící oběti večírku – Vojtovi Malafovi. Vojta sice spal, ale jelikož je známej tím, že spí jako správnej jestřáb s otevřenejma očima, naše přítomnost mu neunikla.
Inu, jak už tomu tak bejvá, po různých tématech jsme pohledem i řečí skončili zase u těch ztuhlejch hromad písku všude okolo. A Vojtovi se zachtělo oprášit trochu ty klubka popruhů, na který se prášilo na půdě. Koukali jsme u toho na Království a plácli jsme, že bychom mohli natáhnout něco z Krále. (Vojta ten směr už zřejmě nosil v hlavě delší dobu.)
A jelikož nás ta myšlenka fakt nadchla, posilněni Dobyho zabijáckým macerátem zelenýho Vietnamu, vystřelily nás hamaky rovnou k činu. U Krecbachů na půdě jsme nabrali vhodnej kus lajny a všechny spansety, co šly, a vydali se prozkoumat terén. Cestou se k nám přidal ještě Ríša Gemprle a Matěj Nešpor.
Vylezli jsme na Krále , vtipkujíc zda mu můžeme kotvit za korunu (aby mu nespadla), a zjistili, že dostat odtamtud lajnu na Zámek asi nebude tak jednoduchý, jak jsme si mysleli. Stromů víc než dost, ale dronem jsme v tý době nevládli a s Krakonošem jsme byli kámoši akorát u Tošky, takže sojka nám taky nepomohla.
Nu což – vymysleli jsme plán vylézt krom Krále a Zámku ještě na Bratraneckou a Komtesu. A tak se stalo. Ríša s Matesem vylezli na Bratraneckou a my jim tam hodili repku z Komtesy a z Krále. Na Zámku nám to ale už tak rychle nešlo. Původní plán zněl obhodit celej masiv Zámku spansetama, což ale bylo asi 30 metrů spansetů – to jsme samozřejmě neměli. Takže jsme začali shánět spansety za pochodu všude, kde to šlo.
Do toho se najednou dost radikálně změnilo počasí a přišel déšť a bouřky, takže jsme se chtě nechtě museli znova poradit v hospodě s Krakonošem.
Světe div se – asi po čtyřech dnech, co se nám ten nápad v hlavách zrodil, nám počasí dovolilo vrátit se zpátky na Zámek. A s využitím plánu B (obhození jen části masivu) se nám podařilo pověsit i druhou stranu kotvení.
S dopnutím nám pomohl Halfi, kterej se na Zámku najednou zjevil klasicky bosej na free solo, a Luky Černý. Jelikož doba byla jiná než teď a lajna i lajneři byli ještě ohroženej druh, tak k nám tak i ochranáři přistupovali. Viselo to tam asi měsíc, takže ta nádhera mohla vykouzlit úsměv na tváři spoustě lidem – přesně tak, jak si to zasloužila a zaslouží.
__________
