TÁBOR, CO ZMIZEL POD LAVINOU

Indiánští kameníci usilovně pracovali ve dne v noci, i při svitu měsíce. Památník expedice Peru 70 byl hotov a ve výroční den katastrofy (1972) se u něj konala pietní slavnost. Chroust vybalil tři bronzové desky a reliéf od sochaře Němečka… Proč se to stalo zrovna tady?

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ (S PŘISPĚNÍM KARLA VLČKA) FOTO: ARCHIV KARLA VLČKA A HELENY HECKELOVÉ PODĚKOVÁNÍ: VLADIMÍR „CHROUST“ PROCHÁZKA MLADŠÍ, LENKA SPĚVÁČKOVÁ
| ČERVEN 2025

NĚMEC A RAKUŠAN

Jako zřetelné čerstvé laviniště jsem to místo viděl i já, když jsem do údolí Yanganuco dorazil na kole v roce 2000,“ vzpomíná fotograf Karel Vlček ve své holešovické pracovně. Dokumentarista a bývalý reportér ČTK, kterého budeš znát díky jeho fotkám z českých písků nebo dálkovým cestám na lehokole – z Prahy vyrazil například do Pekingu (psali jsme tady, pozn. aut.). Karel rád bádá v historických archivech a v posledních letech strávil snad stovky hodin sbíráním informací o československé expedici Peru 1970, kterou po zemětřesení 31. května nikdo z našich horolezců nepřežil. Co nového zjistil?

Třeba to, že jedním z organizátorů výpravy byl původně dobrodruh, geolog a horolezec Gustav Ginzel z Jizerských hor. „Mluvil sice blbě česky, ale byl maximálně schopný. Absolvoval jsem s ním v zimě 1972 přechod hřebene Fagaraše a jako jediný z nás tehdy neomrzl. Byl ze všech nejlépe připraven.“ Během výpravy do rumunských Karpat měl Karel hodně času, aby si s Gustavem mohl osobně promluvit právě o poměrně nedávném neštěstí, které potkalo československou výpravu.

Při plánování expedice Peru 1970 se světoběžník Ginzel obrátil na rakouského horolezce a kartografa Erwina Schneidera, který v průběhu tří objevitelských cest v letech 1932, 1936 a 1939–40 vytvářel první mapy pohoří Cordillera Blanca. Pracoval jako oficiální kartograf Alpenvereinu a později dosáhl titulu profesora. Mimochodem, Erwin, rodák z českého Jáchymova, měl mimořádně našlápnuto a v Rakousku patřil do elitní horolezecké skupiny. Mezi roky 1928 a 1930 se mu povedlo vylézt hned pět sedmitisícovek. Zkoušel i osmitisícovku: na Nanga Parbatu v roce 1934 se dostal zhruba do 7 900 metrů. A jako prvnímu se mu povedlo stanout na vrcholech slavných peruánských hor: Artesonraju 6025 m n. m. (propůjčila svůj vzhled logu Paramount Pictures, pozn. aut.), Huascarán Sur 6746 m n. m. nebo Huandoy 6395 m n. m.

Mimochodem, bavíme se o době zhruba 20 let před vylezením Everestu. Na první osmitisícovku, Annapurnu I, se lidé dostali v roce 1950, takže Schneider a jeho rakouští kumpáni patřili ve třicátých letech mezi absolutní velehorskou špičku. „Je to král sedmitisícových hor,“ hovořil o kuřáku Erwinovi na začátku své kariéry legendární Hermann Buhl.


Jakou to má souvislost s československou expedicí Peru 1970? Erwin Schneider vytvořil společně s Hansem Kinzlem – profesorem geografie na univerzitě v Innsbrucku, zmíněné mapy Huandoye, Huascaránu a okolí. Do hor tehdy vláčeli těžké teodolity a těžko říci, zda bylo namáhavější mapy zaměřovat, nebo zlézat panenské šestitisícovky… Nicméně, i přes všechny technické obtíže, se jim podařilo vytvořit první mapy, na které pak navazovali všichni jejich následovníci.

A důležitý detail: do svých map už téměř před sto lety tečkovaně označili laviniště na březích jezer Chinancocha a Orgoncocha. Původně totiž šlo o jedno velké jezero s průměrnou hloubkou 28 metrů. Jak do děj postupem let padaly kameny a suť, přehradilo se a vznikla jezera dvě. Hladina toho vrchního se dokonce o 13 metrů zvedla. Všechny tyto informace a poznatky pochází od Erwina Schneidera a osobně je od něj získal právě Gustav Ginzel.

„V laviništi nikde neuvidíš strom. Tam žádnej nevyroste. Když hledáš místo pro tábor, jako první se dívej po dřevinách. Jakmile tam vidíš jenom keře, tak to nemá smysl,“ říkal Karlovi v sedmdesátých letech Gustav, který měl v plánu postavit československý základní tábor mimo tuto nebezpečnou zónu. Poukazoval prý také na to, „že do jezer v údolí Yanganuco nepadalo slovo boží, ale laviny.“ V těchto místech se mořská deska podsouvá pod pevninskou desku rychlostí osm centimetrů za rok, což vyvolává zemětřesení každých pár let. (Roku 1995 byl kamennou lavinou z úbočí Huandoye částečně zasypán i památník československé expedice, který byl postaven roku 1972 na „bezpečném“ vyvýšeném místě, pozn. aut.)

Tečkovaně zakreslená laviniště Erwinem Schneiderem a červeně pozice ČS tábora v roce 1970. V menším (zeleném) laviništi naproti se nachází památník. (zdroj: Karel Vlček)

GUSTAVE, NEJEDEŠ!

Těsně před expedicí však přišel zvrat – Gustava Ginzela vyhodili ze soupisky. „Už nejsi členem týmu,“ bylo mu oznámeno. Proč se tak stalo? Vyhodilo ho pražské ústředí horolezeckého svazu? „To se mi nepodařilo zjistit,“ říká Karel Vlček. Pustili jsme se tedy do menšího redakčního pátrání. Přes Borise Hlaváčka jsme se dostali k Lence Spěváčkové a její mamince Evě Novotné, která pod kamennou lavinou v roce 1970 ztratila svého manžela Zdeňka. Paní Eva dokonce místo později osobně navštívila společně s dalšími pozůstalými ženami. „Účast na expedici zatrhla Gustavovi komunistická strana. Zřejmě proto, že byl Němec a také vzhledem k jeho svéráznému způsobu života – určitě musel být trnem v oku strany,“ shodli se na tvrzení Eva Novotná a Honza Ginzel, dosud žijící bratr Gustava, kterého se pro účely článku rovněž podařilo oslovit… (Další z bratrů byl Wolfgang, o kterém jsme psali tady, pozn. aut.)

Na názor jsme se zeptali také doktora Leoše Chládka (*1936), který měl k expediční partě blízko, předchozí rok se osvědčil na Annapúrně IV, a tak mu nabídli jet do Peru – ředitel nemocnice ho však na druhou výpravu v krátké době nepustil. Proč tedy Gustav Ginzel neodjel? „Kvůli národnosti to určitě nebylo. Gustav neměl trvalé zaměstnání, byl na indexu a komunisti po něm dlouhodobě šli. Kvůli svému volnomyšlenkářství nebyl v oblibě, tak mu řekli, že není v zájmu Československa, aby do Peru vycestoval.“

„Gustav neměl trvalé zaměstnání, byl na indexu a komunisti po něm dlouhodobě šli.“ Leoš Chládek



Celou akci měl původně vést Bogan Nejedlo, ale po tom, co se cíl výpravy z drahé a „zapovězené“ kapitalistické Aljašky změnil do politicky přijatelného a levnějšího Peru, došlo ke změně vedení. Ustanovilo se, že na expedici pojede i tzv. „umělecká skupina“ (Arnošt Černík, Vilém Heckel a Valerián Karoušek, pozn. aut.), a tak se Bogan svého vedení expedice vzdal a přehrál ho na Arnošta „Ajška“ Černíka, jakožto reprezentativní osobu se znalostí cizích jazyků.

Spisovatel a cestovatel Černík přeložil do češtiny knihu Sedm let v Tibetu a mnozí z nás mají v knihovně také jeho Trůny bohů. Ve svých 44 letech nasbíral nějaké horolezecké zkušenosti, ale zajímaly ho spíše turistické vrcholy, jako byl například Ararat (5137 m n. m.). Databáze skalnioblasti.cz eviduje jeho šest prvovýstupů, převážně v Českém krase. „Největší organizační práci však ve skutečnosti odvedl Jiří Rasl – víza, letenky, lodní transporty a další věci,“ vzpomíná Leoš Chládek.

MASA NAD HLAVOU

A teď už do Peru, květen 1970. Přestože naši horolezci měli dva dny náskok před japonskou expedicí, pro tábor si vybrali nešťastné místo mezi nízkými keři nedaleko jihozápadního břehu jezera Orkoncocha pod severními (na jižní polokouli slunečnými, pozn. aut.) svahy Huascaránu, který se jim strmě tyčil nad hlavami – dno údolí a zaledněný vrchol tu dělí zhruba 3000 metrů. Japonci si postavili tábor na úplně opačné straně jezera a zvolili si rozlehlé pastviny s názvem Yurae Carral, kam laviny nikdy nepadaly. „Tento kemp vybral pro naši výpravu i Gustav Ginzel,” vzpomíná Karel Vlček. Když pak oblast zasáhlo zemětřesení o síle 7,9 stupňů Richterovy škály, všichni Japonci bez úhony přežili. (Přehlednou mapu se zmíněnými místy najdeš tady, pozn. aut.)

„Z naší výpravy nikdo nebral v úvahu, že Erwin Schneider na své mapě zřetelně označil místo, kde v roce 1970 vyrostl československý tábor, jako laviniště,“ zdůrazňuje Karel Vlček a připomíná, že osm let před expedicí zasáhlo oblast ještě jedno „menší zemětřesení“, které nepřežilo 4000 lidí. Arnošt Černík tyto informace měl: paradoxně o lavině z roku 1962 píše ve své knize Zeměpis velehor, kterou napsal společně s Josefem Sekyrou. Dokonce tam přidali i nákres situace. Měl však Černík k dispozici mapy od Erwina Schneidera se zakresleným laviništěm? Těžko říci. „Gustava se nikdo na nic neptal, takže podklady nepředal. Na druhou stranu, kdyby Černík chtěl, tak v roce 1970 už se mapy Alpenvereinu daly za nějakých 300 Kčs normálně koupit v NDR,“ říká Karel Vlček a ukazuje ve svém suterénním studiu scany různých dobových map a fotografií… „Je to škoda, všechno mohlo být jinak.“

Na obranu chlapů: V knížce Cesta končí pod Huascaránem píše její autor Jan Suchl, že pozici tábora si vybrali na základě porady s peruánskými horolezci a s prezidentem Clubu Andino Peruano. Možná sami tušili, že jsou na zadním okraji obrovského laviniště, ale říkali si: ‚Sem normální lavina nedojede.‘ Navíc měli podle Tomáše Flanderky na další ráno domluvené náklaďáky a plánovali tábor přesunout na jiné místo. Od přežití všechny dělilo zhruba 12 hodin…

Situace na satelitním snímku (připravil: Karel Vlček)


NÁRODNÍ IRONIE

Ano, tento článek je trochu přemítání „co by, kdyby“… Avšak z pátrání Karla Vlčka vychází celkem smutné a paradoxní hlavní sdělení… Jakási národní ironie osudu: „Kdyby komunisti povolili vycestovat podivínovi s německou národností, nedošlo by ke tragédii Čechoslováků.“ Trochu odvážné tvrzení, ale podle všech dostupných informací má blízko k pravdě. Život to však už nikomu nevrátí… Z nových zjištění se tak dá alespoň načerpat trocha ponaučení do budoucna. Co třeba následující dva body?

1) Až člověk bude sám někde tábořit v horách (zvláště v seismicky aktivních oblastech – Andy, Himálaj, Japonsko…), je dobré vzpomenout si na Gustavova slova: „Jako první se dívej po dřevinách.“ Rostou okolo stromy? Není nad tebou trychtýř, který sbírá kameny z vyšších partií hor? Nebo pokud je to v zimě, vyplatí se vždy zkontrolovat mapy častých lavinových drah (Krkonoše, Tatry, švýcarské Alpy atd.). A čím delší dobu budeš setrvávat na jednom místě, tím větší si dávej pozor na všechnu hmotu, co je nad tebou.

2) Když se politická/zločinná organizace přimíchá do plánování expedice, nepřináší to nic dobrého.


________________


Zároveň zveme na výstavu Peru ’70 do Muzea Českého ráje v Turnově, která se 55letému výročí neštěstí pod Huascaránem také věnuje. Potrvá do 7. září 2025. Člověk si může prohlédnout fotografie a artefakty z místa neštěstí. V květnu jsme se rozhodli na eMontaně připomenout adršpašského Jardu Krecbacha, který společně s dalšími 13 Čechoslováky pod kamennou lavinou také zahynul. V dobrém vzpomínáme na všechny. K 50letému výročí Peru 70 jsme natočili Příběh cesty. Komu unikl, najde ho tady, pozn. red.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Rád píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Jsme nezávislý redakční tým – nepřejímáme, tvoříme