Další most na Dolní Moravě? No, proč ne. Tentokrát ale jen dočasný. A soukromý. Přejít ho totiž umí jen hrstka lidí na světě, na rozdíl od toho visutého, který denně navštíví desítky i stovky turistů, spolu s mohutnou vyhlídkovou ocelovou konstrukcí, takzvanou Stezkou v oblacích. Právě odsud jsme na čtyři červencové dny napli nejdelší highline v Česku. Ta se svou délkou 865 metrů trumfla i sousední Sky Bridge, který je nejdelším visutým mostem pro pěší na světě (721 m, pozn. red.).

Za celým tímto ambiciózním projektem stojí Tomáš „Standa“ Staněk, který se jako rodák z nedalekého Sobotína po místních kopcích prohání už od narození. Logický směr přes údolí si vyhlídl ještě před výstavbou visutého mostu, jehož realizace Standovu pozornost na pár let odvrátila k jiným místům, mimo jiné třeba i ve Švédsku, kde tráví velkou část roku prací. Když se ale jednou mezi řečí o nápadu zmínil lidem spjatých s horským střediskem, bylo jasné, že ho čeká velká organizační výzva.

Tým se na místě sešel mezinárodní. Kromě Čechů na Dolní Moravu dorazili ambiciózní lajneři z Polska, ale třeba i dva Američani a Peruánec, kteří do Čech přijeli na highline festival v Českém Krumlově. Původní plán byl napnout lajnu hned první večer, naše ambice ale zastavila kombinace silného větru a vysokých stromů, do kterých se zamotal vlasec. Dron sice statečně bojoval, ale po menší havárce se už na druhý let necítil ani on, ani jeho pilot. Nakonec jsme se rozhodli pro oldschool metodu a úzký provázek jsme ručně přenášeli lesem s cílem dostat ho přes koruny stromů do vzduchu. Tento proces a neutišující se vítr nám nakonec napínání oddálily o dva dny. Co by to ale bylo za rekord bez trošky napětí?

Nejdelší lajna v ČR byla připravená na první Standův přechod ve čtvrtek odpoledne. Oddálené napínání bohužel ale zároveň neoddálí rodičovské povinnosti, a Standa tak gentlemansky nechal Anču Kuchařovou, aby si lajnu vychutnala jako první a mohla se pak vrátit za svým synkem. Ač byla od té chvíle naše nová dlouhá lajna k roztrhání (a to doslova, jen čti dál, pozn. aut.), ocelový most jsme na týden nakonec obsadili také. Z jeho středu jsme vyvedli ještě jednu 280 metrů dlouhou highline a od jejího kotvení jsme pak od rána do večera jeden po druhém „skákali do lesa“, jak řekla Kefčina dcerka Emička, když pozorovala tátu a následně i mámu (Evu „Kefču“ Olšákovou, pozn. aut.) vrhat se 60 metrů volným pádem až téměř do korun stromů. I tímto rope swingem jsme prý překonali nový český rekord.

Houpačka ve volném prostoru byla nakonec atraktivnější nejen pro diváky, ale i pro mnohé lajnery. Na rozdíl od lajny není sice potřeba tolik umu, nicméně odvážit se ke skoku do volného prostoru vyžadovalo značnou dávku odhodlání, a to od každého z nás. Až na Cheryll Glotfelty, aka Rae Raptor. Tahle 67letá lajnerka, bývalá univerzitní profesorka a má blízká kamarádka, je legendou nejen ve své lajnové komunitě v americkém státě Nevada, ale všude na světě, kam ji její dobrodružství zanesou. Ačkoli jsem toho už s Cheryll zažila dost, tahle energická silná žena vyrazila dech mně i všem okolo. Kluci sotva stihli zareagovat na její „Are you ready, guys? Three, two, one…“, než se vrhla bez nejmenšího zaváhání pod most. Chvíli potom už byla zase roznožená v perfektním provaze na lajně. „Co je tohle za ženskou?“ ozývalo se od té doby obdivně ze všech stran. Po její návštěvě na Dolní Moravě už jméno Cheryll rezonuje i u nás.

My ostatní jsme zase vyráželi dech turistům nečekanými pády do odsedky na kratší lajně. Napli jsme si ji totiž na různých typech popruhů, s různými backupy, aby po ní nebylo vůbec lehké chodit. Zazněl sice i pádný argument pro napnutí daleko přívětivější lajny, abychom před lidmi nevypadali jako banda neschopných hipíků, pády jsou ale divácky stejně daleko atraktivnější, a tak vyhrála Frankenlajna. Dostala jméno Rozsypaný Kešu na počest pejska Miša a Elenky Pírkových, který nás všechny trumfnul, když bez odsedky skočil (vypadl?) ze třetího patra hotelu. Naštěstí a s obdivem nás všech to přežil bez dlouhodobějších následků a Kešu se tak vedle Cheryll zapsal mezi legendy.

Naopak na dlouhé „monster“ lajně se za příznivých podmínek padalo jen zřídka. Když jsem ji šla v jeden takový poklidný večer úplně poprvé, bylo potřeba dva silné kluky pověšené za kotvení a jednoho posazeného na něm, aby vygenerovali dostatečně silné otřesy, které mě po 200 metrech chůze donutily si sednout. Měla jsem půjčenou tátovu MP3 a přes hlasitého Alice Coopera jsem neslyšela stále více se přibližující hromobití. Následný adrenalinový zážitek v podobě pohybu na ocelové konstrukci s blesky nad hlavou bychom si raději všichni nechali ujít.

Bouřky nás doprovázely celý týden, a když zrovna krajinu nerozzářily blesky, lajna se zmítala v silných poryvech větru. Každý jsme tak měli jen jednu, maximálně dvě možnosti si lajnu přejít. Já si svou procházku přerušenou třemi pády moc užila a pocity maximální radosti mě vrátily ve vzpomínkách do Kanady, kde jsem přesně před rokem lajnu této délky chodila každý den po celý týden. Většina zúčastněných však měla takovou příležitost poprvé, takže o to více je třeba vyzdvihnout jejich přechody (jmenovitě pod článkem, pozn. red.).

Dozvuky silných bouřek jsme ale nejvíce pocítili ve slunečném parnu na parkovišti pod lanovkou. Při rozdělování jednotlivých segmentů dlouhé lajny jsme ke kolektivnímu zděšení odkryli spálené štítky na jedné z lajn, včetně opálených konců soft shacklů používaných na spoje. Ty byly částečně skryté pod elektrikářskou páskou, pod kterou se nahromadila dešťová voda. Nikdo jsme si tak následků nočních bouří nevšimli a po lajně chodili v nevědomí, že jí projel elektrický proud. Pro celosvětovou lajnovou komunitu jsme tak provedli neplánovaný experiment, který naštěstí neměl žádné vážné následky; získanými poznatky náš sport ale opět posune o něco dále. Lajnu jsme pak nemohli pojmenovat jinak než 50/50.

Na závěr bych proto ráda poděkovala především bohu Thórovi za shovívavost, Standovi za excelentní organizaci, každému jednomu členovi týmu za spolupráci a skvělé soužití a v neposlední řadě Dolní Moravě za pohostinnost a možnost proměnit se na týden zpět v děti. Dojíždět každý den na hotel bobovou dráhou se opravdu jen tak nepoštěstí!

SEND
Radek Hůlka (OS), David Czempka (OS), Jan „Halfi“ Halfar (OS), Jarda Adam (OS), Peňa Vychodil, Grzegorz Hoffman, Adam Kamiński

CROSS (něco jako AF přelez, pozn. red.)
Tomáš „Standa“ Staněk, David Blažek, Vojta „Fejta“ Fejtič, Kačka Zíková, Denisa Krásná, Daniel „Dandy“ Pek, Tom Brown, Paweł Chmielecki, Mateusz Stachów