Uzavírám stan a sleduji jasně zářící hvězdy na noční obloze. Je to nádhera, ale zároveň mne pojímá obava o změnu počasí. Jejich jasná záře nevěstí nic dobrého, i když byl dnešní den nádherný a já vystoupal až na vrchol Lauberhornu 2 472 m n. m. Tam na vrcholu měl můj foťák pravé žně. Vždyť obzor odkrýval panorama bernských čtyřtisícovek Eigeru, Mnichu a Jungfrau jen se závojem bílých cirrů. Můj zrak však směřoval do severní stěny Eigeru. Tam dnes ve dvě ráno nastoupili moji kamarádi, aby se pokusili stěnou prostoupit klasickou cestou prvovýstupců.

Severní Eiger je pověstná obtížná 1 700 m vysoká skalně-ledová stěna. Její průstup i dnes patří k vrcholům alpského lezení. I když je konec března, podmínky ve stěně jsou pravé zimní. Dvě drobné tečky uprostřed druhého ledového pole mi dávají ve známost, že klukům to jde podle plánu a budou mít dnes polovinu stěny za sebou. Ulehám do spacáku a vzpomínám na předešlé události posledních dnů. Po příjezdu do Grindelwaldu, švýcarského střediska, opouštíme auto a zubačkou vyjíždíme na Kleine Scheidegg. Tam o čtyři sta metrů výše stavíme dva malé stany, náš základní tábor pod Eigerem. Je alpské jarní počasí a lyžaři krouží po upravených sjezdovkách kolem nás. V noci přichází mráz a drobně sněží. Ráno je kouzelná inverze. Husté kupovité mraky zaplavily okolní doliny a jen vrcholky kopců kolem ční k modré obloze. Naším cílem je severní stěna Eigeru a my nechceme nechat nic náhodě. Máme v plánu i zajištění sestupu západní stěnou. Vždyť právě na sestupu po vyčerpání dochází k největším malérům.

Ráno vyrážíme západní stěnou k vrcholu Eigeru. Je to mohutná rozložitá stěna, ale nenáročná na výstup při dobrém počasí a stavu sněhu jako je dnes. Jen přibývající výška o sobě dává znát úbytkem kyslíku a krátké úseky strmého ledu zpomalují postup. V odpoledni dosahujeme dvou třetin stěny a zanecháváme si zde zásobu jídla, konzervu s plynem na vaření a tím máme sestup zajištěn. Stoupám stále výše až ke skalní bariéře v 3 800 metrech. K vrcholu nám zbývá 190 m výškových. Kluci se opozdili a je vidět, jak těžce oddychují. Očividně se jim dál nechce. Chvíli váhám, zda pokračovat dále sám. Být takový kousek od vrcholu je přeci škoda toho nevyužít. Jsem však kolegiální a sestupuji s kamarády zpět. Ke stanům docházíme, právě když Slunko mizí za obzor. Původně jsme měli jet ve čtveřici, ale můj spolulezec vypadl na poslední chvíli ze hry. Večer oznamuji, že se výstupu ve trojici severní stěnou vzdávám. Dobře ze zkušeností vím, jak jde postup trojce pomalu a zde je rychlost na úspěchu přímo závislá. Dávám tím šanci mladším a oni to uznávají a děkují. Následující den věnujeme odpočinku, a když se počasí zdá být stabilní, opouští následující den Jirka s Michalem náš base camp za svitu čelovek směr severní stěna.

Podřimuji ve stanu a pozvolna mizí myšlenky posledních událostí. Venku se zvedá vítr a stále více lomcuje látkou stanu. Už to není vítr, ale vichřice. Ocelová tyč, vzpěra stanu, náhle praská a protrhává látku. Jen s největší námahou se soukám ven a druhý stan, už ležící ve vodorovné poloze, zavaluji těžkým balvanem, aby vítr neodnesl vše dolinou. Sám se soukám zpět do svého stanu a o spaní se tuto noc nedá hovořit. K ránu vítr ustal a vše zahaluje hustá mlha se sněžením. Sněží celý den a noc. Napadlo 60 cm a mé myšlenky patří klukům ve stěně. Dovedu si představit, jak jim je. 38 hodin přešlapování na jednom místě ve sněhu severního Eigeru. Celý den opravuji stany a dávám vše do původního stavu. O síle větru mě přesvědčuje pohled na ohnutou tyč držící kameru, která sleduje stavy sjezdovek v okolí.

Následující noc mě únava zmohla a já konečně usínám. Ráno se rodí nádherný den a jak to světlo dovolí, dalekohledem zkoumám stěnu před sebou až mi oči slzí. Konečně vidím dva body ve druhém sněhovém poli. Jsou však v místě, kde jsem je spatřil před dvěma dny naposled. Zdá se, že se vracejí a jeden se náhle sune ledovým svahem kolmo dolů. Až později mi to dochází, když je hodinu na jednom místě, že chce být lépe viděn. Můj dalekohled nerozezná pohyby paží, aby bylo poznat zda potřebují pomoc. Bez otálení sestupuji na Kl. Scheidegg na stanici horské služby. Ochotný záchranář jde sledovat stěnu se mnou.

Ano! Teď to vidím i já. Ten ve sněhovém poli má zvednuté paže do V. Potřebují pomoc. Bez zaváhání žádám o záchranou akci HS v Grindenwaldu. Slibují potřebné a já odcházím ke stanům navařit a připravit nové oblečení. Určitě to bude třeba. Hukot blížící se helikoptéry mi přerušuje další činnost a zbíhám opět na Kl. Scheidegg k přistávací ploše. Domluva je stručná a věcná. Dva Češi, jeden umí dobře anglicky, třetí den ve stěně a po vichřici, sněžení, problém s návratem. To je můj předpoklad. Snad nebude hůře! Helikoptéra opouští plochu a míří do severní stěny Eigeru. Teď visí těsně nad druhým ledovým polem a záchranář na tenkém lanku se spouští k postiženým. Helikoptéra se vrací zpět. Můj předpoklad byl správný.

Vše nepotřebné opouští útroby helikoptéry a jen pilot s doktorem znovu letí vstříc stěně. Krátký mrtvý let nad ledovým polem a opět odlepení se od stěny. Tentokrát s visícím lankem, na jehož 50metrovém konci se pohupuje Jirka s Michalem. Je úžasné sledovat tento manévr. Pro postižené je to vysvobozující konec ledového utrpení, návrat do života a zároveň životní zážitek. Doskakují promrzlí na sněhovou plochu a helikoptéra se vrací ještě jednou pro svého záchranáře do stěny. Teď přichází můj navařený čaj – Jirkovi i Michalovi začíná navracet život a teplo do těla. Začíná jim rozvazovat jazyk a radost z návratu do života. Jak rychle akce začala, tak i skončila. Záchranářům předáváme ústřižek o zaplacené pojistce, tiskneme si ruce a děkujeme za poskytnutou pomoc. Jediné, co nechápe vedoucí záchranky, je místo našeho ubytování a název hotelu. „Zwei Zelt nord plac Eiger“. Chtěli jsme tím říct: „Dva stany pod severní stěnou Eigeru.“

____________________________

Článek se umístil na osmém místě v naší letní soutěži „Historka, která zaujme celou hospodu“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.