EMONTANA ZEVNITŘ

Jak to vypa­dá, když redak­tor nepra­cu­je, ale žije svo­jí pra­cí? Sta­čí k pro­plou­vá­ní živo­tem dob­rý pocit? Jaké to je, když má web něja­ké mou­chy? Přečti si roz­ho­vor se Stan­dou a Kubou – ku pří­le­ži­tos­ti pěti let eMon­ta­ny.

TEXT: DAVID EISLER FOTO: ARCHIV EMONTANY
| DUBEN 2020

PŘES DOGU A SKALÁK

eMon­ta­nu sle­du­ji téměř od její­ho začát­ku. Mojí nej­ob­lí­be­něj­ší rubri­kou se postup­ně sta­ly Pří­běhy cest. Vždyc­ky jsem si před spuš­tě­ním videa pře­če­tl celý text, čímž jsem si vytvo­řil pořád­né napě­tí, a pak jsem se zpo­ce­ný­mi dla­ně­mi sle­do­val bor­ce, jak buší ces­ty, na kte­ré já se zata­je­ným dechem kou­kám jen ze země. V těs­ném závě­su za Pří­běhy cest jsou pro mě potom člán­ky od Alešá­ka a rubri­ka 200 slov.

S kluka­ma Stan­dou Mitá­čem a Jaku­bem Fre­iwal­dem jsem se popr­vé osob­ně potkal při natá­če­ní Pří­bě­hu ces­ty, ke kte­ré­mu jsem při­šel jako sle­pý k hous­lím. Sedím doma, kou­kám na face­book a tam pří­spě­vek, že klu­ci shá­ně­jí něko­ho na Pří­běh ces­ty do Ska­lá­ku. Tou dobou vychá­zel Pří­běh „Sta­ré ces­ty“ na Dogu, tak jsem si říkal, že když moh­la být ve videu čtyř­ka, tak mám taky šan­ci. Navíc mi to ten rok ve Ska­lá­ku (na mé pomě­ry) cel­kem lezlo, tak jsem napsal tako­vý nesmě­lý komen­tář: „Pokud by sta­či­la něja­ká poho­do­vá ces­ta do VIIb, jsem váš člo­věk.“ K mému pře­kva­pe­ní jsem byl vybrán – spl­nil se mi sen.

Záro­veň jsem popr­vé lehce nahlé­dl pod poklič­ku redakč­ní tvor­by. Už ani nevím, při jaké pří­le­ži­tos­ti (asi jsem něco na eMon­ta­ně prá­vě četl), ale při­bliž­ně před rokem mě napadlo, že by neby­lo od věci nějak při­blí­žit ostat­ním, a vlast­ně i sobě, jak se všech­ny ty člán­ky vaří. Tím jsem do toho zabrus­lil, a pro­to­že se klu­ci nechtě­li ptát sebe navzá­jem, už jsem nevy­brus­lil – a tak vzni­kl ten­to roz­ho­vor se Stan­dou a Jaku­bem.

ZKUS. PRAHA TO JISTÍ

Jak a kdy vlast­ně vznik­la eMon­ta­na? Byli jste u toho od začát­ku?
Oba: Slo­vo eMon­ta­na moh­lo vznik­nout někdy kolem roku 2010, kdy si Tomáš Rou­bal, někdej­ší vyda­va­tel tiš­tě­né Mon­ta­ny, pro jis­to­tu zare­gis­tro­val domé­nu www.emontana.cz – do zimy 2014/2015 byla prázd­ná. Tou dobou se Stan­da sešel s Tomá­šem v jeho bytě v Brně a domlu­vi­li zákla­dy její­ho oprav­do­vé­ho živo­ta. (Víc jsme psa­li tady.) Mon­ta­na na webu byl dlou­hou dobu Tomášův sen, jen neměl kapa­ci­ty na to, aby pro­jekt roz­jel. Do toho se ve správ­nou chví­li obje­vi­li dva zapá­le­ní absol­ven­ti medi­ál­ních stu­dií, kte­ří do toho šláp­li. Pozna­li se během prá­ce pro někdej­ší maga­zín Aven­tu­ro a měli chuť vytvo­řit si od zákla­dů nový web, kde si budou sami sobě pány.

Stan­da psal pro tiš­tě­nou Mon­ta­nu od jara 2013 a bavi­lo ho to dale­ko více než kla­sic­ká novi­na­ři­na pro Čes­kou tele­vi­zi nebo Mla­dou fron­tu DNES (teh­dy pod němec­kým vlast­ní­kem), kde pra­co­val během vyso­ké ško­ly. Jen mamin­ka to asi hůř nes­la, když ozná­mil, že se stě­hu­je směr Labské pís­kov­ce, zalo­ží lezec­ký web a vzdá­vá se spo­řá­da­né novi­nář­ské kari­é­ry: „No dob­ře, tak si to jeden rok vyzkou­šíš a pak se můžeš zase vrá­tit do Pra­hy.“

Kuba vystu­do­val novi­na­ři­nu na kon­ku­renč­ní a vyhlá­še­něj­ší Masa­ry­ko­vě uni­ver­zi­tě v Brně a někdy tou dobou, když jeho ces­to­vá­ní bylo v začát­cích, se popr­vé setka­li. Brzy jim došlo, že jsou oba v kor­po­rát­ním poje­tí zaměst­ná­ní prak­tic­ky nepo­u­ži­tel­ní, a řek­li si, že to spo­lu zku­sí. Kuba sice dodnes spo­lu­pra­cu­je i s ČT, pozi­tiv­ní ces­to­pis­né doku­men­ty mu ale Stan­da tole­ru­je.

– KLAPKA JEDNA: PRÁSKNUTÍ BIČEM! (f: SM) –

LEZECKÁ SVOBODA SLOVA

Před­po­klá­dám, že neu­stá­le pře­mýš­lí­te o čem, nebo o kom bys­te udě­la­li dal­ší člá­nek.
S: Je to tak. Vlast­ně jsme pořád v prá­ci. Část ope­rač­ní pamě­ti zabí­rá eMon­ta­na sko­ro vždy. Tře­ba když se člo­věk ve ska­lách baví s kama­rá­dy a někdo pro­ho­dí hláš­ku, kte­rá by se dala pou­žít do člán­ku. Nebo klid­ně do citá­tů na hlav­ní stra­ně. Pro­gram eMon­ta­na jede na poza­dí moz­ku také ve chví­lích, kdy někdo spus­tí pove­de­nou his­tor­ku. Hned vypra­vě­če zku­sím: „Tyjo, to by bylo super téma do 200 slov. Nechceš to napsat?“ Tře­ba na Brn­čá­le vět­ši­nou nosím na večer­ní klá­bo­se­ní i papír a tuž­ku. Co tam se člo­věk dozví, to by bylo ško­da ráno zapo­me­nout… Jsem vlast­ně pořád v prá­ci. Nebo nikdy?

J: Máme sice tabul­ku s nápa­dy na téma­ta, ty nej­lep­ší člán­ky ale stej­ně vět­ši­nou při­jdou náho­dou. Svůj nej­ob­lí­be­něj­ší roz­ho­vor jsem dělal čty­ři dny na totál­ně odlehlém sou­ostro­ví Raja Ampat v Indonésii. Nikdy by mě nena­padlo, že je něco tako­vé­ho mož­né, a Mar­ka s Mimi potkám prá­vě tam. Když seš ote­vře­ný oko­lí a rád mlu­víš s lid­mi, jde to pak tak nějak samo.

Lezec­ký sraz U Kozy v Jizer­kách. Inspi­ra­ci čer­pá člo­věk neu­stá­le. (f: Ond­ra Vosec­ký)


Proč se rubri­ka krát­kých člán­ků jme­nu­je 200 slov, když tex­ty mají čas­to vět­ší roz­sah?
S: Důvod se tro­chu skrý­vá – tenhle název má hlav­ně sym­bo­lic­kou rovi­nu. Vychá­zí z 2000 slov Lud­ví­ka Vacu­lí­ka a v pod­sta­tě se sna­ží nést myš­len­ky Praž­ské­ho jara. Na co se sna­ží­me „navá­zat“? I když jsme lezec­ké médi­um, zále­ží nám na svo­bo­dě slo­va a názo­rů… Záro­veň píše­me o vel­kých i malých výko­nech a ty spo­leč­ně tvo­ří pev­ný celek – jed­no­tu v roz­ma­ni­tos­ti, kte­rou Vacu­lík zmi­ňo­val. Lidé s roz­ma­ni­tý­mi názo­ry jsou těž­ko mani­pu­lo­va­tel­ní. Osob­ně se mi pří­čí dez­in­for­ma­ce. Rubri­ka 200 slov je tedy skrom­ný kon­cept, kde najdeš jedi­neč­né pohle­dy, pří­běhy ze živo­ta – tako­vé malé prav­dy. A malá lezec­ká prav­da je pod­le mě cen­něj­ší než vel­ká lež. Od toho tu fun­gu­jí jiná média.

J: Jeli­kož mám rád něko­li­ka­ná­sob­ně roz­vi­tá sou­vě­tí, vždyc­ky mi 200 slov při­šlo žalost­ně málo. Ale zvyk­neš si na všech­no.

S: Je vidět, že Kuba ty vznos­né myš­len­ky asi ani nikdy neza­zna­me­nal. (smě­je se)

Při­pra­vu­je­te něja­kou novou rubri­ku, nebo vám aktu­ál­ní port­fo­lio vyho­vu­je?
S:
Pořád je co zlep­šo­vat. Od letoš­ní­ho jara se poku­sí­me roz­jet pra­vi­del­nou rubri­ku z Morav­ské­ho kra­su – ať vystr­čí­me hla­vu z pís­ku a hráb­ne­me i do váp­na. Líbi­la by se mi rubri­ka „Pře­le­zy měsí­ce“ – něco jako měl dří­ve Jir­ka Oli­va pro strán­ky Boul­der Baru. Ale to jen pokud by se obje­vil vhod­ný pra­cant, co by se o ni sta­ral jako bri­gá­du. Klid­ně se ozvi, pokud se cítíš. Něja­ký čas navíc teď také zabe­re nová ang­lic­ká ver­ze webu. V nej­bliž­ším budouc­nu bychom chtě­li zjed­no­du­šit vyhle­dá­vá­ní ve star­ších člán­cích pod­le tagů. Archiv začí­ná být cen­ný, tak ať se v něm čte­nář pře­hled­ně­ji zori­en­tu­je.

J: Jeli­kož nám už edi­ta­ce člán­ků mís­to dnů zabí­rá jenom niž­ší jed­not­ky hodin, máme spous­tu vol­né­ho času pře­mýš­let o nových akti­vi­tách. Jsem sám zvě­da­vý, kte­ré z nich se nám v budouc­nu poda­ří zre­a­li­zo­vat.

Napadlo vás někdy, že bys­te měli roz­ho­vor sami se sebou?
J: Jas­ně, kvů­li tomu jsme eMon­ta­nu pře­ce zaklá­da­li. (smě­je se)


KDOPAK TO PÍŠE

Pomá­há vám někdo s tvor­bou? Jak už člán­ků, tak i videí?
S:
Roz­ší­ře­nou redak­ci tvo­ří spo­lu s námi zhru­ba osm lidí. Čer­stvá mamin­ka Evča Jana­to­vá (dří­ve Trn­ko­vá) se sta­rá o gra­fi­ku, korek­tu­ry a občas napí­še něja­ké zamyš­le­ní. Její super nápad byl tře­ba člá­nek Můj muž je cho­rob­ný prvo­vý­stup­ce. Pak máme dva zku­še­né auto­ry, kte­rým sice dlou­ho trvá, než něco napí­šou, ale pak to sto­jí sak­ra za to – Alešák Pro­cház­ka a Sim­ča Ulmo­no­vá. Jejich tex­ty urči­tě znáš. Nově pro nás píše brněn­ská Ter­ka Ševeč­ko­vá, kte­rá se roz­hod­la vysly­šet naši prosbu a už pra­cu­je na roz­prou­dě­ní zmí­ně­né rubri­ky o Morav­ském kra­su, kte­rý je pro nás přespol­ní dale­ko.

No a všech­ny tyhle posta­vič­ky (včet­ně nás s Kubou) může něko­li­ka klik­nu­tí­mi vypnout Michal Katuš­čák, nový web­mas­ter, na kte­ré­ho jsme naštěs­tí káp­li loni na pod­zim – asi díky zása­hu vyš­ší moci. eMon­ta­na totiž dlou­ho běže­la na špat­ně upra­vo­va­né šab­lo­ně a začát­kem roku 2019 už byla nato­lik roz­bi­tá, že vlo­žit vel­ký člá­nek byla pro nás s Jaku­bem noč­ní můra, kte­rá zabra­la něko­lik dní. Když bylo téma hoto­vé, čas­to sho­di­lo celý web. Michal nám posta­vil eMon­ta­nu na zakáz­ku více­mé­ně celou zno­vu od zákla­dů. Teď běží sviž­ně a poved­lo se mu zjed­no­du­šit i admi­nis­tra­ci, tak­že je teď radost při­dá­vat nové člán­ky.

V téhle zmí­ně­né redakč­ní sesta­vě se sna­ží­me kaž­dý rok potká­vat na tak­zva­ném Redakč­ním odse­dá­ní – zpra­vi­dla v Sas­ku. Rádi bychom na něj tenhle naro­ze­ni­no­vý týden zavzpo­mí­na­li ješ­tě ve 200 slo­vech.

Kro­mě našich stá­lých spo­lu­pra­cov­ní­ků nám pomá­ha­jí také kama­rá­di nebo samot­ní čte­ná­ři. Impul­zem může být tře­ba rýpa­vý komen­tář v dis­ku­si na face­boo­ku. Na ten rádi odpo­ví­dá­me sty­lem: „Tak když si tohle nemys­líš, tak pošli svůj pohled.“ A netra­dič­ní text tak může vznik­nout. Nebo se něja­ký čte­nář zmí­ní, že něco pěk­né­ho lezl. Tak už ho zase nahá­ní­me. Moc se nám tře­ba líbil vypra­věč­ský styl Víti Kopec­ké­ho, kte­rý se dva­krát umís­til v naší Vel­ké let­ní sou­tě­ži. Tak jsme mu nabíd­li samo­stat­nou rubri­ku „Papa lezec“.

Pří­běhy cest točí­me až na výjim­ky ve dvou s Jaku­bem. Jakub všech­ny stří­há a musí se pro­hra­bat spous­tou roz­tře­se­ných zábě­rů, za což mu pat­ří obrov­ská poklo­na.

Stan­da visí na laně a Jakub stří­há (ces­ta „Čaro­dě­jův učeň“ v Kra­se).


Máte – Stan­da s Jaku­bem – nějak roz­dě­le­né funk­ce na eMon­ta­ně?
J: Krát­ké tex­ty při­pra­vu­je­me a edi­tu­je­me pod­le toho, kdo má zrov­na čas, a z vel­kých člán­ků mám na sta­ros­ti Hori­zont. Pak taky soci­ál­ní média. Je to tro­chu para­dox, pro­to­že jim sám moc nehol­du­ju a Instagram bych si dob­ro­vol­ně nikdy nena­in­sta­lo­val. Rych­le jsme ale zjis­ti­li, že i se svo­jí aver­zí o nich pořád vím zhru­ba o 99,9 pro­cent víc než Stan­da, což není tak těž­ké. (smě­je se) A pak taky pro­pa­ga­ci, jest­li se to takhle vůbec dá nazvat. Prv­ní pení­ze z roz­počtu eMon­ta­ny na inzer­ci mě stá­ly tolik pře­mlou­vá­ní, že jsem to rad­ši pod­vě­do­mě vytěs­nil. Žije­me ale v době, v jaké žije­me, a bez aspoň občas­né rekla­my je dis­tri­buce obsa­hu dost obtíž­ná. Budu moc rád, až se dosta­ne­me do stá­dia, kdy nebu­de­me muset do rekla­my dávat ani koru­nu a ušet­ře­né pení­ze rad­ši roz­dě­lí­me mezi auto­ry.

S: Dělám pro eMon­ta­nu vše ostat­ní, co Kuba nezmí­nil. (smě­je se)

Evča Jana­to­vá se Stan­dou a aktu­ál­ním kalen­dá­řem (f: O. Jana­ta)


PŘÍBĚHY PŘÍBĚHŮ CEST

Když vyra­zí­te někam natá­čet napří­klad Pří­běh ces­ty, najde­te si v té oblas­ti i něja­ký čas na leze­ní, nebo máte tolik prá­ce s orga­ni­za­cí, že jedi­né leze­ní je při tahá­ní fix­ní­ho lana?
S:
Dřív jsme to zkou­še­li víc spo­jo­vat i s naším leze­ním, ale teď už jsme z toho vyrost­li. Když budu mlu­vit za sebe, dělá mi vel­ký pro­blém se rych­le pře­pnout z doku­men­tár­ní­ho módu do lezec­ké­ho módu. Člo­věk někde půl dne visí a z nad­hle­du pozo­ru­je, jak se jeho kama­rád může pro­le­tět a roz­bít – z nad­hle­du vypa­dá leze­ní vždyc­ky děsi­vě, věř mi. Záro­veň ani ty nejsi v úpl­ném bez­pe­čí. Jsi na jed­nom laně, kte­ré se naho­ře tře o růz­ně tupé hra­ny. To ale vní­mat nemů­žeš, jeli­kož tebe zají­má kom­po­zi­ce, expo­zi­ce, hloub­ka ost­ros­ti, ohnis­ko­vá vzdá­le­nost, zvuk… Během fil­mo­vá­ní také pře­pí­náš na foce­ní, jeli­kož z videa se pís­kař­ský kalen­dář udě­lat nedá. Když natá­če­ní skon­čí, bývám psy­chic­ky dost vyždí­ma­ný. Jít pak hned lézt by zna­me­na­lo scho­vá­vat někde tech­ni­ku za více než sto tisíc korun pod ská­lu (i s nato­če­ným mate­ri­á­lem) a rych­le se pře­mě­nit do role prvo­lez­ce. To se radě­ji vyspím, půjdu lézt dal­ší den a foťák zůsta­ne doma.

J: Samot­né natá­če­ní bývá čas­to dost dob­ro­druž­né. Máme to roz­dě­le­né tak, že Stan­da visí na laně, a já to jis­tím ze země nebo ze vzdu­chu s bzu­čí­cím par­ťá­kem. Mám tak spous­tu času běhat po oko­lí se sta­ti­vem na zádech a hle­dat sku­lin­ky mezi stro­my pro super zábě­ry. Řídím se při tom mot­tem: „Žád­ná ces­ta není dost špat­ná, abys po ní nemohl jít,“ což se mi pár­krát solid­ně vymsti­lo. V Sas­ku jsem si dal sjezd po zad­ku z 15 met­rů a zažil jsem i spous­tu jiných men­ších karam­bo­lů. Vět­ši­nou o nich Stan­do­vi ani neří­kám, pro­to­že by se mi smál.

Klap­ka dva: „Diret­ka“ na Mat­ter­horn v Čes­kém kra­se (f: JF)


Kolik času zabe­re pří­pra­va, natá­če­ní a zpra­co­vá­ní mate­ri­á­lu napří­klad na Pří­běh ces­ty?
S:
Pří­pra­va – jak kdy. Čas­to máme něja­ké natá­če­ní domlu­ve­né něko­lik měsí­ců dopře­du a pak ho musí­me odlo­žit tře­ba kvů­li mokrým ska­lám. Někdy je to nao­pak „last minu­te“ akce. Jest­li se ptáš, kolik času nám zabe­re sba­le­ní tech­ni­ky a lezec­kých caj­ků? Půl hoď­ky. Samot­né natá­če­ní zabe­re nej­čas­tě­ji jeden den. Občas fixy při­pra­vu­ji večer pře­dem, abychom ráno nezdr­žo­va­li naše obě­ti a stih­li ješ­tě pěk­né dopo­led­ní svět­lo. Fot­ky a dopro­vod­ný člá­nek vět­ši­nou zpra­co­vá­vám dva tři dny. O videích, na kte­rých Pří­běhy cest sto­jí, urči­tě napí­še víc Kuba.

J: Už dáv­no jsem pře­stal mít pře­hled o tom, kolik času vlast­ně eMon­ta­ně věnu­ju. Hol­du­ju pro­kras­ti­na­ci a rád pra­cu­ju svým vlast­ním tem­pem, tak­že ustří­hat jeden Pří­běh ces­ty vět­ši­nou trvá něko­lik dní, klid­ně týden. Sedám k počí­ta­či a abso­lut­ně netu­ším, co z toho vznik­ne. Hlav­ně pro­to, že si videa kvů­li mým čas­tým cestám do zahra­ni­čí před­tá­čí­me něko­lik měsí­ců dopře­du a sko­ro nic si po tom čase nepa­ma­tu­ju. Stih­nout domlu­ve­ný ter­mín je pak také doce­la dob­ro­druž­né. Něko­lik videí vznik­lo v dodáv­ce na Zélan­du – po veče­rech stří­hat, přes den za jízdy dobí­jet bater­ku a tak pořád doko­la. Na letiš­ti ve fili­pín­ské Mani­le jsem zase hyp­no­ti­zo­val veřej­nou wifi, ať to kou­ká ode­slat, než mi ule­tí leta­dlo.

Vzpo­mí­nám si na naše prv­ní videa. Abso­lut­ně jsme netu­ši­li, jak by ten for­mát měl vypa­dat a mám radost, kam jsme to za ty roky posu­nu­li. Stá­lo mě to sice dost ner­vů s vysvět­lo­vá­ním správ­né­ho nasta­ve­ní Stan­do­vi, for­mát, hla­si­tost zvu­ku, roz­li­še­ní, vyvá­že­ní bílé atd., ale jeli­kož se učí rych­le, vždyc­ky to dob­ře dopadlo.

Než vznik­la eMon­ta­na, stří­há­ním jsem se živil. Ty časy jsou ale dáv­no pryč, pro­to­že než abych seděl u počí­ta­če, rad­ši dělám coko­li jiné­ho. Pří­běhy cest jsou ale čest­nou výjim­kou – ty dělám i po těch letech pořád rád.

DOBRODRUŽSTVÍ ŽÍT SVOJÍ PRACÍ

Čas­to se na to ptá­te ostat­ních. Jak bys­te kaž­dý defi­no­val dob­ro­druž­ství?
S: Dob­ro­druž­ství zaži­ješ teh­dy, když hod­ně vsa­díš a nevíš, jak to dopad­ne. Rád se zamýš­lím nad půvo­dy slov – tady je to „dob­rý druh“. A tak to přes­ně vní­mám. Ta nej­vět­ší dob­ro­druž­ství neza­ží­vám sám. Jsou pro mě pev­ně spo­je­ná s mými „dob­rý­mi druhy“/kamarády. Ti se mnou tyhle napí­na­vé situ­a­ce sdí­lí a jsou sou­čás­tí zážit­ku – ať už na ost­rém hor­ském hře­be­ni, kde škobrt­nu­tí mač­ky o návlek může poslat dolů všech­ny, nebo i u kru­hu na pís­ku před těž­kým odle­zem. Bez „dob­rých dru­hů“ by to nešlo. Ješ­tě lep­ší je, když máš po svém boku „dobrou druž­ku“ do živo­ta. V tom si nemo­hu stě­žo­vat.

J: Ta nej­vět­ší dob­ro­druž­ství jsem zažil sám. Ve chví­lích, kdy se musíš spo­leh­nout jen sám na sebe a nemáš ved­le sebe niko­ho, s kým se můžeš pora­dit nebo požá­dat o pomoc. To tě donu­tí fun­go­vat na 150 pro­cent. Vyře­šit neře­ši­tel­né pro­blémy, najít ces­tu tam, kde není, nebo zku­sit něco, čeho ses vždyc­ky bál. Dob­ro­druž­ství v mém poje­tí je sil­ně neplá­no­va­né, čas­to pod­ce­ně­né, na kte­ré ješ­tě dlou­ho poté vzpo­mí­nám.

Pod­le toho, jakým tem­pem nové věci chr­lí­te, se mi zdá, že musí­te někde mít scho­va­ný stroj času. (smě­je se) Kde na všech­no bere­te čas?
S:
Nepra­cu­je­me, respek­ti­ve žije­me svo­jí pra­cí. To by mohl být ten fígl? A nebláz­ni, zase tak moc to nechr­lí­me – vět­ši­na webů s podob­ným zamě­ře­ním sype posty na face­book kaž­dý den. My drží­me vlast­ní tem­po, spíš mi při­jde vol­něj­ší… Hlav­ně, když zůsta­ne pomy­sl­ná lať­ka vyso­ko.

J: Ani jeden z nás nemá kla­sic­kou prá­ci na plný úva­zek. eMon­ta­nu samo­zřej­mě nepo­čí­tám, ta by hodi­no­vý fond zaměst­ná­ní napl­ni­la něko­li­krát. Kro­mě toho oba dělá­me i pár dal­ších akti­vit. Já tře­ba trá­vím vět­ši­nu roku na cestách natá­če­ním doku­men­tů pro ČT. Nej­víc času ale stej­ně zabe­re eM, kte­rou mys­lím ani jeden z nás za prá­ci nepo­va­žu­je. Bere­me ji jako naše dítě, kte­ré rádi ope­čo­vá­vá­me.

Kolik úsi­lí vás stá­lo tře­ba natá­če­ní fil­mu o pře­le­zu ces­ty Rock Empi­re 8a v Jor­dán­sku?
S: 200 000. (smě­je se)

Mám to tedy chá­pat tak, že Kuba stří­hal a Stan­da cálo­val? (smě­je se)
J: Stan­da cálu­je vždyc­ky, tak sis vlast­ně odpo­vě­děl sám. (smě­je se) Stá­lo mě to spous­tu beze­sných nocí doma u počí­ta­če. Prv­ní ver­ze měla mys­lím 50 minut a já nesná­ším krá­ce­ní.

S: 200 000 je náš inter­ní vtip, když se někdo z nás dvou zeptá: „Kolik?“ Tře­ba za kolik nabíd­ne­me inze­ren­to­vi ban­ner. Tenhle krát­ký film jsem točil sám, ve stě­ně pomá­hal Hon­za Zbra­nek a stří­hal ho opět Kuba.

MYŠLENKOVÉ PROUDY

Máte z tvor­by něco jiné­ho kro­mě dob­ré­ho poci­tu?
S:
Dob­rý pocit je nej­dů­le­ži­těj­ší, ale jíst a byd­let také musíš. Sna­ží­me se vést eMon­ta­nu pro­fe­si­o­nál­ně i po strán­ce inzer­ce. Nabí­zí­me part­ne­rům tako­vé ban­ne­ro­vé plo­chy, kte­ré bychom si rádi zapla­ti­li i my, kdy­bychom tře­ba vyrá­bě­li lana nebo pro­dá­va­li lezec­ký mate­ri­ál. Záro­veň se sna­ží­me jas­ně oddě­lo­vat redakč­ní a inzert­ní pro­stor – kaž­dou chví­li odmí­tá­me nabíd­ky na „men­ší neo­zna­če­né PR“. Díky tomu, že jsme ori­gi­nál­ní a kva­li­tou snad obstoj­ný lezec­ký web, máme tedy pří­jmy z reklam. Ty nám dovo­lu­jí odvdě­čit se našim stá­lým auto­rům i něja­kou koru­nou, tak­že mohou pra­co­vat na dal­ším obsa­hu.

Úpl­ně nej­víc nás těší ti, kte­ří nás pod­po­ru­jí pří­mo – samo­lep­kou, draž­ší cenou kalen­dá­ře, nebo nově naro­ze­ni­no­vým trič­kem. To jsou přes­ně ti lidé, kte­ří tvo­ří jádro a smy­sl eMon­ta­ny. Čte­ná­ři, kte­ří chá­pou, že vytvo­řit původ­ní obsah nás něco sto­jí. Jinak ano – s rozum­ný­mi život­ní­mi nákla­dy se webem uži­ví­me. Kdy­by člo­věk hned po vyso­ké zůstal na full-time v Čes­ké tele­vi­zi, už mohl napří­klad byd­let ve vlast­ním, ale zase by nepři­šel s něčím novým a pozi­tiv­ním pro ostat­ní… To by byla ško­da. Kolik peněz vlast­ně sto­jí dob­rý pocit? Nemě­nil bych.

K pěti letům eMon­ta­ny bude k mání výroč­ní trič­ko, kte­rým můžeš pod­po­řit redak­ci.



J: Se Stan­dou jsme si za ty roky vymě­ni­li desít­ky tisíc mai­lů a strá­vi­li stov­ky hodin na tele­fo­nu ide­o­lo­gic­ký­mi deba­ta­mi prak­tic­ky o čem­ko­li. Když naše sáhodlou­hé roz­pra­vy poslou­chá moje pří­tel­ky­ně Ver­ča, vždyc­ky se smě­je: „Tak takhle vypa­dá vaše mar­ke­tingo­vá pora­da, to je boží,“ říka­la mi tře­ba nedáv­no, když jsme si hodi­nu vymě­ňo­va­li názo­ry ohled­ně něče­ho na Instagra­mu. Já bych to nazval nekon­t­ro­lo­va­tel­ným prou­dem myš­le­nek, za kte­ré­ho vět­ši­nou vypad­ne něco skvě­lé­ho. Mys­lím, že naše hodi­no­vá mzda bude v řádech desí­tek korun, ale kdo by to počí­tal. (smě­je se)

Dělá­te i hod­ně roz­ho­vo­rů. Je vždyc­ky jed­no­du­ché danou oso­bu zkon­tak­to­vat a vyzpo­ví­dat?
S: Když to porov­nám se svo­jí před­cho­zí pra­cí, musím říct, že v lezec­ké komu­ni­tě je tohle všech­no mno­hem jed­no­duš­ší a ote­vře­něj­ší. Ani ty nej­vět­ší hvězdy – Alex Hon­nold, Tomy Cal­dwell, Alex Huber, Lynn Hill – nikdy nechtě­li za roz­ho­vor nic zapla­tit. V leze­ní to je čas­to takhle: čím vět­ší hvězdy, tím vět­ší fra­je­ři, co tě berou jako sobě rov­né­ho. Tenhle zvyk – že jsme si rov­ni, se v čes­kém jazy­ce řeší tyká­ním. A to je tře­ba věc, kte­rá mi při­jde para­dox­ní – děláš roz­ho­vor s legen­dou ve věku 70+, kte­rou uzná­váš a respek­tu­ješ. Pod­le vycho­vá­ní bys měl jas­ně vykat. Pod­le lezec­ké eti­ky bys měl zase jas­ně tykat. Co s tím? Jsme lezec­ký web, tak tyká­me a úctu se sna­ží­me vyjá­d­řit jinak. Tak­že vyzpo­ví­dá­ní je v poho­dě, pro mě je vždyc­ky nej­ná­roč­něj­ší z hrubé­ho pře­pi­su roz­ho­vo­ru pře­há­zet jeho čás­ti tak, aby vyprá­vě­ní dáva­lo smy­sl, ply­nu­le teklo i na prv­ní čte­ní a význa­mo­vě ladi­lo spo­leč­ně s fot­ka­mi. Pak, když už si člo­věk poma­lu mys­lí, že je hoto­vo, při­jde tře­ba auto­ri­za­ce jako tahle. (smě­je se)

– A PAK PŘIJDE AUTORIZACE (scre­en­shot: Stan­da) –

J: Ano, zkon­tak­to­vat a vyzpo­ví­dat člo­vě­ka je, mož­ná tro­chu para­dox­ně, ta jed­no­duš­ší část. Jeli­kož nemám v žád­né své prá­ci moc vel­ký sys­tém, vždyc­ky si roz­ho­vor pře­pi­su­ju celý, pak ho čas­to musím pře­lo­žit a až pak při­chá­zí na věc samot­ná edi­ta­ce. Ta díky tomu trvá i něko­lik dní. Asi by to šlo nějak zefek­tiv­nit, ale staré­ho koz­la novým tri­kům nena­u­číš, nebo jak se to říká. S novým webem naštěs­tí odpadla naše noč­ní můra v podo­bě abnor­mál­ně dlou­hé prá­ce v redakč­ním sys­té­mu a může­me ušet­ře­ný čas vyu­žít nějak smys­lu­pl­ně.

Jak těž­ké je vyva­ro­vat se v roz­ho­vo­ru otáz­kám, na kte­ré se ptá úpl­ně kaž­dý?
S:
Mys­líš tře­ba: „Jak jste se k tomu dostal?“ To mě vždyc­ky dostá­vá, když čtu v časo­pi­sech. Nebo na kon­ci: „Děku­ji za roz­ho­vor.“ Ano, podě­ko­vat člo­vě­ku je samo­zřej­mos­tí, ale posled­ní slo­vo v pub­li­ko­va­ném tex­tu má dostat zpo­ví­da­ný – o něj tu jde pře­de­vším. Autor se má umět upo­za­dit. Mys­lím, že vyva­ro­vat se omle­tým otáz­kám a klišé moc těž­ké není. Jen je nut­né si to neu­stá­le hlí­dat. Vždyc­ky si před­sta­vu­ji, že píšu pro dale­ko chytřej­ší lidi, než jsem já sám. Mimo­cho­dem, za píší­cí­ho novi­ná­ře se vlast­ně ani moc nepo­va­žu­ji, to se spíš vyvr­bi­lo nějak samo – jsem od pat­nác­ti let zamě­ře­ním foto­graf. Fot­ku jsem vystu­do­val i jako spe­ci­a­li­za­ci na vyso­ké ško­le, té pres­tiž­něj­ší, než je Kubo­va. (smě­je se)

J: U roz­ho­vo­rů se zají­ma­vý­mi lid­mi to mys­lím těž­ké není. Spíš mi to občas uje­de u kli­šo­id­ních frá­zí v autor­ských tex­tech. Stan­da je naštěs­tí vždyc­ky poblíž, aby dal vše do pořád­ku. (smě­je se) Čte­nář tak vět­ši­nou nic nepo­zná.

„Kolik peněz vlast­ně sto­jí dob­rý pocit? Nemě­nil bych.“

OSMIČKY…

Nej­spíš to budou číst hlav­ně (horo)lezci. Jaké máte své nej­těž­ší pře­le­zy?
S:
Ha, koneč­ně leze­ní. (smě­je se) Onsi­ght mám na pís­ku IXb a 7b+ na váp­ně. RP na pís­ku IXc, na váp­ně jsem 7c na RP zatím nezkou­šel, tam lezu nej­čas­tě­ji v „reži­mu dovo­le­ná“. Rád bych se postup­ně pro­le­zl k pís­kov­co­vé desít­ce, ale nespě­chám a trvám na tom – Dave MacLe­od v tré­nin­ko­vé bib­li píše, že lez­ci, na roz­díl od vět­ši­ny spor­tov­ců, s věkem zra­jí jako víno. Tomu jsem se roz­ho­dl věřit. Důle­ži­té bude poslou­chat svo­je tělo a jít krok po kro­ku. Mys­lím si, že správ­ný lezec­ký novi­nář by měl vylézt ces­tu na laně za 8a (bez odse­du) a 8000metrový kopec (bez kys­lí­ku). Pak je vět­ší šan­ce, že od sto­lu (v důcho­du) nebu­de psát blbos­ti a nebu­de nadr­žo­vat lez­cům nebo horo­lez­cům. Vášeň mají stej­nou.

J: Správ­ný lezec­ký novi­nář teda asi nikdy nebu­du. Nej­výš jsem byl v Nepá­lu v 6500 met­rech a s vypě­tím všech sil vyle­zl 6+ na Vra­bin­ci. Na pís­ku jsem se před pár lety solid­ně pro­le­těl v jed­né pět­ce (do kin­der­ko­p­fu, pozn. Stan­dy), což mě tro­chu zbrz­di­lo v dal­ším postu­pu. Nej­víc mě stej­ně baví být ve ska­lách a je mi doce­la jed­no, co se leze a jaké to má čís­lo.

Na kte­ré ces­ty rád vzpo­mí­náš?
S: Vážím si cest, co ti nabíd­nou tu jem­nou pří­chuť, jak říká v roz­ho­vo­ru Bernd Arnold. Tře­ba „Tatar­ská laj­na“ IXb na Zrca­dlo od Špe­ka s Prca­sem, Arnol­dův „Line­al“ IXa na Meu­rer­tu­rm, „Engel­flu­e­gel direkt“ IXb na Dop­pel­turm nebo „West­p­fe­i­ler“ IXb na Mitt­le­rer Tor­s­tein, pak tře­ba Ciká­no­va „Stě­na žele­zem zdo­be­ná“ IXb na Chrá­mov­kách, nebo i Kok­šo­va „Hra­na pádů“ VIIIb na Vel­kou Gilo­ti­nu v Ádru. Žád­né vraž­dy, ale už se v nich tro­chu leze i v mís­tech, odkud kru­hy vidím roz­ma­za­ně.

Z vět­ších stěn pak tře­ba šamo­nic­ký „Anouk“ (6c, 750 m) na Peti­tes Joras­ses, „La Guerre Sain­te“ v mar­sov­ské kra­ji­ně Wadi Rum (7b+, 400 m), „North But­tress Direct“ na Sabre v Darran Moun­ta­ins na kon­ci svě­ta (6b, 500 m, tři sko­by – jed­nu z nich jsme našli pod stě­nou), „Bur­g­gas­se­ro­va ces­ta“ na čtyř­ti­sí­cov­ku Dent du Géant (6c v řid­ším vzdu­chu, 200 m) nebo spá­ro­vý „Stor­pilla­ren“ na Lofo­tách (6c, 600 m, bojov­ka se štan­dy ve vlast­ním).

Čas­tě­ji se mi do hla­vy vra­cí pyt­le krás­ných cest – ty mě dráž­dí a lezec­ky moti­vu­jí posou­vat se dál. Momen­tál­ně tře­ba Arnol­dův „The Nose“ VIIIc na Tet­ře­ví výspu, pod kte­rou se mi vždy stáh­ne žalu­dek, „Sch­war­zer Stein“ IXc na Kaa­bu, kde schá­zí při­dat RP, nebo „Návrat Krá­le“ Xa na Trůn – když jsem v téhle ces­tě fotil Ale­xe Hon­nol­da, vypa­da­la tak jed­no­du­še! (smě­je se)

Posled­ní, mož­ná úpl­ně nej­dů­le­ži­těj­ší kate­go­rií, jsou pak linie, kte­ré člo­věk zatím jen cho­dí poti­chu pro­hlí­žet odspo­du. To by byl hod­ně dlou­hý seznam…

Kde leze­te nej­ra­dě­ji, kde nao­pak ne?
S:
Vybí­rám si zejmé­na svě­to­vé lezec­ké oblas­ti, tak­že samo­zřej­mě Labské pís­kov­ce nebo Brou­mov­sko. Byd­lím naštěs­tí tak, že do prv­ní z nich může­me se sleč­nou jez­dit lézt na kole. Z hor by to pak bylo Cha­mo­nix, Wal­lis nebo Ber­gell. Kde lezu nerad? Na uměl­ce. Tam mi naté­ká i v 6b+, v kol­má­čích mám strach o pout­ka, děsí mě meto­di­ka růz­ných spor­tov­ců oko­lo a chy­bí mi moti­va­ce – proč se šťa­vit, když ty chy­ty za pár měsí­ců stej­ně někdo sun­dá… To se rad­ši vyhecu­ji pro zápis do vrcho­lov­ky. Ten tam zůsta­ne.

J: Nej­vět­ší kouz­lo pro mě má leze­ní, za kte­rým nemu­síš jez­dit přes půl repub­li­ky, nebo dokon­ce svě­ta. Čty­ři pali­ce na Vyso­či­ně jsou přes­ně pod­le mého gusta. Nic těž­ké­ho nebo láma­vé­ho, parád­ní pří­ro­da všu­de kolem. Hory v Čechách moc nemá­me, tak­že pro mě zatím vedou novozéland­ské Již­ní Alpy, kte­rým ale na záda dýchá Kará­kó­ram v Pákistá­nu.

Co byl váš nej­vět­ší prů­švih za těch pět let fun­go­vá­ní eMon­ta­ny?
S:
Ani ne tak prů­švih, ale napadla mě jed­na bizar­nost – chtěl se s námi sou­dit autor ces­ty „Neu­ro­pa­to­log“. Zřej­mě ho roz­pá­li­lo, že Matěj Svojt­ka při­bral během pře­le­zu hra­nu (cel­kem logic­ky) a pak řekl, že na jede­náct­ku to zase tak těž­ké není. Ono­ho auto­ra ces­ty jsme před­tím nato­či­li, jak vyprá­ví o prvo­vý­stu­pu. Poz­dě­ji začal po tele­fo­nu vyhro­žo­vat, že pokud jeho výpo­věď zve­řej­ní­me, zaža­lu­je nás: „Soud bych vyhrál a já potře­bu­ju pení­ze.“ Od té doby se jeho jmé­no na eMon­ta­ně neob­je­vi­lo.

Nej­vět­ší prů­švih, kte­rý čte­ná­ři snad neza­zna­me­na­li, byl pod­le mě tech­nic­ký stav webu v loň­ském roce. Jak už jsme řek­li, naštěs­tí ho posta­vil na nohy náš pro­gra­má­tor a kama­rád Michal Katuš­čák.

J: Huma­nit­ní vzdě­lá­ní se na mě pode­psa­lo do té míry, že Stan­du při našich výle­tech už sko­ro nic nepře­kva­pí. Ztra­til jsem za ty roky něko­lik bate­rek a při natá­če­ní ve Ska­lá­ku se mi objek­tiv pro­le­těl asi 40 met­rů vol­ným pádem. K nepo­cho­pe­ní mého, i pře­kva­pe­né­ho nález­ce, se mu sko­ro nic nesta­lo a dodnes ho pou­ží­vám. I dron, kte­rý si během chvil­ko­vé nepo­zor­nos­ti zale­těl do vět­ví, jsme úspěš­ně repa­tri­o­va­li a po výmě­ně něko­li­ka vrtu­lí ho opět při­ved­li k živo­tu.

Nej­vět­ší mate­ri­ál­ní ško­du tak utr­pě­lo roz­bi­té okén­ko u řidi­če, když jsme natá­če­li Pří­běh ces­ty „Čer­ný balet“. Ško­da 5000 Kč, spo­lu­účast pojiš­ťov­ně 5000 Kč. Vtip­né bylo, že v ukra­de­né peně­žen­ce jsem měl všech­ny kar­ty a dal­ší den odlé­tal na něko­lik měsí­ců do zahra­ni­čí. Aspoň jsem zjis­til, že toho k živo­tu váž­ně moc nepo­tře­bu­ješ. (smě­je se)

PĚSTOVAT PÍSEK

Jaké jsou cíle a kam by pod­le vás měla eMon­ta­na smě­řo­vat do budouc­na?
S:
Cíle ohled­ně čísel návštěv­nos­ti nemá­me. Chce­me jít krok po kro­ku smě­rem vzhů­ru – zkva­lit­ňo­vat obsah, inspi­ro­vat, bavit, zve­dat našim čte­ná­řům nála­du… Nene­chat se strh­nout main­stre­a­mem. Pěs­to­vat pově­do­mí o pís­kov­co­vém leze­ní s jeho uni­kát­ní eti­kou a his­to­rií – to cítí­me jako úkol. Nadá­le tvo­řit ote­vře­né onli­ne médi­um, kte­ré bude vese­le fun­go­vat ješ­tě dlou­hé roky.

J: Ani jeden z nás si mys­lím na začát­ku nepřed­sta­vo­val, kde bude­me za pět let. A když se na eMon­ta­nu kouk­nu dneska, mám radost. Z toho, co jsme v našem mik­ro týmu doká­za­li vytvo­řit. A hlav­ně z toho, že nás mají čte­ná­ři rádi a sami se podí­le­jí na tvor­bě toho­hle uni­kát­ní­ho ost­ro­va pozi­tiv­ní ener­gie.

Pokud si dob­ře pama­tu­ju, za celou dobu jsme měli snad jen dva nega­tiv­ní ohla­sy. Z nichž jeden se týkal nepo­cho­pe­ní toho, že na webu pro čte­ní člán­ku musíš scrollo­vat dolů. Jas­ně, občas někdo nesou­hla­sí s něja­kým tex­tem nebo obje­ví pár pře­kle­pů, to nám ale vět­ši­nou odpus­tí. A když se roz­je­de pod člán­kem ostřej­ší dis­ku­ze, vět­ši­nou ani nemu­sí­me zasáh­nout a čte­ná­ři si to vysvět­lí mezi sebou. Když se kouk­nu na pra­vi­del­né dis­ku­ze u člán­ků na jakém­ko­li jiném mís­tě na inter­ne­tu, vážím si toho ješ­tě víc.

Nako­nec se nám před­stav­te. Pro­zraď­te o sobě něco zají­ma­vé­ho, co neza­zně­lo výše. Tře­ba něco, co nikdo neví. (smě­je se)
S:
Uf, ješ­tě štěs­tí, že nejsme bul­vár­ní médi­um. (smě­je se) Ale kdy­bychom byli, počet čte­ná­řů i pří­jmy bychom měli nej­spíš vět­ší. Mimo­cho­dem, dlou­hou dobu vedl sta­tis­ti­ku čte­nos­ti text o pís­kov­co­vých morá­lov­kách a vraž­dách. Má totiž titu­lek: „Mlá­de­ži nepří­stup­no“. Došlo nám to až poz­dě­ji – tohle svůd­né sou­slo­ví si asi vyhle­dá­vá kaž­dý dru­hý tee­nager v Čes­ku. Míra oka­mži­té­ho opuš­tě­ní člán­ku byla 90 pro­cent. (smě­je se)

J: Za celou dobu, co se zná­me, jsme spo­lu vypi­li vše­ho všu­dy tak pět piv a jed­nu láhev vína. Stan­da si se mnou dá lah­vá­če vždyc­ky jenom za odmě­nu. Když vytáh­nu něja­kou ces­tu, nebo za ním tře­ba při­le­tím na dru­hou stra­nu svě­ta. (smě­je se)

Stan­da a Jakub s dodáv­kou Sávou – stá­jo­vým koněm Již­ní polo­kou­le. Teh­dy si pivo dali.

__________________

OTÁZKY OD PARTNEREK

Ver­ča

Proč to vypa­dá (od nezá­vis­lé­ho pozo­ro­va­te­le), když si volá­te, jako když si poví­da­jí dvě žen­ský v cuk­rár­ně?

J:
Pros­tě si rádi poví­dá­me. Ale osob­ně jsem už dlou­ho nebyl v žád­né cuk­rár­ně, tak moc nesle­du­ju tren­dy na poli větr­ní­ko­vých kon­ver­za­cí. V kor­po­rá­tech mají kaž­do­den­ní mýtin­ky a brý­fin­ky, tak tohle je náš vlast­ní způ­sob tvor­by opti­mál­ních mar­ke­tingo­vých stra­te­gií.

S:
Mož­ná se dnes ženy v cuk­rár­nách baví hlav­ně o leze­ní a tvo­ře­ní webů…

Proč nemá­te jeden pří­spě­vek na face­boo­ku hoto­vý za pět minut jako já, ale týden se na tom domlou­vá­te? (Ver­ča se živí mar­ke­tingem na soci­ál­ních sítích, pozn. red.)
J: Asi si dává­me zále­žet i na těch nej­vět­ších detai­lech. A jeli­kož Stan­da ješ­tě nedáv­no nevě­děl, jak se pří­spě­vek na face­book vůbec dává, musí to pro­jít vel­kým schva­lo­va­cím pro­ce­sem. (smě­je se)

S: Je dob­ré mít v týmu face­boo­ko­vé­ho bůž­ka. (smě­je se)

Bla­nič­ka

Jak, Kubo, řešíš čas­té nekom­pro­mis­ní změ­ny tvých návrhů Stan­dou?
J: Stan­da má úžas­ný talent pře­svěd­čit koho­ko­li, včet­ně mě, o správ­nos­ti svých názo­rů. Tak­že si to vět­ši­nou ani neu­vě­do­mím a všech­no mu odsou­hla­sím. Jed­nak má vět­ši­nou prav­du, a taky je pro obě stra­ny lep­ší, když je po jeho. Ješ­tě nikdy se nesta­lo, že bychom se nedej­bo­že pohá­da­li nebo tak něco. Není nic, co by nevy­ře­ši­lo dva­cet mai­lů nebo dvou­ho­di­no­vý tele­fo­nát. (smě­je se)

Čím se navzá­jem inspi­ru­je­te?
S:
Kuba mě inspi­ru­je svým umě­ním pro­plou­vat živo­tem. Líbí se mi na něm, že si doká­že zacho­vat nad­hled a humor za všech situ­a­cí. Je na něj spo­leh­nu­tí.

J:
Kdy­by to náho­dou z roz­ho­vo­ru neby­lo dost patr­né, jsme oba úpl­ně jiní, což naše hol­ky mys­lím rády dosvěd­čí. V někte­rých aspek­tech (tře­ba v pití piva), se náš postoj odli­šu­je znač­ně. V klí­čo­vých věcech, jako je pří­stup k novi­na­ři­ně, féro­vos­ti a prav­dě, se ale sho­du­je­me na 150 pro­cent. Stan­da mě nau­čil, že bojo­vat za tyhle prin­ci­py se vypla­tí za kaž­dou cenu. Taky se u něj inspi­ru­ju v život­ním mini­ma­lis­mu. A s tím, jak ros­te eM, ros­te i naše přá­tel­ství

David Eisler

Autor

Pro­gra­má­tor a lezec v jed­nom těle, kte­rý těž­ko­pád­ně hle­dá balanc mezi pra­cí, spor­tem a osob­ním živo­tem. Leze­ní mu umož­ňu­je spous­tu věcí vypus­tit a uží­vat si krá­su pohy­bu a pří­ro­dy. Nej­čas­tě­ji ve Ska­lá­ku.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu