„200 slov“

Italské vápno měníme za rakouské. Milé překvapení na hornině, kterou nemáme zrovna v lásce

02. 11. 2022, Dan Podráský

Hele, já bych klidně asi tu Rybu i zkusil.“ „No, já taky, uvidíme.“ I taková odvážná tvrzení zazněla, když jsme se s Ančou (Šebestíkovou, pozn. red.) rozhodovali, zda vůbec do Dolomit jet. Oběma se nám totiž kupily nepříjemnosti různých charakterů a intenzit, což se posléze dost podepsalo na celkové morálce naší jinak bezvadné dvojice. („Cestu přes Rybu“ 9-, 1200 m letos vylezli během soustředění Sokolíci Tomáš Lukášek a Ondra Hašek, pozn. red.)

Moc nám nepřidal ani „rozlezový“ den a zjištění, že ta stěna je skutečně veliká a skutečně z vápence. Přesně, jak se uvádí v průvodci. Proč uvozovky u jinak standardního sousloví? Nevím totiž, jak jinak nazvat situaci, kdy po těžkém AFu dvou dýlek jednomyslně a znechuceně slaňujeme zpět na zem. Pod kilometrovou stěnou pak člověku ani jindy tolik chtěná svačina nechutná!

Řešíme tedy, co se sebou. Stoupa (Dušan Janák, pozn. red.) říkal: „Tady to je takovej Adršpach.“ Nejspíš nás tím chtěl povzbudit, jenže my si Ádr představujeme trochu jinak: spáry + Tošovák. Kam se vydat? Je jasné, že směrem k rybímu nástupu se půjdem maximálně tak umýt, neboť tam teče celkem ucházející vodopád.

Lehce rozmrzelá pytlící Anča (foto: DP)

DON QUIJOT“
Nicméně lézt se musí. Další den se tedy pouštíme do populárního „Don Quijota“ (6+, 900 m.). Znechucení nad lehkou populárkou je vyváženo pocitem, že je aspoň šance to vylézt. Úvodní double sólo prvních asi pěti dýlek nás v tom utvrdí. Lokry lítají od kecek, linie přirozeně utíká a po bědách předchozího dne je nám fajn. I další délky, kde již lezeme dosti vážně, nijak náladu nekazí. To možná až ten šutr, kterým lehce omráčím svou spolulezkyni. „Ale co, máš přeci přilbu. Horší je ten ledovec.“ Po tom, co se vzpamatuje, Anča souhlasí.

Shlížíme na zcela nechoditelný ledovec a za ním stanici lanovky co by předchozím kamenem dohodil. Ale jak k ní? Telefonicky se ujišťujeme, že cesta dolů skutečně vede přes tento ledovec. Současně se vzájemně ujistíme, že na tento ledovec v žádném případě nevkročíme. Kvůli letošnímu sesuvu je navíc vstup zakázán a mně se pro jednou zdá dobré byrokratickou vyhlášku respektovat. Co se odehrálo v časovém presu pod dojmem odjezdu poslední lanovky v půl páté by šlo zdánlivě označit za hřebenovku. O dost víc by se ale hodilo něco jako „souběžné, nejištěné lezení v extrémně špatné skále“. No, daří se, Anča dobíhá lanovku, a ačkoli na jízdné finančně nedosáhneme, jedeme oba dolů. Rekapitulujeme. Přes jistou hořkost to zase tak špatné nebylo – v bezpečí dole, posunutí osobního maxima lezení ve sra*kách a celkem dobrý čas kolem osmi hodin.

TEMPI MODERNI“
Jdeme tedy znova. Nástupová délka „Tempi moderni“ (8+, 900 m) je, s prominutím, na blití (zvracím já a úspěšně tak odrazujeme cizokrajnou dvojici, která měla taktéž chuť do cesty nastoupit, pozn. aut.). Lezeme ve zvláštní atmošce. Neustále poměřujeme síly, lézt dál, či raději slanit, dokud to jde. Po jednom traverzu myslím na Hinterstoissera a jeho osudové stáhnutí lana v traverzu na Eigeru. Aniž to věděl, uzavřel si tak možnost dalšího života. Morálce nepřidávají vzdušné traverzy, nejisté odlezy a dle našeho úsudku celkem tvrdá klasa. Kdyby se nám to líbilo, tak je to asi krásné lezení! Chybí však převaha, hlavně ta duševní. Zkrátím to: přesně v polovině cesty máme dost. Stačí. Jeden pohled na sebe navzájem a motáme slanění. Nic na tom nemění povzbuzování kamarádů, že máme skvělej čas, počasí beze změny a že máme lézt dál. Půlkilometrové slanění není nic jednoduchého, ale alespoň děláme něco, co opravdu chceme. A po tom, co Anča napne přesně 58 metrů lana diagonálně přes místy převislou stěnu, si říkám, že už budu na to horstvo jen čumět a žasnout.

Poslední den pobytu se vyvedl na jedničku. Já jsem si šel zaběhat a Anča koupat. Nejlepší však je, že jedeme domů! Skutečně? Někde za Innsbruckem nám otrnulo: „Hele, ono má být ještě den hezky.“ „No, a nedáme ten Priel?“ Anča povzbuzena pohledem na své erasmové město a já čím dál povědomějšími a domovu bližšími horami. Nápad se ujímá. To je ono! Pořádná akce v nevýznamných vršcích na dohled z jihočeské Kletě. Kupujeme tedy k snídani jogurt. V noci pak uléháme na parkovišti v Hinterstoderu. S vědomím, jak jsme to těm Dolomitům natřeli, natěšeně usínáme.

Nemilé pocity – myslím na Hinterstoissera. Brzy budeme pytlit. „Tempi moderni“, cca sedmá délka (foto: DP)

HŘEBENOVKA GROSSER PRIELU
Jak jsme si to vysnili, tak se i stalo. Anča přetéká motivací, a tak se dáváme do tempa. Pěkně z údolí, nahoru a dolů. Na vrcholku Malého Prielu se dostavuje euforka. Dáváme se do běhu. Ten nám přerušují jen lezecké úseky, které povětšinou absolvujeme v duchu hlášky: „Jumping is my life.“ Lezení a chůze jsou v dobrém poměru – ani jedno člověk nedělá moc dlouho. Tedy pokud se nefláká, nekochá, nebo třeba nejistí. Obtížnost maximálně 4-. „Ani, bylo by hezký to dát pod 10 hodin.“ „To bylo, ale nemůžu si to koleno úplně zničit.“ „Ale vždyť jsi říkala, že se právě zničit můžeš, že tě pak daj do pořádku.“ Místy se tedy kocháme, ba i lehce flákáme. Je snad 30 stupňů, bez mráčku. Tempo tak nemáme nijak rekordní, ale nadmíru zábavné, šité na míru situaci. Pod závěrečným stoupáním je třeba dost klesat. Jasně, aby toho bylo víc nahoru. To fakt miluju. Hřeben Velkého Prielu je pak bezvadné lezení v nepříliš pevné skále. Nasazujeme tedy alespoň přilbu. Pocit velké stěny. Každý svou cestou – Anča klasicky nejrůznějšími škvírami a komíny, já v kamzičím hopkavém rytmu. Od vrcholového kříže věnujeme letmý pohled hřebeni za námi. „Dálka, co?“ „Hmm. Teď už jenom dva tácy dolů a údolím k autu.“

Hřebenovka Prielů nám stoprocentně spravila chuť. Po všech našich peripetiích jsme si ji snad i zasloužili. Na zpáteční cestě, při přežvykování suché čínské polévky, nezbylo než uznat, že tohle se nečekaně povedlo. O to víc, že pro Aničku se jednalo na dlouhou dobu o poslední podobnou akci – za dva dny nastupuje na opravu kolene. Alespoň ji budou řezat už zase jako regulérní alpinistku. Po dolomitském výprasku jsme se tak totiž ani jeden příliš necítili.

Technikálie: 3125 nastoupaných metrů, to samé plus mínus dolů a kolem 30 km v nohách. Se svačinami, posezením na chatě a dodržováním ortopedických pokynů absolvováno asi za 11 hodin. Kubo, díky za inspiraci!

Svítání z hřebene Grosser Prielu (foto: Jakub Cejpek, www.cejpek.com)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu