DIDIER A „COBRA"

ČEKAJÍCÍ COBRA

Kdo by v roce 2005 v Severní Americe neslyšel o cestě Cobra Crack? Fantastická, 45 metrů dlouhá převislá linka ukrývající se v lese nad malým těžařským městem Squamish v Britské Kolumbii. Mezi lezeckou špičkou té doby byla Cobra známá jako nejtěžší spára světa za 5.14c, která byla přelezena zatím pouze technicky. Abych to přenesla do českých reálií: představ si převislou prstovku za XIIa, ve které se v klíčovém místě držíš za prostředníky. V následujících letech si přelez Cobry zapsali lezci jako Sonnie Trotter, Nico Favresse, Alex Honnold, Pete Whittaker a Tom Randall. Letos v květnu si dvacátý přelez cesty zapsal i Didier Berthod. Devatenáct let od svého prvního pokusu.

Jeden rozhovor s Didierem jsme už publikovali. Tehdy byl Didier katolickým knězem, přál si být moderní a reformovat církev zevnitř. Někde na obzoru tušil i návrat do Severní Ameriky a další pokus o volné přelezení Cobry. „Mám ve Squamishi dceru, ale momentálně špatně vycházím s její matkou. Takže než tam pojedu, nejprve bych chtěl dát vztahy do pořádku. Jinak ne,“ říkal na švýcarské horské chatě Standovi (tehdejší rozhovor si můžeš připomenout tady, pozn. aut.). To byl červenec 2021. Didier ještě netušil, že hned v příštím roce jeho osudová žena Thomasina Pidgeon po dvou letech odpoví na jeho email a on po patnácti letech poprvé uvidí svou dceru…

Malovala jsem si rozhovor o Didierově přelezu Cobra Cracku jako téma pro rubriku 200 slov na červen. Nachystala jsem si devět úderných otázek a vyrazila do přístavu, kde jsme měli sraz. Zdálo se mi, že se volný přelez této cesty táhne životem Didiera jako červená nit a zajímalo mě, jak to vnímá on. Stačila jediná otázka, která rozhodla o konečné podobě celého článku.

Poprvé jsi do cesty nastoupil v roce 2005. Tehdy jsi plánoval první volný přelez, který měl filmař Peter Mortimer zvěčnit ve snímku First Ascent. Nakonec se ti to povedlo letos v květnu, 19 let od prvního pokusu. Jakou roli hraje Cobra Crack ve tvém životě?
Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych spojil svůj životní příběh s konkrétní lezeckou cestou. Ale proč ne, rád ti ho povyprávím. 

UŽIVIT SE SPÁROU

Začal jsem lézt jako teenager. Neexistoval Instagram ani Facebook, sociálním médiem té doby byly časopisy. Vyrostl jsem ve Švýcarsku poblíž hranic s Francií. Francouzské časopisy byly plné sportovního lezení a boulderingu. V duchu tehdejší doby jsem se věnoval sportovnímu lezení, dělal jsem nové cesty v domácích oblastech…  A pak jsem objevil spáry.

Na první trip do Yosemit jsem vyrazil, když mi bylo 21. To bylo něco! Tamní lezení mi nakopalo zadek, ale ve stejném čase jsem si ho zamiloval. Znáš ten pocit, když propadneš spárám? Začneš ke dnům ve skalách přistupovat jinak, velkou roli začne hrát hledání. Obcházíš skály a prohlížíš si další linky, které můžeš vylézt. Obdivuješ je pro jejich krásu a estetičnost.

Na jednom z výjezdů do USA jsem potkal holku z Vancouveru. Tuším, že jsme na sebe narazili v Indian Creeku. Pověděla mi o Squamishi – lezecké oblasti plné spár. Popsala mi jednu konkrétní: „Je schovaná v lese. Poprvé ji technicky prostoupili Peter Croft a Tami Knight v roce 1981. Na volný přelez teprve čeká.“ Už z popisu zněla skvěle. Měla všechno, co mě na spárách lákalo. Další sezónu, psal se rok 2005, jsem přijel do Squamishe a začal jsem pracovat na prvním volném přelezu.

Ke svému snažení jsem přizval Petera Mortimera. Skvělého filmaře, který tehdy zakládal společnost Reel Rock spolu s Joshem Lowellem a Nickem Rosenem. Potkali jsme se také v Indian Creek a stali se z nás dobří přátelé. Slovo dalo slovo a Peter kývl na moji nabídku natočit celý proces kolem prvního volného přelezu Cobry. Považovali jsme ji za nejtěžší spáru na světě (pro představu tehdejší yosemitská výzva Magic Line je za 5.14a, pozn. red.). To bylo ještě předtím, než Nico Favresse přišel s novou betou klíčového kroku a sesadil klasu na 5.14b, francouzské 8c. Strávil jsem ve Squamishi dva měsíce. 16 dní v jedné cestě, hromada pokusů, nakonec bez úspěchu. Léto končilo a musel jsem do práce. Neměl jsem žádné stabilní zaměstnání. Vždycky jsem si vydělal v Evropě a pak jel z našetřených peněz někam lézt. Opouštěl jsem Squamish s vědomím, že se vrátím příští rok a vylezu to. To jsem netušil, že se můj život už brzy radikálně změní. 

Na začátku roku 2006 Thomasina otěhotněla. Bylo mi 24, jí 30. Byli jsme mladí a oddaní lezení. Ani jeden z nás neměl myšlenky na rodinu, klasickou práci, usazení se… Přesto jsme se rozhodli, že si dítě necháme. Vyrostl jsem v silně věřící rodině a život odjakživa beru jako zázrak. Tahle situace nám ale přinesla opravdu těžké časy. Nevěděl jsem, jestli mám skončit s lezením kvůli nové roli otce a radši začít vydělávat peníze. Nakonec mě napadlo, že bych se mohl stát profesionálním lezcem. První volný přelez Cobry natočený uznávaným filmařem by mi mohl přinést sponzorství a také dost peněz, abych uživil rodinu. Zdálo se, že mám dobře nakročeno…

Přijel jsem do Squamishe znovu, avšak vyčerpaný vztahovými problémy. Tělo se ozve, když mysli dojdou slova. U mě se ozvalo staré zranění kolene. Stalo se to hned dva dny po návratu. Vyrazil jsem k nástupu Cobry. Je to dlouhý výšlap, který zabere asi třičtvrtě hodiny. Najednou mě začalo šíleně bolet v koleni, až tak, že jsem nemohl pokračovat v chůzi. Věděl jsem už dřív, že jednou asi budu muset na operaci. Ale nečekal jsem to tak brzy. Bylo vymalováno – musím se co nejdříve vrátit do Švýcarska, kde půjdu na operační sál. 

HARDCORE KŘESŤAN

Ptal jsem se sám sebe na spoustu otázek. Jak se mám stát otcem a vydělat dostatek peněz? A existuje pořád nějaká šance, že se stanu profesionálním lezcem? Jak už jsem zmínil, jsem z hodně věřící rodiny. A právě v tom čase jsem se často obracel k Bohu a hledal odpovědi na palčivé otázky. Přál jsem si, aby se něco stalo, abych dostal nějaké znamení pomoci. Ještě tu noc jsem prožil hodně zvláštní mystický zážitek, něco jako setkání s Bohem. Najednou jsem viděl všechno jasně: „Proboha, Ježíš je skutečný. Tím znamením je moje zraněné koleno.“ 

Často jsem mluvil se svým švýcarským knězem. Řekl jsem mu o svém zážitku: „Nevím přesně, co to bylo, ale myslím, že to souviselo s Bohem a Duchem Svatým.“

Odpověděl mi do telefonu: „To není možné! Dneska slaví katolická církev svátek Ducha Svatého. Musel k tobě promluvit přímo on.“ 

Všechno dávalo smysl. Uvěřil jsem tomu, že jsem vyvolený. Volal jsem Thomasině, abych jí o tom pověděl. Že se vracím do Švýcarska kvůli operaci a že najdu nový způsob, jak se stát otcem našeho dítěte, najdu si práci. Nakonec jsem jí řekl: „Ale taky jsem se setkal s Bohem. Jsem křesťan a cítím, že jsem vyvolený. Víš, možná seknu s lezením. Protože po téhle zkušenosti s Bohem a Duchem Svatým mi přijde lezení tak vedlejší… Už mi to prostě nedává smysl. Vždycky jsem hledal smysl života. A právě teď jsem zjistil, že jím je Ježíš.“ 

Stal jsem se radikálním fundamentalistou. Hardcore křesťanem. Můj život se v jednom dni otočil vzhůru nohama. Myslím, že je důležité znovu říct, že jsem prožíval opravdu velké problémy v osobním životě. Bylo mi 24, měl jsem pocit, že jsem jenom dítě, které se má za pár měsíců stát otcem a nemá žádnou práci. Kromě lezení jsem v životě neměl žádný další směr. „Ale lezení přece není žádným smyslem života, je to jenom koníček,“ myslel jsem si tehdy.

Ten zmiňovaný švýcarský kněz ve mně po malých krůčcích krmil myšlenku, že jsem vyvolený. Nejdřív ze všeho jsem se vrátil do Švýcarska na operaci. Poté jsem se z ní dva měsíce zotavoval a zeptal se kněze, jestli bych mohl rekonvalescenci strávit v jejich františkánském klášteře. Františkáni patří mezi radikální odvětví křesťanství, velmi striktně následují evangelium. Říkal jsem si, že jen co mi bude trochu líp, budu tam mít dostatek klidu promyslet si, jak budu pokračovat dál. 

Během rekonvalescence jsem neustále přemýšlel nad svým mystickým zážitkem. V Bibli je psáno, že vyvolený má právo opustit svou ženu, otce, rodinu, přátele, vlastní dům, práci i děti a následovat Ježíše Krista. Má právo vzdát se pozemského života. Já jsem v té době sám sebe vnímal jako vyvoleného. Kněz mě v tom podpořil, povedlo se mu úplně mi vymýt mozek: „Opouštíš těhotnou ženu, ale dává to smysl. Protože to je cesta, kterou pro tebe přichystal Bůh.“ Vím, že ti to dneska může znít bláznivě, i mně to tak zní. Ale tehdy dávalo všechno naprostý smysl. 

„Po malých krůčcích ve mně krmil myšlenku, že jsem vyvolený.”

Nechtěl jsem se stát typickým mužem 21. století. Chtěl jsem hledat smysl života. Lezení bylo skvělým životním stylem, ale pak se to celé rozsypalo jako domeček z karet. V tu chvíli přišel Ježíš a zase všechno dávalo smysl. Dokonce jsem pochopil, proč jsem nikdy moc nezapadal do společnosti. Protože jsem byl vyvolený. V mojí nové komunitě nebylo tajemstvím, že se mám stát otcem. Komunita byla připravená podpořit Thomasinu finančně. Říkali mi: „Věř v Boha. Teď jsi tady ve Švýcarsku, ona žije v Kanadě. Je to krásná žena, najde si nového muže a my ji materiálně podpoříme. Bůh má s ní i s tebou plány. Máš poslání, staneš se knězem.“ 

Rozhodl jsem se opustit lezení, opustit Cobru, opustit Thomasinu i naši ještě nenarozenou dceru. Opustil jsem všechno. Pro Thomasinu to muselo být šíleně těžké období.

CHARISMATICKÝ HRDINA

Zavolal jsem Peterovi Mortimerovi:
„Petere, rozhodl jsem se skončit s lezením.“

„O čem to mluvíš?“ odpověděl. „Máme natočený skoro celý film. Jediné, co nám chybí, je tvůj finální přelez Cobry. Nemůžeš to teď celé stopnout.“

„Nepodepsal jsem s tebou žádnou smlouvu. Mě teď čekají mnohem důležitější věci na práci. Byl jsem povolaný Bohem. Teď už přestávám být dítětem, stanu se skutečným mužem, disciplinovaným křesťanem. Už se k lezení neplánuji vrátit.“

Asi dva týdny po mém mystickém zážitku udělal první volný přelez Cobry sedmadvacetiletý, super silný Kanaďan Sonnie Trotter. Šance se chopil fotograf Paul Bride a video o prvním přelezu se Sonniem v hlavní roli obletělo Ameriku. 

Peter Mortimer zakončil náš společný snímek posledním rozhovorem se mnou, ve kterém veřejně říkám, že odcházím do kláštera. To je závěr filmu First Ascent. Myslím si, že tady vznikl zárodek toho, proč Thomasina není zrovna fanynkou celé téhle mé životní kapitoly. Zatímco ona porodila dítě, snímek First Ascent vstoupil do světa outdoorového filmu a měl obrovský úspěch. Film se promítal snad na každém lezeckém festivalu. A přestože jsem Cobru nakonec nepřelezl, hrál jsem ve filmu hlavní roli. Scénář byl připravený na můj úspěch. Vyšel jsem z něj jako charismatický hrdina. Vyloženě klaďas. Ale pro Thomasinu jsem tou dobou žádný hrdina nebyl. Byl jsem ten, který ji nechal s dítětem samotnou. 

„Z filmu jsem vyšel jako charismatický hrdina. Vyloženě klaďas. Ale pro Thomasinu jsem tou dobou žádný hrdina nebyl.“

Tou dobou už jsem byl v klášteře. Viděl jsem ten snímek, ale netušil jsem, že se stal slavným. Opustil jsem celou lezeckou komunitu, opustil jsem Severní Ameriku. Strávil jsem třináct let v klášteře. Za celých 13 let jsem se k lezení nevrátil, pokud nepočítám každoroční festival, kdy jsme vzali děti z křesťanské komunity na jedno odpoledne lézt, abychom jim ukázali nějakou zábavnou aktivitu v přírodě. 

Lezení mi nechybělo. Být křesťanem je také hodně návykové. Dokážeš tomu úplně propadnout. Modlíš se, prozkoumáváš svůj vnitřní svět, věnuješ se psychologii… Začal jsem studovat historii, Bibli, teologii, filozofii. Historie křesťanství je protkaná celými dějinami západní civilizace. Do té doby jsem na knížky neměl čas. V dětství jsem čas ve školní lavici trávil denním sněním o lezení. V klášteře jsem objevil svět intelektuálů. Začal jsem promlouvat k lidem, stal jsem se učitelem a kazatelem. V tomhle ohledu to bylo opravdu kouzelné období mého života. 

NÁVRAT K MINULOSTI

Byl jsem opravdu zabraný do studia Bible, moderní teologie a filozofie. Postupem času jsem zjistil, že Bible pokaždé nemluví pravdu, spousta věcí v ní byla vykonstruována. Pomalu se ze mě stával protestant. Možná spíš křesťan otevřený humanismu. Už mě tolik nezajímal přístup, kdy jediný podstatný život je ten posmrtný. Ježíš naopak chtěl, ať se zajímáme o pozemský život, ať na něm pracujeme, ať se snažíme ze země udělat lepší místo k bytí. Mezi mnou a švýcarským knězem začalo růst napětí. On zastával svůj názor: „Co je psáno ve Svatém písmu, to je čistá pravda.“ S tím jsem se už nedokázal ztotožnit. Propast mezi námi se zvětšovala, až jsem nakonec klášter opustil. 

Cítil jsem potřebu znovu poskládat jednotlivé části svého života. Ve své nové teologii jsem se rozhodl spojit se vším a se všemi ze své minulosti a tím nakonec i sám se sebou. S vlastním tělem a historií. Pořád jsem byl knězem ve farnosti. Ale znovu jsem navázal vztahy se svou rodinou, s přáteli, vrátil jsem se k lezení. V té době jsem napsal i Thomasině. Třináct let jsme spolu nemluvili, snad jen párkrát kvůli penězům. Po takové době se nedá říct obyčejné „promiň“. Celá situace je mnohem hlubší, než aby se dala odčinit jedním slovem.

„Vím, že jsem to opravdu podělal,“ psal jsem jí tehdy. „Chtěl bych přijet do Squamishe a promluvit si s tebou. Rád bych viděl naši dceru, kdyby o to měla zájem. Ale je mi jasné, že pro ni musím být ten největší pitomec, jaký kdy chodil po světě. Kdyby chtěla poznat svého otce, moc rád přijedu, klidně hned zítra. Odešel jsem z kláštera. Pracuju jako kněz ve farnosti, mám plat, mám dovolenou, mám volnost a můžu dorazit.“ Jako mnich jsem žádné prázdniny neměl, dokonce ani emailovou adresu.

Thomasina neodpověděla. Nedivil jsem se jí. Do toho všeho přišla pandemie, takže bych se stejně z Evropy do Kanady nedostal. Po dvou letech mi konečně přišel email: „Nevěřím ti ani slovo. Ale naše dcera by tě ráda potkala.“ To byl rok 2021. Zrovna se otevřely hranice. Týden po jejím emailu už jsem byl ve Squamishi. Po patnácti letech jsem poprvé potkal naši dceru Cedar. Lepší pozdě než nikdy. Ale bylo to hodně divné. Teď shrnu následujících šest měsíců do jednoho souvětí. Thomasina si za celou tu dobu nenašla jiného muže, já jsem žil v celibátu, takže jsem si také žádnou ženu nenašel, znovu jsme se do sebe zamilovali a rozhodli se dát našemu vztahu druhou šanci. 

FINÁLNÍ ZÚČTOVÁNÍ

Na jaře 2022 jsem byl zpátky ve Squamishi. Nevrátil jsem se kvůli Cobře. Stěhoval jsem se tam, kde žila Thomasina s Cedar. Nicméně i v lezení jsem se chtěl vrátit tam, kde jsem před lety skončil. Lezeckou formu z mládí už jsem promrhal, proto jsem od roku 2019 trénoval hodně intenzivně, abych se mohl jednou ke Cobře vrátit.

Taky mě pořád hlodal pocit zodpovědnosti vůči lezecké komunitě. Připadal jsem si jako umělec, který zničil své vlastní dílo. Teď jsem byl zpátky, abych dohrál rozehranou hru, dotáhl svou roli do konce. Přišlo mi, že to lezcům dlužím. Tyhle pocity u mě přicházejí s věkem. Svět už se netočí jen kolem mě. Mnohem víc cítím, že jsem součástí komunity. V takové chvíli si můžeš vybrat, jestli tvůj dopad na společnost bude pozitivní nebo negativní. Svojí odpovědí jsem si byl jistý. Bylo to podobné jako s Thomasinou. Nemohl jsem jen přijít a omluvit se za ty roky, co jsem byl pryč. Slova zkrátka nestačí. 

Měl jsem natrénováno, ale nechtěl jsem rovnou naburácet do Cobry. Neznal jsem ve Squamishi nic než tuhle cestu. Chtěl jsem tedy začít jinak. Hledal jsem další spáry, nové linie. První rok jsem strávil v nádherné lince a loni v červnu se mi povedl její první volný přelez. Pojmenoval jsem ji The Crack of Destiny a je to v současnosti jedna z nejtěžších prstových spár světa (5.14b, francouzské 8c, pozn. red.). Po přelezení této cesty jsem se konečně cítil připravený na Cobru.

Loni jsem si připadal super fit. Přišlo mi, že se Cobrou procházím. A pak, v úplně posledním kroku, jsem spadl a zlomil si zápěstí. „Cože? Co se pořád děje?“ hlavou se mi honily pocity, že ta cesta je pro mě snad zakletá. Vřetenní kost jsem měl na tři kusy, zlomená byla i loketní kost, navíc i jedna z menších kůstek zápěstí. Nebyl jsem si jistý, jestli budu schopný po takovém zranění ještě lézt. Roky v klášteře mě ale dost mentálně posunuly. Naučil jsem se přijímat věci tak, jak jsou. Už se nezabývám velkými otázkami, jako je hledání smyslu. Prostě jsem přijal svoji aktuální zdravotní kondici. Thomasina s Cedar mě hodně podporovaly a nakonec se mi v průběhu roku povedlo uzdravit a ruku zrehabilitovat. Na jaře jsem se vrátil zpátky do formy.

V květnu jsem pod Cobra Crack přišel s jasným plánem: Musím najít nové jištění v posledním úseku cesty. Dřív jsem od posledního jištění zkrátka „běžel“ směrem k topu, ale tím jsem riskoval dlouhý a nebezpečný pád. Teď mi bylo jasné, že ho znovu nejsem ochotný podstoupit. Měl jsem štěstí a hned první den jsem našel nové místo pro jištění. Lezl jsem podle bety, kterou vymyslel Nico Favresse, a povedlo se mi Cobru konečně přelézt. Najednou šlo všechno jako po másle. Bylo to rychlé a naprosto úžasné. Moje vzpomínky na Squamish v roce 2005 jsou: déšť, neustále mokré spáry, Cobra schovaná v lese bez jakéhokoliv výhledu. Letos mi vyšla nádherná podmínka. Přijeli mě podpořit přátelé téměř z celého světa a ta atmosféra byla jednoduše báječná.

Začaly mi chodit zprávy od spousty lidí. Psali, jak mi drželi palce. Že celé ty roky věřili, že se vrátím k lezení a Cobru jednou vylezu. Všechna ta odezva byla strhující a byla pro mě opravdu silným zážitkem. Měl jsem pocit, že to není jenom můj úspěch. Ale že to je vítězné RP i pro lezeckou komunitu. 

Na den, kdy jsem konečně přelezl Cobru, jsem pozval i Petera Mortimera. Byl to ode mě riskantní krok. Mohlo to vyjít, ale taky jsem mohl dopadnout jako Sisyfos. Víš, jak to myslím. Neustálé opakování Cobry začínalo připomínat jeho příběh, kdy před sebou neustále tlačí kámen do kopce, ale nikdy nedosáhne vrcholu, protože se mu kámen pokaždé skutálí zpátky dolů. V tu chvíli začne znovu a tak se ten příběh opakuje donekonečna. Nechtěl jsem v tom lese nad Squamishem mrhat čas, ale zároveň jsem měl skvělou podporu a chtěl jsem tu cestu přelézt. Byl to pro mě velký den. Nakonec mi přelezení cesty zabralo pouhé čtyři dny během tří květnových neděl. Po všech těch letech přišel pocit, že se celý kruh uzavřel.

Wow. To je síla… Až teď ti do toho dokážu znovu vstoupit. Kruh se uzavřel a mě nenapadá jiná otázka než: Co bude s tvým životem dál?
To je popravdě dobrá otázka. (směje se) Už v dětství mi ujel vlak s „normálním životem“. Ale nesním o klasickém usedlém životě. Považuju lezení za formu umění. Rád bych strávil následujících pět až deset let posouváním svého umění dál. Objevoval nové cesty, otevíral a opakoval další krásné spáry. Mám ve Squamishi minimálně tři mega projekty – jak esteticky, tak obtížnostně. Připadám si, jakoby mi bylo zase dvacet let. Cítím se čerstvý a plný vzrušení.

__________