„200 slov“

Toto není kec: Dvojité lano v horách umožňuje nejen delší slanění, ale i bezpečný postup vzhůru

04. 07. 2024, Anča Šebestíková

Otevřu mobil a tam zpráva od kamaráda s odkazem na eMontanu: „Ančo, tohle téma ti snad vymysleli na míru, ne?“ Holt, naše lezení stále trochu připomíná lezecké začátky.


PŘÍBĚH Č. 1 – LÉTO

Červenec 2020. Nejsou to sice začátky, ale trochu se tomu celý tento výlet podobá. Balíme s Daníkem (Podráským) saky paky a vyrážíme do Gesäuse. První den ani netrefíme pod nástup cesty, kterou chceme lézt. Nalezeme jinam, slaníme z tutového obhozu. Nevadí. Další den, další pokus. Volíme cestu Die Komplizierte na Dachl (7‑, 480 m, pozn. red.), prý první sedma tady v okolí. Název nás nijak neznepokojuje. Scramblujeme směrem k nástupu, který se nám ovšem opět nedaří najít. Nacházíme se o pouhých zhruba 150 m vedle. Nad námi hladká převislá stěna. V tom ale spatříme lajnu nýtů: „Tak tudy to půjde!“ prohlásí Dan a vesele se pouští do hákování. Někde nad tím už by měla být naše cesta.

Po chvíli se skutečně dostáváme k nástupové polici, sice možná vedlejší cesty Nordwand (6+), ale to už nevadí. Dan spatří první skoby a burácí k nim. Už to i vypadá, že jsme v naší cestě, topo sedí, střídáme se. „Né, sakra!“ dojistím Dana v jednom nepříjemném traverzu a vyklouzne mi z rukou jistítko. Jen sleduji, jak se odráží od polic a mizí kdesi v hloubi pod námi. „Nu což, nevadí, pořád tu máme půlloďák,“ pomyslím si.

Sledujeme topo. Jsou tu dvě možnosti – buď si to zkrátit přímo do sedýlka vpravo a pokračovat po „turistické“, nebo si ještě přidat pár délek přímo na kopuli Dachlu. Je jasné, kterou variantu volíme. Méně jasné už je, kudy ta linka vlastně vede. Kdesi nad námi se něco blyští. „Tak to bude určitě štand!“ a Dan se vydává přímo k němu. Není. Je to nějaká podezřelá expanzní skoba a ještě k tomu nám došlo lano. Dan metodicky štanduje, obhazuje ještě tutově vypadající blok vedle a jistí mě. Dolézám k němu, sedám si a najednou: „Vžuuum, džžž, ááá,“ oba se houpeme jen v té jedné skobě. Celý blok si to odporoučí kamsi za mým jistítkem. Hypnotizujeme skobu. „Mazej dál!“ pobízím Dana.

Odlejzá od „štandu” a uleví se nám až po založení prvního frenda. Na vrchol zbývá jedna délka. Nahoře mě Dan opět dobírá za obhoz, tentokrát už naštěstí opravdu tutový. Koukám na naše lana. „Není tohle trochu divný?“ Jedno lano drží jen na pár pramíncích opletu. Aha, tak už víme, proč se v těch alpských terénech leze na dvojitých…


PŘÍBĚH Č. 2 – ZIMA

Prosinec 2022. Schází se nás šest na pražském nádraží. Noční vlak do Popradu, výstup na Téryho chatu a první den nějaké seznámení se zimou. Další den tvoříme dvě lanová družstva: Ondra Mrklovský + já a Ondra Hašek + Šíma Navrátil. Vydáváme se na Malý Ľadový štít. „Jdeme najít nástup!“ prohlásí kdosi. „Ne, nejdřív tu cestu vylezeme a pak až budeme hledat nástup,“ prohlásí s klidem Ondra. Přicházíme pod stěnu, jasný kout. „To bude ono.“ Navazujeme se na singl, protože tu shodou nešťastných okolností nemáme dva celé páry dvojiček. Ondra začíná vzlínat. Po čase štanduje, bez větších obtíží dolézám k němu. Další tahání radši taky nechávám na něm, vypadá to vcelku jako lezení. Je zvláštní, že jsme ještě nepotkali jediný kus fixního jištění, ale to se tu asi v nějakých cestách stává. Následující štand v podobě obhozeného oblého šutru nevzbuzuje moc důvěry, ale na tah dolů dobrý.

„Teď jsem došel k nástupu cesty, kterou jste chtěli lézt. Je to asi o 200 m dál doprava,” posílá esemesku Standa (Mitáč).

„Nevadí, tohle vypadá taky dobře,“ mávneme nad tím rukou.

Pokračuji já, terén lehkne. Nějaké zmrzlé trávy a po pravé straně žlab. Nad ním zmrzlé trávy pokračují. To bude fungovat. Mám vytaženo zhruba 30 metrů lana. Hledám, kde bych mohla něco založit. Marně. Pouštím se do žlabu. Jemně našlapuji. Sníh drží. Traverzuji doprava, už zasekávám cepín do trávy na druhé straně, když v tom mi začne vše podjíždět pod nohama. „Co to je? Co se to děje?“ Než si stihnu odpovědět, visím na hraně srázu zhruba osm metrů vpravo na úrovni našeho štandu.

Anča visící za šrák od cepínu po průletu na úroveň štandu (foto: Ondra Mrklovský)


Ve žlabu se uvolnila menší lavina, která mě strhla dolů. Chytl mě cepín – tedy konkrétně topůrko zachycené za nějaký oblý šutr. Zůstala jsem viset v pružném popruhu k cepínu s otevřenou karabinou. „Ani se nehni!“ zavolá Ondra. Co teď? Odtud se nedostanu. Máme štěstí, že tu jsme dvě dvojice. Zrovna totiž přilézá Ondra Hašek, rovnou pokračuje dál najít něco k založení. Daří se mu, spouští mi lano a já se opatrně zvedám a dostávám se zpět na štand.

Zároveň se začíná kazit počasí, a tak radši volíme ústup. Cestou nabíráme Šímu: „Co to jako bylo?“ Šíma byl přímo pod žlabem, tak ho to asi trochu zasněžilo. Za chvíli jsme naštěstí na zemi. Všichni živí, šťastní. Pár neživých věcí to ale odneslo. Hrot u jednoho mého cepínu zůstal ohnutý skoro o 90 stupňů. Roztrhl se také oplet lana – toho jediného, které nás s Ondrou nahoře spojovalo. Příště už i v těch Tatrách polezeme vždycky na dvojičkách, řekla bych.

Stále jsme živí a zdraví, v lezení i alpinismu pokračujeme. Z každé chyby plyne nějaké ponaučení. Pevně věřím, že koncentrace těch situací „tak to bylo vo fous“ bude stále ubývat a přeji to i všem ostatním!

____________________________

Text skončil na devátém místě v letní literární soutěži 2023. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady. Aktuální soutěž má téma „To nevymyslíš“ – svůj text pošli do konce srpna, pozn. red.

Příště v horách už jen s dvojčaty. Anča Šebestíková a Ondra Hašek (foto: Standa Mitáč)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu