„200 slov“
Noční strach a netopýři. V Macoše jsem lezla svou první hákovačku
19. 12. 2016, Lenka Hubáčková
(Od 7. do 11. prosince se lezcům otevřel největší převis v naší zemi – klenba Macochy v Moravském krase… Vyrazila na něj i Lenka Hubáčková.)
Zachumlám se do bundy a zlehka povolím lano. Šeří se a nám zbývají ještě dvě délky. Několik desítek metrů pod námi se zrcadlí dvě jezírka, v stinných skalních stěnách rostou endemické kruhatky a ve spárách se pomalu probouzí netopýři. Ve vzduchu je cítit prach a vlhkost, ticho narušuje jen kapání vody. Atmosféra by se dala krájet. Občas vzduchem zazní pronikavý svist a balvan nemalých rozměrů se s tupou ránou zavrtá do dna. Akustika je tu ohromná. Hlavou mi bleskne, jak asi znělo, když na dno dopadala těla těch, co se rozhodli najít v zdejších hlubinách vykoupení ze svých strastí. Na to se rozezní varhany.
O hodinu později slaňuju nocí. Netopýři už jsou na lovu a „Klenbu“ ozařuje světlo halogenů. Stoupa se Stračenou krokují druhou délku „Příklepáče“ a já právě dolezla svou první cestu v největším Moravském Bigwólu – v Macoše. Žebříčky ale zůstaly dole. Asu na rozjezd vybral „Spodek Macochy“ od Franty Plška, jedinou (prozatím) volně lezenou cestu ze dna. Údajně opakování po 25 letech. Klasa za 6‑, ale i to stačilo, abych se s šutrem v ruce trochu proletěla a následně si zopákla jumarovací techniky. Tím ale zábava nekončí. Mám natáhnout část první délky „Klenby“ (celkem 150 m, V, A2, pozn.), že to Asu zkusí na top rope volně. Jako na zavolanou se objeví i sám Pán Macochy (Pavel Weisser, pozn. red.). Ověšuju si sedák všemožným harampádím a nahlas přemítám o tom, že jsem ve svým friendu seděla asi tak celkem jednou v životě. To je jak nahrávka na smeč Pavlovi, který mi uděluje pár informačně zcela bezcenných, za to veselých rad. Někdo pronáší, že nechápe, jaktože se po všech těch poznámkách ještě furt oblíkám do sedáku.
Nakonec se pomalu ale jistě probojuju k nýtu. Na pár metrů vystřílím asi deset friendů a zatluču jednu skobu. Ta sice mému tělocviku na žebříčkách odolala, ale za to s Jonym, kterej cestu lezl chvíli po mně, vypadla… (Promiň!) Považuju za zázrak, že se mnou nic nevylítlo a jsem vděčná Asuovi, že mě k tahání první hákovačky i přes mou značnou připosranost dotlačil.
O den později vylezeme „Zimní království“ (120 m, V, A2, pozn.). Asu až na krátkej úsek volně, já hákuju. O další den později Stoupa se Stračenou zkrokují komplet „Příklepáč“ (150 m, původně V+, A3, foto dole, pozn.)…
Já ležím doma ve vaně, cítím se, jak kdyby mě někdo opakovaně zmlátil, a vím, že příští rok jedu zas!
