EMONTANA ZEVNITŘ

Jak to vypadá, když redaktor nepracuje, ale žije svojí prací? Stačí k proplouvání životem dobrý pocit? Jaké to je, když má web nějaké mouchy? Přečti si rozhovor se Standou a Kubou – ku příležitosti pěti let eMontany.

TEXT: DAVID EISLER FOTO: ARCHIV EMONTANY
| DUBEN 2020

PŘES DOGU A SKALÁK

eMontanu sleduji téměř od jejího začátku. Mojí nejoblíbenější rubrikou se postupně staly Příběhy cest. Vždycky jsem si před spuštěním videa přečetl celý text, čímž jsem si vytvořil pořádné napětí, a pak jsem se zpocenými dlaněmi sledoval borce, jak buší cesty, na které já se zatajeným dechem koukám jen ze země. V těsném závěsu za Příběhy cest jsou pro mě potom články od Alešáka a rubrika 200 slov.

S klukama Standou Mitáčem a Jakubem Freiwaldem jsem se poprvé osobně potkal při natáčení Příběhu cesty, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím. Sedím doma, koukám na facebook a tam příspěvek, že kluci shánějí někoho na Příběh cesty do Skaláku. Tou dobou vycházel Příběh „Staré cesty“ na Dogu, tak jsem si říkal, že když mohla být ve videu čtyřka, tak mám taky šanci. Navíc mi to ten rok ve Skaláku (na mé poměry) celkem lezlo, tak jsem napsal takový nesmělý komentář: „Pokud by stačila nějaká pohodová cesta do VIIb, jsem váš člověk.“ K mému překvapení jsem byl vybrán – splnil se mi sen.

Zároveň jsem poprvé lehce nahlédl pod pokličku redakční tvorby. Už ani nevím, při jaké příležitosti (asi jsem něco na eMontaně právě četl), ale přibližně před rokem mě napadlo, že by nebylo od věci nějak přiblížit ostatním, a vlastně i sobě, jak se všechny ty články vaří. Tím jsem do toho zabruslil, a protože se kluci nechtěli ptát sebe navzájem, už jsem nevybruslil – a tak vznikl tento rozhovor se Standou a Jakubem.

ZKUS. PRAHA TO JISTÍ

Jak a kdy vlastně vznikla eMontana? Byli jste u toho od začátku?
Oba: Slovo eMontana mohlo vzniknout někdy kolem roku 2010, kdy si Tomáš Roubal, někdejší vydavatel tištěné Montany, pro jistotu zaregistroval doménu www.emontana.cz – do zimy 2014/2015 byla prázdná. Tou dobou se Standa sešel s Tomášem v jeho bytě v Brně a domluvili základy jejího opravdového života. (Víc jsme psali tady.) Montana na webu byl dlouhou dobu Tomášův sen, jen neměl kapacity na to, aby projekt rozjel. Do toho se ve správnou chvíli objevili dva zapálení absolventi mediálních studií, kteří do toho šlápli. Poznali se během práce pro někdejší magazín Aventuro a měli chuť vytvořit si od základů nový web, kde si budou sami sobě pány.

Standa psal pro tištěnou Montanu od jara 2013 a bavilo ho to daleko více než klasická novinařina pro Českou televizi nebo Mladou frontu DNES (tehdy pod německým vlastníkem), kde pracoval během vysoké školy. Jen maminka to asi hůř nesla, když oznámil, že se stěhuje směr Labské pískovce, založí lezecký web a vzdává se spořádané novinářské kariéry: „No dobře, tak si to jeden rok vyzkoušíš a pak se můžeš zase vrátit do Prahy.“

Kuba vystudoval novinařinu na konkurenční a vyhlášenější Masarykově univerzitě v Brně a někdy tou dobou, když jeho cestování bylo v začátcích, se poprvé setkali. Brzy jim došlo, že jsou oba v korporátním pojetí zaměstnání prakticky nepoužitelní, a řekli si, že to spolu zkusí. Kuba sice dodnes spolupracuje i s ČT, pozitivní cestopisné dokumenty mu ale Standa toleruje.

– KLAPKA JEDNA: PRÁSKNUTÍ BIČEM! (f: SM) –

LEZECKÁ SVOBODA SLOVA

Předpokládám, že neustále přemýšlíte o čem, nebo o kom byste udělali další článek.
S: Je to tak. Vlastně jsme pořád v práci. Část operační paměti zabírá eMontana skoro vždy. Třeba když se člověk ve skalách baví s kamarády a někdo prohodí hlášku, která by se dala použít do článku. Nebo klidně do citátů na hlavní straně. Program eMontana jede na pozadí mozku také ve chvílích, kdy někdo spustí povedenou historku. Hned vypravěče zkusím: „Tyjo, to by bylo super téma do 200 slov. Nechceš to napsat?“ Třeba na Brnčále většinou nosím na večerní klábosení i papír a tužku. Co tam se člověk dozví, to by bylo škoda ráno zapomenout… Jsem vlastně pořád v práci. Nebo nikdy?

J: Máme sice tabulku s nápady na témata, ty nejlepší články ale stejně většinou přijdou náhodou. Svůj nejoblíbenější rozhovor jsem dělal čtyři dny na totálně odlehlém souostroví Raja Ampat v Indonésii. Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné, a Marka s Mimi potkám právě tam. Když seš otevřený okolí a rád mluvíš s lidmi, jde to pak tak nějak samo.

Lezecký sraz U Kozy v Jizerkách. Inspiraci čerpá člověk neustále. (f: Ondra Vosecký)


Proč se rubrika krátkých článků jmenuje 200 slov, když texty mají často větší rozsah?
S: Důvod se trochu skrývá – tenhle název má hlavně symbolickou rovinu. Vychází z 2000 slov Ludvíka Vaculíka a v podstatě se snaží nést myšlenky Pražského jara. Na co se snažíme „navázat“? I když jsme lezecké médium, záleží nám na svobodě slova a názorů… Zároveň píšeme o velkých i malých výkonech a ty společně tvoří pevný celek – jednotu v rozmanitosti, kterou Vaculík zmiňoval. Lidé s rozmanitými názory jsou těžko manipulovatelní. Osobně se mi příčí dezinformace. Rubrika 200 slov je tedy skromný koncept, kde najdeš jedinečné pohledy, příběhy ze života – takové malé pravdy. A malá lezecká pravda je podle mě cennější než velká lež. Od toho tu fungují jiná média.

J: Jelikož mám rád několikanásobně rozvitá souvětí, vždycky mi 200 slov přišlo žalostně málo. Ale zvykneš si na všechno.

S: Je vidět, že Kuba ty vznosné myšlenky asi ani nikdy nezaznamenal. (směje se)

Připravujete nějakou novou rubriku, nebo vám aktuální portfolio vyhovuje?
S:
Pořád je co zlepšovat. Od letošního jara se pokusíme rozjet pravidelnou rubriku z Moravského krasu – ať vystrčíme hlavu z písku a hrábneme i do vápna. Líbila by se mi rubrika „Přelezy měsíce“ – něco jako měl dříve Jirka Oliva pro stránky Boulder Baru. Ale to jen pokud by se objevil vhodný pracant, co by se o ni staral jako brigádu. Klidně se ozvi, pokud se cítíš. Nějaký čas navíc teď také zabere nová anglická verze webu. V nejbližším budoucnu bychom chtěli zjednodušit vyhledávání ve starších článcích podle tagů. Archiv začíná být cenný, tak ať se v něm čtenář přehledněji zorientuje.

J: Jelikož nám už editace článků místo dnů zabírá jenom nižší jednotky hodin, máme spoustu volného času přemýšlet o nových aktivitách. Jsem sám zvědavý, které z nich se nám v budoucnu podaří zrealizovat.

Napadlo vás někdy, že byste měli rozhovor sami se sebou?
J: Jasně, kvůli tomu jsme eMontanu přece zakládali. (směje se)


KDOPAK TO PÍŠE

Pomáhá vám někdo s tvorbou? Jak už článků, tak i videí?
S:
Rozšířenou redakci tvoří spolu s námi zhruba osm lidí. Čerstvá maminka Evča Janatová (dříve Trnková) se stará o grafiku, korektury a občas napíše nějaké zamyšlení. Její super nápad byl třeba článek Můj muž je chorobný prvovýstupce. Pak máme dva zkušené autory, kterým sice dlouho trvá, než něco napíšou, ale pak to stojí sakra za to – Alešák Procházka a Simča Ulmonová. Jejich texty určitě znáš. Nově pro nás píše brněnská Terka Ševečková, která se rozhodla vyslyšet naši prosbu a už pracuje na rozproudění zmíněné rubriky o Moravském krasu, který je pro nás přespolní daleko.

No a všechny tyhle postavičky (včetně nás s Kubou) může několika kliknutími vypnout Michal Katuščák, nový webmaster, na kterého jsme naštěstí kápli loni na podzim – asi díky zásahu vyšší moci. eMontana totiž dlouho běžela na špatně upravované šabloně a začátkem roku 2019 už byla natolik rozbitá, že vložit velký článek byla pro nás s Jakubem noční můra, která zabrala několik dní. Když bylo téma hotové, často shodilo celý web. Michal nám postavil eMontanu na zakázku víceméně celou znovu od základů. Teď běží svižně a povedlo se mu zjednodušit i administraci, takže je teď radost přidávat nové články.

V téhle zmíněné redakční sestavě se snažíme každý rok potkávat na takzvaném Redakčním odsedání – zpravidla v Sasku. Rádi bychom na něj tenhle narozeninový týden zavzpomínali ještě ve 200 slovech.

Kromě našich stálých spolupracovníků nám pomáhají také kamarádi nebo samotní čtenáři. Impulzem může být třeba rýpavý komentář v diskusi na facebooku. Na ten rádi odpovídáme stylem: „Tak když si tohle nemyslíš, tak pošli svůj pohled.“ A netradiční text tak může vzniknout. Nebo se nějaký čtenář zmíní, že něco pěkného lezl. Tak už ho zase naháníme. Moc se nám třeba líbil vypravěčský styl Víti Kopeckého, který se dvakrát umístil v naší Velké letní soutěži. Tak jsme mu nabídli samostatnou rubriku „Papa lezec“.

Příběhy cest točíme až na výjimky ve dvou s Jakubem. Jakub všechny stříhá a musí se prohrabat spoustou roztřesených záběrů, za což mu patří obrovská poklona.

Standa visí na laně a Jakub stříhá (cesta „Čarodějův učeň“ v Krase).


Máte – Standa s Jakubem – nějak rozdělené funkce na eMontaně?
J: Krátké texty připravujeme a editujeme podle toho, kdo má zrovna čas, a z velkých článků mám na starosti Horizont. Pak taky sociální média. Je to trochu paradox, protože jim sám moc neholduju a Instagram bych si dobrovolně nikdy nenainstaloval. Rychle jsme ale zjistili, že i se svojí averzí o nich pořád vím zhruba o 99,9 procent víc než Standa, což není tak těžké. (směje se) A pak taky propagaci, jestli se to takhle vůbec dá nazvat. První peníze z rozpočtu eMontany na inzerci mě stály tolik přemlouvání, že jsem to radši podvědomě vytěsnil. Žijeme ale v době, v jaké žijeme, a bez aspoň občasné reklamy je distribuce obsahu dost obtížná. Budu moc rád, až se dostaneme do stádia, kdy nebudeme muset do reklamy dávat ani korunu a ušetřené peníze radši rozdělíme mezi autory.

S: Dělám pro eMontanu vše ostatní, co Kuba nezmínil. (směje se)

Evča Janatová se Standou a aktuálním kalendářem (f: O. Janata)


PŘÍBĚHY PŘÍBĚHŮ CEST

Když vyrazíte někam natáčet například Příběh cesty, najdete si v té oblasti i nějaký čas na lezení, nebo máte tolik práce s organizací, že jediné lezení je při tahání fixního lana?
S:
Dřív jsme to zkoušeli víc spojovat i s naším lezením, ale teď už jsme z toho vyrostli. Když budu mluvit za sebe, dělá mi velký problém se rychle přepnout z dokumentárního módu do lezeckého módu. Člověk někde půl dne visí a z nadhledu pozoruje, jak se jeho kamarád může proletět a rozbít – z nadhledu vypadá lezení vždycky děsivě, věř mi. Zároveň ani ty nejsi v úplném bezpečí. Jsi na jednom laně, které se nahoře tře o různě tupé hrany. To ale vnímat nemůžeš, jelikož tebe zajímá kompozice, expozice, hloubka ostrosti, ohnisková vzdálenost, zvuk… Během filmování také přepínáš na focení, jelikož z videa se pískařský kalendář udělat nedá. Když natáčení skončí, bývám psychicky dost vyždímaný. Jít pak hned lézt by znamenalo schovávat někde techniku za více než sto tisíc korun pod skálu (i s natočeným materiálem) a rychle se přeměnit do role prvolezce. To se raději vyspím, půjdu lézt další den a foťák zůstane doma.

J: Samotné natáčení bývá často dost dobrodružné. Máme to rozdělené tak, že Standa visí na laně, a já to jistím ze země nebo ze vzduchu s bzučícím parťákem. Mám tak spoustu času běhat po okolí se stativem na zádech a hledat skulinky mezi stromy pro super záběry. Řídím se při tom mottem: „Žádná cesta není dost špatná, abys po ní nemohl jít,“ což se mi párkrát solidně vymstilo. V Sasku jsem si dal sjezd po zadku z 15 metrů a zažil jsem i spoustu jiných menších karambolů. Většinou o nich Standovi ani neříkám, protože by se mi smál.

Klapka dva: „Diretka“ na Matterhorn v Českém krase (f: JF)


Kolik času zabere příprava, natáčení a zpracování materiálu například na Příběh cesty?
S:
Příprava – jak kdy. Často máme nějaké natáčení domluvené několik měsíců dopředu a pak ho musíme odložit třeba kvůli mokrým skalám. Někdy je to naopak „last minute“ akce. Jestli se ptáš, kolik času nám zabere sbalení techniky a lezeckých cajků? Půl hoďky. Samotné natáčení zabere nejčastěji jeden den. Občas fixy připravuji večer předem, abychom ráno nezdržovali naše oběti a stihli ještě pěkné dopolední světlo. Fotky a doprovodný článek většinou zpracovávám dva tři dny. O videích, na kterých Příběhy cest stojí, určitě napíše víc Kuba.

J: Už dávno jsem přestal mít přehled o tom, kolik času vlastně eMontaně věnuju. Holduju prokrastinaci a rád pracuju svým vlastním tempem, takže ustříhat jeden Příběh cesty většinou trvá několik dní, klidně týden. Sedám k počítači a absolutně netuším, co z toho vznikne. Hlavně proto, že si videa kvůli mým častým cestám do zahraničí předtáčíme několik měsíců dopředu a skoro nic si po tom čase nepamatuju. Stihnout domluvený termín je pak také docela dobrodružné. Několik videí vzniklo v dodávce na Zélandu – po večerech stříhat, přes den za jízdy dobíjet baterku a tak pořád dokola. Na letišti ve filipínské Manile jsem zase hypnotizoval veřejnou wifi, ať to kouká odeslat, než mi uletí letadlo.

Vzpomínám si na naše první videa. Absolutně jsme netušili, jak by ten formát měl vypadat a mám radost, kam jsme to za ty roky posunuli. Stálo mě to sice dost nervů s vysvětlováním správného nastavení Standovi, formát, hlasitost zvuku, rozlišení, vyvážení bílé atd., ale jelikož se učí rychle, vždycky to dobře dopadlo.

Než vznikla eMontana, stříháním jsem se živil. Ty časy jsou ale dávno pryč, protože než abych seděl u počítače, radši dělám cokoli jiného. Příběhy cest jsou ale čestnou výjimkou – ty dělám i po těch letech pořád rád.

DOBRODRUŽSTVÍ ŽÍT SVOJÍ PRACÍ

Často se na to ptáte ostatních. Jak byste každý definoval dobrodružství?
S: Dobrodružství zažiješ tehdy, když hodně vsadíš a nevíš, jak to dopadne. Rád se zamýšlím nad původy slov – tady je to „dobrý druh“. A tak to přesně vnímám. Ta největší dobrodružství nezažívám sám. Je pro mě pevně spojené s mými „dobrými druhy“/kamarády, kteří tyhle situace se mnou sdílí. Jsou součástí zážitku – ať už na ostrém horském hřebeni, kde škobrtnutí mačky o návlek může poslat dolů všechny, nebo i u kruhu na písku před těžkým odlezem. Bez „dobrých druhů“ by to nešlo. A ještě lepší je, když máš po svém boku „dobrou družku“ do života. V tom si nemohu stěžovat.

J: Ta největší dobrodružství jsem zažil sám. Ve chvílích, kdy se musíš spolehnout jen sám na sebe a nemáš vedle sebe nikoho, s kým se můžeš poradit nebo požádat o pomoc. To tě donutí fungovat na 150 procent. Vyřešit neřešitelné problémy, najít cestu tam, kde není, nebo zkusit něco, čeho ses vždycky bál. Dobrodružství v mém pojetí je silně neplánované, často podceněné, na které ještě dlouho poté vzpomínám.

Podle toho, jakým tempem nové věci chrlíte, se mi zdá, že musíte někde mít schovaný stroj času. (směje se) Kde na všechno berete čas?
S:
Nepracujeme, respektive žijeme svojí prací. To by mohl být ten fígl? A neblázni, zase tak moc to nechrlíme – většina webů s podobným zaměřením sype posty na facebook každý den. My držíme vlastní tempo, spíš mi přijde volnější… Hlavně, když zůstane pomyslná laťka vysoko.

J: Ani jeden z nás nemá klasickou práci na plný úvazek. eMontanu samozřejmě nepočítám, ta by hodinový fond zaměstnání naplnila několikrát. Kromě toho oba děláme i pár dalších aktivit. Já třeba trávím většinu roku na cestách natáčením dokumentů pro ČT. Nejvíc času ale stejně zabere eM, kterou myslím ani jeden z nás za práci nepovažuje. Bereme ji jako naše dítě, které rádi opečováváme.

Kolik úsilí vás stálo třeba natáčení filmu o přelezu cesty Rock Empire 8a v Jordánsku?
S: 200 000. (směje se)

Mám to tedy chápat tak, že Kuba stříhal a Standa cáloval? (směje se)
J: Standa cáluje vždycky, tak sis vlastně odpověděl sám. (směje se) Stálo mě to spoustu bezesných nocí doma u počítače. První verze měla myslím 50 minut a já nesnáším krácení.

S: 200 000 je náš interní vtip, když se někdo z nás dvou zeptá: „Kolik?“ Třeba za kolik nabídneme inzerentovi banner. Tenhle krátký film jsem točil sám, ve stěně pomáhal Honza Zbranek a stříhal ho opět Kuba.

MYŠLENKOVÉ PROUDY

Máte z tvorby něco jiného kromě dobrého pocitu?
S:
Dobrý pocit je nejdůležitější, ale jíst a bydlet také musíš. Snažíme se vést eMontanu profesionálně i po stránce inzerce. Nabízíme partnerům takové bannerové plochy, které bychom si rádi zaplatili i my, kdybychom třeba vyráběli lana nebo prodávali lezecký materiál. Zároveň se snažíme jasně oddělovat redakční a inzertní prostor – každou chvíli odmítáme nabídky na „menší neoznačené PR“. Díky tomu, že jsme originální a kvalitou snad obstojný lezecký web, máme tedy příjmy z reklam. Ty nám dovolují odvděčit se našim stálým autorům i nějakou korunou, takže mohou pracovat na dalším obsahu.

Úplně nejvíc nás těší ti, kteří nás podporují přímo – samolepkou, dražší cenou kalendáře, nebo nově narozeninovým tričkem. To jsou přesně ti lidé, kteří tvoří jádro a smysl eMontany. Čtenáři, kteří chápou, že vytvořit původní obsah nás něco stojí. Jinak ano – s rozumnými životními náklady se webem uživíme. Kdyby člověk hned po vysoké zůstal na full-time v České televizi, už mohl například bydlet ve vlastním, ale zase by nepřišel s něčím novým a pozitivním pro ostatní… To by byla škoda. Kolik peněz vlastně stojí dobrý pocit? Neměnil bych.

K pěti letům eMontany bude k mání výroční tričko, kterým můžeš podpořit redakci.



J: Se Standou jsme si za ty roky vyměnili desítky tisíc mailů a strávili stovky hodin na telefonu ideologickými debatami prakticky o čemkoli. Když naše sáhodlouhé rozpravy poslouchá moje přítelkyně Verča, vždycky se směje: „Tak takhle vypadá vaše marketingová porada, to je boží,“ říkala mi třeba nedávno, když jsme si hodinu vyměňovali názory ohledně něčeho na Instagramu. Já bych to nazval nekontrolovatelným proudem myšlenek, za kterého většinou vypadne něco skvělého. Myslím, že naše hodinová mzda bude v řádech desítek korun, ale kdo by to počítal. (směje se)

Děláte i hodně rozhovorů. Je vždycky jednoduché danou osobu zkontaktovat a vyzpovídat?
S: Když to porovnám se svojí předchozí prací, musím říct, že v lezecké komunitě je tohle všechno mnohem jednodušší a otevřenější. Ani ty největší hvězdy – Alex Honnold, Tomy Caldwell, Alex Huber, Lynn Hill – nikdy nechtěli za rozhovor nic zaplatit. V lezení to je často takhle: čím větší hvězdy, tím větší frajeři, co tě berou jako sobě rovného. Tenhle zvyk – že jsme si rovni, se v českém jazyce řeší tykáním. A to je třeba věc, která mi přijde paradoxní – děláš rozhovor s legendou ve věku 70+, kterou uznáváš a respektuješ. Podle vychování bys měl jasně vykat. Podle lezecké etiky bys měl zase jasně tykat. Co s tím? Jsme lezecký web, tak tykáme a úctu se snažíme vyjádřit jinak. Takže vyzpovídání je v pohodě, pro mě je vždycky nejnáročnější z hrubého přepisu rozhovoru přeházet jeho části tak, aby vyprávění dávalo smysl, plynule teklo i na první čtení a významově ladilo společně s fotkami. Pak, když už si člověk pomalu myslí, že je hotovo, přijde třeba autorizace jako tahle. (směje se)

– A PAK PŘIJDE AUTORIZACE (screenshot: Standa) –

J: Ano, zkontaktovat a vyzpovídat člověka je, možná trochu paradoxně, ta jednodušší část. Jelikož nemám v žádné své práci moc velký systém, vždycky si rozhovor přepisuju celý, pak ho často musím přeložit a až pak přichází na věc samotná editace. Ta díky tomu trvá i několik dní. Asi by to šlo nějak zefektivnit, ale starého kozla novým trikům nenaučíš, nebo jak se to říká. S novým webem naštěstí odpadla naše noční můra v podobě abnormálně dlouhé práce v redakčním systému a můžeme ušetřený čas využít nějak smysluplně.

Jak těžké je vyvarovat se v rozhovoru otázkám, na které se ptá úplně každý?
S:
Myslíš třeba: „Jak jste se k tomu dostal?“ To mě vždycky dostává, když čtu v časopisech. Nebo na konci: „Děkuji za rozhovor.“ Ano, poděkovat člověku je samozřejmostí, ale poslední slovo v publikovaném textu má dostat zpovídaný – o něj tu jde především. Autor se má umět upozadit. Myslím, že vyvarovat se omletým otázkám a klišé moc těžké není. Jen je nutné si to neustále hlídat. Vždycky si představuji, že píšu pro daleko chytřejší lidi, než jsem já sám. Mimochodem, za píšícího novináře se vlastně ani moc nepovažuji, to se spíš vyvrbilo nějak samo – jsem od patnácti let zaměřením fotograf. Fotku jsem vystudoval i jako specializaci na vysoké škole, té prestižnější, než je Kubova. (směje se)

J: U rozhovorů se zajímavými lidmi to myslím těžké není. Spíš mi to občas ujede u klišoidních frází v autorských textech. Standa je naštěstí vždycky poblíž, aby dal vše do pořádku. (směje se) Čtenář tak většinou nic nepozná.

„Kolik peněz vlastně stojí dobrý pocit? Neměnil bych.“

OSMIČKY…

Nejspíš to budou číst hlavně (horo)lezci. Jaké máte své nejtěžší přelezy?
S:
Ha, konečně lezení. (směje se) Onsight mám na písku IXb a 7b+ na vápně. RP na písku IXc, na vápně jsem 7c na RP zatím nezkoušel, tam lezu nejčastěji v „režimu dovolená“. Rád bych se postupně prolezl k pískovcové desítce, ale nespěchám a trvám na tom – Dave MacLeod v tréninkové bibli píše, že lezci, na rozdíl od většiny sportovců, s věkem zrají jako víno. Tomu jsem se rozhodl věřit. Důležité bude poslouchat svoje tělo a jít krok po kroku. Myslím si, že správný lezecký novinář by měl vylézt cestu na laně za 8a (bez odsedu) a 8000metrový kopec (bez kyslíku). Pak je větší šance, že od stolu (v důchodu) nebude psát blbosti a nebude nadržovat lezcům nebo horolezcům. Vášeň mají stejnou.

J: Správný lezecký novinář teda asi nikdy nebudu. Nejvýš jsem byl v Nepálu v 6500 metrech a s vypětím všech sil vylezl 6+ na Vrabinci. Na písku jsem se před pár lety solidně proletěl v jedné pětce (do kinderkopfu, pozn. Standy), což mě trochu zbrzdilo v dalším postupu. Nejvíc mě stejně baví být ve skalách a je mi docela jedno, co se leze a jaké to má číslo.

Na které cesty rád vzpomínáš?
S: Vážím si cest, co ti nabídnou tu jemnou příchuť, jak říká v rozhovoru Bernd Arnold. Třeba „Tatarská lajna“ IXb na Zrcadlo od Špeka s Prcasem, Arnoldův „Lineal“ IXa na Meurerturm, „Engelfluegel direkt“ IXb na Doppelturm nebo „Westpfeiler“ IXb na Mittlerer Torstein, pak třeba Cikánova „Stěna železem zdobená“ IXb na Chrámovkách, nebo i Kokšova „Hrana pádů“ VIIIb na Velkou Gilotinu v Ádru. Žádné vraždy, ale už se v nich trochu leze i v místech, odkud kruhy vidím rozmazaně.

Z větších stěn pak třeba šamonický „Anouk“ (6c, 750 m) na Petites Jorasses, „La Guerre Sainte“ v marsovské krajině Wadi Rum (7b+, 400 m), „North Buttress Direct“ na Sabre v Darran Mountains na konci světa (6b, 500 m, tři skoby – jednu z nich jsme našli pod stěnou), „Burggasserova cesta“ na čtyřtisícovku Dent du Géant (6c v řidším vzduchu, 200 m) nebo spárový „Storpillaren“ na Lofotách (6c, 600 m, bojovka se štandy ve vlastním).

Častěji se mi do hlavy vrací pytle krásných cest – ty mě dráždí a lezecky motivují posouvat se dál. Momentálně třeba Arnoldův „The Nose“ VIIIc na Tetřeví výspu, pod kterou se mi vždy stáhne žaludek, „Schwarzer Stein“ IXc na Kaabu, kde schází přidat RP, nebo „Návrat Krále“ Xa na Trůn – když jsem v téhle cestě fotil Alexe Honnolda, vypadala tak jednoduše! (směje se)

Poslední, možná úplně nejdůležitější kategorií, jsou pak linie, které člověk zatím jen chodí potichu prohlížet odspodu. To by byl hodně dlouhý seznam…

Kde lezete nejraději, kde naopak ne?
S:
Vybírám si zejména světové lezecké oblasti, takže samozřejmě Labské pískovce nebo Broumovsko. Bydlím naštěstí tak, že do první z nich můžeme se slečnou jezdit lézt na kole. Z hor by to pak bylo Chamonix, Wallis nebo Bergell. Kde lezu nerad? Na umělce. Tam mi natéká i v 6b+, v kolmáčích mám strach o poutka, děsí mě metodika různých sportovců okolo a chybí mi motivace – proč se šťavit, když ty chyty za pár měsíců stejně někdo sundá… To se radši vyhecuji pro zápis do vrcholovky. Ten tam zůstane.

J: Největší kouzlo pro mě má lezení, za kterým nemusíš jezdit přes půl republiky, nebo dokonce světa. Čtyři palice na Vysočině jsou přesně podle mého gusta. Nic těžkého nebo lámavého, parádní příroda všude kolem. Hory v Čechách moc nemáme, takže pro mě zatím vedou novozélandské Jižní Alpy, kterým ale na záda dýchá Karákóram v Pákistánu.

Co byl váš největší průšvih za těch pět let fungování eMontany?
S:
Ani ne tak průšvih, ale napadla mě jedna bizarnost – chtěl se s námi soudit autor cesty „Neuropatolog“. Zřejmě ho rozpálilo, že Matěj Svojtka přibral během přelezu hranu (celkem logicky) a pak řekl, že na jedenáctku to zase tak těžké není. Onoho autora cesty jsme předtím natočili, jak vypráví o prvovýstupu. Později začal po telefonu vyhrožovat, že pokud jeho výpověď zveřejníme, zažaluje nás: „Soud bych vyhrál a já potřebuju peníze.“ Od té doby se jeho jméno na eMontaně neobjevilo.

Největší průšvih, který čtenáři snad nezaznamenali, byl podle mě technický stav webu v loňském roce. Jak už jsme řekli, naštěstí ho postavil na nohy náš programátor a kamarád Michal Katuščák.

J: Humanitní vzdělání se na mě podepsalo do té míry, že Standu při našich výletech už skoro nic nepřekvapí. Ztratil jsem za ty roky několik baterek a při natáčení ve Skaláku se mi objektiv proletěl asi 40 metrů volným pádem. K nepochopení mého, i překvapeného nálezce, se mu skoro nic nestalo a dodnes ho používám. I dron, který si během chvilkové nepozornosti zaletěl do větví, jsme úspěšně repatriovali a po výměně několika vrtulí ho opět přivedli k životu.

Největší materiální škodu tak utrpělo rozbité okénko u řidiče, když jsme natáčeli Příběh cesty „Černý balet“. Škoda 5000 Kč, spoluúčast pojišťovně 5000 Kč. Vtipné bylo, že v ukradené peněžence jsem měl všechny karty a další den odlétal na několik měsíců do zahraničí. Aspoň jsem zjistil, že toho k životu vážně moc nepotřebuješ. (směje se)

PĚSTOVAT PÍSEK

Jaké jsou cíle a kam by podle vás měla eMontana směřovat do budoucna?
S:
Cíle ohledně čísel návštěvnosti nemáme. Chceme jít krok po kroku směrem vzhůru – zkvalitňovat obsah, inspirovat, bavit, zvedat našim čtenářům náladu… Nenechat se strhnout mainstreamem. Pěstovat povědomí o pískovcovém lezení s jeho unikátní etikou a historií – to cítíme jako úkol. Nadále tvořit otevřené online médium, které bude vesele fungovat ještě dlouhé roky.

J: Ani jeden z nás si myslím na začátku nepředstavoval, kde budeme za pět let. A když se na eMontanu kouknu dneska, mám radost. Z toho, co jsme v našem mikro týmu dokázali vytvořit. A hlavně z toho, že nás mají čtenáři rádi a sami se podílejí na tvorbě tohohle unikátního ostrova pozitivní energie.

Pokud si dobře pamatuju, za celou dobu jsme měli snad jen dva negativní ohlasy. Z nichž jeden se týkal nepochopení toho, že na webu pro čtení článku musíš scrollovat dolů. Jasně, občas někdo nesouhlasí s nějakým textem nebo objeví pár překlepů, to nám ale většinou odpustí. A když se rozjede pod článkem ostřejší diskuze, většinou ani nemusíme zasáhnout a čtenáři si to vysvětlí mezi sebou. Když se kouknu na pravidelné diskuze u článků na jakémkoli jiném místě na internetu, vážím si toho ještě víc.

Nakonec se nám představte. Prozraďte o sobě něco zajímavého, co nezaznělo výše. Třeba něco, co nikdo neví. (směje se)
S:
Uf, ještě štěstí, že nejsme bulvární médium. (směje se) Ale kdybychom byli, počet čtenářů i příjmy bychom měli nejspíš větší. Mimochodem, dlouhou dobu vedl statistiku čtenosti text o pískovcových morálovkách a vraždách. Má totiž titulek: „Mládeži nepřístupno“. Došlo nám to až později – tohle svůdné sousloví si asi vyhledává každý druhý teenager v Česku. Míra okamžitého opuštění článku byla 90 procent. (směje se)

J: Za celou dobu, co se známe, jsme spolu vypili všeho všudy tak pět piv a jednu láhev vína. Standa si se mnou dá lahváče vždycky jenom za odměnu. Když vytáhnu nějakou cestu, nebo za ním třeba přiletím na druhou stranu světa. (směje se)

Standa a Jakub s dodávkou Sávou – stájovým koněm Jižní polokoule. Tehdy si pivo dali.

__________________

OTÁZKY OD PARTNEREK

Verča

Proč to vypadá (od nezávislého pozorovatele), když si voláte, jako když si povídají dvě ženský v cukrárně?

J:
Prostě si rádi povídáme. Ale osobně jsem už dlouho nebyl v žádné cukrárně, tak moc nesleduju trendy na poli větrníkových konverzací. V korporátech mají každodenní mýtinky a brýfinky, tak tohle je náš vlastní způsob tvorby optimálních marketingových strategií.

S:
Možná se dnes ženy v cukrárnách baví hlavně o lezení a tvoření webů…

Proč nemáte jeden příspěvek na facebooku hotový za pět minut jako já, ale týden se na tom domlouváte? (Verča se živí marketingem na sociálních sítích, pozn. red.)
J: Asi si dáváme záležet i na těch největších detailech. A jelikož Standa ještě nedávno nevěděl, jak se příspěvek na facebook vůbec dává, musí to projít velkým schvalovacím procesem. (směje se)

S: Je dobré mít v týmu facebookového bůžka. (směje se)

Blanička

Jak, Kubo, řešíš časté nekompromisní změny tvých návrhů Standou?
J: Standa má úžasný talent přesvědčit kohokoli, včetně mě, o správnosti svých názorů. Takže si to většinou ani neuvědomím a všechno mu odsouhlasím. Jednak má většinou pravdu, a taky je pro obě strany lepší, když je po jeho. Ještě nikdy se nestalo, že bychom se nedejbože pohádali nebo tak něco. Není nic, co by nevyřešilo dvacet mailů nebo dvouhodinový telefonát. (směje se)

Čím se navzájem inspirujete?
S:
Kuba mě inspiruje svým uměním proplouvat životem. Líbí se mi na něm, že si dokáže zachovat nadhled a humor za všech situací. Je na něj spolehnutí.

J:
Kdyby to náhodou z rozhovoru nebylo dost patrné, jsme oba úplně jiní, což naše holky myslím rády dosvědčí. V některých aspektech (třeba v pití piva), se náš postoj odlišuje značně. V klíčových věcech, jako je přístup k novinařině, férovosti a pravdě, se ale shodujeme na 150 procent. Standa mě naučil, že bojovat za tyhle principy se vyplatí za každou cenu. Taky se u něj inspiruju v životním minimalismu. A s tím, jak roste eM, roste i naše přátelství

David Eisler

Autor

Programátor a lezec v jednom těle, který těžkopádně hledá balanc mezi prací, sportem a osobním životem. Lezení mu umožňuje spoustu věcí vypustit a užívat si krásu pohybu a přírody. Nejčastěji ve Skaláku.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.