Psal se rok 2020 a já díky naše­mu bez­va soci­ál­ní­mu sys­té­mu a naší Madlen­ce pře­mýš­lím: Jak trá­vit otcov­skou dovo­le­nou? Samo­zřej­mě bych chtěl být se svý­mi hol­ka­mi, ale když mě furt vyhá­ně­jí někam lézt, tak co se dá dělat, něco se vymys­let musí… Co takhle jet do Dolo­mit na ledy? Jo, to zní dob­ře…

Pohy­bu­je­me se na ledech v údo­lí Vallun­ga u Vol­ken­stei­nu v Dolo­mi­tech a dru­hý den, kdy se vra­cí­me z leze­ní, Matěj Kala (pro eMon­ta­nu psal člá­nek o vyle­ze­ní „North Cou­lo­ir Direct“ na Petit Dru, pozn. red.) opět šilhá po soplech na dru­hé stra­ně údo­lí. Neví­me, co to je, ale Matěj má jas­no: „Tod­le si vyle­ze­me.“ Nějak moc mu nevě­řím. Vypa­dá to jako ram­pou­chy zavě­še­né na oka­pu, ako­rát v měřít­ku 100 : 1. Rad­ši bych se podí­val něja­kou leh­kou ces­tou na jeden z okol­ních vrcho­lů.

Leh­ké ces­ty ale Matěj teh­dá nele­zl. Všech­no pod WI5/M5 oko­men­to­val: „Tod­le se jez­dí na lyžích.“ Nako­nec jsme tam tře­tí­ho dne pře­ci jen šli. Musím uznat, že Matěj vždyc­ky měl tak nějak intu­i­ci na to, co půjde a co bude bez­peč­né. Stej­ně ale, když jsme pod led šli, člo­věk se neu­brá­nil poci­tu bez­moc­nos­ti. Něco jako když jedeš žla­bem na lyžích a pros­tě se nějak ode­vzdáš věcem, kte­ré neo­vliv­níš. Jsou to jiné poci­ty, než když lezeš na pís­ku těž­ký raj­bák. To se taky bojíš, ale víš, že to máš jen ve svých rukách a nohách…

V horách jsou pros­tě fak­to­ry, kte­ré neo­vliv­níš. Když jsme byli pod ledem, zjis­ti­li jsme, že ram­pou­chy nesa­ha­jí až dolů a záro­veň, že ces­ta k nim je solid­ně odjiš­tě­na nýty. Prv­ní dvě dél­ky kupo­di­vu neby­ly odváž­né. Mega­lo­man­ské ram­pou­chy byly za námi, a tudíž jsme si v kli­du uží­va­li atle­tic­ký dry­tool po nýtech oko­ře­ně­ný tra­ver­zem přes jed­nu záclon­ku. Dolez­li jsme dru­hou dél­ku, kte­rá kon­čí na ská­le za tím nejdel­ším soplem upro­střed, do kte­ré­ho máme teď pře­lézt… Matěj odlé­zá. Sví­ti­lo do toho, tro­chu to teklo. Ten led byl měk­čí, ale ne nějak hroz­ně.

Pře­mýš­lím, jaké by to bylo, kdy­by se to celé urva­lo… Odle­zl za roh, a když byl ode mě asi 15 met­rů, tak sly­ším: „To je leze­nííí, kur­va, too­od­le too!“ Nezně­lo to ale jako agó­nie, spíš jako by byl nesko­na­le šťast­ný. No, moc jsem to nechá­pal… Pocho­pe­ní se mi dosta­lo, když jsem při­šel na řadu já. Takhle úžas­nou kon­fi­gu­ra­ci ledu jsem v živo­tě neza­žil. Led byl krás­ně měk­ký od Slun­ka, tak­že do něj sta­či­lo ťuk­nout jak kla­dív­kem do sto­lář­ský­ho hře­bí­ku a hrot zajel na tři cen­ti­me­t­ry. Záro­veň ale vzbu­zo­val podi­vu­hod­nou míru důvě­ry. Pros­tě nád­he­ra.

Ten nej­vět­ší sopel (upro­střed fot­ky), kte­rý mimo­cho­dem dal Matěj na dvě plné lano­vé dél­ky, bylo nej­hez­čí ledo­le­ze­ní, co jsem kdy zažil. A to jsme ješ­tě nevě­dě­li, že ten led, pokud vůbec, je v pod­mín­ce vět­ši­nou jen týden v roce… Je to již­ní led, tak­že potře­bu­je krát­ké dny. A takhle to bylo až naho­ru, ani si nepa­ma­tu­ju, kolik to ješ­tě bylo délek, ale šlo to jako po más­le. Měl jsem pocit, že leze­me do nebes…

Naho­ře jsme našli ple­chov­ku od kafe s kníž­kou na kte­ré bylo napsá­no: „Flau­to Magi­co“, M9, Vallun­ga.