„200 slov“

Skláním se před spícími obry Šáreckého údolí

21. 08. 2017, Jan Procházka

Nejen s lezením je spjato toto úchvatné místo s mou duší, ale hlavně s mým srdcem. Toto místo je nejen oblastí s nádhernými scenériemi zlatavého západu slunce či temně zelenými hvozdy plnými života, ale hlavně je to můj domov. Místo, kam jsem už jako malý člobrda chodíval s rodiči na dlouhé procházky a v pozdější fázi mého života s přáteli na lahvinku či dvě. Místo, kde se čas zastavil, kde je stále možnost spatřit přírodu ve své ryzí podobě. Kam ještě nedorazil chaos a uspěchanost dnešních dnů, kam můžete přijít a nechat se unášet tou čarovnou krásou jako opadlý list na hladině Šáreckého potoka.

Vždy když sem člověk přijde, musí se sklonit před tím majestátem. Nejvíce je to poznat, přicháš­‑li od nádrže Džbán. Ti spící obři dohlíží na každého návštěvníka, který kolem nich prochází. Jakoby matka příroda uplácala z buližníku malé vrcholky Alp a vsadila je do samého srdce zeleného moře. V létě je zde plno zvuků – od bzučícího hmyzu, přes výskot dětí až k zurčící vodě lemující kolmé stěny. V zimě je to místo skoro až kostelního klidu, kde se sníh na skalách leskne a třpytí v ladných záhybech a zákoutích a ostré hrany a výčnělky se tyčí do blankytného nebe. Člověk má při návštěvě tohoto, dalo by se s trochou nadsázky říct posvátného místa, pocit, jako kdyby vrůstal do skal a zapouštěl kořeny. Jako by se stal součástí té nádhery. Jen si lehl do trávy a splynul s ní navěky.

Plně chápu Johanna Stüdla, že i on rozpoznal ten úžasný lezecký potenciál a s přáteli z pražské sekce DAV (Deustcher Alpenverein) zde nacházeli cvičné hřiště pro své ostré výpravy do Alp. Místní buližník je na první pohled a dojem kompaktní materiál, svádí a láká na pestrou mozaiku chytů a stupů, aby následně podvedl občasným lockerem či dutým zvukem při nejistém poklepání. O to víc je lezení v tomto prostředí vzrušující. A právě díky tomu se člověk naučí nejen dobré technice, ale i přemýšlení nad dalším krokem, jelikož ne všude se dá lézt a ne všude se dá založit solidní jištění. Proto tu naštěstí funguje aparát, který se o skály stará a další, který nám poskytuje bezpečné lezení.

Šárecké údolí se chlubí ale i velice zajímavou historií, nejen spjatou s notoricky známým příběhem z Jiráskových pověstí o nešťastné lásce Šárky a Ctirada, která tuto památkově střeženou oblast proslavila. Historií, která se datuje od dob paleolitu, kdy tu vznikala první sídliště, přes slovanská hradiště až do nedávné doby, kdy si zde nacisté vybudovali pod polním letištěm 400 metrů dlouhé podzemní prostory. Můžu tedy s hrdostí říct, že jsem šťastný a pyšný na místo, kde žiju. Jelikož člověka nevychovávají jen rodiče a společnost, ale i příroda okolo něj. Této krásy si musíme vážit a starat se o ní, aby i budoucí generace měla tu možnost kochat se a lézt v oblastech, které představují pravý klenot naší vlasti. Ať už se jedná o přírodu živou či neživou. Tohle je můj domov, můj lezecký ráj.

(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Spící obři Šáreckého údolí (f: Jan Procházka)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.