HAYDUKE TRAIL

TROCHA ČEKÁNÍ NEUŠKODÍ

Znáš to. Malinkatá, v podstatě nevýznamná chvíle, zážitek nebo věta můžou někdy v budoucnosti změnit tvůj život. A nebo se ti aspoň do života vrátí a pěkně ho „naboostují“. Mám to rád a nepřestává mě to bavit. Prostě se uloží někde vzadu v hlavě a čeká. A pak vyskočí a začne tě to nenápadně ovládat.

Jako tehdy v dubnu 2010 při lezení v Indian Creeku v Utahu, když jsme s Kingáčem (Vašek Müller) stanuli na vrcholu pouštní věže North Sixshooter. Krásné lezení a absolutní ohromení paletou žluto-oranžovo-červených tónů a nekonečnou spletí kaňonů. Až máš pocit, že to nemůže být pravda. Je to jako z nějakého sci-fi filmu. Snažíš se očima to bludiště kaňonů rozplést, ale ztrácí se na obzoru. Tohle přece na Zemi není… A nikde ani noha. Hlavou mi běželo, že to je čirá nádhera, ale pro přežití člověka i pro navigaci naprosto nepřátelské prostředí. Často jsem na to vzpomínal a přemýšlel, jestli je v lidských silách takovou krajinou projít. A vždycky mi z toho naprosto racionálně vycházelo, že NE. Deset let si tam to „NE“ jen tak leželo. Nechalo mě chodit po horách a projít tři nejdelší dálkové trasy na světě. Pak jsem ale objevil Hayduke Trail a z onoho „NE“ se najednou stala výzva.

Většinou se jako trail označuje nějaká oficiální, dost jednoznačně definovaná trasa nebo fyzická pěšina. Tak tomu bylo na většině Pacifické hřebenovky (psali jsme tady a tady, pozn. red.) i Appalačské stezky, s výjimkou úseků po sněhu. Na skoro pěti tisících kilometrech Kontinentální hřebenovky přes Skalisté hory z Mexika do Kanady fyzická stezka často chyběla, ale v mapě byla jasná čára a zřetelný koridor v krajině.

Hayduke to ale má jinak. Mike Coronella a Joe Mitchell, dva chlapíci z Utahu, si kolem roku 2000 umanuli, že spojí vyhlášené pouštní národní parky domovského Utahu a Arizony „pěší“ trasou. Během stovek dní v kaňonech našli a zmapovali průchozí trasu a v roce 2005 na ni vydali knižního průvodce. Průchozí ale neznamená, že se dá vždycky projít – spoustu míst musíš prolézt, seskočit, propadat, proklouzat a někdy i proplavat. A co je ještě záludnější, hromadu těch míst musíš ještě před tím najít, protože je to jediný způsob, jak se do nebo z daného bludiště kaňonů dostat. Trasu pojmenovali po fiktivní postavě z románu Edwarda Abbeyho The Monkey Wrench Gang, jako poděkování za jeho celoživotní boj o ochranu divoké přírody.

Tahle 1300 kilometrů dlouhá trasa vedená pouštěmi a kaňony spojuje dechberoucí národní parky Arches, Canyonlands, Capitol Reef, Bryce Canyon, Grand Canyon a Zion. Prochází i oblastí Escalante, kde si ve filmu 127 hodin (podle skutečné události, pozn. red.) horolezec Aron Ralston musel uřezat malým nožíkem ruku, kterou mu v úzkém kaňonu přiskřípl obrovský balvan.

Když jsem po dokončení Apalačské stezky v roce 2018 přemítal, co dalšího podniknout a kam dál se dají moje schopnosti a hranice posouvat, tohle dobrodružství byla jasná volba. Jenže jsem musel celé dva roky počkat. S rodinou, dvěma dětmi a firmou není jednoduché jen tak na šest týdnů odjet. Manželka Olí má pro moje cesty docela pochopení a ví, jak jsem nemožnej, když se nemůžu jednou za pár let trochu projít, takže byla ochotná se kromě dětí příležitostně starat i o firmu.

Celý svět se ale na dva roky uzavřel. To bylo zdrcující a nezbylo nám než čekat. Byla to sice děsná pruda, nakonec se ale všechno sešlo správně. Výhodou bylo, že jsme na to byli dva. Už od začátku jsem sem chtěl vytáhnout svého parťáka z projektu Nalehko Petra Damajku, mašinu, co neustále trénuje. Kromě delšího času na poctivou přípravu jsme do výpravy přibrali i kamaráda Kubu Čecha (filmový zvukař, všestranný umělec, držitel mnoha Českých lvů a autor několika knih Jakubův cestovní deník, pozn. aut.).

Normálně by mě ani nenapadlo jít ve třech. Dlouhé traily už úspěšně „zničily“ spoustu partnerství i kamarádství a komplikace na trase se s počtem lidí nesčítají, ale násobí. Dva lidi pro mě proto byli absolutní a neotřesitelný limit. Pak jsou ale lidi jako Kuba. Udělal si volno na projití Apalačské stezky, čímž by dokončil svoji Triple Crown. Ale když se dozvěděl o našem plánu, tak zavolal, jestli bychom ho nepřibrali. Bylo mi jasné, že o tohle dobrodružství opravdu stojí.

„Dlouhé traily už úspěšně ‚zničily‘ spoustu partnerství i kamarádství. Komplikace na trase se s počtem lidí nesčítají, ale násobí.“

Kdo mě zná, tak ví, že mám plánování treků fakt rád. Baví mě zažívat to dobrodružství předem, kdy si v noci po práci sednu nad mapy a databooky a prožívám to nanečisto. Taky mě baví být připravený. Přijde mi totiž hloupé bojovat o život někde, kde je to hezké a má to být zábava. Tady ale plánování dostalo úplně nový rozměr. Tohle byl minimálně plánovací doktorát, viz foto. (Plán cesty najdeš tady. Další důležité informace o trailu potom v infoboxu dole pod článkem. Petr před odjezdem strávil studováním map, vyřizováním permitů, čtením různých blogů a zapisováním poznámek zhruba 200 hodin, pozn. red.)

Dokážeš si myslím představit, že všechno uvedené vytváří před startem značnou nejistotu, nervozitu a nekonečné množství otázek. Asi nikdy jsem nezačal pochybovat, jestli je to dobrý nápad, ale těch děsivých proměnných je dost na to, abych nezůstal úplně klidný. O to větší úleva proto je, když konečně vyrážíme. Najednou není žádné „co když?“ nebo „jak budeme řešit tohle a tamto?“ Prostě jen krajina před námi, čára v mapě a naše schopnosti ji následovat.

HŘIŠTĚ PRO VELKÉ KLUKY

Letíme do Salt Lake City, potom autobusem do Moabu a stopem na venkovské letiště, odkud trail začíná. Když chlapíkovi, který nás veze svým obrovským pick-upem, vyprávíme plán přejít odsud 800 mil přes celý Utah, dostává záchvaty smíchu. A neustále se nás vyptává: „Co šňupete? Že takhle blbnete…“

Hned první dny nám dostatečně představují, co se bude následujících šest týdnů dít. Hledání správné cesty v nepřehledné spleti vyschlých potůčků a na dně kaňonů pak volba mezi prodíráním se hustým vrbovým houštím nebo vodou a tekutými písky. Něco jako nekonečná bojovka na skautském táboře v kulisách pro člověka naprosto nových a ohromujících. Obrovské hřiště pro velké kluky. Neustále někam slézáš, přeskakuješ, protahuješ se, rychlými kroky přebíháš tekuté písky, než ti „sežerou“ boty, balancuješ na skalních římsách a hledáš nejlepší cestu dolů do kaňonu.

Nejzajímavější na tom ale je změna perspektivy. Na všech normálních trecích má krajina horizontální ráz. Většinu toho, co krajinu definuje, vidíš a všechno vystupuje z horizontu nahoru. Tady je to jinak. Horizont moc není. Okolí tvoří svislé stěny kaňonu, který tě ze všech stran obklopuje. Většinu fotek děláš na výšku a panoramatické fotky ne zleva doprava, ale svisle – ode dna kaňonu nahoru k obloze. Když už nějaký horizont je, tak všechno zajímavé a důležité je schované pod ním. Teprve když vstoupíš do správného koryta potoka, začne se zařezávat pod povrch a utvářet neskutečnou krajinu. Ty pak sestupuješ hlouběji a hlouběji do nového, nečekaně krásného světa. Krajina a jednotlivé kaňony nabírají rozměrů, tvarů i barev tak intenzivních, že večer často nemůžu usnout. Mozek mi přehrává nejintenzivnější místa a ptá se: ‚vážně to bylo skutečné?‘ Až potom všechno utřídí a správně zařadí a já můžu v klidu usnout.

Kromě navigace a hledání správné cesty je velkou výzvou i pohyb v kryptobiotické krustě. Jde o na první pohled podivné, hnědé věžičky v písku, vysoké jenom pár centimetrů. Vůbec by mě nenapadlo, že to jsou kolonie nejodolnějšího života na zemi, který přežije i ve vesmíru a umí kolonizovat ta nejnehostinnější místa. Jde o symbiotické kolonie hub, řas a sinic, které tu rostou klidně i stovky let a vytváří základní živiny pro další život v poušti. Paradoxně ale stačí, když na ně šlápneš a je po všem. Zbyde jen mrtvý písek, který odnese eroze…

I bez „krypto půdy“ je docela těžké držet ve spleti kaňonů, kamení a vyschlých koryt správný směr – Kuba kvůli tomu nosí kompas na zápěstí. Když konečně chytíš směr a pevný bod, ke kterému chceš směřovat, vynoří se před tebou pole miniaturních komínků „krypto půdy“ a musíš si to šněrovat vyschlými korýtky sem a tam podle toho, jak se zrovna klikatí. Přeskakuješ po skalkách a kamení do dalších koryt nebo se snažíš najít zvířecí pěšinku, která povede aspoň trochu potřebným směrem. A přitom nesmíš minout správné korýtko z dvaceti, protože to jediné se časem promění v jedinou průchozí cestu obřím kaňonem bez lana. Občas docela výzva, a pokud nás „nejvyšší“ z vrchu sleduje, musí se bavit, jak tam pobíháme naprosto opuštěnou krajinou jako myšky v bludišti, otáčíme se, vracíme, panáčkujeme na kamenech, navzájem se navádíme do slepých uliček, abychom nakonec s velkým uspokojením spojili dva body 300 metrů od sebe kilometrovou trasou. Zato ale s čistým svědomím, že po nás krajina a život v ní zůstane zachovaný stejně, jako to bylo před naším příchodem.

Celý první týden nás navíc trápí nečekaná vlna veder. Každý den se teplota rychle dostává nad 30 °C a Slunce pálí a pálí. Kromě toho, že si z Moabu neseme jídlo na osm dní, musíme tahat i sedm litrů vody. Opravdu se těším, až za pár dní dorazíme k řece Colorado a budeme se moct vykoupat v zelenavé, čisté vodě. Aspoň tak Colorado znám z fotek z Grand Canyonu. No, těsně vedle. Když se konečně k řece dohrabeme a prodereme se nepřátelskou vrbou, čeká na nás smradlavá bahenní břečka, která nám ucpe filtry na vodu. Koupeme se v ní jen s velkým odporem. Vyprahlá oblast Canyonlands se totiž nachází pod zemědělsky významnou oblastí a zároveň nad obří přehradou Lake Powell. Tam se pak všechny sedimenty usadí a zbytek vyčistí peřeje v horních částech Grand Canyonu. To nám sice aktuálně nepomáhá, ale aspoň víme, že za měsíc v Grand Canyonu se na tu krásnou čistou vodu můžeme těšit.

JÍDLO JE NEJLEPŠÍ MOTIVACE

Za oblastí Canyonlands nás čeká další velká neznámá – horský hřeben Henry Mountains. Podle Wikipedie jsou to poslední v Americe objevené a zmapované hory. Chápu, že v této krajině je nikdo ani nehledal, jsou totiž uprostřed ničeho. Ale s výškou přes 3500 m jsou pro nás významné. Kromě toho, že nám svými zasněženými vrcholy vytváří už několik dní krásné výhledy, nás tím sněhem i docela straší. Pro jistotu jsme si do městečka Hanksville ze Salt Lake City poslali nesmeky. Terén je sice chodecký, ale schrastit 500 výškových metrů po zmrzlém sněhu není nic, po čem toužíme.

Cesta přes celý hřeben by nám neměla zabrat víc než dva dny, ale nakonec máme úplně jiný problém. Díky vlně veder je sníh rozbředlý, a jak nám říkal školitel na lavinovém kurzu, je „dvojvaječný. A na to bacha!“ Nejde o strukturu krystalů sněhu, nýbrž o to, že se do něj boříš až po vejce. S jídlem na týden a mnoha litry vody nám to postup moc neusnadňuje.

Naštěstí nejsme na horách poprvé. Na exponovaných hřebenech je sníh vyfoukaný a odtátý, rychle proto volíme vlastní trasu a jsme na vrcholu coby dup. Z vrcholu Mt. Ellen ve výšce 3512 m n. m. je vidět snad sto kilometrů daleko, což je najednou dost zvláštní pocit. Stojíme v zateplovačkách v mínusových teplotách a ve větru na sněhu a koukáme se na místa, kde už za pár hodin zase budeme šlapat vyprahlými kaňony ve třiceti stupních.

Brzy nás čeká obávaný stop do Escalante, který mě straší celou první třetinu trasy. Jde o nejdelší a nejkomplikovanější stop, při kterém musíš urazit 80 kilometrů po prašné cestě. Výchozí bod z malého parkoviště u „hole-in-the-rock road“ od Coyote Gulch, které je jedním z nejikoničtějších míst celého Utahu, ve všední dny tudy ale nemusí projet vůbec nikdo. Bez vody a jídla bychom měli uprostřed pouště velký problém. „Dokážeme se sem dostat přesně v neděli 10. dubna, jak jsem naplánoval? A bude tam vůbec někdo, kdo by nás vzal?“ honí se mi neustále hlavou.

Jako tým fungujeme naprosto parádně. Místo toho, abychom se navzájem omezovali, se skvěle doplňujeme a efektivitu fungování posouváme o level výš. Kdykoliv je potřeba zabrat, třeba když je jediný vodní zdroj toho dne vyschlý, nikdo ani nehlesne a na unavený nohy jdeme bomby dalších dvacet kilometrů. Když je někde něco zajímavého, vždycky volíme variantu zabrat a zažít to. Takže i na stop se dostáváme o den dřív. Dobré jídlo je tou nejlepší motivací. A ještě, že tak. Začíná se totiž zvedat nepříjemný vítr a podle předpovědi má přijít solidní pouštní bouře s větrem až 100 km/h. Na stopu se kvůli přívalům písku, které silný vítr zvedá, v podstatě ani nedá stát.

Naštěstí nám docela rychle zastavuje obrovský Ford a my skáčeme na korbu. Borec s náma jede po prašné cestě kilem, což je samo o sobě velký zážitek. Rodinka na zadních sedačkách si s námi přes malé okýnko povídá a jsou úplně hotoví z toho, že jdeme přes celý Utah pěšky. Po hodině cesty jsme naklepaní jak roštěná a rádi, že nás konečně vysazují před místním obchodem. Chodit nakupovat hladový je sice dost špatná taktika, ale co už…

S narvanými batohy míříme do kempu, který tvoří jen pár chatek a plácků pro stan za krásnou restaurací. Chceme spát ve stanu, chlapík nám ale nabízí možnost malé chatky pro dva. Nemám problém spát na zemi, a jelikož se nám stejně nechce stavět stany, bereme to. Dobrá volba. Dvoudenní písečná bouře by nám ve stanech beztak dala zabrat, takže měníme plány a trochu odpočíváme. Trail provides – všechno je, jak má.

ONE CANYON RULES THEM ALL

Od Escalante procházíme další desítky kaňonů, ale ráz krajiny se postupně mění. Nabíráme nadmořskou výšku a u Bryce Canyonu už mezi kaňony procházíme krásnými lesy. Jak by ne, vyhlídky v nadmořské výšce skoro 2800 m a severní okraj Grand Canyonu, odkud se hodláme za týden na deset dní spustit do největšího dobrodružství, není o moc níž.

Velkých kaňonů už za sebou máme hodně, ale z Grand Canyonu jsem nervózní. Je prostě ohromující. I když už jsem tu byl mnohokrát z různých stran a několikrát i dole u řeky, pokaždé když přijdu k okraji a vidím tu obrovskou díru v zemi, mám husí kůži. A to je jen můj pocit. Pak je tu racionální stránka věci. Trail místy tvoří jen 50 cm široká pěšinka v několik set metrů vysoké, strmé stěně. Kromě jednoho obchodu na jižním okraji kaňonu tu neexistuje možnost zásobování. Na dně kaňonu jsou běžně teploty kolem 40°C, a i když tam teče krásné Colorado, možnost dobrat vodu je mizivá. A do toho by ti cesta měla fakt odsejpat, protože nejisté vodní zdroje jsou daleko od sebe. Kromě toho, že bys v tom vedru nejspíš zemřel žízní, navíc nedodržíš časový harmonogram, na který máš zakoupený permit, a to je federální zločin.

Pak je tu taková legrace, že hned po prvním sestupu na dno kaňonu se potřebuješ dostat přes řeku na druhý břeh, kde trail pokračuje. Colorado tu má šířku asi jako Labe v Hřensku, jen se hýbe o dost rychleji a je ledové. Šance přeplavat ho s batohem na zádech je v podstatě nulová. Řeší se to stopem. Prostě se postavíš na břeh a snažíš se stopnout nějakou výpravu na raftech, která měla to štěstí a získala permit na splutí Grand Canyonu. Jsou dny, kdy může být raftů klidně desítka, ale jsou i dny, kdy nejede nikdo. Jsem trochu nervózní, ale věřím v naše štěstí. Za normálních okolností asi o nic nejde (jen o permit), protože u vody se dá ve stínu hustých vrb dobře čekat, ale na mě doma čeká rodina a firma, takže jsem k našemu časovému plánu napočítal přesně nula dní rezervu… Pokud se zdržíme, budeme muset ukrutně drtit, abychom to dohnali. A varianta nedokončit nebo posouvat letenku pro mě neexistuje.

To nejlepší přichází nakonec. Když vybojuješ nějakých 200 kilometrů v kaňonu, dvakrát slezeš úplně dolů ke Coloradu a zase vystoupáš nahoru (protože některé úseky kaňonu jsou prostě neprůchozí), pustíš se do závěrečného sestupu skrz „jednosměrný“ kaňon Saddle Canyon. Nejprve nenápadný, otřesně zarostlý kaňon se postupně zařezává a zužuje až přejde v sérii úzkých klouzaček a malých bazénků, kterými prostě dokloužeš a podle stavu vody dojdeš/doplaveš do kaňonu potoka Tapeats Creek. To už je pěkná malá říčka. Jediná cesta odsud ven vede přímo řekou. Za ideálních podmínek je divoká voda do půli stehen. Když zaprší, hladina se zvedne klidně o pár metrů a být kdekoliv v kaňonu je o život. Stěny jsou kolmé a nedá se vylézt ven. Chce to opravdu dobře sledovat předpověď počasí a slézt dolů, jen když to vypadá ideálně. A pak být zatraceně rychlý a nezdržovat se tam.

Při posledním zásobování ve městě Kanab se nám všem podařilo koupit nové boty. Určitě by ještě pár set kilometrů zvládly, ale ostré kamení a pouštní vegetace plná trnů jim dala zabrat. Startovat do obtížného úseku v pohodlných botách bylo fajn. Od Kanabu vede trail po nejvyšších částech kolorádské náhorní planiny a postupně stoupá od zhruba 1500 m až po 2500 m, aby pak mohl sklesat téměř 1700 výškových metrů dolů do kaňonu. Cestou dostaneš „ochutnávku“ těch nejhezčích míst amerického západu. Nejprve procházíš část nejdelšího slot kaňonu na světě Buckskin Gulch. Pak jen těsně míjíš to vůbec nejikoničtější místo The Wave. Tam se ale nedostaneme, protože ke vstupu je potřeba zaregistrování a výhra permitu v loterii. Zkusili jsme to, ale bez úspěchu. Trochu si pohráváme s myšlenkou vyrazit tam bez permitu, ale nakonec se jako tři Mirkové Dušínové držíme naší trasy. Shodujeme se na tom, že už jsme toho cestou zažili a viděli tolik, že tuhle parádu s klidným svědomím přenecháme turistům, pro které je to vrchol jejich cestovatelského života. My si ještě užijeme svoje.

Na hranici Utahu a Arizony se náš trail na chvíli připojuje ke slavnějšímu Arizona trailu. Na to se těšíme. Zaprvé chvíli nemusíme hledat cestu a prostě jen jdeme po pěšině, zadruhé nemusíme řešit vodu. Nádherný relax. Prostě jen jdeme a kocháme se. Díky vysoké nadmořské výšce a teprve nedávno roztátému sněhu je tu chladněji a zeleněji. Užíváme si to ale jen pár hodin, než začne hustě chumelit. Skoro celý den šlapeme a nakonec i kempujeme v poctivé vánici. Těžko si představit, že zítra se budeme smažit na dně kaňonu v nesnesitelném vedru. Naštěstí o nic nejde, jsme připravení a vybavení. Máme nepromokavé komplety, teplé vrstvy, nepromokavé ponožky, kulichy i rukavice. Celodenní pochod ve vánici a noc v mínusových teplotách náš komfort jen lehce poškádlí, ale neohrozí. Jsem velkým propagátorem ultralightu, ale ne na úkor bezpečí a nějaké rezervy. Mám rád ultralight, ne „stupid light“. (Kompletní seznam vybavení najdeš tady, pozn. red.)

Další den už se potíme a sestupujeme na první pohled naprosto neprostupnými stěnami kaňonu po Nankoweap trailu dolů ke Coloradu. Poledne trávíme naložení v malém potoce. To je ta krása otevřených pouští – během jednoho dne může být mínus 10 °C i plus 40 °C.

Po hodně náročném dni večer totálně unavení sestupujeme poslední kilometry k řece. Už se těším, až zakempujeme. Kuba má dneska narozeniny a my mu s Petrem vláčíme v batohu na oslavu každý pár piv. Ten bude koukat. Příjemný způsob, jak zaplašit nervozitu z toho, že zítra potřebujeme stopnout nějaký raft na druhou stranu řeky. Abych nám do posledních kilometrů trochu zvednul náladu, fantazíruju: „Hoši, teď nás čeká jeden z nejlepších zážitků života – dojdeme dolů ke Coloradu a tam bude zakempovaná velká dívčí rafťácká výprava, která se nás ujme a kromě divokýho večírku nás ještě ráno převeze na druhou stranu, jak potřebujeme. Co na to říkáte?“ Fiktivní příběh ještě chvilku rozvíjíme, pak nás ale krása i náročnost pohybu kolem řeky usazuje. Kulisy jako v pohádce, ale pohyb dává zabrat. Nekonečná volba mezi hlubokým, jemným pískem, nebo skoro neprostupným vrbovým houštím, vyztuženým sem tam nějakým kaktusem. O to větší pecka přichází, když vylézáme z houští do krásné písčité zátoky, ve které je zakempovaná velká rafťácká výprava.

Pravda, holky jsou trochu vousatější… Zdravíme, a jak tak mezi nimi překvapeně procházíme a míříme dál, kuchař/vedoucí výpravy od polní kuchyně volá: „Kam si jako myslíte, že jdete?“ Chceme mu vysvětlit naši situaci, on se culí a skáče nám do řeči: „Hele, já vím, co potřebujete a navrhuju tohle. Sundáte si batohy, umyjete ruce, vezmete talíře a dáte si s náma večeři. Z támhletoho sudu si napumpujete Margaritu a pokecáme u ohně. No, a ráno vás naložíme a svezeme na druhou stranu. Co tomu říkáte?“ Uznáváme, že líp bychom to nevymysleli a neodmlouváme. Kubova narozeninová oslava nabírá úplně jiný rozměr a ranní svezení pár mil Grand Canyonem na malém raftu je taky dost nevšední zážitek. Nevím, kdo pro nás cestou tohle všechno zařizuje, jestli Bůh, vesmír, nebo jenom vibe naší dobré party? Rozhodně ale za všechno děkujeme.

„Z támhletoho sudu si napumpujete Margaritu a pokecáme u ohně. No, a ráno vás naložíme a svezeme na druhou stranu. Co tomu říkáte?“

I další dny v Grand Canyonu stojí za to. Hladké brodění poměnkově modré Little Colorado River, spalující vedro, špatné vodní zdroje, občasné hledání trailu a koupačka v Coloradu. Tisíce turistů na South Rimu, příjemná rangerka, která nás nechává v Grand Canyon village přespat i v naprosto přeplněném kempu, čtyřicetikilometrový „Rim to Rim“, kdy s dvacetikilovým batohem narvaným vodou a jídlem na týden přejdeš Grand Canyon v úmorném vedru od jižního okraje na severní.

Bloudění při sestupu do klouzaček v Saddle Canyonu, zábava v klouzačkách a dobrodružné brodění Tapeats Creeku. Nakonec nejhorší část a totální zkouška fyzické a mentální odolnosti v podobě posledních patnácti kilometrů podél Colorada, než trail odbočí do Kanab Canyonu a jím už Grand Canyon definitivně opustí a začne stoupat směrem k Zionu. Co na mapě vypadalo jako dvouhodinová procházka podél řeky, je jedno velké suťoviště tvořené obřími ostrými kameny, prorostlé neprostupnou vrbou, které nám zabere projít celý den. Kanab Canyon kompletně „vydlážděný“ kulatými kameny večer doráží naše chodidla, že vypadají a bolí jak naklepané paličkou na maso. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy opouštěl tak nádherná místa a byl tak strašně rád.

POMÁHAT A CHRÁNIT

Závěrečný úsek vysoko položenou prérií do národního parku Zion už je docela v poklidu a nese se v dost nostalgické náladě. Prožili jsme intenzivní dobrodružství, naše parta je semknutější než Rychlé šípy a vidina blížícího konce nás začíná trochu mrzet.

Zion je rájem pro horolezce a vyznavače dobrodružství v kaňonech. Celé dny tu můžeš procházet, slaňovat a proplavávat úzkými kaňony a vodopády zařízlými v barevném pískovci. Strávil jsem tu během mých předešlých výprav dost času, a jelikož má v mém srdci významné místo, chci ho klukům na závěr trochu představit. Jenže to, co se v turistickém srdci parku děje, nám totálně bere veškerou energii. Už se chceme jenom najíst a co nejrychleji vypadnout.

Z městečka Springdale, které tvoří turistické srdce Zionu, neexistuje žádná možnost veřejné dopravy ven. Dokonce sem nejezdí ani taxíky. Nezbývá nám, než dojet busem na konec městečka a tam zkusit stop. Na opuštěných cestách jsme už stopovali mnohokrát a na to, že jsme tři chlapi, i nezvykle úspěšně. Ale tady je to trochu jiné. Klukům jsem to radši neřekl, ale v Utahu je stopování nelegální. Na prašných cestách v poušti to nepotřebovali vědět. Ovšem tady, mezi stovkami aut a v mraveništi lidí, to nabývá na významu. No nic.

Přicházíme na okraj městečka a rozbalujeme ceduli s destinací St. Georg. Na dnešní večer tam máme  booknutý motel a zítra ráno jízdenku na autobus do Las Vegas na letiště. Výsledek se ale dostavuje docela rychle a během deseti minut u nás je sheriff Mark.

„Dobré ráno, chlapi. Jak to jde?“ zahajuje s úsměvem.
„Dobré ráno. Bylo to dobrý, ale mám pocit, že se to teď trochu zhoršuje…“ odpovídám a všichni se smějeme.
„Víte, že stopování je tady zakázaný?“ pokračuje docela přívětivě Mark.

Vysvětlujeme naši situaci a absenci jakékoliv dopravy odsud pryč. Mark chvíli mluví do vysílačky, telefonuje a pak pokračuje:

„Máte pravdu. Tak co teď s váma? Mám dvě možnosti. Buď vás nechám pokračovat ve stopování a pak budu muset řešit problémy, až mi večer budou lidi reportovat tři mrtvoly u cesty… Nebo si naskočíte na korbu mýho trucku, kecnete si na prdel a já vás odvezu do města. Nikdo se nezvedne, protože dokud sedíte, tak je to tu legální. Co vy na to?“
„Plán číslo dva nám přijde lepší,“ hlásíme všichni a soukáme se s batohama na korbu.

Mark jenom hlásí vysílačkou na centrálu, že veze tři ztracené cizince do města a vyrážíme. Takhle si představuju heslo: „Pomáhat a chránit“.

Jak si tak svištíme kaňonama, z Land Cruiseru za námi se culí a mává nějaký týpek. Máváme zpátky. Přijíždíme do města Hurricane a sheriff Mark z kabiny hlásí, že nás nemůže odvézt až do St. George, protože tady končí jeho okrsek. Vysadí nás na velké benzínce a dál si budeme muset sehnat dopravu sami. Zajíždí za benzínku, aby tři pobudové na korbě policejního trucku nebudili pozornost. Vyskakujeme a prosíme ho, jestli se s ním můžeme vyfotit. Nemá s tím problém. Najednou z poza rohu vykujuje onen týpek z Land Cruiseru a hlásí, že nás vyfotí všechny. „Co že je to za akci? Lidi na korbě policejního trucku na dálnici už jsem dlouho neviděl.“ Mark mu rychle vysvětluje, že se potřebujeme dostat do St. George a on neváhá: „Když vám může pomáhat místní policie, můžu vám pomoct i já. Hodím vás tam, nastupovat!“

Všechno zase končí jak má a další den z Las Vegas odlétáme přesně podle plánu. S dokončeným Hayduke Trailem a bez zbytečné časové rezervy. Tak to mám rád…

__________