„200 slov“

„Evička bez trička“ – nejkrásnější holka z tanečních, co mi připadala jako zjevení

29. 11. 2020, Filip Bříza

Jsou chvíle, které nevymyslíš. Třeba když na dálnici z Kuopio do Helsinek zastavíš na benzínce na kafe a potkáš tam spolužáka z gymplu. Nebo když okukuješ nové linie v Hlubočepích a na skále se pod jednou z nich píše „Evička bez trička“. A ty bys zrovna z jedné Evičky to tričko nejraději strhal.

„Kamarád má kapelu, nechtěla bys se mnou v sobotu jít na jejich koncert?“
„A co hrajou? Doufám, že něco zábavnějšího, než hrajou tady.“


Ploužili jsme se sálem v pomalém rytmu základního kroku blues. Podívala se na mě a v jejích očích bylo všechno. Věděla, že jsem v pasti. Kluci to chtěli o přestávce zatáhnout do hospody, protože tak se to v tanečních přece dělá! Ale já nemohl. Kvůli ní. Chtěl jsem s ní strávit co nejvíc času. Chtěl jsem ji pozvat někam ven a doufal, že půjde.

„To musíš dát,“ řekl Ondra a už jsem se navazoval na lano. Možná trochu neochotně. Jištění bylo docela řídké a já jsem posera. Navíc to podle čísla za názvem cesty mělo být za sedm a zhruba tam se tenkrát nacházel můj výkonnostní strop.

Cesta byla stará sotva několik měsíců a ještě neolezená. Poslal jsem tak dolů pár kamínků, ale s narůstající výškou rostlo i odhodlání a já docela v pohodě cvaknul první dva borháky. Měl jsem nové lezečky, na malých stupech se na ně dalo stoprocentně spolehnout. Bylo pod mrakem, ale žádné dusno. Najednou jsem se cítil silný a lezlo se mi skvěle. Ondra se dole spokojeně culil.

Vypotáceli jsme se ze zakouřeného klubu a šli na Lipanskou na tramvaj. Recitovala mi Gellnera. Byla tak bezprostřední! Tak vnímavá a nádherná. Oslněn tím vším jsem vrazil do lampy. Vyprskla smíchy a zbytek cesty si mě dobírala. U domu na ní čekal táta. Připadala mi šťastná a políbila mě na rozloučenou.

Hlubočepská plotna – místo jedné z dějových linek. Ilustrační foto (f: Standa Mitáč)

Nad třetím borhákem cesta ubíhá trochu do strany. Sebevědomě jsem se natáhl po dalším chytu a pak prostě spadnul. Vůbec nevím proč. Jestli jsem něco udrolil, nebo mi jenom smekla noha? Ondra si také nebyl jistý. Jednou rukou svíral lano pod osmou a druhou zrovna lovil v batohu cigára. V důsledku toho všeho jsem se ocitl tak dva metry pod první expreskou. Trvalo to přesně jedno leknutí. Pokračovat se mi už nechtělo. Tak jsme to zabalili a šli na pivo.

Taneční skončily před půl rokem a pořád mi připadala jako zjevení. Až jsem se jí bál dotknout, aby se náhodou nerozplynula. Přišla pozdě a byla zamyšlená.

„Víš, bylo to fajn, ale…“

Bylo mi jasné, že Evičku bez trička nikdy neuvidím. Věděl jsem, že jsem to měl risknout. Že jsem ze strachu propásl svou šanci a nemám nic.

Cestu jsem od té doby nezkoušel. Ne proto, že bych nechtěl. Prostě jsem začal jezdit jinam. Budu se na ni muset zase někdy podívat.


Článek se umístil na 6. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu