„200 slov“

Dvě holky v italské vertikální buši. Obhazovaly jsme opuncie

12. 05. 2017, Alča Čepelková

Sicilský klan, mafie, Palermo, Syrakusy, Etna, Stromboli. Jih Itálie mě jaksi vždycky fascinoval a tak nastal čas se tam konečně podívat. Sportovky na Kalymnosu mne zatím nechávaly chladnou, ale na vyprávění o San Vito lo Capo jsem se chytla hned.

Jihu si vyrážíme užít v dámské sestavě quattro ragazze, z toho jedna blond, kdyby nastaly potíže s mafiány. Ty nastaly hned na letišti v Trapani a ani blondýnka nepomohla. Vyplázly jsme dalších dvě stě euro za nechtěné duplicitní pojištění a byly rády, když jsme se po čtyřhodinové anabázi konečně poskládaly do Fiatu a letiště nechaly za zády.

Dál už šlo ale všechno jako na drátku. Lezecký ráj, cest všech možných obtížností i tvarů v pásu skal kolem pobřeží kam ráčí oko dohlídnout, slunce, moře, víno, dokonce i muži – ti nejlepší, čeští.

Pro dobrodruhy, které by ta pohodička trochu nudila, se tyčí nad San Vitem kopec zvaný Monte Monaco. Na ten před pěti lety udělali cestu „Via fratelli Titt“ místní mágové Jim a Scott Tittové, prý že 18 délek, 5c, 645 metrů lezení. Prvních osm délek vynýtovaných, dál po vlastním. Vybaveny preskami a pár kousky „vlastního“ vyrážíme s Janou na zteč. Nástup a první nýt, další nejty, odsejpačka, trochu si zanadávat na sluníčko, co nás dostihlo.

Zalézám do stínu jeskyňky a bavím se tvary krápníků, které tu pro mne příroda uchystala, zatímco chudák Jana se potí cestou ke mně a plynule pokračuje dál doleva, kam láká nýt. Kamsi traverzuje, lano se přestává hýbat, pak konečně dobírá. „Našla jsem štand,“ chlubí se. Oprávněně, posledních třicet metrů vede jakousi buší. Lezení v avizované obtížnosti tu pořád existuje, ale známky civilizace nejdřív úplně mizí, aby jich vzápětí naopak začalo přibývat. Jedna smyčka, druhá smyčka, pak smyce s preskou, pak friend s preskou… Poslední smyce nad ním utvrdí podezření v jistotu: tady nelezl někdo s Alzhaimerem, tady se slaňovalo, a ne jednou.

Morálka padá. Nahoru ještě pěkných pár délek zbývá, a kdo ví jakých? Vypadá to, že v cestě nejsme. Naštěstí jsem ve věku, kdy ještě udržím myšlenku, už ji ale moc nedokážu opustit. „Hele zkusím vylézt ještě jednu délku a uvidíme,“ říkám si. Cestou omotávám kmínek opuncie smyčkou, vztekám se, když se mi lano seká do všudypřítomného křoví a nejde dobírat, a opakuji si mantru: zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A tu najednou – zázrak. Zčistajasna, kde se vzaly, tu se vzaly, choulí se tu na skále dva nýty. „Mám štand, polez!“

A přesně stejným postupem a zázračným výskytem vždy jednoho fixního jištění v pravý čas jsme se buší proklestily na vrchol. Vypadáme sice, jak když nás cestou napadl řezník, ale zážitek stál za to. Byl silný i krásný!

Na vršku Monte Monaco (f: archiv AČ)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu