Když ti v group chatu vyskočí zpráva, že jsou v prodeji lístky na lajnerskej sraz v Les Arcs ve Francii „Winter Festi’slack“, není s koupí na co čekat. Většinou zmizí za pár hodin. V nadšené skupině se taky dočteš, že by bylo fajn před tím něco podniknout třeba v Šamonicích, který jsou cestou, náznak konkrétního plánu ale nepotkáš. Teda jen nějakýho šílenýho plánu, ale ten brát vážně nebudeš. Od minulého výletu do Šamonic sis zvládl koupit i trochu speciální vybavení jako například boty bez žraloků, a tak jsi ready na cokoliv. Náhled do průvodce ti sice řekne, že v dubnu tam nějaký lezení je, nástup a sestup ale doporučují na lyžích. A tak nezbývá, než kývnout na část šílenýho plánu a na poslední chvíli si půjčit split.

Na parkovišti pod kopcem klasicky vyhážeš všechno vybavení z auta, zjistíš, co že to vlastně jdete dělat, hodíš famózní držku na skatu, a po tom, co si split nějak provizorně zkusíš navázat na batoh, vyrážíš se skupinkou na výšlap k bivaku s převýšením 1100 metrů. Že nebudeš mezi prvníma, zjistíš vcelku brzo, páč na tebe většina skupinky čeká – jak v půli cesty, tak na bivaku. No co, aspoň mají čas na svačinu, vyvětrat nohy a rozpustit sníh. Po krátkém rozjímání před bivakem se odebíráš na večerní rušení Frantíků se slivovicí, Argusem a dlouhými rozmluvami.

Ráno tě čekaj krásný výhledy a další cca 1100 metrů vysokej výšlap, tentokrát už na vrcholek Mont Dolent (3823 m. n. m), což je cíl aklimatizačního výšlapu. Sníh je trochu zvlhlej, nahoru se ale šlape hezky. Znova se nalezneš na chvostu skupiny, a když tě předběhnou dva místní, kteří vyrazili ráno z parkoviště, a ne od bivaku, úplně zapomeneš, že ti někdy šlo o výkony. Na příkřejší část kopce sundáváš lyže a nasazuješ mačky. U téhle aktivity ti dojde, že je vlastně štěstí, že svoje boty sis zapomněl v opravně, a narychlo sis půjčil od spolubydlícího, páč na jeho boty mačky nasadit jdou.

Na vrcholek už to stojí jen trochu úsilí. „Hele, není támhle to dole tvoje mačka?“ No, a výhledy spolu s podporou od Dandyho (Peka) prostě překonají útrapy. Sjezd už je pro všechny bez problémů. Ty sice párkrát spadneš a jednou u toho zvládneš udělat dva přemety, naštěstí cepín, který jsi u toho držel v ruce, zůstane dva metry od tebe a ne v tobě, takže dobrý.

BIVAKOVÁ MATEMATIKA

Další den se nese v typicky zmateném duchu, taky nám došlo, že repka zůstala doma, a pak, že nikdo ještě neměl kafe. Obojí je na tahání lajn potřeba, a tak vyrážíme hledat záchod, teda kavárnu. Po zvážení všech možností, projítí plánu, který zahrnuje 2500 metrů výškových za den na Bivouac des Périades (mapa), zastihneš všechny členy skupinky, jak unaveně vytahují svoje krámy z aut a zmateně se v tom přehrabujou. Do toho syčí plechovky piva, teda Arguse, no prostě děje se všechno, co k začátku lajnovýho výletu patří.

Ráno (6. dubna 2026, pozn. red.) většina skupiny vyráží z údolí, což pro tebe nepřipadá v úvahu, a tak se kolegiálně rozhodneš vzít výraznou část věcí, a výstup si asi o 600 metrů ukrátit vláčkem. Po tom, co se opět shledáváme, rozhodíme věci z Ikea tašky, se už tradičně rozdělíme na dvě skupinky. Tvoje obavy z trhlin na ledovci se na placaté části Mer de Glace rozplynou přesně ve chvíli, kdy kolem tebe profičí školka, která jede podle instruktora ve stylu „pizza/špagety“ (pluh/rovné lyže, pozn. red.). Roli tak nehraje, že zkušenější část skupinky je asi hodinku před tou tvojí. Příkřejší část výstupu probíhá podobně. Ve sněhu vidíš, kudy šla rychlejší část, rozhlížíš se, jestli pořád máš tu svoji pomalejší, zatímco se držíš co možná nejdál od ledovcových fíčur těžko uchopitelných rozměrů.

Před závěrečným kuloárem, kterým se furt trochu něco sype, proběhne krátká pauza a debata o tom, že lepší možnost než vyšvihnout se na hřeben nemáš. Zkrátka, v pokročilém odpoledni nemilá situace. Ve stopách předchozí skupinky se boříš výrazně hlouběji, některé stopy končí v temné hloubi, takové moudře obejdeš, a po nějakých těch výškových metrech se ocitneš u bivaku.

Tady si při spektakulárním západu Slunce, jak to Šamonice umí, dovolíš trochu se uvolnit po diskomfortech a stresících v průběhu dne. Nastává čas vyřešit matematickou otázku, která ti vrtá hlavou celej den. Bivacco je psaný pro dva lidi, tvoje skupinka čítá sedm členů a dva Frantíci se už v bivaku stihli zabydlet. „Nějak to nevychádzá.“ Část skupinky se tak nakonec nacpe k Frantíkům, část si ustele na hřebínku a poslední část slaní druhou stranu hřebene na ledovec, kde si ustele v záhrabech.

Ráno pak stačí natáhnout lajnu, pochodit a dolů. Což vypadá tak, že Ondra (Mrklovský) s Dandym se neohroženě vydají mixovým lezením v neprobádaném územím na protější stranu, kde stvoří kotvení ze tří frendů, z nichž jeden je koupený na Vintedu, a smyčkového obhozu. Kačka (Zíková) a Halfi (Honza Halfar) nachystají kotvení za obhoz ze statiky a pár tkaniček u bivaku, zatímco Žilina (autor článku) s Peňou (Pepou Vychodilem) operují s dronem v sedýlku pod nimi. Menší faux passy se dějí, žádný z nich ale nemá kardinálních rozměrů jako ten se slaňováním včera večer, páč nezahrnuje slaňování na polovičním laně na jednoducho, borce hlavou dolů, ani batoh s lyžema zaseknutýma pod kamenem… Takže není divu, že se po několika hodinách podaří lajnu napnout, čemuž Kryštůfek (Bogar) dělá odpovědný stavební dozor ze spacáku.

V Šamonicích mají výborný záchranáře. Dokonce jsi jim před výšlapem stihl dát vědět, kde budete lajnu tahat. Když je na druhé straně telefonu někdo, kdo ví, co je highline, zabere to klidně jen třicet sekund. Ty jsi takové štěstí neměl, a tak po marné pětiminutové konverzaci posíláš detaily do SMS, na kterou ti odpoví dvěma palci (viz screenshot). Tahle konverzace ti letí hlavou, když slyšíš vrtulník, mířící tvým směrem, a se strachem z nedávného incidentu v USA pozoruješ, kde se objeví. (Viz článek, pozn. red.) Hlučnej krám s nápisem „Chamonix Rescue“ na ocasu lajnu přeletí, zastaví, pomalu se šine blíž a blíž k věži, a když už je na vzdálenost, která ti přijde „fakt ku*evsky blízko“, oba v kokpitu nadšeně zamávají a po chvíli letí zase jiným směrem někam do pryč. Prostě se přišli podívat, no.

Po tom, co Halfi s Kačkou lajnu pošlou, Dandy spadne čtyři metry před koncem, a protože je srdcař, tak si to nepočítá, Žilina udělá pár kroků a zbytek skupiny se tam taky podívá, nastane večer, kdy proběhne sundávání. Lajnu jsme pojmenovali Glamping line a měřila 105 metrů v nadmořské výšce 3470 metrů.

Další ráno už se dolů fakt těšíš, páč celou dobu tady přihazuješ pomyslnou lopatou na hromadu diskomfortů jako hlad, žízeň, zima, horko, zmrzlý lyžáky, mokrý lyžáky, mokrý všechno, spát se tu nedá, bla bla bla… Pak taky něco, co Halfi nazve jako „rty spálený na sráč“. Do příště si uděláš krátký průzkum, který mazadlo je s tvými rty a ledovcem kompatibilní, páč i když třeba stojí nějaký peníze, vyplatí se.

Ráno nezbývá nic, než se těžkým sněhem proklouzat až k lanovce, kde opět ulevuješ od nákladu zbytku skupiny, sedáš na vláček, dole doběhneš do lékárny, kde trochu vyděsíš paní lékárnici. Tý je ale i bez tvý znalosti francouzštiny jasný, co po ní chceš, a tak odcházíš s mastí na spáleniny. Posléze si pomalu přebaluješ cajky na odjezd na slíbenej lajnerskej sraz, kde už bude kotvení košer…

PS. Nevíš náhodou, jestli už u bivaku Périades někdo lajnu tahal? Páč my o tom nevíme. A pokud ti textové a fotografické vjemy nestačily, z výletu vzniklo krátké videjko, které najdeš tady.