Psal se rok 2020 a já díky našemu bezva sociálnímu systému a naší Madlence přemýšlím: Jak trávit otcovskou dovolenou? Samozřejmě bych chtěl být se svými holkami, ale když mě furt vyhánějí někam lézt, tak co se dá dělat, něco se vymyslet musí… Co takhle jet do Dolomit na ledy? Jo, to zní dobře…

Pohybujeme se na ledech v údolí Vallunga u Volkensteinu v Dolomitech a druhý den, kdy se vracíme z lezení, Matěj Kala (pro eMontanu psal článek o vylezení „North Couloir Direct“ na Petit Dru, pozn. red.) opět šilhá po soplech na druhé straně údolí. Nevíme, co to je, ale Matěj má jasno: „Todle si vylezeme.“ Nějak moc mu nevěřím. Vypadá to jako rampouchy zavěšené na okapu, akorát v měřítku 100 : 1. Radši bych se podíval nějakou lehkou cestou na jeden z okolních vrcholů.

Lehké cesty ale Matěj tehdá nelezl. Všechno pod WI5/M5 okomentoval: „Todle se jezdí na lyžích.“ Nakonec jsme tam třetího dne přeci jen šli. Musím uznat, že Matěj vždycky měl tak nějak intuici na to, co půjde a co bude bezpečné. Stejně ale, když jsme pod led šli, člověk se neubránil pocitu bezmocnosti. Něco jako když jedeš žlabem na lyžích a prostě se nějak odevzdáš věcem, které neovlivníš. Jsou to jiné pocity, než když lezeš na písku těžký rajbák. To se taky bojíš, ale víš, že to máš jen ve svých rukách a nohách…

V horách jsou prostě faktory, které neovlivníš. Když jsme byli pod ledem, zjistili jsme, že rampouchy nesahají až dolů a zároveň, že cesta k nim je solidně odjištěna nýty. První dvě délky kupodivu nebyly odvážné. Megalomanské rampouchy byly za námi, a tudíž jsme si v klidu užívali atletický drytool po nýtech okořeněný traverzem přes jednu záclonku. Dolezli jsme druhou délku, která končí na skále za tím nejdelším soplem uprostřed, do kterého máme teď přelézt… Matěj odlézá. Svítilo do toho, trochu to teklo. Ten led byl měkčí, ale ne nějak hrozně.

Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se to celé urvalo… Odlezl za roh, a když byl ode mě asi 15 metrů, tak slyším: „To je lezenííí, kurva, tooodle too!“ Neznělo to ale jako agónie, spíš jako by byl neskonale šťastný. No, moc jsem to nechápal… Pochopení se mi dostalo, když jsem přišel na řadu já. Takhle úžasnou konfiguraci ledu jsem v životě nezažil. Led byl krásně měkký od Slunka, takže do něj stačilo ťuknout jak kladívkem do stolářskýho hřebíku a hrot zajel na tři centimetry. Zároveň ale vzbuzoval podivuhodnou míru důvěry. Prostě nádhera.

Ten největší sopel (uprostřed fotky), který mimochodem dal Matěj na dvě plné lanové délky, bylo nejhezčí ledolezení, co jsem kdy zažil. A to jsme ještě nevěděli, že ten led, pokud vůbec, je v podmínce většinou jen týden v roce… Je to jižní led, takže potřebuje krátké dny. A takhle to bylo až nahoru, ani si nepamatuju, kolik to ještě bylo délek, ale šlo to jako po másle. Měl jsem pocit, že lezeme do nebes…

Nahoře jsme našli plechovku od kafe s knížkou na které bylo napsáno: „Flauto Magico“, M9, Vallunga.