CUKROVARSKÝ KOMÍN
„Pokládám tento výstup za jeden z nejobtížnějších, které jsem kdy absolvoval,“ hodnotil Vladimír Samek. Vzpomínal na akrobatický kousek, kdy s Jaroslavem Löffelmanem v roce 1947 jako první stanuli na vrcholu Cukrovaráku v Ádru… Přečti si o loňském opakování.
KURVADRÁT PADESÁT
„Dostal jsem nápad,“ přistálo mi začátkem září ve zprávě nenápadné šťouchnutí. Autor zprávy – Honza „Vorel“ Obročník. Už trochu tuším, co bude následovat. Nebo spíš netuším, protože Vorel mě vždycky dokáže zaručeně překvapit. „Houml bude slavit padesátiny, tak mě napadlo zopakovat prvovýstup na Cukrovarák v Ádru,“ následovalo v zápětí. „Přidáš se?“
Na Cukrovaráku jsem nikdy nebyl. Vždycky, když jdu kolem, na tuhle štíhlou věž se zájmem koukám. Z doslechu vím, že nahoru vedou jen samé seriózní cesty. V žebříčku ádrovských priorit jsem ji proto odsunul někam na zadní příčky. „Jasně, rád!“ odpovídám bez větších znalostí, do čeho jsem se právě upsal…
Prvovýstup na Cukrovarský komín byl uskutečněn 2.–3. srpna 1947. „Dvojice lezců Jaroslav Löffelman – Vladimír Samek vrcholu dosáhli zvláštní lanovou technikou, kterou důkladně promysleli a s velkým úsilím realizovali,“ popisuje Pavel Lisák v knize Vysoká hra. O lezení v pravém slova smyslu podle všeho nešlo. Co si pod opakováním jejich prvovýstupu tedy představit? Dočteš se níže.
Poetický vznik myšlenky přibližují Petr „Houml“ Buček a Milan „Majda“ Majdič
Dne 19. 8. 1975 proběhlo setkání hudebníků, kteří se domluvili, že 25. prosince 1975 založí skupinu Iron Maiden. K této skutečnosti vznikl nápad vylézt jubilejních padesát rockových věží ve Skaláku během jednoho dne podle příjmení zakládajícího člena – Paul Day (zpěv). Vznikla akce – „Kurvadrát padesát!“
Borci začali v pět hodin a třicet čtyři minut po ránu. První kroky vedly směr Dračky, důkladným náhodným výběrem postupovali přes Saharu, došli až za Dračí věž, kde zdolali také vrchol Pěstičky (13:04). Měli za sebou 20 věží.
Plní sil vyrazili k Velikonoční. Pod náporem pomale se blížících bouřkových mraků se zvyšovalo lezecké tempo a začalo přibývat notně významných věží, především Cesta pro Elišku na Nemluvně (více o Elišce níže) a hlavně Harryho věžička odkazující na Steva Harrise, zakládajícího člena Železného kladiva…
Vyšší moc rozhodla, že konečné číslo 42 cest odpovídá aktivním rokům skupiny, kdy osm let tvorby kapely není pískovcovými kritiky považováno za uznatelné.
Při konzumaci dortu a piva nad „nedotáhnutým“ projektem „Kurvadrát padesát!“ dvojice začala googlit historii skupiny a zjistila, že u vedlejšího stolu na hotelovém zařízení Podháj se nachází hodně vzdálená příbuzná zvukaře Nicka Basich – Elisabeth Basich (viz výše), za svobodna Löffelmanová, která je nepřímou univerzální dědičkou Jaroslava Löffelmana, který jako první s Vladimírem Samkem v roce 1947 zdolal Dobyvatelskou cestou Cukrovarský komín v Adršpachu. Ihned po vystřízlivění začaly mohutné přípravy na pokračovaní akce „Kurvadrát padesát – Cukrovarák!“
PRVOVÝSTUP NA NELEZECKÝ KUŽEL
Dvanáctého září 2025 se útočná skupina schází ve znovu otevřené hospodě u Peňáka. Porada trvá do ranních hodin a do detailu připravuje plán zítřejšího výstupu. Existuje vícero představ, jak to celé pojmout. A i když se názory všech zúčastněných mnohdy velmi různí, v představách vše funguje jak po drátkách.
Důležitým pramenem informací jsou dobové archivy. „Proč zbytečně namáhat mozkové závity, když už vše podstatné bylo vymyšleno?“ zaznívá nejednou během celonočního rokování.
Základní taktika pro výstup na zhruba 15 metrů vysoký a 10 metrů široký skalní útvar je jasná. (Výstup probíhá z náhorní strany, na kterou se dá s trochou soukání a slézání vcelku pohodlně dostat. Celá věž z údolí odhadem měří 40 metrů, pozn. red.) „Samek s Löffelmanem při svém výstupu nejprve omotali kolem Cukrovarského komínu lano. Každý se do nej zavěsil na jedné straně věže, obhodili kolem skály druhé lano, to nad sebou utáhli do pevné smyčky a přesedli do něj. Spodní odlehčené lano potom rozvázali a opět ho utáhli nad sebou. Tímto způsobem dolezli až na vrchol,“ přibližuje Pavel Lisák ve Vysoké hře. (Prvovýstupci tehdy věž označovali jako „nelezecký kužel“, pozn. red.)
Podobnou taktiku zvolili i Václav Hornych, Jaroslav Beran a Josef Čepelka při třetím opakování v roce 1957. Jednoduché konopné lano Lützner shodili z obou stran věže, dole na turistické cestě ho svázali a hotovou smyčku vytáhli zpět nahoru. „Fest jsme ho utáhli a v sedačce bez zajištění na jednoduchém konopáku jsem v něm objel věž a dlouhým rozvidleným klackem jsem strkal nad hlavu a hlavně nad údolní převísek už dvojitého Lütznera,“ vzpomíná Václav Hornych ve Vysoké hře a dodává: „Pak už to bylo jednotvárné – Joska jako nejlehčí seděl v laně nad údolím, my s Jardou každý na jednom rohu nad podstavou, další dvojité lano posunout nad hlavu, sepnout více karabinami, pořádně zatahat, ubrat 2–3 karabiny a na povel ‚teď‘ se všichni současně převěsit do vyššího lana, samozřejmě bez dalšího jištění.“
Prvovýstup před 78 lety trval dva dny, další průstup jeden den a výše zmíněné třetí opakování tři hodiny. Se znalostí výše zmíněných informací a s ambicí nádechu jistého výkonnostního posunu tedy úderná skupiny cílí na celkový čas pod tři hodiny. Co na tom může být těžkého?
„S ambicí nádechu jistého výkonnostního posunu úderná skupina cílí na celkový čas pod tři hodiny. Co na tom může být těžkého?“
UZEL „TONECHCEŠVĚDĚT“
Technologické pozadí výstupu představuje Honza „Vorel“ Obročník
Po vzoru předchůdců a historických fotografií všichni víme, jak má výstup probíhat – omotávat lana kolem věže, postupně přesedat do vyšších a tím stoupat vzhůru k vrcholu. Ambiciózně přidáváme plán nepoužít pomocné bidlo. Jelikož ale panují dostatečné pochybnosti, třímetrové bidlo s vidličkou na konci pro jistotu balíme s sebou. Další otazník visí nad stahováním smyčky kolem věže, aby se lano moc neprověšovalo. Silácká představa, že uděláme dvě oka, zabereme a secvakneme je karabinou, zní v hospodě fajn. Pro jistotu máme připravené dvě karabiny s kladkou provázané třímetrovým lanem do jednoduchého kladkostroje. Co kdyby, že jo.
Večer v hospodě před akcí to vypadá, že dostat se do úderného týmu bude bitka. Ráno na sebe koukáme ve dvou. Bereme všechna lana, která se po včerejším večeru válí všude kolem a vyrážíme směr Cukrovarský komín. Čumilů je dost. Někdo to určitě nevydrží a přidá se. Na úpatí věže se spontánně tvoří malý podpůrný tým. Lehkou lstí se přidává i Luboš, kterého vysíláme na průzkum do údolní stěny. Stráví v ní vkuse dalších pět hodin. (Lubošův pohled najdeš v infoboxu dole, pozn. red.)
Technicky to začíná, že hodíš lano zleva a zprava dolů na okruh, kde ho někdo sváže. Vytáhneš ho nahoru a máš první smyčku. Na tom se nedá nic zkazit… Nejmenovaný účastník hází první lano zleva bez sebemenšího zaváhání. Dolů ale nedopadá. Seká se v půlce do spáry. Nevadí, lan máme dost. Druhý pokus už s trochou rozmyslu klapne. Vytahujeme skryté eso z rukávu. Zleva hážeme lana tři. „Vytáhneme je doprava a budeme mít pochystaný tři smyčky najednou,“ shodujeme se hromadě. Pracovní název zlepšováku: „Fuckup mínus dvě hodiny“. Vytahováním se lana úplně promotají a vytvořit z nich tři samostatné smyčky je dost bitka. Po této rozcvičce, lačni po pohybu vzhůru, zapojujeme bidlo. Po necelých třech hodinách od startu s jeho pomocí vítězoslavně umisťujeme první smyci nad hlavu.
Ambice na výkonnostní posun jsou ty tam a přepínáme se do módu „dobýt“. První smyčky stahujeme ručně. Dva krejčíky (vůdčáky, pozn. red.), zabrat, dát karabinu. Cvaknout odsedku a odjet za hranu. Dělá to průvěs jako prase. Neopatrný pohyb u hrany znamená propad o půl metru níž. Takhle to nepůjde. Nasazujeme kladkostroj. Dva krejčíky metr od sebe, kladkama stáhnout k sobě, na fousu udělat dalšího krejčíka a procvaknout karabinou. To celkem jde. Když teda člověk uváže ty uzly tak akorát od sebe. Ze začátku se to daří tak na druhý, občas třetí pokus.
Jakmile se odlepíme od země, začíná to odsejpat. Jsme ve třech. Všichni v odsedkách v nejvyšší smyčce. Druhou odsedku jako backup do nižší smyčky. Obojí se to přece podělat nemůže. Podpůrný tým podá lano, mezi sebou si ho popřehazujeme kolem věže, dva uzly, stáhnout, secvaknout, přesednout. Dynamika i po stažení kladkama dělá slušnej průvěs. Při neopatrném zatížení u hrany to umí poskočit o dvacet centimetrů dolů. Krom toho, že se všichni tři lekneme, se nic horšího nestane.
Jednotlivé smyčky tam necháváme, protože je to přece narozeninový výstup a chceme, aby tam po nich nakonec šplhli i kamarádi s občerstvením. V půlce výstupu mě přestává bavit ladit třetí krejčík přesně na míru. Vždycky protáhnu karabinou fous a třikrát ho provlíknu na zdrh. Když si toho Houml všimne, ptá se: „Co to tam děláš za uzel?“ Jelikož v něm sedíme tři „na pašáka“, dávám mu pracovní název uzel „tonechcešvědět“.
ČTVRTÉ OPAKOVÁNÍ
V dobré náladě se posléze trojice výstupůců konečně prošmodrchává na vrchol. V době blahobytu a s přebytkem lan, na rozdíl od Löffelmana se Samkem, je pod sebou nemusí rozvazovat a dávat nad sebe. Cukrovarský komín je tak doslova omotán úctyhodným množstvím špagátů nejrůznější barev i jakostí. Po uvázání dvanáctého z nich skupina konečně dosahuje v 15 hodin a 25 minut vrcholu. Celkem šest hodin úsilí a spousta zábavy.
Poté přes zanechané smyce šplhá vzhůru kromě podpůrného týmu také Nápojový technik, jenž se postará o důstojnou oslavu vzniku skupiny, která se dožila již zmiňovaného padesátého výročí (pivo, víno, burčák, slivovice – plný 40litrový batoh). Úspěšný průběh akce je navždy zaznamenán do vrcholové knihy Cukrovarského komínu pod názvem „KURVADRÁT 50!“ Pravděpodobně s určitou určitostí lze říci, že se jedná o čtvrté opakování Dobyvatelské cesty obtížnosti I.
Sluší se ještě poznamenat, že o regulérnosti provedení výstupu touto technikou panovaly jisté pochybnosti už v 60. letech. Jak píše Pavel Lisák ve Vysoké hře, „v Prvním defilé je uvedeno, že Cukrovarský komín byl slezen s umělými prostředky. Proti této formulaci se ale v roce 1962 Vladimír Samek ohrazuje a žádá vrcholovou komisi o změnu popisu na ‚byl slezen pomocí lanové techniky‘. Svůj požadavek odůvodňuje: ‚Nebylo použito jediné skoby, ani nijak narušen materiál nějakými umělými stupy a podobně.“ Na svoji obhajobu Samek ještě dodal: „Pokládám tento výstup za jeden z nejobtížnějších, které jsem kdy absolvoval, a naše vyčerpání bylo tak značné, že jsme vícekráte výstup neopakovali, abychom dodatečně umístili vrcholovou knížku, kterou jsme při našem prvovýstupu zapomněli na úpatí útvaru‘.“
V následném Šmídově průvodci už Cukrovarský komín uveden není. Rukopisná poznámka Jardy „Piskoře“ Housera v přípravných textech k průvodci to potvrzuje: „Vhodné uvést do artistického průvodce (Homole se také neuvádí, tak proč toto ano).“
Když se večer před akcí ladí detaily výstupu, spím na stole v hostinci u Tošováka. Přímým účastníkem výstupu se tedy stávám naprostou náhodou. Má pozice ve vláčku pod nástupem je bohužel na místě, odkud se dá nejsnáze dostat do údolní stěny. Dostávám proto žebříček a pár karabin. „Spusť se podél vytažených lan a přehoď je přes převis,“ zní strohé instrukce. Možná jich bylo víc, jakmile se ale dostávám do startovní pozice, všechno zapomínám.
Vůbec to tu nevypadá tak, jak jsem si to představoval. Nemám skoro žádný pevný bod, o který bych se mohl opřít, a i ten, co mi zbývá, mi bere přísný hlas čumila z protějšího vrcholu. „Po skále nesmíš lézt, můžeš používat jenom připravená lana,“ praví nekompromisně. Tady ale nic připraveného není, nemůžu se pohnout a ke všemu úplně ztrácím kontakt s parťákama. V téhle pozici se navíc nemůžu ani vymočit, protože přímo pode mnou vede turistická stezka, po které jde jeden štrůdl lidí za druhým.
Když se z toho konečně vyhrabu a pochopím, co mám dělat, vzniká z toho celkem rutinní činnost. Takže natáhnout ruku a počkat, až na ni přiletí lano. To přehodit na druhou stranu a během toho doufat, že lano nespadne na ten jediný strom, který tam je, a neudělá na něm opět několik závitů. Do nového lana už se jen otrocky cvaknout a opět natáhnout ruku. Na vrcholu čeká opravdový pocit dobytí a z batohu lahev Rohozce. „Hlavně všechny zátky sem,“ zazní od Majdy. Mně se ale po pěti hodinách ve stěně tak klepou ruce, že mi zátka vyskočí a padá přímo údolní stěnou na stezku. Snad nikoho nezabila…
Co se osvědčilo:
Na začátku obhodit jedno lano.
Lepší používat statiku. (My měli jen tři statiky z dvanácti lan.)
Bez bidla obtížnost výrazně stoupá.
Svědomitá příprava i mimo hospodu má své výhody.
VZPOMÍNKA HONZY „TATUŠE“ ŽWAKA
Dříve vyhlášená lezecká hospoda U Pěňáka je zavřená již mnoho let. Houmlův nápad znovuotevřít provoz na jeden zářijový víkend v rámci oslavy svých padesátin nalákal početnou sestavu nadšených jedinců, které je potřeba zabavit i přes den. Podmínka ve skalách neumožňovala moc vážnější lezení v Houmlových oblíbených škvírách, tedy přišel s nápadem zopakovat klasický nelezecký omotávací výstup na Cukrovarský komín.
Jelikož toto se nevidí každý den, resp. vidí jen na černobílých fotografiích, nemohli jsme si nechat tuto podívanou ujít a vybaveni fotoaparátem barevným jsme obsadili první řady v obecenstvu na sousedním Karbaníkovi. Houml s kumpány během několika hodin za využití jeskyňářských a všemožných svazovacích technik skálu spoutal tak dokonale, že nejeden vyznavač bondage mezi turisty na okruhu slintal vzrušením.
Nebohá věž se nezmohla na odpor a na vršku se brzy objevila celá parta dobyvatelů. Po konzumaci vynesených lihovin u čtení místní beletrie se přeci jen nechali přemluvit ke slanění a ústupu do bezpečí zabydleného base campu, kde došlo k detailnímu rozboru výstupu i některých zúčastněných.
__________
Výstup touto „důmyslnou lanovou technikou“ i my v redakci nepočítáme jako lezení v pravém slova smyslu. Proto jsme se rozhodli zařadit článek do nelezecké rubriky Horizont, pozn. red.
