„200 slov“

Poraženecké nastavení mysli? Děkuji, už stačilo. Eliška Adamovská

07. 12. 2020, Eva Janatová

Eliška Adamovská (*2001) nedávno opustila juniorské kategorie, a tak už může na lezeckých závodech vesele porážet i ženy. Koncem listopadu o sobě dala opět vědět, když na mistrovství Evropy v Moskvě získala mezi dospělými třetí místo v kombinaci a druhé místo v obtížnosti (více v článku tady, pozn. red.).

Právě ve finále obtížnosti předvedla úžasný výkon a málem vyhrála. Dostala se stejně vysoko jako vítězka Viktorija Meškovová – obě se dotkly stejného nejvyššího chytu, a tak musel rozhodovat čas, který měla Eliška o 33 sekund pomalejší…

Kousek od prvního místa – to musí být pro soutěživého člověka těžké…
Ano. Navíc to ještě bylo tak, že jsem dolezla pod top a vyklepávala jsem, než jsem skočila. Kdybych skočila rovnou, vyhrála bych… Ale z té kombinace jsem měla obrovskou radost, protože jsem to nečekala. A to i přesto, že mi nevyšla nominace na olympiádu.

Co ti během finále obtížnosti běželo hlavou?
Byla jsem trošku zklamaná, že jsem si to nepohlídala. Dolezla jsem tam docela v pohodě a pak mi bliklo v hlavě: „Hm, ty vlastně neumíš skákat, tak to asi neskočíš.” Takže tím jsem si to zkazila. Hodně jsem chtěla vyhrát.

Eliška Adamovská na závodech v Moskvě 2020
(f: Jan Virt, www.janvirt.com)

Soutěžení v lezení musí být slušná zátěž na psychiku. Jaká je ta tvoje?
Právě letos jsem zjistila, že se toho na mé psychice hodně posunulo. Nejenom, že jsem změnila trenéra, ale celkově jsem změnila přístup, dá se říct, že ke všemu v lezení. Teď už vím, že jsem dřela, a vím, že tu cestu vylezu. Předtím jsem to měla v hlavě nastavené rovnou tak „poraženecky”. Pravda, pořád si ještě úplně nevěřím, ale zjistila jsem, že nastavení mysli hodně pomáhá. Tenhle závod byl v psychickém ohledu extrémně těžký. Nejtěžší bylo finále kombinace – čtyři lidi byli přede mnou a už jsem věděla, že Ruska to vylezla a já to musím vylézt taky. A pak jsem ještě musela vzadu dlouho čekat, protože našli krev na chytech a vše se čistilo a dezinfikovalo. Slyšela jsem, co se děje v hale a moje nervozita stoupala.

Jak se udržuješ v psychické pohodě? Máš nějakou svou metodu?
Jsem běžec. Jenom díky běhu dokážu být psychicky v pohodě. I když trénuji, běhám skoro každý den. Ráda se stresuju a tahám si určitý stres i ze školy, takže to pak chci nějak dostat ze sebe. A také mi opravdu velmi pomáhá tohle nové nastavení – řeknu si prostě: „Dala jsem do přípravy všechno a teď jsem tady, tak to nezahodím jenom kvůli hlavě.” Dříve jsem s psychikou měla velké problémy. Nevěřila jsem si naprosto vůbec a ze závodů jsem odcházela s nepříjemným pocitem. Jsem stresor a nikdy nejdu nikam nepřipravená. Ale už s tím umím trošku lépe pracovat.

Už se svojí hlavou umím trochu lépe pracovat. (f: Jakub Konečný)


Mimochodem, jak se ti líbilo v Moskvě?
Letos jsme neviděli z Moskvy nic. Program závodů byl dost šílený – lezli jsme pět dnů v jednom kuse a pak byla den pauza, kdy jsem si šla zaběhat, a pak další dva dny v kuse. Navíc jsme ani nemohli vycházet z hotelu. Jenom do obchodu. Ale před dvěma lety jsme měli čas město s Kubou (Konečným, pozn. red.) prochodit a bylo to skvělé. Takže letos zkrátka za tmy ráno transitem na závodiště a večer zase zpátky. A běhat jsem byla v hotelu na chodbě. Ale dalo se to, uběhla jsem šest kiláků. (směje se)

Vážně?
Ano. Na 195metrové chodbě, pás neměli. (směje se)

VEN! UHNAT 9a A PROMRZNOUT

Naposledy jsme s tebou dělali rozhovor v roce 2017. To jsi v Olianě poslala 8c. Už pokukuješ po nějakém 9a?
Jojo, pokukuju, ale nechci to ještě úplně říkat. Ale i s tím, jak jsem si začala více věřit, mi došlo, že už jsem dávno mohla mít nějaké 9áčko vylezené, kdybych se do toho pustila. Pojedu teď do Špáňa, ale nevím, jestli se to povede zrovna tam, mám teď dva týdny pauzu. Ale pak na jaře určitě zacílím více – chystám se na Slovensko nebo do Rakouska.

Co takhle něco z Krasu? Třeba z motivační tabulky Adama Ondry?
V Krase bych toho chtěla vylézt co nejvíc. Jsem z Havířova, ale teď jsem se přestěhovala do Brna. Moc toho v Krase vlastně nemám. Mám vylezené jenom cesty na Lidomorně. Zatím nemám vyhlídnutou konkrétní cestu. Myslím ale, že když se člověk naučí lézt v Krase, tak pak má výhodu všude. Je to tam hodně specifické.

Máš nějakou vysněnou cestu?
Nemám konkrétní. Chtěla bych vylézt 9a.

Chtěla bys někdy v budoucnu popolézt i v horách?
Asi až budu starší… Kuba by hrozně chtěl, ale já jsem na to měkká. Když mrznu hodinu, tak to zvládám, ale déle bych to asi nedala. Nesnáším zimu. Myslím, že časem mě to ale do hor stejně pošle.

Za dva týdny letím do Španělska, tak třeba tam nějaké padne… (f: Jakub Konečný)

ÚDERNÉ TRÉNINKOVÉ FÁZE

Jak teď vypadá tvůj trénink?
Trénuju teď pod Andrle sportem s Petrem Klofáčem a také pořád konzultuji se Sašou Gendovou. Díky té jsem se naučila mít tu dřinu a hlavně lezení ve skalách ráda. Dala mi také lidský základ, protože to je po mámě druhý člověk, který mě v mém životě ovlivnil nejvíce a taky mi obětoval velké množství času.

Takže trénink řešíte hlavně s Petrem a Sašou?
Ano, i já do toho hodně zasahuji. Studuji teď trenérství a samotnou mě to zajímá. Nejsem úplně ten člověk, který by tupě dělal něco, co mu druhý řekne. Ráda vím co, jak a proč dělám. A trénink samotný se změnil hodně. Když jsem byla mladší, lezla jsem větší objemy a bylo to skoro čistě jen lezení. Teď je to více silových cvičení a kondičních cvičení, plus hodně běhu. Běh sice nemám napsaný jako trénink, ale natolik jsem si na něj zvykla, že už není kontraproduktivní. Mám tedy tři fáze denně a pak si jdu třeba ještě zaběhat. Ty tři fáze jsou kratší, ale za to údernější – například jeden campus, jedno lezení a jedno kondiční cvičení.

Dodržuješ k tomu nějaký speciální jídelníček?
Ano, jím hodně zdravě. Jsem takový fanatik do všeho, co dělám. Ostatní spíš říkají: „Jsi magor!“ (směje se) Ale všechny věci, co dělám, prostě musím dělat dobře.

Všechno, co dělám, musím dělat dobře. Ella bouldruje v Magic Woodu
(f: Jakub Konečný)

Tři fáze denně… Dá se to stíhat se školou?
Dá se to. I celý gympl jsem trénovala dvakrát denně a šlo to. Člověk si to musí umět rozvrhnout. Stejně vstávám brzy, takže jsem se třeba od pěti do sedmi ráno učila a pak jsem šla na trénink.

Skvěle leze i tvůj brácha Adam. Měli jste v tom, co děláte, doma vždycky podporu?
Žili jsme dlouho ve třech – jen s mámou a bráchou. Teď bydlím v Brně a brácha bydlí u táty. Máma je sama, ale obrovsky nás podporuje. Dala do nás dost podstatnou část svého života. Byla to ona, kdo nám dal základ – asi tím, že dělala atletiku a miluje sport.

Také leze?
Teď už ano. Dokonce trénuje děti u nás v Ostravě. Ale není to její hlavní sport. Když jsem byla mladší, její „hlavní sport“ byl dělat nám celou dobu taxikáře. Minimálně do mých šestnácti let.


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu