S blížícím se Fesťákem, který proběhne o víkendu, publikujeme jeden neobvyklý text. Následující psychologickou sondu, respektive noční krvák nám poslal Smrček. „Vzhledem k popisované události si dovolím podepsat se jen přezdívkou. Pyšný na to jsem, ale jen do určité míry,“ vysvětluje. Kdyby letos někdo chtěl přelézat plot do parku v Teplicích nad Metují, ať si raději nejdříve přečte jeho příběh, pozn. red.

________________

Je půl šesté ráno a v mojí ruce to cuká a pálí. Sedím na terase s rodiči, kteří se chystají do práce a pijí kávu. Mírně mrholí a kapky padající na zem mě těší. A po dlouhé době z toho mám čistou radost. Dneska žádné pnutí mezi radostí z deště a vztekem ze zkažené podmínky a nemožností jít do skal. Naopak mám o to větší radost, že prší, protože bych stejně nemohl jít lézt.

„Stejně nechápu, že máš pořád potřebu se v něčem měnit. To si tak málo věříš? Vždyť jsi dobrej dost,“ maminčin unavený hlas mě překvapil už včera. Většinou, když si něco udělám, je vyděšená, starostlivá a mě vlastně baví ji uklidňovat. Ještě před půl rokem, když se vrátili s tátou z procházky ve Skaláku, roztomile vyšilovala:

„Já myslela, že tam omdlím. Vždyť jste mi říkali, že to je v pohodě a není to zas tak nebezpečný! Ale ty kruhy jsou děsně vysoko! Já jsem tam tátovi normálně udělala scénu. Co když pod ním spadnete?!“ V hlavě přemítám, co tak asi mohla vidět za cesty. Je mi jasný, že lezení nám nezakáže, ale rád bych jí dopřál pár klidných nocí. Už se chystám vysvětlit, že když máš štěstí, tak se ani z desetimetrového pádu na podlahu nemusíš zabít a třeba i odejdeš po svých. Naštěstí mlčím dost dlouho na to, aby maminka měla prostor pokračovat: „Vždyť to je hrozný. Já jsem si fakt myslela, že to je bezpečnější. Ty první kruhy jsou třeba i pět metrů nad zemí!“

Jenže teď se na mě s rezignovaným výrazem dívá a pokračuje. „Nebo jsi před někým machroval? Ženu máš. A stejně tam nebyla, tak tomu prostě nerozumím.“ Ještě jednou se pokusím jí vysvětlit, že jsem se prostě chtěl překonat a posunout se. Moje snažení zabíjí táta. S pobaveným úsměvem mě přeruší a naváže: „Takže jsi machroval sám před sebou. Ale znáš ten vtip o vráně nad propastí, ne?“

24 HODIN NAZPĚT

Nějak nemůžu dospat. Takhle jsem se do skal už dlouho netěšil. Přeci jen je něco jiného jít do skal v úterý, když člověk ví, že bude moct jít ještě ve středu, čtvrtek, pátek… Anebo jít do skal v pátek, když ví, že večer má začít pršet a jen tak nepřestane. Sice se zároveň koná jistá nejmenovaná společensko-lezecká událost, které bych se rád zúčastnil, ale podmínka je podmínka. Plánujeme tam dorazit večer aspoň na pivo.

Přes turisty a turniket se probojujeme do skal. Chvilku nám dá, než se tam dostaneme, chvilku, než se zorientujeme, a chvilku, než se vrátíme, protože jsem nás ztratil. Ale pak už práskáme jednu cestu za druhou. Respektive nalézáme do jedné cesty za druhou. Konečné skóre by snad mohlo připomínat neúspěšný den. Čtyři vylezené cesty, čtyři zapytlené, jedna ztracená smyčka a jedna spárovka. Ale jak podotkl jeden z borců, který procházel pod námi v momentě, kdy jsme pytlili: „Hlavní je teda radost z pohybu, ne kluci?“ A tu teda máme.

Ze skal tak odcházíme v euforické náladě. Plán je jasný: zrovna se koná ona společensko-lezecká událost, na kterou míříme. Najíme se tam a co je hlavní – potkáme se s kamarády. Poslední vlak nám ujel, ale šance na ušetření pár kilometrů pěšmo ještě skýtá bus. Anebo stopování.

Jenže s tím já mám problém. Často v sobě vedu vnitřní boj. Osobně ho nazývám epickou bitvou mezi nástrahami okolí, odvahou, vnitřním morálním kompasem a neochotou k sociálnímu kontaktu… Jinak by se taky dalo říct, že jsem občas připosranej. Nesnáším telefonování a obzvlášť neznámá čísla. Pokud během řízení vidím policejní vůz, tep mi skáče na 120/min, i když vím, že jsem nic neudělal. Po škole jsem byl jen jednou, neprávem a trauma z toho mám doteď. Nerad stopuju…

Počet jakýchkoliv mých „ilegálních skutků“ se rovná skoro nule, pokud nebudeme počítat přecházení na červenou po přechodu. Ne, že bych byl svatost sama. Já bych občas rád něco mimo svou komfortní zónu provedl. Jenže mě vždycky přemůže strach. Naštěstí jsem už zjistil, že se to dá natrénovat. Před pár dny jsem se vrátil ze Skotska, kde jsem na pár dnů vlivem smůly skončil sám. Terapeutickou hodnotu tohoto výletu bych těžko vyčíslil, účinky cítím doteď.

NÁDECH, VÝDECH A VNITŘNÍ BOJ

Moje opatrné a pohodlné já:
„No tak co, půjdeš tři kilometry pěšky, stejně je tma a kdo vezme dva trhany ze skal?! Vykašli se na to, stejně se ti nechce…“

To druhé já:
„Drž hubu a zvedni ten palec, nezkusíš – nezjistíš. Kolem teď jezdí spousta lezců, šance je víc než slušná. “

V zatáčce slyším auto, zvedám palec a… dodávka zastavuje! A hned první! Mladší brácha sdílející podobné postižení se na mě s obdivem dívá a mě zaplavuje pocit nesmrtelnosti. Dneska se zkrátka daří a my se tak vracíme zpět do srdce lezecké akce.

Jenže občas ti svět kolem začne dávat vědět, když se proti tobě začne zase obracet. Lehké náznaky říkající – už dost, stačilo. Začni dávat pozor a brzdi. Jenže kdo si jich má všimnout?

Tentokrát to začalo nudlemi. Se zeleninou. A bez masa. Navíc drahé a porce malá. V břiše nám pořád kručí a tak hledáme, kde by se co dalo ještě sníst. Náš pohled padá na otevřenou vietnamskou večerku. Sušenka a dvě koblihy by na zahnání hladu už stačit mohly. A zase vedle. Koblihy jsou staré, okoralé a hnusné. Mírně povadlou náladu zachrání kamarádi a vzápětí ji opět zkazí fakt, že míří na jídlo. Jenže na rozdíl od nás ví o stánku s nudlemi, které jsou i s kuřecím, levnější a porce je skoro dvojnásobná. Neodoláme a kupujeme si s nimi druhou várku. A opět vedle. Tohle už je na naše žaludky trochu moc a bolestivě proti nadbytku jídla protestují. Tak aspoň to pivo. Brácha bude řídit a odbíhá pro Birell. Mírně naštvaný se vrací s čímsi nedobrým a znechuceně to cucá.

Uznávám, že touhle dobou už mi mohlo dojít, že mám zabrzdit, že se svět řítí do záhuby, zoufale signalizuje a vůbec pozorněji naslouchat svému andělu strážnému. Místo toho pocit nesmrtelnosti trvá.

S pivem se všichni přesunujeme do parku, kde probíhá program. Novinkou je povinnost vstupenky i do této části. A rozhodně ne milou. Na jednu stranu to chápu, přednášky a filmy jsou levné, na druhou stranu 490 korun za to, že si půjdu vypít pivo a přes dav pozorovat kluky na trickline, je pro mě trochu moc. A v hlavě mi roste myšlenka.

Dneska jsem nesmrtelný. Je půl desáté večer a kdo by touhle dobou hrotil kontrolování vstupenek zrovna do parku. To projdeme. Je nás hodně, uděláme hlouček a jednoduše načerno proklouzneme.

Brácha se zpočátku moc netváří, ale jsem přesvědčivý, a tak zaujímáme bojovou formaci a vyrážíme.

Plán kazí poctivý organizátor. Do areálu sice projdu, ale jen pár metrů za vstupem slyším otravný dětský hlas: „Pán má vstupenku?“ Dělám, že neslyším a mašíruju si to dál. „Haló, pán má vstupenku?! Pán v žlutém triku má vstupenku?“ Ne. Pán vstupenku nemá. Místo toho schovává svůj obličej do kelímku s pivem a s nadějí, že majitel otravného hlasu bude líný ho po parku nahánět, jde dál. „Pán má vstupenku?“ Pomoc! Nech mě být! „Pán má vstupenku?“ Otravný hlas mě dobíhá, sápe se po mně a já konečně vidím jeho majitele. Dostal mě sotva 13letý, namotivovaný klučina a s vítězoslavným úsměvem zachránce festivalu mě z parku vyhání. Teď už to chápu, v jeho věku bych taky hlídal pořádně.

„Tak to teda ne! Naplno zahazuji svůj věčný ostych a přepínám do „beast modu“. Hlavou mi běží sousloví z posledního článku eMontany: „Štěstí, nevědomost a drzost.“ Opakuji si to trochu jako mantru.

Náhradní plán je jasný – přece to nebude oplocené celé. Přebrodím to zadem přes potok, který tvoří přirozenou bariéru. Ale organizátoři to vzali vážně. Plot je značný kus za potokem. Obejdu zbylé vstupy, ale u všech stojí hloučky organizátorů a navíc teď nemám podpůrný tým, který by mě schoval. Je to jasné, jedinou možností je přelízt. Po chvilce nacházím perfektní místo. Klasický festivalový plot se tu napojuje na sloupek sítě volejbalového hřiště. Pouliční lampy sem vrhají jen neurčité záblesky a místo se nachází za osvětleným pódiem. Z reproduktorů řve ohlušující hudba a oči lidí uvnitř se budou pravděpodobně upírat na probíhající trickline. To tedy nevím jistě, protože do areálu nevidím. Výhled mi kryje na pletivu přidělaná zelená tkanina, aby náhodu nějaký neplatící nepoctivec nešmíroval zpoza. Jako na potvoru kolem začíná procházet čím dál víc lidí. S očividnou nenápadností postávám u mého místečka vstupu do ráje. Čekání mi dovolí přemýšlet. A já si uvědomuji, že ve mně pořád ještě někde v hloubce vrtá červík.

VNITŘNÍ BOJ POKRAČUJE

Moje opatrné a pohodlné já:
„To tam fakt jako polezeš? Kvůli ušetření blbejch pěti stovek? Akorát ten plot zohýbáš, to fakt nedává smysl a někdo tě při tom čapne a bude to hrozně trapný. Vykašli se na to prostě!“

To druhé já:
„Tos to ale vůbec nepochopil! Nešetříš pět stovek. Pracuješ na svý připosranosti. Je to trénink. Když to trénovat nebudeš, tak se za chvilku zase budeš bát zvednout palec a stopnout blbý auto. A za pár let zvednout zadek a jít ven. Štěstí, nevědomost a drzost. Štěstí, nevědomost a drzost!“

Podobnými neprůstřelnými argumenty pohřbívám své opatrné já postupně do hlubiny, dokud ho neslyším. A nastává moment pravdy. Naposledy se rozhlédnu. Kolem prochází člověk a vzdaluje se, zdálky se blíží další lidé, ale to stihnu, lepší už to stejně nebude. Hodím batoh na záda, sloupek od volejbalového hřiště naberu na sokola a nohy opřu o plot. S pobavením si uvědomím, že je to už dnešní třetí cesta, kterou lezu na sokola, což je překvapivé vzhledem k tomu, jak moc ho normálně nesnáším. Plot s vrzáním protestuje, ale po chvíli už stojím nahoře a skáču dolů.

V momentě dopadu mě cosi donutí se podívat na pravou ruku. Dlaní ji otočím vzhůru a v mihotavém světle na ni mžourám. „Kurva, díra,“ mihne mi hlavou. Podívám se nahoru. Z vršku plotu trčí drát. Přes tu pitomou tkaninu jsem si ho nevšiml, ruku při seskočení opřel přímo na něj a zapíchl si ho do dlaně. Rozhlížím se, kam jsem to vlastně dopadl a zjišťuji nemilou věc. Drát nebylo to jediné, co jsem kvůli tkanině přehlédl. Taky jsem si nevšiml, že seskakuju do backstage. A co víc, že je oplocená kolem dokola. Drzost – splněno. Nevědomost – splněno. Jen to štěstí mi tu chybí. Teď už na organizátory začínám být vážně naštvaný.

„Proč někdo dělá backstage? A proč ji takhle oplocuje? Vždyť je to hlídaný jak Pentagon!“

Navíc se tu pohybuje spousta pořadatelů. Naštěstí jsou všichni fascinováni představením na trickline a oči upírají opačným směrem. Připadám si jak v kleci. Nebo v teráriu pro hady, kam někdo hodil potkana. Zmateně pobíhám z úkrytu do úkrytu a hledám ten nejlepší. Nakonec skočím za toitoiky. Tohle je natolik dobrá skrýš, že mám čas se uklidnit. Znovu prohlížím ruku. A v ten okamžik mi dochází, že zábava skončila. Drát se nejen zapíchl. Při seskoku mi ještě stihl roztrhnout dlaň. Šklebí se tak na mě pět centimetrů dlouhá a dost hluboká rána. Cár kůže a podkoží vesele plandá a z ruky crčí krev. Je mi jasné, že tohle náplastí nevyřeším, poraženě opouštím svůj toitoikový úkryt a jdu za nejbližším pořadatelem. Lepší způsob, jak se dostat z backstage, mě v tu chvíli nenapadne.

Vysoký kolohnát napjatě sleduje trickline a oslovit ho musím na třikrát. Asi moc nechápe, co se děje.

„Ahoj, prosím tě, já jsem si roztrhl ruku, nemohl by mi to někdo ošetřit?“

Ještě chvilku na mě zírá a zpracovává dodané informace.

„Kudyma jsi sem, kurňa, lezl?!“

Tak přesně tuhle otázku jsem dostat nechtěl. Naštěstí mozek začíná konečně fungovat a já přicházím s obstojnou lží.

„No, zakopl jsem v parku a šel jsem najít nějakýho organizátora. Hele, je to určitě na šití, mohl bys někoho zavolat?“ Snažím se jeho pozornost převést zpátky k ruce. S nechutí se podívá a v ten moment mu asi dochází, že tohle bude muset řešit.

„Sedni si.“ Sedám si. Borec vyhrabe telefon a do ryku reproduktorů se snaží řvát tak, aby člověk na druhé straně rozuměl. Na víc už se neptá a já jsem mu vděčný. Jednak za absenci zbytečných otázek, ale hlavně za pomoc.

Přivolaný záchranář mi ruku obváže, potvrdíme si navzájem nutnost sešití a já se s ním dostávám z backstage. Nejdřív volám bráchovi a společně vyrážíme na nejbližší pohotovost. Pak ještě volám mamince, že dneska přijdeme ze skal později. Rezignovaně mi poděkuje za informaci a hovor končí s tím, že jde spát. Tak to jsem nečekal. Brácha mi mezitím v autě vystaví vyúčtování a pořádně se mi vysměje.

„Tak hele, koukej – to máš 90 Kč poplatek za ošetření. 80 Kč za naftu. 30 Kč za pití, co ti půjdu koupit. Pak pojedeš na převaz znova, takže dalších 80 Kč za dopravu. Takže jsi ušetřil maximálně 210 Kč. Gratuluju, blbečku.“ Chvilku se smějeme a já se snažím věc vysvětlit. Marně. Už si představuju, jak to budu vyprávět doma, zábavné historky mám rád. Ještě aby ta ruka byla v pořádku. Až teď mi dochází, že úplně dobrá být nemusí. Že by to taky mohlo znamenat urvanou šlachu a nadlouho stopku s lezením. A třeba i s budoucí prací. Trochu mi to kazí jinak skvělou náladu. Znovu zkusmo zahýbu prsty. Nic moc to není, ale to spíš paralyzované svaly odmítají spolupracovat.

„No, tak dobrý, na to, jak je rána hluboká, je zasažená jenom pulpa.“ Prsty se hýbou, čití je zachovalé, doktor a hlavně já jsem spokojený. Šlachy to minulo.

„Měl jste štěstí, když si utrhnete šlachu, tak zajede do předloktí a je to pak na docela velkou operaci. Musíte najít ten utržený konec, aby vůbec byla šance to sešít.“

Představa, že mi někdo ryje v předloktí a hledá jehlu v kupce sena… No, jsem rád. Tři týdny s tím nemám sportovat. Bolestivé, ale snesitelné. Z ordinace vyrážím opět s dobrou náladou. A zvesela sděluji bráchovi: „Kámo, tak to bylo o fous, ale dobrý! Za tři tejdny by ruka mohla bejt jakžtakž použitelná.“

Jenže ten mě nevnímá, protože se zrovna dusí smíchy. Hned za mnou na řadě je další umělec. „Ten borec, co jde teď po tobě, prej nějak doma couval a najednou si sedl na zednickou lžíci – taky tržná rána. Ale vůbec neví, jak se to stalo.“ Nevím, jestli to trochu není spíš hysterická reakce na předešlé události, ale smějeme se tomu celou cestu domů.

____________________________

Text skončil na desátém místě v letní literární soutěži 2023. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady. Aktuální soutěž má téma „To nevymyslíš“ – svůj text pošli do konce srpna, pozn. red.