(Od 7. do 11. pro­sin­ce se lez­cům ote­vřel nej­vět­ší pře­vis v naší zemi – klen­ba Maco­chy v Morav­ském kra­se… Vyra­zi­la na něj i Len­ka Hubáč­ko­vá.)

Zachumlám se do bun­dy a zleh­ka povo­lím lano. Šeří se a nám zbý­va­jí ješ­tě dvě dél­ky. Něko­lik desí­tek met­rů pod námi se zrca­dlí dvě jezír­ka, v stin­ných skal­ních stě­nách ros­tou ende­mic­ké kru­hat­ky a ve spá­rách se poma­lu pro­bou­zí neto­pý­ři. Ve vzdu­chu je cítit prach a vlh­kost, ticho naru­šu­je jen kapá­ní vody. Atmo­sfé­ra by se dala krá­jet. Občas vzdu­chem zazní pro­ni­ka­vý svist a bal­van nema­lých roz­mě­rů se s tupou ránou zavr­tá do dna. Akus­ti­ka je tu ohrom­ná. Hla­vou mi blesk­ne, jak asi zně­lo, když na dno dopa­da­la těla těch, co se roz­hod­li najít v zdej­ších hlu­bi­nách vykou­pe­ní ze svých stras­tí. Na to se roze­z­ní var­ha­ny.

O hodi­nu poz­dě­ji sla­ňu­ju nocí. Neto­pý­ři už jsou na lovu a „Klenbu“ oza­řu­je svět­lo halo­ge­nů. Stou­pa se Stra­če­nou kro­ku­jí dru­hou dél­ku „Pří­kle­pá­če“ a já prá­vě dolez­la svou prv­ní ces­tu v nej­vět­ším Morav­ském Bigwó­lu – v Maco­še. Žeb­říč­ky ale zůsta­ly dole. Asu na roz­jezd vybral „Spo­dek Maco­chy“ od Fran­ty Plš­ka, jedi­nou (pro­za­tím) vol­ně leze­nou ces­tu ze dna. Údaj­ně opa­ko­vá­ní po 25 letech. Kla­sa za 6‑, ale i to sta­či­lo, abych se s šutrem v ruce tro­chu pro­le­tě­la a násled­ně si zopák­la juma­ro­va­cí tech­ni­ky. Tím ale zába­va nekon­čí. Mám natáh­nout část prv­ní dél­ky „Klen­by“ (cel­kem 150 m, V, A2, pozn.), že to Asu zku­sí na top rope vol­ně. Jako na zavo­la­nou se obje­ví i sám Pán Maco­chy (Pavel Weis­ser, pozn. red.). Ově­šu­ju si sedák vše­mož­ným haram­pá­dím a nahlas pře­mí­tám o tom, že jsem ve svým fri­en­du sedě­la asi tak cel­kem jed­nou v živo­tě. To je jak nahráv­ka na smeč Pav­lo­vi, kte­rý mi udě­lu­je pár infor­mač­ně zce­la bez­cen­ných, za to vese­lých rad. Někdo pro­ná­ší, že nechá­pe, jak­to­že se po všech těch poznám­kách ješ­tě furt oblí­kám do sedá­ku.

Nako­nec se poma­lu ale jis­tě pro­bo­ju­ju k nýtu. Na pár met­rů vystří­lím asi deset fri­en­dů a zatlu­ču jed­nu sko­bu. Ta sice mému tělo­cvi­ku na žeb­říč­kách odo­la­la, ale za to s Jonym, kte­rej ces­tu lezl chví­li po mně, vypadla… (Pro­miň!) Pova­žu­ju za zázrak, že se mnou nic nevy­lít­lo a jsem vděč­ná Asu­o­vi, že mě k tahá­ní prv­ní háko­vač­ky i přes mou znač­nou při­po­sra­nost dotla­čil.

O den poz­dě­ji vyle­ze­me „Zim­ní krá­lov­ství“ (120 m, V, A2, pozn.). Asu až na krát­kej úsek vol­ně, já háku­ju. O dal­ší den poz­dě­ji Stou­pa se Stra­če­nou zkro­ku­jí kom­plet „Pří­kle­páč“ (150 m, původ­ně V+, A3, foto dole, pozn.)…

Já ležím doma ve vaně, cítím se, jak kdy­by mě někdo opa­ko­va­ně zmlá­til, a vím, že příští rok jedu zas!

“Pří­kle­po­vý strop”, jis­tí Hon­za “Stra­čes” Straka, leze Dušan “Stou­pa” Janák. (f: Anna Toma­no­vá)